Ústavní soud k aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (TZ46/2017)

Z Multimediaexpo.cz

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a rozsudek Městského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Nezletilý (narozený 2009) se ve Francii zdržoval od února 2011 do srpna 2015 a během tohoto období s rodiči víckrát odjel do České republiky. V době, kdy stěžovatel získal v České republice zaměstnání, pobýval nezletilý ve Francii se svou matkou. V srpnu 2015 po vzájemné dohodě stěžovatel převzal nezletilého a odjel s ním do České republiky s příslibem, že ho za deset dnů vrátí zpět, k navrácení nezletilého však nedošlo. V řízení před českými obecnými soudy bylo stěžovateli uloženo, aby navrátil svého nezletilého syna k jeho matce do místa jeho obvyklého bydliště na území Francie. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud s tím, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv. Ve své stížnosti mj. poukazoval na to, že soudy posoudily věc v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, neboť nezohlednily odborná vyjádření ani námitky, že by návrat vystavil nezletilého fyzické a duševní újmě a dostal jej do nesnesitelné situace. Stěžovatel současně upozornil, že hrozí, že se ve Francii nezletilý ocitne rukojmím matky, která je pod vlivem ortodoxní židovské skupiny, ve které žije.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Základní pravidlo pro neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného či zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 a Nařízení rady (ES) č. 2201/2003 - tzv. Brusel II bis. V kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou je prvořadým hlediskem zájem dítěte, s kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na navrácení dítěte byl podán důvodně, neboť stěžovatel sám rozhodl o přemístění dítěte a bez souhlasu matky ho zadržuje na území České republiky. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který neměl pochybnosti o tom, že rodiče založili nezletilému obvyklý pobyt ve Francii. Zároveň také konstatoval, že nejsou dány podmínky pro aplikaci článku 13 písm. b) Haagské úmluvy, podle kterého soudní orgán není povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, a námitky stěžovatele v tomto směru posoudil jako neopodstatněné.

Jakkoliv se Ústavní soud ztotožňuje i přes námitky stěžovatele se závěrem soudů obou stupňů, že místo obvyklého pobytu nezletilého bylo v době jeho zadržení stěžovatelem ve Francii, a že stěžovatel bez souhlasu matky nezletilého zadržuje na území České republiky, nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že nejsou dány podmínky pro aplikaci článku 13 písm. b) Haagské úmluvy. Ústavní soud souhlasí s odvolacím soudem v tom, že důvody ve smyslu tohoto článku nelze spatřovat ve stěžovatelem tvrzené nestabilní bezpečnostní situaci ve Francii, či způsobu života a školního vzdělání místní židovské komunity. Není možno se však ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že ve stěžovatelem předložených lékařských zprávách, týkajících se stavu nezletilého, není uvedeno žádné konkrétní psychické onemocnění či léčba takového charakteru, které by právně odůvodňovalo aplikaci výše zmíněného článku. Odvolací soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Macready proti České republice) a dovozuje, že by se muselo jednat o závažné psychické onemocnění jako schizofrenie, maniodepresivní psychóza, bipolární porucha, autismus apod. Takové závěry však z citovaného rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud je přesvědčen, že bylo pouze na odvolacím soudu, aby zvážil konkrétní okolnosti věci a na základě předložených lékařských zpráv dovodil, zda v nich popsaný psychický stav nezletilého zavdává důvody k aplikaci předmětného článku, popř. zda je k vytvoření takového úsudku zapotřebí zadání znaleckého posudku.

Lékařské zprávy vyslovují jednoznačné závěry o riziku těžké traumatizace dítěte a ohrožení jeho duševního vývoje, a měl-li soud pochybnosti o jejich vypovídací hodnotě s ohledem na skutečnost, že byly podány otci nezletilého jako v té době pečující osobě, mohl si vyžádat další odborná vyjádření, či zadat vypracování znaleckého posudku. Skutečnost, zda je nezletilý léčen, či nikoliv, není přitom ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy určující.

Ústavní soud uzavírá, že aplikace předmětného článku Haagské úmluvy by měla skutečně přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, nicméně tato skutečnost nezbavuje soudy povinnosti důkladně zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení. Fyzická či duševní újma, popřípadě pro dítě nesnesitelná situace, může spočívat i v jiných skutečnostech, než pouze v závažném onemocnění dítěte.

Věc se vrací k Městskému soudu v Brně, který se bude muset vypořádat jak se závěry lékařských zpráv, tak s námitkami stěžovatele, a důkladně zvážit, zda konkrétní, do značné míry netypické okolnosti věci, nepovedou k závěru o nutnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy aplikovat a popřípadě navrácení dítěte nenařídit.

• Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 378/17 je dostupný zde (330 KB, PDF).
• Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

Kontakt

• Ústavní soud (Brno, TZ 46/2017)
• Joštova 8, 660 83 Brno 2
• Telefon: (+420) 542162111
• Fax: (+420) 542161309, (+420) 542161169
• Elektronická podatelna: podani@usoud.cz
• Web: http://www.usoud.cz/

Tisková zpráva je součástí Katalogu firem a představuje placené reklamní sdělení.