Sysop: Nahrazení textu

2012-06-16T06:40:14Z

Nahrazení textu

Nová stránka

{{Infobox Právní předpis
| název = Ústava České republiky
| stát = {{Vlajka a název|Česká republika}}
| druh = ústavní zákon
| číslo = 1/1993 Sb.
| zkratka = Úst
| autor = [[Česká národní rada]]
| schváleno = [[16. prosinec]] [[1992]]
| platnost = [[28. prosinec]] [[1992]]
| účinnost = [[1. leden]] [[1993]]
| související = [[Listina základních práv a svobod]]<br>[[Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky]]
| oblast = [[Ústavní právo]]
}}
'''Ústava [[Česko|České republiky]]''' je [[ústavní zákon]] [[Česká národní rada|České národní rady]] z [[16. prosinec|16. prosince]] [[1992]] publikovaný v českém [[promulgační list|promulgačním listu]] pod č. 1/1993 Sb.
Česká ústava byla připravována a přijímána v časové tísni, jež souvisela s blížícím se rozdělení [[Československo|Československa]].<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Holeček | jméno = Miloš | odkaz na autora = Miloš Holeček | titul = Nad desátým výročím přijetí Ústavy ČR | příjmení sestavitele = Kysela | jméno sestavitele = Jan | odkaz na sestavitele = Jan Kysela (právník) | sborník = Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy | vydavatel = Eurolex Bohemia | místo = Praha | rok vydání = 2003 | isbn = 80-86432-45-9 | strany = 18 | poznámka = }}</ref> Ústava však neměla být pouhým provizoriem, nýbrž plnohodnotným základním zákonem nového samostatného státu.
Účinností Ústavy byla zrušena [[Ústava Československé socialistické republiky|Ústava České a Slovenské Federativní Republiky]], [[Ústavní zákon o československé federaci|ústavní zákon o československé federaci]], ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o [[Státní symboly České republiky|státních symbolech České republiky]]. Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti Ústavy ztratily svou právní sílu a měly sílu (obyčejného) zákona.<ref>Ust. {{PVS|čl. 112|1|1993|112}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
Ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami zahrnujícími základní ustanovení, [[zákonodárná moc|moc zákonodárnou]], [[výkonná moc|moc výkonnou]], [[soudní moc|moc soudní]], [[Nejvyšší kontrolní úřad]], [[Česká národní banka|Českou národní banku]], Územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Doposud byla Ústava šestkrát novelizovaná. Devět článků bylo dotčeno změnami, devět článků bylo doplněno, dva články byly vloženy a jeden článek byl v Ústavě zrušen.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bahýľová | jméno = Lenka | odkaz na autora = Lenka Bahýľová | příjmení2 = Filip | jméno2 = Jan | odkaz na autora2 = Jan Filip (právník) | příjmení3 = Molek | jméno3 = Pavel | odkaz na autora3 = Pavel Molek | spoluautoři = [[Milan Podhrázký|PODHRÁZKÝ, Milan]]; [[Radovan Suchánek|SUCHÁNEK, Radovan]]; [[Vojtěch Šimíček|ŠIMÍČEK, Vojtěch]], [[Ladislav Vyhnálek|VYHNÁLEK, Ladislav]]. | titul = Ústava České republiky | vydání = 1 | vydavatel = Linde | místo = Praha | rok = 2010 | počet stran = 1533 | strany = 1507 | isbn = 978-80-7201-814-7 | poznámka = [dále jen Šimíček (2010)]}}</ref>
== Základní fakta ==
=== Příprava ===
Ve dnech [[5. červen|5.]] až [[6. červen|6. června]] [[1992]] se konaly volby do Federálního shromáždění ČSFR, [[Volby do České národní rady 1992|České národní rady]] (ČNR) a [[Parlamentní volby na Slovensku 1992|Slovenské národní rady]] (SNR). V České republice zvítězila [[Občanská demokratická strana]] (ODS), která ve svém volebním programu hovořila buď o fungující federaci, anebo rozdělení, ovšem spíše byla dávána přednost zachování federace.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Rychlík | jméno = Jan | titul = Češi a Slováci ve 20. století: Česko-slovenské vztahy 1945-1992 | vydavatel = Academic DTP | místo = Bratislava | rok = 1998 | počet stran = 554 | strany = 336 | isbn = 80-88880-11-4 | poznámka = [dále jen Rychlík (1998)]}}</ref> Byla to ostatně právě ODS, která jako jediná z tehdy významných politických stran kandidovala v obou částech federace.<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Filip | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Filip (právník) | titul = Deset let Ústavy ČR: východiska, stav, perspektivy | příjmení sestavitele = Kysela | jméno sestavitele = Jan | odkaz na sestavitele = Jan Kysela (právník) | sborník = Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy | vydavatel = Eurolex Bohemia | místo = Praha | rok vydání = 2003 | isbn = 80-86432-45-9 | strany = 27 | poznámka = [dále jen Filip (2003a)]}}</ref> Na Slovensku zvítězilo [[Ľudová strana - Hnutie za demokratické Slovensko|Hnutí za demokratické Slovensko]] (HZDS), které prosazovalo především mezinárodní subjektivitu Slovenska, což se sice s existencí společného státu v zásadě vylučovalo, ovšem HZDS se podařilo přesvědčit voliče o slučitelnosti takových požadavků s existencí federace.<ref>Rychlík (1998). s. 337.</ref>
Nedlouho po volbách byla zahájena příprava Ústavy České republiky. Vedle sebe fungovaly dvě komise: komise vlády a komise předsednictva České národní rady.<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Výborný | jméno = Miloslav | odkaz na autora = Miloslav Výborný | titul = K okolnostem přípravy Ústavy ČR z parlamentní perspektivy | příjmení sestavitele = Kysela | jméno sestavitele = Jan | odkaz na sestavitele = Jan Kysela (právník) | sborník = Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy | vydavatel = Eurolex Bohemia | místo = Praha | rok vydání = 2003 | isbn = 80-86432-45-9 | strany = 61 | poznámka = [dále jen Výborný (2003)]}}</ref> Vládní komise byla zřízena usnesením vlády č. 484 z 10. července 1992. Předsedou komise byl [[Václav Klaus]], místopředsedou [[Jan Kalvoda]], sekretářem [[Cyril Svoboda]], členové komise byli [[Filip Šedivý]], [[Jiří Vlach (politik)|Jiří Vlach]], [[Vojtěch Cepl]], [[Daniel Kroupa]], [[Václav Benda]], [[Václav Pečich]], [[Jan Litomiský]], [[Miloslav Výborný]], [[Václav Novotný]], [[Miroslav Sylla]], [[Pavel Zářecký]] a [[Dušan Hendrych]].<ref name="vyborny61">Výborný (2003). s. 61.</ref> [[Václav Havel]] si přál, aby členem komise byl i jeho poradce [[Vladimír Klokočka]], ten se nakonec na činnosti komise přímo nepodílel, v říjnu 1992 byl pak ale jedním ze tří profesorů [[ústavní právo|ústavního práva]], kteří se podíleli na závěrečné oponentuře Ústavy.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Němeček | jméno = Tomáš | odkaz na autora = Tomáš Němeček | titul = Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století | vydavatel = Leges | místo = Praha | rok = 2010 | edice = Extra | počet stran = 165 | strany = 79 | isbn = 978-80-87212-58-5 | poznámka = [dále jen Němeček (2010)]}}</ref>
Členy komise předsednictva ČNR byli [[Marek Benda]], [[Jiří Bílý]], [[Pavel Hirsch]], [[Antonín Hrazdíra]], [[Ivana Janů]], [[Hana Marvanová]], [[Ivan Mašek]], [[Jaroslav Ortman]], [[Jiří Payne]], [[Anna Röschová]], [[Vítězslav Sochor]], [[Milan Uhde]] a [[Jan Vik (politik)|Jan Vik]].<ref name="vyborny61" />
Z činnosti vládní komise se zachovaly jen jednotlivé dokumenty – směrnice, zásady, ideový nástin a ideový návrh (červenec/srpen 1992), zásady ústavy (září 1992) a vládní návrh ústavy, jenž byl základem pro budoucí českou ústavu.<ref>Filip (2003a). s. 28.</ref> Komise předsednictva ČNR se sešla třináctkrát.<ref name="vyborny61" />
Možnosti tvorby nové ústavy shrnul již na počátku činnosti vládní komise její tajemník Cyril Svoboda: bylo možné vycházet z [[Ústavní listina Československé republiky|československé ústavy z roku 1920]], přepracovat dosavadní [[Ústava Československé socialistické republiky|Ústavu ČSFR]], anebo vypracovat zcela nový dokument. Nejen Svoboda, ale i ostatní členové komise směřovali k možnosti využití prvorepublikové ústavy.<ref>Němeček (2010). s. 77.</ref>
Problematické se jevilo především postavení [[Listina základních práv a svobod|Listiny základních práv a svobod]], která byla nesena samostatným ústavním zákonem, jenž jí zajišťoval nadústavní charakter.<ref name="4jan239">{{Citace monografie | příjmení = Gronský | jméno = Ján | odkaz na autora = Ján Gronský | titul = Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa | vydavatel = Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum | místo = Praha | rok = 2007 | počet svazků = IV | počet stran = 649 | strany = 239 | svazek = IV | isbn = 978-80-246-1389-5 | poznámka = [dále jen Gronský (2007)]}}</ref> Zařazení Listiny do Ústavy se jevilo jako politicky neprůchodné především kvůli Václavu Klausovi, který Listinu nechtěl vůbec.<ref>{{Citace periodika | příjmení = Němeček | jméno = Tomáš | odkaz na autora = Tomáš Němeček | příjmení2 = Minksová | jméno2 = Barbora | odkaz na autora2 = Barbora Minksová | titul = Ví vůbec někdo, kolik zákonů máme? S Václavem Havlem o psaní ústavy, o vzniku Ústavního soudu a o justiční mafii | periodikum = Lidové noviny | odkaz na periodikum = Lidové noviny | datum = 2011-01-24 | strany = 26 | issn = 1213-1385}}</ref> Klausovi především vadila formulace čl. 17 Listiny o právu na informace, když byl spíše pro formulaci práva vyhledávat informace, a také mu vadilo právo sdružovat se v odborech a právo na odměnu.<ref>Němeček (2010). s. 94.</ref> Problém se pokusil vyřešit Miroslav Výborný vytvořením koncepce tzv. [[ústavní pořádek|ústavního pořádku]], který byl teoretiky kritizován ([[Jan Filip (právník)|Filip]], [[Viktor Knapp|Knapp]]).<ref>Výborný (2003). s. 64.</ref>
