Oxid zinečnatý

Z Multimediaexpo.cz


Oxid zinečnatý ZnO je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Je to nejstarší známá zinková ruda. V přírodě se vyskytuje jako nerost zinkit. Laboratorně se vyrábí nejčastěji rozkladem hydroxidu zinečnatého, průmyslově však spalováním zinku. Největší využití má oxid zinečnatý v malířství jako bílý pigment známý pod názvem zinková běloba.

Obsah

Základní fyzikálně - chemické vlastnosti

Oxid zinečnatý

Oxid zinečnatý ZnO je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Rozpouští se však v zředěných kyselinách a roztocích hydroxidů, jedná se tedy o amfoterní oxid. Oxid zinečnatý krystaluje v šesterečné soustavě nebo tvoří jemný bílý prášek známý v malířství jako zinková běloba. Oxid zinečnatý se rozkládá na kyslík a plynný zinek) při teplotě 1975 °C.

Historický vývoj

První použití oxidu zinečnatého (jako rudy) lze datovat ve starověku, kdy se zinek používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př.n.l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia - časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda. Místo kalamín se dnes častěji nazývá zinkit.

Výskyt

Zinkit - ZnO

V přírodě se nachází jako nerost zinkit neboli kalamín či červená ruda zinková.

Výroba

Laboratorní příprava Oxid zinečnatý se dá připravit termickým rozkladem hydroxidu zinečnatého, uhličitanu zinečnatého nebo dusičnanu zinečnatého.

Zn(OH)2 → ZnO + H2O
ZnCO3 → ZnO + CO2
2 Zn(NO3)2 → 2 ZnO + 4 NO2 + O2

Průmyslová výroba Průmyslová výroba probíhá spalováním zinku.

2 Zn + O2 → 2 ZnO

Použití

Používá se jako netoxický bílý pigment při výrobě barviv známých jako zinková běloba. Je součástí gumárenských směsí nutnou při vulkanizaci kaučuku na pryž a nachází uplatnění i v keramickém a sklářském průmyslu při výrobě speciálních chemicky odolných skel a glazur nebo emailů. Oxid zinečnatý je také jeden z meziproduktů při výrobě zinku z rudy sfaleritu.

Literatura

  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 2. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
Oxidy s prvkem v oxidačním čísle II.

Oxid hlinečnatý (AlO) • Oxid barnatý (BaO) • Oxid beryllnatý (BeO) • Oxid kademnatý (CdO) • Oxid vápenatý (CaO) • Oxid uhelnatý (CO) • Oxid kobaltnatý (CoO) • Oxid měďnatý (CuO) • Oxid železnatý (FeO) • Oxid olovnatý (PbO) • Oxid hořečnatý (MgO) • Oxid rtuťnatý (HgO) • Oxid nikelnatý (NiO) • Oxid dusnatý (NO) • Oxid palladnatý (PdO) •
Oxid stříbrnatý (AgO) • Oxid strontnatý (SrO) • Oxid sirnatý (SO) • Oxid cínatý (SnO) • Oxid titanatý (TiO) • Oxid vanadnatý (VO) • Oxid zinečnatý (ZnO)

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Oxid_zine%C4%8Dnat%C3%BD“