Spory tzv. lovců dopravních nehod s pojišťovnami o plnění z povinného ručení ve světle korektivu dobrých mravů (TZ21/2018)

Z Multimediaexpo.cz

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s. a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo podnikat za podmínek stanovených zákonem podle čl. 26 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny.

Společnost NEHODOVÁ SLUŽBA s. r. o. (vedlejší účastnice) se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 12 579 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění „z povinného ručení“, představující náhradu části škody vzniklé na vozidle pojištěné fyzické osoby – majitelky havarovaného vozidla (poškozená). Autoservis, který po nehodě vozidlo opravil, totiž vyfakturoval poškozené částku 30 927,62 Kč, odpovídající objektivizované škodě (jako kdyby bylo vozidlo opraveno s použitím originálních dílů a oprava provedena v autorizovaném servisu), reálně však provedl opravu méně kvalitně a s nižšími náklady. Stěžovatelka odmítla zaplatit náklady ve výši, kterou vypočetl autoservis, a uznala škodu jen 18 000 Kč, tedy uhradila pouze náklady, odpovídající fakticky provedené a méně kvalitní opravě. Poškozená následně postoupila žalovanou pohledávku spočívající v neuhrazené části tvrzené škody na vedlejší účastnici, která se likvidací pojistných událostí a problematikou nároků z nich vyplývajících zabývá (tzv. „lovec dopravních nehod“). Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl s tím, že na opravu vozidla byly použity i neoriginální díly nižší hodnoty, proto nemohla pojištěnci vzniknout škoda v žalované výši a následně nemohla být pohledávka platně postoupena na vedlejší účastnici. Odvolací Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 12 579 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Na stanovení výše škody podle odvolacího soudu nemá vliv, zda bylo vozidlo vůbec opravováno, zda byla oprava provedena kvalitně a kolik za ni poškozený zaplatil, případně zda vůbec platil. „Objektivizovaná“ škoda byla určena znaleckým posudkem, stěžovatelka však zaplatila pouze část a proto jí byla uložena povinnost doplatit zbytek. K námitce parazitování vedlejší účastnice na systému povinného ručení odvolací soud uvedl, že je možná pochopitelná z lidského hlediska, nemá však věcné opodstatnění. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.

Ústavní soud předesílá, že ačkoliv jde v projednávané věci o bagatelní částku, kauza svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. S ohledem na četnost dopravních nehod se problematika řešená v této kauze dotýká tisícovek poškozených, škůdců i řady pojišťoven.

Ústavní soud se již problematikou náhrady škody způsobené při dopravní nehodě zabýval opakovaně, vždy přitom zdůraznil princip plného odškodnění v maximální možné míře. Takovéto závěry byly učiněny za účelem ochrany poškozených jakožto slabších stran sporů. V nyní posuzované věci je však předmětem přezkumu spor mezi pojišťovnou a podnikatelským profesionálem a žádná ze stran tedy není tou „slabší“.

Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu (spravedlivý proces) tím, že se pouze formalisticky - nikoliv s citem pro podstatu souzené věci – vypořádal s námitkami stěžovatelky ohledně nepoctivého a nemravného jednání vedlejší účastnice a současně zasáhl do práva podnikat.

Dosahování zisku je smyslem podnikání, které zaslouží respekt a ochranu – nesmí se však dít parazitujícím a právo zneužívajícím způsobem. Ústavní soud má vážné pochybnosti o tom, zda podnikání vedlejší účastnice bylo vedeno ve fair duchu, v souladu s dobrými mravy a minimálně tím se měl odvolací soud zabývat. Systém povinného ručení primárně chrání poškozené, potažmo i viníky nehod, nelze však připustit, aby byly účelovým navyšováním nákladů na odstraňování škod čerpány finanční prostředky, které by při poctivém jednání čerpány nebyly, což by nakonec mohlo jít k tíži všech pojistníků (nejen podnikatelů v oboru pojišťovnictví), neboť „povinné ručení by podražilo“. Byla-li od zahájení opravy vozidla uměle navyšována její cena, aby odpovídala kvalitní a autorizované opravě, aniž by s tím byla poškozená (navíc v postavení spotřebitelky, tedy slabší strany) srozuměna, a šlo pouze o maximalizaci příjmu autoservisu či vedlejší účastnice ze systému povinného ručení, pak lze mít pochybnosti o tom, zda je možné takovému jednání poskytnout právní ochranu, zda nejde o jednání nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy.

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, jehož úkolem bude zejména z hlediska dobrých mravů znovu přezkoumat chování vedlejší účastnice, okolnosti opravy vozidla poškozené a postoupení pohledávky za stěžovatelkou. Ukáže-li se jednání autoservisu či vedlejší účastnice jako nepoctivé, nelze mu poskytnou právní ochranu.

  • Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2043/17 je dostupný zde (240 KB, PDF).
  • Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

Kontakt

  • Ústavní soud (Brno, 27.2. 2018, TZ 21/2018)
  • Joštova 8, 660 83 Brno 2
  • Telefon: (+420) 542162111
  • Fax: (+420) 542161309, (+420) 542161169
  • Elektronická podatelna: podani@usoud.cz
  • Web: http://www.usoud.cz/



Tisková zpráva je součástí Katalogu firem a představuje placené reklamní sdělení.