V týdnu od [[19. říjen|19.]] do [[24. říjen|24. října]] 1992 se v [[Karlovy Vary|Karlových Varech]] začala připravovat čistá verze Ústavy: první články byly převzaty ze starších návrhů, články o moci zákonodárné psali Miroslav a [[Jindřiška Syllová|Jindřiška]] Syllovi, články k prezidentovi psal Cyril Svoboda, články o vládě Dušan Hendrych, moc soudní pak František Zoulík. Hendrych také napsal pasáže týkající se České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, územní samosprávu psal Pavel Zářecký.<ref>Němeček (2010). s. 95.</ref>
23. října 1992 přijeli provést závěrečnou oponenturu tři ústavní právníci: [[Pavel Peška]], Vladimír Klokočka a [[Pavel Holländer]].<ref name="cepl96">Němeček (2010). s. 96.</ref>
Důvodovou zprávu ke karlovarskému návrhu Ústavy sepsal Cyril Svoboda s [[Milena Poláková|Milenou Polákovou]] víkend předtím, než měla být předložena premiéru Klausovi.<ref>Němeček (2010). s. 98.</ref> Karlovarskému návrhu se posléze věnovaly na zámku v Lánech poslanecké skupiny. Zde byl také zformulován článek 9 o podstatných náležitostech demokratického právního státu inspirovaný německým [[Grundgesetz|Základním zákonem]] a navržený Ivanou Janů, ale byl zde také zakotven [[Nejvyšší správní soud]].<ref>Němeček (2010). s. 99.</ref>
V nočních hodinách patnáctého prosince 1992 se sešli zástupci vládních stran a uzavřeli písemnou dohodu vlastnoručně uvedenou na kusu papíru z poznámkového bloku, ve které sjednali, že nebude přijat žádný pozměňovací návrh předložený v diskusi, ledaže se na tom dohodnou všechny vládní strany. Byla to reakce na situaci, kdy k přijetí pozměňovacího návrhu stačila (a stačí) většina přítomných, zatímco k přijetí ústavního zákona je potřebná třípětinová většina. S ohledem na tuto politickou dohodu nebyly přijaty i takové pozměňovací návrhy, jež lze označit za kvalitní a dobré.<ref>Výborný (2003). s. 65.</ref>
=== Přijetí ===
Vládní návrh ústavního zákona ČNR, Ústava ČR (sněmovní tisky 152 a 154) s upřesňujícím dodatkem, byl projednán Českou národní radou na její desáté schůzi ve středu 16. prosince 1992. Návrh odůvodnil nejprve předseda [[První vláda Václava Klause|republikové vlády]] Václav Klaus, jenž úvodem svého projevu uvedl, že pro parlament i vládu je toto jednání zkouškou dospělosti.<ref name="steno010001">{{Citace elektronického periodika | titul = Stenoprotokol z 10. schůze České národní rady: Středa 16. prosince 1992: část 1 | periodikum = Česká národní rada 1992-1992: Stenoprotokoly | rok vydání = 1992 | měsíc vydání = 12 | den vydání = 16 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/eknih/1992cnr/stenprot/010schuz/s010001.htm}}</ref> K návrhu ústavního zákona byli dva společní zpravodajové – Hana Marvanová a Miroslav Výborný.<ref name="steno010001" />
Z množství pozměňovacích návrhů byl úspěšný jen návrh poslance Pavla Hirše, který vrátil do Ústavy [[poměrný volební systém]] pro [[Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky|Sněmovnu]] a [[většinový volební systém|většinový]] pro [[Senát Parlamentu České republiky|Senát]].<ref>Němeček (2010). s. 100.</ref> Výsledky hlasování oznámil předseda České národní rady [[Milan Uhde]]: „''…ze 198 přítomných poslankyň a poslanců, kteří se účastnili hlasování, 16 hlasovalo proti, 10 poslankyň a poslanců se zdrželo hlasování a 172 kladnými hlasy byla Ústava České republiky přijata.''“<ref name="steno010011">{{Citace elektronického periodika | titul = Stenoprotokol z 10. schůze České národní rady: Středa 16. prosince 1992: část 11 | periodikum = Česká národní rada 1992-1992: Stenoprotokoly | rok vydání = 1992 | měsíc vydání = 12 | den vydání = 16 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/eknih/1992cnr/stenprot/010schuz/s010011.htm}}</ref> Po ukončení jednání se sešlo ke krátké schůzi předsednictvo České národní rady, jež vyhlásilo Ústavu České republiky.<ref name="steno010011" />
== Charakteristiky Ústavy ==
S ohledem na ustanovení čl. 39 odst. 4 Ústavy, podle něhož „''[k] přijetí ústavního zákona (…) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů[,]''“ je možné zkonstatovat, že pro změnu Ústavy je nutný složitější postup, což z pohledu [[Ústava#Druhy ústav|typologie ústav]] značí, že se jedná o ústavu rigidní.<ref>Ust. {{PVS|čl. 39|1|1993|39}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Ačkoliv je česká historická zvyklost mít ústavu rigidní, v souvislosti s přípravou Ústavy České republiky se objevovaly hlasy, aby Ústava mohla být měněna prostou – nikoliv kvalifikovanou – většinou, čímž by se jednalo o ústavu flexibilní.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Filip | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Filip (právník) | titul = Ústavní právo České republiky: 1 Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR | vydavatel = Masarykova univerzita, Doplněk | místo = Brno | rok = 2003 | počet stran = 555 | strany = 89-90 | isbn = 80-210-3254-5 | poznámka = [dále jen Filip (2003b)]}}</ref>
Z pohledu [[Bedřich Loewenstein|Loewensteinovy]] ústavní ontologie je možné českou Ústavu charakterizovat jako ústavu normativní, tedy že politický proces probíhá podle jejich pravidel.<ref name="filb92">Filip (2003b). s. 92.</ref> Vysoká míra souladu mezi právní a faktickou ústavou způsobuje, že česká Ústava je také ústavou reálnou, ústava se tak kryje se skutečností.<ref name="filb92" />
Česká Ústava je psanou ústavou, když je písemně zachycena v psaném (ústavním) zákoně v promulgačním listu – [[Sbírka zákonů|Sbírce zákonů]].<ref>Filip (2003b). s. 90–91.</ref>
Ústava České republiky je také ústavou původní a dohodnutou. Přestože v roce 1992 existovala snaha přijmout ústavní listinu z roku 1920, čímž bychom hovořili o přenesené ústavě, nakonec tento pokus nebyl úspěšný a česká Ústava, ač je tou prvorepublikovou silně inspirována, je ústavou původní.<ref>Filip (2003b). s. 92–93.</ref> Neboť byla česká Ústava výsledkem politického kompromisu završeného na půdě České národní rady 16. prosince 1992, jedná se o ústavu dohodnutou.<ref>Filip (2003b). s. 93.</ref>
== Vývoj Ústavy ==
Pro Českou republiku a její [[ústavní právo]] je typická výrazná stabilita a reálná neměnnost (polylegální) ústavy. Od účinnosti Ústavy došlo jen k několika mála změnám, které však nikterak výrazně neovlivnily podobu českého ústavního systému.<ref>{{Citace periodika | příjmení = Hamuľák | jméno = Ondrej | titul = Dělba moci v České republice a Slovenské republice | periodikum = Právní fórum | rok = 2007 | číslo = 10 | strany = 374 | issn = 1214-7966}}</ref>
První zásah do textu Ústavy byl uskutečněn ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření [[Vyšší územní samosprávný celek|vyšších územních samosprávných celků]] a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, který naplňoval čl. 100 odst. 3 Ústavy. Tímto ústavním zákonem byly vytvořeny vyšší územní samosprávné celky.<ref>Úst. zák. č. {{PVS|347/1997 Sb.|347|1997}}, o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref><ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Sněmovní tisk 218: Vládní návrh ústavního zákona o vytvoř. vyšších územních c. | periodikum = Sněmovní tisky: 2. volební období, od 1996 do 1998 | rok vydání = 1997 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=2&T=218}}</ref>
Další změnu do textu Ústavy přinesl ústavní zákon č. 300/2000 Sb., jenž byl přijat v souvislosti se vstupem České republiky do [[Severoatlantická aliance|Severoatlantické aliance]] a který upravoval otázky související s vysíláním ozbrojených sil, pobytem spojeneckých sil v České republice, participací republiky na obranných systémech mezinárodních organizací a také rozdělení kompetencí mezi vládu a parlament v těchto otázkách.<ref>Úst. zák. č. {{PVS|300/2000 Sb.|300|2000}}, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v platném znění.</ref>
Další změna byla provedena ústavním zákonem č. 448/2001 Sb. Vláda v únoru 2000 připravila novelu Ústavy, kterou však Poslanecká sněmovna ve druhém čtení zamítla. Tato novela zahrnovala také změnu v čl. 98 Ústavy, když tento článek měl být uveden do souladu s novým zněním zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (ČNB). Když Poslanecká sněmovna novelu zamítla, dostal se zákon o ČNB do nesouladu s textem Ústavy. Nová dikce zákona, a tím nutnost změny Ústavy, souvisela s požadavkem [[Římské smlouvy|Smlouvy o založení Evropského společenství]] a Protokolu o Statutu [[Evropský systém centrálních bank|Evropského systému centrálních bank]] a [[Evropská centrální banka|Evropské centrální banky]], připojeného k této smlouvě. Byl tak připraven nový návrh, který měl toliko legislativně technický význam a který v článku 98 nahradil „''stabilitu měny''“ „''cenovou stabilitou''“.<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Sněmovní tisk 694/0: Vl. návrh novely zákona Ústava ČR | periodikum = Sněmovní tisky: Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002 | rok vydání = 2000 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=694&ct1=0}}</ref>
Významnou změnou byla tzv. euronovela Ústavy z října 2003.<ref name="pvs-euronovela">Úst. zák. č. {{PVS|395/2001 Sb.|395|2001}}, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v platném znění.</ref><ref>{{Citace periodika | příjmení = Syllová | jméno = Jindřiška | odkaz na autora = Jindřiška Syllová | titul = „Euronovela“ Ústavy ČR | periodikum = Právní rádce | rok = 2002 | číslo = 5 | strany = 38 | issn = 1210-4817}}</ref> Euronovela doplnila druhý odstavec do článku 1, který vyjádřil, že republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z [[mezinárodní právo|mezinárodního práva]]. Článek 10, upravující do té doby aplikační přednost [[mezinárodní smlouva|mezinárodních smluv]] o základních právech a lidských svobodách, rozšířil okruh aplikační přednosti na vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas. Za článek 10 byly euronovelou doplněny články 10a a 10b, které upravují podmínky přenesení pravomoci (čl. 10a) na mezinárodní organizaci nebo instituci, přičemž v souvislosti s otázkami, jež souvisejí se závazky vyplývajícími z členství v takovém subjektu, je založena povinnost vlády informovat Parlament a právo komor Parlamentu se k tomuto vyjádřit (čl. 10b). Upravena byla současně dikce čl. 39 odst. 4, jenž nově nehovořil o schválení mezinárodní smlouvy, ale souhlasu k ratifikaci. Zcela změněn byl článek 49 upravující ratifikaci mezinárodních smluv.<ref name="pvs-euronovela" /> Změněn byl článek 52, když bylo upřesněno, že u zákonů je publikace v promulgačním listu (Sbírce zákonů) podmínkou platnosti, zatímco u mezinárodních smluv podmínkou použitelnosti.<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Sněmovní tisk 884/0: Vládní návrh Ústavy České republiky - EU | periodikum = Sněmovní tisky: Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002 | rok vydání = 2000 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=884&ct1=0}}</ref> Upravena byla formulace čl. 87 vymezující kompetence [[Ústavní soud České republiky|Ústavního soudu]], byl změněn okruh aktů, jimiž je ústavní soudce vázán (čl. 88) a byl připojen odstavec 3 do článku 89, jenž upravuje závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Změnu doznal také článek 95 upravující vázanost [[soudce|soudců]] (obecných soudů).<ref name="pvs-euronovela" />
Odpor části politické reprezentace k zavádění institutů [[Přímá demokracie|přímé demokracie]], a s tím související obava z obecné formulace [[referendum|referenda]], způsobila, že s ohledem na [[Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii|referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii]] byl přijat ústavní zákon č. 515/2002 Sb., který do textu Ústavy zakomponoval jednorázovou úpravu ve vztahu k tomuto referendu. Ačkoliv jsou v současnosti tato ustanovení Ústavy obsahově obsoletní, jejich konstrukce bude nejspíš využita i pro případnou budoucí úpravu referenda.<ref>Šimíček (2010). s. 1163.</ref>
V roce 2009 byla přijata další novela Ústavy – ústavní zákon č. 319/2009 Sb. – v zásadě připravená již v roce 2001 Stálou komisí Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, kterou byla zavedena možnost samorozpuštění Poslanecké sněmovny, což byla reakce na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl zrušen [[ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny]].{{#tag:ref|Nejasné financování nejsilnější vládní strany – ODS – vyústilo na podzim 1997 v parlamentní krizi, kterou se v lednu 1998 rozhodli představitelé politických stran řešit [[Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1998|předčasnými volbami]].<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Stenoprotokol z 21. schůze Poslanecké sněmovny: Čtvrtek 26. února 1998: část 14 | periodikum = Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna 1996-1998: Stenoprotokoly | rok vydání = 1998 | měsíc vydání = 02 | den vydání = 26 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/021schuz/s021014.htm}}</ref> Již v prosinci 1997 upozornil profesor Jan Filip, že takové zkrácení volebního období „''není tak právně čisté, jak se domnívají právní experti ve vyjádřeních v různých sdělovacích prostředcích''“.<ref>{{Citace periodika | příjmení = Filip | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Filip (právník) | titul = Zkrácení volebního období | periodikum = Parlamentní zpravodaj | rok = 1997 | číslo = 12 | strany = 133 | issn = 1211-037X}}</ref> Koncepce možnosti uspořádání předčasných voleb byla v Ústavě upravena, ale takový postup se jevil účastníkům lednové dohody jako zdlouhavý, a proto byla zvolena cesta přijetí ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Mezi poslanci a senátory byli i ti, kteří s návrhem nesouhlasili. Poslanec Ivan Mašek, mj. člen ústavní komise a ústavně právního výboru v době přijímání Ústavy, k návrhu řekl, že bude „''rozvracet právní řád a ústavní pořádek této republiky''“ a svůj projev uzavřel slovy, že „''každý z poslanců, kdo bude hlasovat pro takovouto účelovou změnu ústavy, je ústavní zločinec''“.<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Stenoprotokol z 21. schůze Poslanecké sněmovny: Čtvrtek 26. února 1998: část 14 | periodikum = Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna 1996-1998: Stenoprotokoly | rok vydání = 1998 | měsíc vydání = 02 | den vydání = 26 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/021schuz/s021014.htm}}</ref> Senátor [[Michael Žantovský]] pak na půdě Senátu uvedl, že „''[p]olitická logika se na úmysly neohlíží a ti, kdo půjdou příště cestou, kterou tento precedens otevírá, mohou mít úmysly jiné a mnohem temnější.''“<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Stenozáznam: 4. den zasedání (19. března 1998) | url = http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=1&IS=2395&T=98021#st98021 | datum vydání = 1998-03-19 | datum přístupu = 2011-02-21 | vydavatel = Senát Parlamentu České republiky}}</ref> Ústavní zákon byl nakonec přijat a publikován pod číslem 69/1998 Sb.<ref>Úst. zák. č. {{PVS|69/1998 Sb.|69|1998}}, o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, v platném znění.</ref> V březnu 2009 se [[Marek Dalík]] pokoušel jménem premiéra [[Mirek Topolánek|Mirka Topolánka]] přesvědčit reportéra [[Česká televize|České televize]] [[Dalibor Bártek|Dalibora Bártka]], aby stáhl svou reportáž o policejním vyšetřování poslance [[Petr Wolf|Petra Wolfa]], jenž vystoupil v červnu 2008 z [[Česká strana sociálně demokratická|České strany sociálně demokratické]] (ČSSD) a začal podporovat [[Druhá vláda Mirka Topolánka|Topolánkovu vládu]].<ref>{{Citace elektronického periodika | příjmení = Kaiserová | jméno = Zuzana | odkaz na autora = Zuzana Kaiserová | titul = Dalík naléhal na reportéra ČT: Nechte poslance Wolfa! V zájmu vlády | periodikum = iDNES.cz | odkaz na periodikum = iDNES.cz | datum vydání = 2009-03-16 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://zpravy.idnes.cz/dalik-nalehal-na-reportera-ct-nechte-poslance-wolfa-v-zajmu-vlady-ph0-/domaci.asp?c=A090315_214245_domaci_abr}}</ref> V následném hlasování o nedůvěře Topolánkova vláda 24. března 2009 důvěru Sněmovny nezískala.<ref>{{Citace elektronického periodika | příjmení = Benešová | jméno = Eva | odkaz na autora = Eva Benešová | příjmení2 = Eliášová | jméno2 = Kateřina | odkaz na autora2 = Kateřina Eliášová | titul = Topolánkova vláda padla, potopili ji Tlustý a Schwippel | periodikum = Aktuálně.cz | odkaz na periodikum = Aktuálně.cz | datum vydání = 2009-03-24 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=632880}}</ref> Bylo rozhodnuto o uspořádání předčasných voleb, kterých mělo být dosaženo přijetím [[Ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny|ústavního zákona]] jako v roce 1998. Důvodová zpráva k této cestě k předčasným volbám uváděla, že „''je naší ústavní praxi již známa''“ a že návrh „''neodporuje podstatným náležitostem demokratického právního státu''“.<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Sněmovní tisk 796/0: N. ústav. z. o zkrácení pátého volebního období Posl. sněm. | periodikum = Sněmovní tisky: Poslanecká sněmovna, 5. volební období, 2006-2010 | rok vydání = 2009 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=796&ct1=0}}</ref> V srpnu 2009 pak poslanec [[Miloš Melčák]] podal [[ústavní stížnost]], neboť měl ústavní zákon zasáhnout do jeho práv.<ref>{{Citace elektronického periodika | autor = ČTK, lidovky.cz | titul = Melčák podal stížnost na předčasné volby, ohrozit by je to nemělo | periodikum = lidovky.cz | odkaz na periodikum = Lidové noviny | datum vydání = 2009-08-26 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.lidovky.cz/melcak-podal-ustavni-stiznost-proti-zkraceni-volebniho-obdobi-pvi-/ln_domov.asp?c=A090826_153325_ln_domov_glu}}</ref> Ústavní soud poté rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny.<ref>{{Citace elektronického periodika | autor = lidovky.cz, Lidové noviny, ČTK | titul = Předčasné volby v říjnu nebudou, Klause to rozzlobilo | periodikum = lidovky.cz | odkaz na periodikum = Lidové noviny | datum vydání = 2009-09-01 | datum přístupu = 2011-02-21 | url = http://www.lidovky.cz/predcasne-volby-v-rijnu-nebudou-klause-vyrok-soudu-rozzuril-pte-/ln_domov.asp?c=A090901_164422_ln_domov_val}}</ref> Následně Ústavní soud ústavní zákon č. 195/2009 Sb. zrušil nálezem, v němž s ohledem na tři podmínky pro vydání ústavního zákona – a to podmínky zmocňovací, podmínky procedurální a podmínky souladu s nezměnitelnými principy demokratického právního státu – dospěl k závěru, že ústavní zákon o zkrácení volebního období má nepřípustnou individuální a retrospektivní povahu.<ref>Šimíček (2010). s. 160.</ref>|group="P"}} Zároveň byla odstraněna zásadní vada v Ústavě pocházející z redakčního pochybení při její přípravě v roce 1992: Ústava totiž pominula přechod pravomoci vyhlašovat volby do Sněmovny a Senátu v případě, že prezident nemůže funkci vykonávat.<ref>Šimíček (2010). s. 821-822.</ref> Tato mezera tak mohla způsobit, že pokud by mezi rozpuštěním Poslanecké sněmovny a vyhlášením voleb do ní nastala situace, že by prezident nemohl úřad vykonávat, nemohly by být volby vůbec vyhlášeny, neboť přechod této pravomoci Ústava neřešila a případná změna Ústavy, k níž by bylo třeba ústavního zákona, by nebyla možná, neboť sám Senát takový předpis v době, kdy je Sněmovna rozpuštěna, přijmout nemohl a nemůže s ohledem na dikci čl. 33 odst. 2 Ústavy.
== Struktura Ústavy ==
=== Preambule ===
Původní vládní návrh počítal se zcela odlišnou formulací preambule.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Sládeček | jméno = Vladimír | odkaz na autora = Vladimír Sládeček | příjmení2 = Mikule | jméno2 = Vladimír | odkaz na autora2 = Vladimír Mikule | příjmení3 = Syllová | jméno3 = Jindřiška | odkaz na autora3 = Jindřiška Syllová | titul = Ústava České republiky. Komentář | vydání = 1 | vydavatel = C. H. Beck | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 949 | strany = 2 | isbn = 978-80-7179-869-9 | poznámka = [dále jen Sládeček (2007)]}}</ref> Nakonec však byla přijata formulace, jejíž hlavním autorem byl Václav Havel a jejímž závěrečným editorem předseda České národní rady Milan Uhde.<ref>Šimíček (2010). s. 22.</ref> V rámci preambule je možné vysledovat dvě části: rekapitulační a programově-manifestační. Rekapitulační část odkazuje na historické tradice a státoprávní vývoj na našem území, programově-manifestační část pak zahrnuje deklaraci základních státních cílů a hodnot.<ref>Šimíček (2010). s. 22–23.</ref> Z formulace preambule je možné odvodit republikánský charakter státu a z absence odkazu na náboženství či víru je patrná také skutečnost, že Česká republika je laickým státem.<ref>Šimíček (2010). s. 23.</ref> Díky Václavu Havlovi se v preambuli objevuje pojem „''[[občanská společnost]]''“, jenž jinde v Ústavě či v Listině přítomen není.<ref>Sládeček (2007). s. 4.</ref>
=== Hlava první: Základní ustanovení ===
==== Základní princip ====
Ustanovení '''článku 1''' Ústavy zakotvuje základní principy celého ústavního systému České republiky. Druhý odstavec byl ke článku připojen v rámci tzv. euronovely Ústavy.<ref name="sim25">Šimíček (2010). s. 25.</ref> Článek jedna také jako jediný článek Ústavy vymezuje název státu. Z ustanovení také vyplývá, že stát je [[Republika|republikou]], přičemž toto je možné vyvodit již z preambule, ale zároveň i dalších ustanovení Ústavy.<ref name="sim25" /><ref>Sládeček (2007). s. 7.</ref> Republika je poté vymezena jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, jenž je založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.<ref>Ust. {{PVS|čl. 1|1|1993|1}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Svrchovanost značí, že Česká republika je plně způsobilá k právům a právním úkonům, je plnoprávným subjektem mezinárodního práva a je nezávislá na jiné moci.<ref name="sla8">Sládeček (2007). s. 8.</ref> Svrchovanost však může být dobrovolně omezena účastí na mezinárodní organizaci – v takovém případě se jedná o koncept tzv. sdílené či slité suverenity – a konkrétně v případě České republiky se jedná o její členství v [[Evropská unie|Evropské unii]].<ref name="sim26">Šimíček (2010). s. 26.</ref><ref>{{Citace periodika | příjmení = Wagnerová | jméno = Eliška | odkaz na autora = Eliška Wagnerová | titul = Suverenita z různých perspektiv | periodikum = Jurisprudence | rok = 2009 | číslo = 8 | strany = 3 | issn = 1212-9909}}</ref> Prohlášení, že republika je „''jednotný''“ stát má znamenat, že se nejedná o jakoukoliv formu konfederace či federace.<ref name="sla8" /> Definice České republiky jako demokratického právního státu zdůrazňuje spojení těchto dvou zásad – demokratického a právně-státního, přičemž změna jejich podstatných náležitostí je z dikce čl. 9 Ústavy nepřípustná.<ref name="sim26" /> Pojem právního státu má být – také s ohledem na judikaturu Ústavního soudu – vykládán v materiálním a nikoliv jen ve formálním smyslu. Již v prosinci 1993 Ústavní soud judikoval, že: „''[ú]stava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří.''“<ref>Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21. prosince 1993 Sp. zn. Pl. ÚS 19/93.</ref> Konstatování, že republika je stát „''založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana''“ je zakotvením státního cíle, který zavazuje [[státní moc]]. Formulace pak úzce souvisí s článkem 3, jenž prohlašuje Listinu součástí ústavního pořádku a článkem 9, podle něhož je zakázána – a to i ústavodárci – změna podstatných náležitostí demokratického právního státu.<ref>Šimíček (2010). s. 30.</ref> Česká republika jako právní a demokratický stát je ve své podstatě také nepochybně sociálním státem, ačkoliv taková formulace není v Ústavě výslovně uvedena.<ref>Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2008 Sp. zn. I. ÚS 1835/07.</ref> Odstavec druhý pak přebírá základní zásadu mezinárodního práva o poctivém plnění mezinárodních závazků a do Ústavy byl připojen až euronovelou Ústavy. Z tohoto odstavce pak vyplývají povinnosti subjektům státní moci, především zákonodárci, aby nepřijímal zákony, jež by znemožňovaly dodržení mezinárodněprávních závazků. Součástí aplikace mezinárodněprávní normy je také zohlednění judikatury mezinárodních institucí soudního typu, jež mají za úkol tyto normy aplikovat.<ref>Šimíček (2010). s. 30–33.</ref>
==== Státní moc ====
V roce 1863 vymezil [[Abraham Lincoln]] při projevu v [[Gettysburg]]u tři znaky vymezující demokracii: vládu lidu, lidem a pro lid.<ref>Filip (2003b). s. 202.</ref> Vláda lidu je upravena v čl. 2 odst. 1, vláda lidem v odst. 1 věty za středníkem ve spojení s odst. 2, a vláda pro lid v odst. 3 článku 2 Ústavy.<ref name="sim47">Šimíček (2010). s. 47.</ref> První odstavec '''článku 2''' zakotvuje princip svrchovanosti lidu a dělbu státní moci na [[zákonodárná moc|zákonodárnou]], [[výkonná moc|výkonnou]] a [[soudní moc|soudní]].<ref name="sim47" /> Princip svrchovanosti lidu je v zásadě politický – nikoliv právní – pojem, který značí, že je to právě lid, jenž disponuje právem vytvořit systém hodnot, institucí a procedur, prostřednictvím nichž se má stát řídit. Zároveň je vyloučeno, aby existoval státní orgán, jenž by přímo či nepřímo svou legitimitu neodvozoval od lidu.<ref>Šimíček (2010). s. 48–49.</ref> Odstavec druhý vytváří možnost přijmout [[ústavní zákon]], který by zakotvil možnost zavést některý z institutů přímé demokracie – především referenda.<ref>Šimíček (2010). s. 51.</ref> Vládní návrh Ústavy s tímto ustanovením nepočítal, neboť ODS a [[Občanská demokratická aliance]] (ODA) byly proti referendu. Jakmile se však objevila hrozba nepřijetí Ústavy v České národní radě, přišli někteří poslanci ODS s návrhem, aby bylo k Ústavě uspořádáno ratifikační referendum.<ref>Filip (2003a). s. 31.</ref> Nakonec bylo ustanovení do Ústavy zakomponováno především z popudu některých sociálnědemokratických poslanců a na naléhání Václava Havla.<ref>Šimíček (2010). s. 52.</ref> Ačkoliv bylo od přijetí Ústavy připraveno několik návrhů ústavních zákonů o referendu, zatím jediné celostátní referendum, jež se uskutečnilo, bylo o přistoupení České republiky k Evropské unii, kvůli němuž byla přijata i novela Ústavy.<ref>Šimíček (2010). s. 52–53.</ref> Odstavce 3 a 4 upravují zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásadu legální licence. Zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjadřuje, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.<ref name="gerloch82">{{Citace monografie | příjmení = Gerloch | jméno = Aleš | odkaz na autora = Aleš Gerloch | titul = Teorie práva | vydání = 3 | vydavatel = Aleš Čeněk | místo = Plzeň | rok = 2004 | strany = 35 | isbn = 80-86473-85-6 | poznámka = [dále jen Gerloch (2004)]}}</ref> Zásada legální licence, jež je opakem zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, vyjadřuje, že každý může činit vše, co zákon nezakazuje a naopak není povinen činit nic, co mu zákon neukládá.<ref>Gerloch (2004). s. 117.</ref> Je zde patrná podobnost s ustanovením čl. 2 Listiny, avšak zatímco Ústava hovoří o „''každém občanu''“, Listina tento okruh rozšiřuje na „''každého''.<ref>Ust. {{PVS|čl. 2|1|1993|2}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref><ref>Ust. {{PVS|čl. 2|2|1993|2}} usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, v platném znění.</ref>
==== Listina základních práv a svobod ====
'''Článek 3''' vymezující, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky, není obvyklým ustanovením ústav.<ref>Šimíček (2010). s. 63.</ref> Článek 3 byl do Ústavy zakomponován až v prosinci 1992 jako výsledek politické dohody: vládní návrh na Listinu vůbec neodkazoval, pozdější návrhy již Listinu zmiňovaly alespoň v přechodných a závěrečných ustanoveních, což však bylo považováno za způsob, který neodpovídal významu Listiny. Nakonec všechny výbory ČNR v prosinci 1992 navrhly, aby byl odkaz na Listinu uveden již přímo v první hlavě Ústavy.<ref>Šimíček (2010). s. 66.</ref> Zvláštností ustanovení je také podivný slovosled, který byl zvolen proto, aby slovo Listina mohlo být psáno s velkým počátečním písmenem.<ref>Šimíček (2010). s. 63–65.</ref> Listina, která byla doposud připojena k ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb., byla od něj oddělena a nově vyhlášena formou zvláštního usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. Tento postup Předsednictva ČNR v následujícím období posloužil ke zpochybnění normativní povahy Listiny jako takové.<ref>Šimíček (2010). s. 65.</ref> Podobný odkaz na úpravu základních práv a svobod se nacházel také v [[Prosincová ústava|prosincové ústavě]] (1867) a ve [[Prozatímní ústava|druhém ústavním provizoriu]] (č. 37/1918 Sb. z. a n.).<ref>Šimíček (2010). s. 68.</ref>
==== Soudní ochrana ====
'''Článek 4''', podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, nezakládá ochranu toliko na ta práva, jež jsou upravena v Listině, ale také v jiných ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách.<ref>Šimíček (2010). s. 74.</ref>
==== Politický systém a politická rozhodnutí ====
Podstata politického systému České republiky je vyjádřena v '''článku 5''' Ústavy, v němž jsou také zakotveny [[Politická strana|politické strany]], jimž je přiznána nezastupitelná úloha.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Klíma | jméno = Karel | odkaz na autora = Karel Klíma | spoluautoři = et al. | titul = Komentář k Ústavě a Listině | vydavatel = Aleš Čeněk | místo = Plzeň | rok = 2005 | počet stran = 1019 | strany = 61 | isbn = 80-86898-44-X | poznámka = [dále jen Klíma (2005)]}}</ref> K politickému rozhodování se váže '''článek 6''', který zakotvuje princip většiny a ochranu [[Menšina|menšin]].<ref>Šimíček (2010). s. 121–123.</ref>
==== Ochrana přírody ====
'''Článek 7''' zakotvující ochranu přírody původní vládní návrh Ústavy nezahrnoval. Jeho autorem je Václav Havel, který byl přesvědčen o vhodnosti mít v Ústavě „''ekologický paragraf''“. Nakonec byla do Ústavy přijata redukovaná podoba Havlova návrhu.<ref>Šimíček (2010). s. 131.</ref>
==== Územní samospráva ====
'''Článek 8''' je základním ustanovením zaručující princip územní samosprávy, jehož odstranění by bylo porušení nejen [[Evropská charta místní samosprávy|Evropské charty místní samosprávy]], ale také ústavně nepřípustné kvůli zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu. Územní samospráva je pak dále rozvedena v čl. 99 až 105.<ref>Sládeček (2007). s. 63–64.</ref>
==== Změna ústavy a imperativ nezměnitelnosti ====
'''Článek 9''' vymezuje tři základní pravidla, a to že změna Ústavy může být provedena toliko formou ústavního zákona (odst. 1), že ani takovou formou není možné narušit materiální ohnisko Ústavy (odst. 2) a že toto ohnisko nesmí být odstraněno nebo ohroženo ani výkladem právních předpisů (odst. 3).<ref>Šimíček (2010). s. 150.</ref> Odstavec druhý, tj. vymezení, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, je tzv. '''imperativem nezměnitelnosti materiálního ohniska Ústavy'''. Historicky se poprvé takový imperativ objevil v ústavě Francouzské republiky ze srpna 1884, kterým bylo stanoveno, že republikánská forma vlády nemůže být předmětem revize. Identická konstrukce se nachází i v současné Ústavě Francouzské republiky.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Holländer | jméno = Pavel | odkaz na autora = Pavel Holländer | titul = Filosofie práva | vydavatel = Aleš Čeněk | místo = Plzeň | rok = 2006 | počet stran = 303 | strany = 50 | isbn = 80-86898-96-2 | poznámka = [dále jen Holländer (2006)]}}</ref> V roce 1949 přijatý Základní zákon Spolkové republiky Německo reagoval nejen procedurální úpravou, ale také i dalšími dvěma omezeními, na vývoj z let 1919 až 1945. První omezení stanovuje, že Základní zákon může být měněn pouze zákonem, jenž výslovně mění či doplňuje text Základního zákona. Druhým opatřením bylo vyjmutí materiálního ohniska z dispozice ústavodárce, čímž se hovoří o imperativu nezměnitelnosti či o klausuli věčnosti.<ref>Holländer (2006). s. 55–56.</ref><ref name="sim154">Šimíček (2010). s. 154.</ref> Německá klausule věčnosti (''{{cizojazyčně|de|Ewigkeitsklausul}}'') na rozdíl od české blíže specifikuje materiální ohnisko (členění spolku do zemí, spolupůsobení zemí při zákonodárství, důstojnost člověka, principy demokratického a sociálního státu, suverenity lidu, dělbu moci, vázanost státní moci zákonem a právo na odpor).<ref name="sim154" />
==== Vázanost mezinárodními smlouvami ====
Klíčová norma pro inkorporaci mezinárodního práva se nachází v '''článku 10''' Ústavy. Do euronovely Ústavy poskytoval článek mezinárodním smlouvám o lidských právech a základních svobodách sílu obdobnou ústavnímu pořádku. Euronovelou byl okruh smluv rozšířen a byla zavedena aplikační přednost.<ref>Šimíček (2010). s. 178–181.</ref>
==== Přenesená pravomoc, povinnost informovat a právo vyjádření ====
'''Články 10a''' a '''10b''' byly do Ústavy zakomponovány tzv. euronovelou Ústavy a byly reakcí na přistoupení České republiky k Evropské unii. Článek 10a upravuje podmínky přenesení pravomoci na mezinárodní organizaci nebo instituci, přičemž v souvislosti s otázkami, jež souvisejí se závazky vyplývajícími z členství v takovém subjektu, je založena povinnost vlády informovat Parlament a právo komor parlamentu se k tomuto vyjádřit (čl. 10b).<ref>Sládeček (2007). s. 85–105.</ref>
==== Územní celistvost ====
Základní ústavní východisko pro vymezení a určení státního území se nachází v '''článku 11''', jenž zároveň určuje, že ke změnám [[státní hranice]] může dojít pouze prostřednictvím ústavního zákona.<ref>Šimíček (2010). s. 229, 231.</ref>
==== Státní občanství ====
Úprava nabývání a pozbývání [[Státní občanství České republiky|státního občanství]] se nachází v ustanovení '''článku 12'''. V roce 2007 byl připraven návrh ústavního zákona o státním občanství, který měl především zakotvit, že na udělení státního občanství není právní nárok, což byla nejspíše snaha o překonání judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž na udělení státního občanství je subjektivní právo.<ref>Šimíček (2010). s. 240.</ref>
==== Hlavní město ====
Ústavní zakotvení [[Praha|Prahy]] jako hlavního města se nachází v '''článku 13''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 13|1|1993|13}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Autorem ustanovení byl Pavel Zářecký, jako redundantní ho původně označil tehdejší premiér Václav Klaus.<ref>Němeček (2010). s. 93.</ref>
==== Státní symboly ====
První odstavec '''článku 14''' obsahuje taxativní výčet [[Státní symboly České republiky|státních symbolů České republiky]], kterými jsou malý a velký [[Státní znak České republiky|státní znak]], [[Státní barvy České republiky|státní barvy]], [[Československá a česká vlajka|státní vlajka]], [[Vlajka prezidenta České republiky|vlajka prezidenta republiky]], [[Státní pečeť České republiky|státní pečeť]] a [[Česká hymna|státní hymna]]. Pouhý výčet státních symbolů bez jejich další ústavní konkretizace je jevem poměrně výjimečným.<ref>Šimíček (2010). s. 269.</ref> Státní symboly a jejich užívání upravuje na základě odkazu zákon.
=== Hlava druhá: Moc zákonodárná ===
==== Parlament, jeho komory a členové ====
Hlava druhá Ústavy (čl. 15 až 53) zakotvuje postavení Parlamentu jako nositele moci zákonodárné a ústavodárné. '''Článek patnáct''' vymezuje, že zákonodárná moc náleží [[Parlament České republiky|Parlamentu]], jenž je tvořen dvěma komorami, a to [[Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky|Poslaneckou sněmovnou]] a [[Senát Parlamentu České republiky|Senátem]].<ref>Ust. {{PVS|čl. 15|1|1993|15}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Poslanecká sněmovna má z dikce '''článku 16''' dvě stě poslanců volených na čtyřleté období, Senát 81 senátorů volených na šestileté období, přičemž každé dva roky se volí třetina senátorů.<ref>Ust. {{PVS|čl. 16|1|1993|16}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> '''Článek 17''' upravuje lhůty voleb, '''článek 18''' pak aktivní [[volební právo]] a způsob volby.<ref>Ust. {{PVS|čl. 17 a 18|1|1993}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva dle zásad poměrného zastoupení, do Senátu se volí tajným hlasováním taktéž na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, ovšem podle zásad většinového volebního systému. Aktivní volební právo, tj. právo volit, má každý občan České republiky, který dosáhl věku osmnácti let.<ref>Ust. {{PVS|čl. 18|1|1993|18}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Pasivní volební právo, tj. právo být volen, je upraveno v článku 19: do Poslanecké sněmovny mohou být zvoleni občané České republiky, kteří mají aktivní volební právo a dosáhli věku 21 let. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má aktivní volební právo a který dosáhl věku 40 let. Mandát z dikce Ústavy vzniká zvolením.<ref>Ust. {{PVS|čl. 19|1|1993|19}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Za den zvolení se považuje poslední den voleb.<ref>Šimíček (2010). s. 336.</ref> Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanovuje na základě odkazu v '''článku 20''' Ústavy zákon.<ref>Ust. {{PVS|čl. 20|1|1993|20}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Vzájemná neslučitelnost členství v obou komorách Parlamentu je zakotvena v '''článku 21'''.<ref>Ust. {{PVS|čl. 21|1|1993|21}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Pravá inkompatibilita, tj. neslučitelnost funkcí s ohledem na možný střet veřejného zájmu při výkonu různých funkcí v rámci trojdělby státní moci, je upravena v článku 22.<ref>Šimíček (2010). s. 365–366.</ref> S funkcí poslance či senátora je tak neslučitelný výkon funkce prezidenta republiky, soudce, na základě odkazu na zákon – jedná se o 159/2006 Sb. – také funkce vykonávané v pracovněprávní vztahu nebo služebním poměru k České republice, pokud jde o funkce jmenované, poté také funkce, v nichž se při výkonu státní správy rozhoduje na ministerstvech, jiných správní úřadech, státním zastupitelství či soudech, bezpečnostních sborech a ozbrojených silách České republiky, Nejvyšším kontrolním úřadu, [[Kancelář prezidenta republiky|Kanceláři prezidenta republiky]], Kanceláři Poslanecké sněmovny a Kanceláři Senátu, [[Pozemkový fond České republiky|Pozemkovém fondu České republiky]] či jiných státních fondech a v Kanceláři [[Ombudsman|Veřejného ochránce práv]].<ref>Šimíček (2010). s. 367.</ref> '''Článek 23''' Ústavy upravuje slib poslance a senátora.<ref>Ust. {{PVS|čl. 23|1|1993|23}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> '''Článek 24''' řeší vzdání se mandátu, '''článek 25''' pak zánik mandátu.<ref>Ust. {{PVS|čl. 24 a 25|1|1993}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Mandát zaniká odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, uplynutím volebního období, vzdáním se mandátu, ztrátou volitelnosti, rozpuštěním Poslanecké sněmovny – v případě poslanců – a vznikem neslučitelnosti dle článku 22 Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 25|1|1993|25}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Ve vztahu k mandátu Ústava dále upravuje jeho výkon v '''článku 26'''.<ref>Ust. {{PVS|čl. 26|1|1993|26}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> [[Imunita (právo)|Imunita]] je upravena v ustanovení '''článku 27''' Ústavy, odst. 1 vylučuje jakákoliv postih poslance či senátora pro hlasování v plénu či orgánech obou komor; odstavec druhý pak upravuje tzv. hmotněprávní neodpovědnost ([[indemnita|indemnitu]]) poslanců a senátorů vztahující se na projevy učiněné v Poslanecké sněmovně, anebo v Senátu či orgánech komor Parlamentu. Z dikce třetího odstavce podléhá poslanec či senátor za spáchané [[Přestupek|přestupky]] jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, nestanoví-li zákon jinak. S ohledem na čtvrtý odstavec jsou poslanci a senátoři v zásadě nestíhatelní. Člena Parlamentu lze zadržet – dle odstavce 5 – toliko tehdy, pokud byl dopaden při spáchání [[Trestný čin|trestného činu]] či bezprostředně poté.<ref>Sládeček (2007). s. 219.</ref><ref>Šimíček (2010). s. 394, 396, 398 a 401.</ref> Právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se poslanec či senátor dozvěděl v souvislosti s výkonem mandátu, a to i po skončení mandátu, je zakotveno ve '''článku 28''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 28|1|1993|28}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Funkcionáři komor – předsedové a místopředsedové Poslanecké sněmovny a Senátu – jsou z dikce '''článku 29''' voleni a odvolávání svou komorou Parlamentu.<ref>Ust. {{PVS|čl. 29|1|1993|29}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Poslanecká sněmovna dle '''článku 30''' Ústavy může zřídit vyšetřovací komisi pro prošetření věci veřejného zájmu. Vyhrazení práva zřídit vyšetřovací komise Poslanecké sněmovně souvisí s odpovědností vlády Sněmovně.<ref>Klíma (2005). s. 182.</ref> Vyšetřovací komise je zřizována usnesením.<ref>Šimíček (2010). s. 414.</ref> Podle '''článku 31''' zřizují komory výbory a komise jako své orgány, přičemž činnost těchto orgánů komor je upravena zákonem.<ref>Ust. {{PVS|čl. 31|1|1993|31}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Mezi orgány Parlamentu je třeba neformálně počítat i delegace, které reprezentují stát kupř. v Parlamentním shromáždění NATO či [[Rada Evropy|Rady Evropy]].<ref>Šimíček (2010). s. 423.</ref> '''Článek 32''' zakotvuje omezení současného výkonu členství ve vládě a v Parlamentu, když je stanovena neslučitelnost vládní funkce s funkcí funkcionáře komory Parlamentu.<ref>Šimíček (2010). s. 427.</ref>
==== Náhradní zákonodárství ====
'''Článek 33''' upravuje tzv. náhradní či nouzové zákonodárství: podle tohoto ustanovení může Senát v době, kdy je rozpuštěna Poslanecká sněmovna ve věcech, jež nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona, vydat [[zákonné opatření]].<ref>Klíma, s, 187.</ref><ref name="pvs-u33">Ust. {{PVS|čl. 33|1|1993|33}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Zákonná opatření jsou ústavně vyloučena ve věcech Ústavy, [[státní rozpočet|státního rozpočtu]], [[státní závěrečný účet|státního závěrečného účtu]], volebního zákona a mezinárodních smluv dle článku 10.<ref name="pvs-u33" /> Nepanuje teoretická shoda, zda se nemožnost příjímání zákonných opatření vztahuje jen k Ústavě či k ústavnímu pořádku.<ref>Šimíček (2010). s. 432.</ref> Zákonné opatření může Senátu navrhnout jedině vláda, dále je upraveno, kdo zákonná opatření podepisuje, prezident nemá právo suspenzivního veta.<ref name="sim434">Šimíček (2010). s. 434.</ref> Zákonná opatření musejí být [[Ratihabice|ratihabována]] Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi a pokud je tato neschválí, pozbývají platnosti.<ref name="sim434" />
==== Zasedání komor, rozpuštění sněmovny a veřejnost schůzí ====
Zasedání komor Parlamentu upravuje '''článek 34''' Ústavy, podle něhož jsou zasedání komor stálá, což je zřetelný rozdíl oproti Ústavní listině z roku 1920, podle níž byla zasedání konána v určitých obdobích a byla zahajována a ukončována aktem presidenta republiky.<ref>Ust. {{PVS|čl. 34|1|1993|34}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref><ref>Šimíček (2010). s. 437.</ref> Institut rozpuštění Poslanecké sněmovny je upraven v '''článku 35''' a v roce 2009 byl rozšířen o institut samorozpuštění, když Ústavní soud zrušil svým nálezem ad hoc přijatý [[Ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny|ústavní zákon ke zkrácení volebního období]].<ref>Ust. {{PVS|čl. 35|1|1993|35}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref><ref>Šimíček (2010). s. 449.</ref> Schůze komor jsou veřejné ('''čl. 36'''), avšak zákonem toto může být vyloučeno.<ref>Ust. {{PVS|čl. 36|1|1993|36}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
==== Společná schůze ====
Společná schůze obou komor Parlamentu je upravena v '''článku 37''' a připadá v úvahu jen ve dvou případech: při volbě prezidenta republiky (čl. 54 odst. 2 Ústavy) a složení jeho slibu (čl. 59 odst. 1).<ref>Šimíček (2010). s. 460.</ref> V některých případech je však vhodné, aby se poslanci a senátoři sešli společně i při jiné příležitosti – kupř. u příležitosti vystoupení hlavy státu či zahraničního státníka – a proto připadají v úvahu společná jednání, jež však nemohou v žádném případě vyústit v autoritativní projev vůle.<ref>Klíma (2005). s. 203.</ref> Společnou schůzi svolává předseda Poslanecké sněmovny a pro její jednání platí jednací řád Poslanecké sněmovny.<ref>Ust. {{PVS|čl. 37|1|1993|37}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
==== Schůze, podmínky přijímání usnesení ====
Právo i povinnost člena vlády účastnit se schůzí Poslanecké sněmovny, vycházející ze vztahu vlády a Sněmovny, je upraveno v '''článku 38''' Ústavy.<ref>Šimíček (2010). s. 463.</ref> Způsobilost komor parlamentu k přijímání jejich usnesení je upravena v ustanovení '''článku 39''' Ústavy. Zde je vymezeno kvórum, tj. nejmenší počet členů komory, kteří musejí být přítomni, aby byla komora usnášeníschopná.<ref>Šimíček (2010). s. 468.</ref> Komory se mohou usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny členů komory, avšak toliko jednat může komora i za situace, kdy počet přítomných nedosahuje jedné třetiny, přítomen však musí být alespoň jeden člen komory, jenž řídí schůzi.<ref>Ust. {{PVS|čl. 39|1|1993|39}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref><ref>Šimíček (2010). s. 469.</ref> Odstavec 2 článku 39 upravuje prostou většinu nutnou pro přijetí usnesení komory, třetí odstavec pak vymezuje většinu v případech usnesení o vyhlášení válečného stavu, k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území republiky, jakož i k přijetí usnesení o účasti ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je republika členem – v těchto případech je potřebná absolutní většina, tj. nejméně 101 hlasů poslanců a 41 senátorů. Čtvrtý odstavec pak upravuje kvalifikovanou většinu nutnou k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1, zde je potřebná třípětinová většina všech poslanců (120) a třípětinová většina přítomných senátorů (49 hlasů, při minimální prezenci ovšem pouhých 17).<ref>Šimíček (2010). s. 468–476.</ref>
==== Zákonodárný proces ====
Články 40 až 52 upravují [[Legislativní proces|zákonodárný proces]]: '''čl. 40''' podmínky přijímání určitých zákonů, kdy je vyžadováno schválení oběma komorami, '''čl. 41''' zákonodárnou iniciativu, jež přísluší jednotlivému poslanci, skupině poslanců, Senátu jako celku, vládě a zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. '''Článek 42''' určuje, že návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda a tyto návrhy projednává a usnáší se o nich jen Sněmovna, '''čl. 43''' upravuje otázky bezpečnosti republiky, '''čl. 44''' zakotvuje právo vlády v zákonodárném procesu, úprava postupu schváleného návrhu zákona mezi komorami se nachází v '''článku 45'''. Projednání Senátem je řešeno v '''článku 46''', '''článek 47''' pak řeší opakované projednání návrhu Poslaneckou sněmovnou, když byl návrh zákona zamítnut nebo vrácen Senátem. '''Čl. 48''' zakotvuje institut vyjádření vůle Senátu nezabývat se návrhem zákona, jenž byl schválen Sněmovnou. Ratifikace mezinárodních smluv je upravena v '''článku 49''', právo [[Veto|veta]] prezidenta republiky v '''článku 50'''. Podepisování zákonů upravuje '''článek 51''' a vyhlášení zákonů a mezinárodních smluv '''článek 52'''.<ref>Ust. {{PVS|čl. 40 až 52|1|1993}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
==== Právo interpelace ====
Právo interpelace, tj. právo poslanců klást členům vlády dotazy se žádostí o vysvětlení, je zakotveno v článku 53 Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 53|1|1993|53}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
=== Hlava třetí: Moc výkonná ===
Ústava nedefinuje pojem výkonné moci, a tak je jeho obsah nutné odvodit z jednotlivých ustanovení hlavy třetí Ústavy, čímž je do moci výkonné zařazen [[Prezident České republiky|prezident]] (čl. 54 až 66), [[Vláda České republiky|vláda]] (čl. 67 až 78), [[Ministerstvo|ministerstva]] a jiné [[Správní úřad|správní úřady]] (čl. 79) a [[státní zastupitelství]] (čl. 80).<ref>Sládeček (2007). s. 406–407.</ref>
==== Prezident republiky ====
Prezident republiky je z dikce '''čl. 54''' odst. 1 Ústavy hlavou státu, která je volena Parlamentem na společné schůzi obou komor (odst. 2).<ref>Ust. {{PVS|čl. 54|1|1993|54}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Prezident republiky není z dikce Ústavy z výkonu své funkce odpovědný: prezident je osobně neodpovědný, výjimku tvoří možnost stíhat prezidenta pro [[velezrada|velezradu]] (čl. 65 odst. 2 Ústavy). Neodpovědnost se týká pouze výkonu funkce, čímž není vyloučeno, aby byl prezident hnán k odpovědnosti v majetkových, rodinněprávních či osobnostních věcech.<ref>Šimíček (2010). s. 667.</ref> Problematické však v těchto případech může být odlišení výkonu a „nevýkonu“ funkce.<ref>Sládeček (2007). s. 414.</ref>
Prezident republiky se z dikce '''čl. 55''' Ústavy ujímá úřadu složením slibu, jehož znění se nachází v '''článku 59''' odst. 2 a který skládá do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor (čl. 59 odst. 1). Volební období prezidenta trvá pět let a začíná dnem složení slibu.<ref>Ust. {{PVS|čl. 55|1|1993|55}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Jestliže prezident odmítne složit slib, nebo pokud složí slib s výhradou, pohlíží se na něj dle '''článku 60''', jako by nebyl zvolen.<ref>Ust. {{PVS|čl. 60|1|1993|60}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
Volba prezidenta republiky se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky, jestliže se však úřad uvolní, koná se volba do třiceti dnů ('''čl. 56''').<ref>Ust. {{PVS|čl. 56|1|1993|56}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Prezidentem republiky může být zvolen občan, který je volitelný do Senátu. Podle '''článku 57''' nemůže úřad nikdo vykonávat více než dvakrát za sebou.<ref>Ust. {{PVS|čl. 57|1|1993|57}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Způsob a průběh volby prezidenta je upraven v '''článku 58''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 58|1|1993|58}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
Prezident republiky se může vzdát dle '''článku 61''' svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.<ref>Ust. {{PVS|čl. 61|1|1993|61}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
Pravomoci prezidenta republiky jsou upraveny zejména v ustanoveních '''článků 62''' a '''63'''. Pravomoci vyjmenované v článku 62 je možné označit za osobní či privilegované, když k jejich výkonu není vyžadována kontrasignace členy vlády. Nemusí se však jednat o pravomoci samostatné, neboť jejich výkon může být vázán na součinnost jiného subjektu.<ref>Šimíček (2010). s. 710.</ref> V případě článku 63 se jedná o pravomoci prezidenta republiky, jež jsou vázané na součinnost vlády, a nejde tak o jeho osobní pravomoci.<ref>Šimíček (2010). s. 752.</ref> Právo prezidenta účastnit se na schůzích vlády, obou komor parlamentu a jejich výborů a komisí je zakotveno v '''článku 64''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 64|1|1993|64}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
Prezidenta republiky nelze s ohledem na '''článek 65''' zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Může být ale stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. [[Trestní stíhání]] pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.<ref>Ust. {{PVS|čl. 65|1|1993|65}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
Zastupování prezidenta republiky ('''čl. 66''') v době, kdy se úřadu prezidenta uvolní a nový prezident ještě není zvolen či nesložil slib, nebo v době, kdy prezident nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přecházejí vyjmenované pravomoci na předsedu vlády. V době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky, výkon dalších vyjmenovaných pravomocí vykonává předseda Poslanecké sněmovny, a pokud je v té době Sněmovna rozpuštěna, pak předseda Senátu.<ref>Ust. {{PVS|čl. 66|1|1993|66}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
==== Vláda ====
Charakteristika a složení vlády se nachází v ustanovení '''článku 67''' Ústavy, podle něhož je vláda vrcholným orgánem výkonné moci a skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a [[ministr]]ů.<ref>Ust. {{PVS|čl. 67|1|1993|67}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Vláda je sice v Ústavě zařazena až za prezidenta republiky, ale z hlediska reálné moci vláda prezidenta převyšuje, ač je závislá na jeho jmenování. Vládě je totiž svěřena obecná působnost v oblasti exekutivy, zatímco prezident má působnost jen v rozsahu, který vymezuje Ústava.<ref>Šimíček (2010). s. 826.</ref>
'''Článek 68''' zakotvuje vládu v systému nejvyšších orgánů státní moci, upravuje v otázce jmenování vztah k prezidentu republiky a v otázce politické odpovědnosti k Poslanecké sněmovně.<ref>Šimíček (2010). s. 834.</ref> První odstavec upravuje otázku odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně, nikoliv Senátu, v odstavcích dva až pět je upraven postup tvorby vlády po volbách do Poslanecké sněmovny.<ref>Sládeček (2007). s. 505.</ref> Ústava také v '''článku 71''' upravuje dobrovolnou žádost vlády o vyslovení důvěry.<ref>Šimíček (2010). s. 859.</ref> Ústava tak upravuje tři situace spojené se žádostí o důvěru: samostatně či souběžně s předloženým návrhem zákona, dobrovolně, anebo povinně do třiceti dní od jmenování. Iniciativa však může vzejít i od Poslanecké sněmovny, která může vládě vyslovit nedůvěru ('''článek 72''' Ústavy). Návrh na vyslovení nedůvěry musí být podán alespoň padesáti poslanci. Pokud by byla nedůvěra vládě vyslovena, ale ta by demisi nepodala, má z dikce '''článku 75''' prezident povinnost takovou vládu odvolat.<ref>Šimíček (2010). s. 862–864.</ref>
Slib člena vlády, který člen vlády skládá do rukou prezidenta republiky, je upraven v '''článku 69''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 69|1|1993|69}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce, v podrobnostech odkazuje '''článek 70''' na zákon.<ref>Ust. {{PVS|čl. 70|1|1993|70}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
Předseda vlády podává dle '''článku 73''' odst. 1 Ústavy demisi do rukou prezidenta, ostatní členové vlády předávají demisi do rukou prezidenta prostřednictvím premiéra.<ref name="pvs-u73">Ust. {{PVS|čl. 73|1|1993|73}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Mezi teoretiky ústavního práva nepanuje shoda o tom, zda následkem demise předsedy vlády je i konec vlády jako takové. V roce 1997 podal Václav Klaus demisi s dovětkem, že demisi podává celá vláda, což bylo označeno za exces vyplývající z výjimečnosti situace. Vláda by totiž svou demisi měla podávat na základě kolektivního rozhodnutí – například usnesení vlády Mirka Topolánka ze dne 26. března 2009 č. 371, o podání demise vlády. Filip se domnívá, že premiér může podat demisi, vláda však demisi má podat kolektivním rozhodnutím, což ovšem nebrání premiérovi v tom, aby navrhl odvolání všech členů vlády. Pavlíček spojuje s demisí premiéra demisi celé vlády jako celku, neboť vláda nemůže podle něj být bez předsedy. Mikule řešení považuje za sporná, neboť toto Ústava výslovně neřeší a Klíma k otázce nezaujal stanovisko.<ref>Šimíček (2010). s. 869–870.</ref> Ústava neřeší situaci, jak postupovat, zemře-li premiér.<ref>Sládeček (2007). s. 527.</ref> '''Článek 72''' upravuje tři situace, kdy je vláda povinna podat demisi, podle odstavce třetího – podá-li vláda (dle odstavce 2) demisi – prezident republiky demisi přijme.<ref name="pvs-u73" /> Prezident republiky odvolá z dikce '''článku 74''' člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Postup podle tohoto článku nepřipadá z povahy věci v úvahu u premiéra. Ten může svou funkci ztratit svou demisí, demisí celé vlády, odvoláním celé vlády či smrtí.<ref>Šimíček (2010). s. 873–874.</ref>
Vláda je kolegiálním orgánem, jenž rozhoduje ve sboru, v němž mají všichni členové rovné právo účasti a rovný hlas.<ref>Šimíček (2010). s. 877.</ref> K přijetí usnesení vlády je třeba dle '''článku 76''' souhlasu nadpoloviční většiny jejích členů.<ref>Ust. {{PVS|čl. 76|1|1993|76}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> V čele vlády stojí premiér – předseda vlády, jehož úkoly jsou vymezeny v '''článku 77''' odst. 1: premiér organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou či jinými zákony.<ref>Ust. {{PVS|čl. 77|1|1993|77}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Druhý odstavec článku 77 řeší situace, kdy předseda vlády nemůže dočasně některé své povinnosti vykonávat.<ref>Šimíček (2010). s. 887.</ref>
'''Článek 78''' zakládá generální zmocnění vlády k vydávání podzákonných právních předpisů. Vláda na základě tohoto ustanovení Ústavy může k provedení zákona a v jeho mezích vydávat [[nařízení]] a to bez zvláštního zmocnění obsaženého v zákoně.<ref>Klíma (2005). s. 362.</ref> Správní úřady a orgány územních samosprávných celků mohou vydávat podzákonné právní předpisy ve věcech státní správy na základě a v mezích zákona podle '''článku 79''' odst. 3 jen tehdy, jestliže je k tomu zákon výslovně zmocnil – vláda právě takové zmocnění již nepotřebuje.<ref>Sládeček (2007). s. 548.</ref> Článek 79 v odstavci prvním určuje, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit jen zákonem.<ref>Ust. {{PVS|čl. 79|1|1993|79}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> V odstavci druhém je obsažen ústavní pokyn k přijetí zvláštního zákona k úpravě právních poměrů státních zaměstnanců.<ref>Šimíček (2010). s. 913.</ref> Tímto zákonem je zák. č. 218/2002 Sb., který však s výjimkou jen několika ustanovení bude účinný až od 1. ledna 2012, původně k 1. 1. 2004.<ref>Ust. {{PVS|§ 254|218|2002|254}} zák. č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), v platném znění.</ref>
==== Státní zastupitelství ====
[[Státní zastupitelství]], nová instituce nahrazující dosavadní [[Prokuratura v ČSSR|prokuraturu]], je upraveno v '''článku 80''' Ústavy. Vládní návrh Ústavy zahrnoval státní zastupitelství do hlavy čtvrté, moci soudní. Do hlavy třetí byl institut přesunut v rámci jednání v ČNR.<ref>Šimíček (2010). s. 939–940.</ref> Z dikce Ústavy zastupuje státní zastupitelství veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonává i další úkoly, které stanoví zákon. Vymezení postavení a působnosti státního zastupitelství z dikce odst. 2 provádí zákon.<ref>Ust. {{PVS|čl. 80|1|1993|80}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Ačkoliv státní zastupitelství není orgánem moci soudní, je přiřazováno k systému justičních orgánů.<ref>Klíma (2005). s. 376.</ref>
=== Hlava čtvrtá: Moc soudní ===
Hlava čtvrtá, čl. 81 až 96, upravuje moc soudní.
Soudní moc vykonávají dle '''článku 81''' Ústavy jménem republiky nezávislé [[soud]]y.<ref>Ust. {{PVS|čl. 81|1|1993|81}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Nezávislost dle tohoto ustanovení znamená, že soudy jsou institucionálně nezávislé na moci zákonodárné a výkonné.<ref>Šimíček (2010). s. 964.</ref> Výkon jménem republiky se promítá i do úvodní formulace meritorních rozhodnutí všech soudů, kde se uvádí „''jménem republiky''“.<ref>Sládeček (2007). s. 625.</ref> '''Článek 82''' Ústavy na předchozí navazuje, když zaručuje nezávislost a nestrannost soudců – v tomto případě nezávislost vlastní rozhodovací činnosti soudu.<ref>Šimíček (2010). s. 964 a 982.</ref>
==== Ústavní soud ====
Články 83 až 89 upravují postavení Ústavního soudu, který je ústavním orgánem, když se jeho postavení a kompetence opírají pouze o ústavní úpravu. Nepřipadá v úvahu rozšíření či zúžení kompetencí obyčejným zákonem.<ref>Šimíček (2010). s. 1021.</ref> Východiskem pro ústavní úpravu [[Ústavní soud České republiky|Ústavního soudu]] je '''článek 83''', z nějž vyplývá obecná charakteristika soudu, jeho kompetence a zásady fungování a právě tento článek je základem pro rozvinutí kompetence Ústavního soudu, kterou nelze dovozovat jen ze článku 87.<ref>Šimíček (2010). s. 1022–1023.</ref> '''Článek 84''' upravuje, že Ústavní soud tvoří soudci, jichž je patnáct, které do funkce jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu na dobu deseti let. Článek ve svém čtvrtém odstavci upravuje předpoklady jmenování do funkce ústavního soudce.<ref>Šimíček (2010). s. 1035–1037.</ref> Slib soudce Ústavního soudu je upraven v '''článku 85''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 85|1|1993|85}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Soudci Ústavního soudu mají z dikce '''článku 86''', který byl do Ústavy vložen až při schvalování 16. prosince 1992, imunitu prakticky obdobnou jako členové Parlamentu.<ref>Šimíček (2010). s. 1056.</ref> Jednotlivé kompetence Ústavního soudu jsou uvedeny v '''článku 87''', ovšem nejedná se o výčet veškeré působnosti Ústavního soudu.<ref>Šimíček (2010). s. 1065 a 1068.</ref> Pravidla řízení před Ústavním soudem jsou vymezena v '''článku 88''', jenž vytváří v prvním odstavci odkaz na zákon, jenž má stanovit, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Z dikce článku 88 odst. 2 jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem dle prvního odstavce tohoto článku – jedná se především o zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.<ref>Ust. {{PVS|čl. 88|1|1993|88}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref><ref>Sládeček (2007). s. 726.</ref> Sporná se jeví otázka, zda může Ústavní soud přezkoumat ústavní zákon. Zatímco Filip a [[Karel Klíma|Klíma]] stojí na stanovisku, že Ústavní soud může takový ústavní zákon přezkoumat jako každý jiný, jiní autoři – například [[Václav Pavlíček|Pavlíček]] – razí názor, že Ústavní soud ústavní zákon přezkoumat či ani částečně zrušit nemůže a nemůže se od něj ani odchýlit.<ref>Šimíček (2010). s. 1212.</ref> Vykonatelnost rozhodnutí Ústavního soudu je upravena v '''článku 89''' odst. 1 Ústavy, druhý odstavec pak upravuje závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. K závaznosti se objevují protichůdná stanoviska, a to, že jsou závazná všechna rozhodnutí Ústavního soudu včetně nosných důvodů, anebo že s výjimkou výroků nálezů, kterými se zrušují právní předpisy či jejich ustanovení, nejsou rozhodnutí Ústavního soudu obecně závazná.<ref>Sládeček (2007). s. 733–735.</ref> Zvláštní úprava pro případ preventivní kontroly mezinárodních smluv je upraven ve třetím odstavci.<ref>Šimíček (2010). s. 1239.</ref>
==== Soudy ====
Základní funkce soudů je uvedena v '''článku 90''' Ústavy.<ref>Šimíček (2010). s. 1242.</ref> Soudy jsou z dikce Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 90|1|1993|90}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Soustava soudů tvořená [[Nejvyšší soud České republiky|Nejvyšším soudem]], [[Nejvyšší správní soud České republiky|Nejvyšším správním soudem]], [[Vrchní soud|vrchními]], [[Krajský soud|krajskými]] a [[Okresní soud|okresními soudy]] je upravena v '''článku 91''' odst. 1. Druhý odstavec uvádí, že působnost a organizaci soudů stanoví zákon.<ref>Ust. {{PVS|čl. 91|1|1993|91}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Čtyřstupňová soudní soustava s vrchními soudy je kompromisem, který řešil konkurenci dvou institucí v předvečer zániku federace – a to federálního Nejvyššího soudu a republikového Nejvyššího soudu. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního Nejvyššího soudu [[Otakar Motejl]] stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového Nejvyššího soudu [[Antonín Mokrý]] předsedou Vrchního soudu v Praze.<ref name="cepl96" /> Nejvyšší soud je na ústavní úrovni zakotven v '''článku 92''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 92|1|1993|92}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Jmenování soudců prezidentem republiky a předpoklady pro výkon funkce soudce upravuje '''článek 93''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 93|1|1993|93}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Způsob rozhodování soudců upravuje '''článek 94''', vázanost soudců zákonem a mezinárodní smlouvou, jež je součástí právního řádu, jakož i předložit věc Ústavnímu soudu v případě, že se soud domnívá, že zákon, jehož má být použito je v rozporu s ústavním pořádkem, je zakotvena v '''článku 95''' Ústavy.<ref>Ust. {{PVS|čl. 94 a 95|1|1993}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Základní pravidla soudního řízení – rovnost účastníků, ústnost a veřejnost – je upravena v '''článku 96'''.<ref>Šimíček (2010). s. 1304.</ref>
=== Hlava pátá: Nejvyšší kontrolní úřad ===
Postavení [[Nejvyšší kontrolní úřad|Nejvyššího kontrolního úřadu]] (NKÚ), jeho základní funkci, proces konstituování NKÚ a odkaz na další úpravu postavení, působnosti, organizační struktury a dalších otázek je obsažen v '''článku 97''' Ústavy.<ref>Šimíček (2010). s. 1323, 1325.</ref>
=== Hlava šestá: Česká národní banka ===
Zakotvení postavení a působnosti [[Česká národní banka|České národní banky]] (ČNB) se nachází v '''článku 98''' Ústavy. Podle ustanovení je ČNB [[Centrální banka|ústřední bankou]] státu, jejímž hlavním cílem je péče o cenovou stabilitu a do jejíž činnosti lze zasahovat toliko na základě zákona.<ref>Ust. {{PVS|čl. 98|1|1993|98}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Zasazení ČNB do Ústavy žádal po právnících, kteří Ústavu v roce 1992 připravovali, guvernér [[Státní banka československá|centrální banky]] [[Josef Tošovský]]. Jelikož však ústavní zakotvení banky nebylo možné vhodně zasadit do trojdělené státní moci, získala ČNB vlastní hlavu.<ref name="cepl96" />
=== Hlava sedmá: Územní samospráva ===
Územní samospráva je upravena v článcích 99 až 105. '''Článek 99''' je základním východiskem pro vnitřní územně-samosprávné členění republiky, jež se odlišuje od územně-správního členění, jehož základem je [[Zákon o územním členění státu|zákon č. 36/1960 Sb.]], jenž republiku dělí na [[Kraje v Česku|kraje]], [[Okresy v Česku|okresy]], obce a vojenské újezdy. Z dikce článku 99 se republika územně-samosprávně dělí na obce (základní územní samosprávné celky) a kraje (vyšší územní samosprávné celky).<ref>Šimíček (2010). s. 1378–1379.</ref> Vyšší územní samosprávné celky začaly fungovat až od 1. ledna 2000.<ref>Šimíček (2010). s. 1380.</ref> Územně samosprávné celky charakterizované jako územní společenství občanů ('''čl. 100''' odst. 1)mají také znak ekonomický a znak samostatné správy svých záležitostí prostřednictvím svých orgánů.<ref>Šimíček (2010). s. 1387.</ref>
[[Obec]] je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku, který lze vytvořit či zrušit jen ústavním zákonem.<ref>Ust. {{PVS|čl. 100|1|1993|100}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Úprava správy, činnosti a hospodaření územních samosprávných celků upravuje v ústavní rovině '''článek 101''' Ústavy.<ref>Ú: 101.</ref> Základní východisko pro volby do zastupitelstev, jež je jediný Ústavou výslovně předpokládaný orgán územních samosprávných celků, je obsaženo v '''článku 102''' Ústavy.<ref>Šimíček (2010). s. 1413.</ref> Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasování na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Funkční období zastupitelstva je v zásadě čtyřleté.<ref>Ú: 102.</ref>
'''Článek 103''' upravující název vyšších územních samosprávných celků byl vypuštěn s účinností od 1. ledna 2000.<ref>Sládeček (2007). s. 868–869.</ref> O názvu vyššího územního samosprávného celku mělo rozhodovat jeho zastupitelstvo. Ustanovení v praxi nemohlo být nikdy aplikováno, neboť vyšší územní samosprávné celky vznikly právě až s účinností od 1. ledna 2000.<ref>Šimíček (2010). s. 1427.</ref>
Působnost zastupitelstva upravuje '''článek 104''' Ústavy. Třetí odstavec tohoto článku zakládá právo zastupitelstvem územních samosprávných celků vydávat obecně závazné vyhlášky.<ref>Ust. {{PVS|čl. 104|1|1993|104}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Podle článku 100 odst. 1 lze zákonem stanovit, kdy jsou územní samosprávné celky též správními obvody, tj. jsou územními jednotkami určenými pro výkon [[Státní správa|státní správy]] ('''čl. 105''').<ref>Šimíček (2010). s. 1442.</ref> V České republice je smíšený model výkonu územní veřejné správy, když je výkon samosprávy i státní správy realizován stejnými orgány jednotlivých územních samosprávných celků.<ref>Šimíček (2010). s. 1443.</ref> Rozlišována je [[samostatná působnost|samostatná]] a [[Přenesená působnost|přenesená působnost]].<ref>Sládeček (2007). s. 880–881.</ref>
=== Hlava osmá: Přechodná a závěrečná ustanovení ===
Z dikce '''článku 106''' se dnem účinnost Ústavy stala Česká národní rada Poslaneckou sněmovnou, jejíž volební období skončilo 6. červnem 1996. Do doby zvolení Senátu měl jeho funkce vykonávat [[Prozatímní Senát]], přičemž způsob jeho ustanovení měl řešit samostatný ústavní zákon. Do nabytí účinnosti takového ústavního zákona měla vykonávat funkce Senátu Poslanecká sněmovna, která v této době nemohla být rozpuštěna. Zároveň článek 106 v odstavci 4 stanovoval, že do přijetí zákonů o jednacím řádu komor se mělo postupovat v jednotlivých komorách podle jednacího řádu České národní rady.<ref>Ust. {{PVS|čl. 106|1|1993|106}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Ačkoliv bylo připraveno několik návrhů k otázce Prozatímního Senátu, ten nikdy nevznikl a až do ustavení „řádného“ Senátu vykonávala Ústavou vymezené funkce horní komory Poslanecká sněmovna.<ref>Sládeček (2007). s. 887.</ref> Existovaly však i návrhy obsadit horní komoru českého Parlamentu českými poslanci Federálního shromáždění.<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Kalvoda | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Kalvoda| titul = K okolnostem přípravy Ústavy ČR a třem příběhům jejího života | příjmení sestavitele = Kysela | jméno sestavitele = Jan | odkaz na sestavitele = Jan Kysela (právník) | sborník = Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy | vydavatel = Eurolex Bohemia | místo = Praha | rok vydání = 2003 | isbn = 80-86432-45-9 | strany = 56 | poznámka = }}</ref> [[Volby do Senátu Parlamentu České republiky 1996|První volby do Senátu]] se konaly v listopadu 1996.<ref>Šimíček (2010). s. 1458.</ref> '''Článek 107''' upravuje otázku prvních voleb do Senátu, neboť s ohledem na obměnu jeho části každé dva roky bylo nutné vytvořit odkaz na zákon, jenž stanoví, jakým způsobem se určí, kteří senátoři budou po prvních volbách vykonávat mandát dvouleté, kteří čtyřleté a kteří šestileté volební období.<ref>Šimíček (2010). s. 1461.</ref> Zasedání Senátu svolal prezident na 9. prosince 1996. Vzhledem k ústavní konstrukci Senátu jako nerozpustitelného a kontinuálního orgánu a vzhledem k tomu, že jsou zasedání obou komor stálá, jednalo se zároveň o zahájení jediné a poslední.<ref>Šimíček (2010). s. 1462.</ref> Zachování kontinuity vlády vzešlé z voleb v roce 1992 upravuje '''článek 108'''.<ref>Ust. {{PVS|čl. 108|1|1993|108}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Z dikce '''článku 109''' vykonávala funkci státního zastupitelství do jeho zřízení prokuratura České republiky.<ref>Ust. {{PVS|čl. 109|1|1993|109}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref> Prokuratura tuto funkci plnila do 31. prosince 1993.<ref>Šimíček (2010). s. 1468.</ref> Do 31. prosince 1993 tvořily dle '''článku 110''' Ústavy soustavu soudů také vojenské soudy, což byla s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, duplicita. V současnosti žádný právní předpis nepočítá se zřízením vojenských či polních soudů, a to ani v případě stavu ohrožení státu či nouzového stavu.<ref>Šimíček (2010). s. 1468–1469.</ref>
Zachování kontinuity soudců i po vzniku samostatné republiky zakotvoval '''článek 111''' Ústavy.<ref>Šimíček (2010). s. 1470.</ref>
==== Ústavní pořádek ====
'''Článek 112''' vymezuje množinu právních předpisů, pro něž souhrnně zavádí označení [[Ústavní pořádek České republiky|ústavní pořádek]] jako nový pojem ústavního práva a zároveň zrušuje část dosavadních ústavních zákonů federace.<ref>Šimíček (2010). s. 1472.</ref> Jelikož je česká ústava polylegální je nutné odlišovat ústavu (s malým počátečním písmenem), Ústavu (s velkým počátečním písmenem), součásti ústavního pořádku, ústavní zákon a Listinu základních práv a svobod. Je-li užit termín ústava (s malým počátečním písmenem) jedná se zpravidla o ústavní pořádek<ref group="P">Socialistická ústava z července 1960 byla pokusem o zavedení monolegální ústavy, z jejíhož okruhu byly vyčleněny jen ústavní zákony upravující státní hranici. V nich objevující se pojem „ústava“ je nutné dnes vykládat jako ústavní pořádek, resp. součást ústavního pořádku.</ref>, výjimečně – v případě § 366 odst. 2 [[trestní řád|trestního řádu]] – o Ústavu České republiky. Hovoří-li se o Ústavě (s velkým počátečním písmenem) jedná se o ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb. V případě exekučního řádu však „Ústava ČR“ má zahrnovat celý ústavní pořádek, především pak Listinu základních práv a svobod. Ústavní pořádek je nový pojem ústavního práva, jenž byl pokusem komplexně nahradit pojem „ústava“ (s malým). Spolu s ústavním pořádkem byl zaveden pojem součást ústavního pořádku vymezený v článcích 3 a 112 odst. 1 Ústavy. Za součást ústavního pořádku označil Ústavní soud také lidsko-právní mezinárodní smlouvy, což bylo předmětem kritiky některých teoretiků ústavního práva – Filipa, [[Jan Kysela (právník)|Kysely]], [[Zdeněk Kühn|Kühna]].<ref>Šimíček (2010). s. 1471–1478.</ref> Článek 112 v odstavci druhém zrušil část ústavních zákonů federace, v odstavci třetím pak článek dekonstitucionalizuje (zbavuje síly ústavního zákona) ostatní ústavní zákony platné na území České republiky, tj. ty ústavní zákony či jejich části, které neměnily či nedoplňovaly Ústavu Československé socialistické republiky či ústavní zákon o československé federaci.<ref>Šimíček (2010). s. 1486.</ref>
==== Účinnost ====
Ústava České republiky nabyla z dikce '''článku 113''' účinnost dnem [[1. leden|1. ledna]] [[1993]].<ref>Ust. {{PVS|čl. 113|1|1993|113}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>
== Poznámky ==
<references group="P"/>
== Reference ==
<references />
=== Literatura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Bahýľová | jméno = Lenka | odkaz na autora = Lenka Bahýľová | příjmení2 = Filip | jméno2 = Jan | odkaz na autora2 = Jan Filip (právník) | příjmení3 = Molek | jméno3 = Pavel | odkaz na autora3 = Pavel Molek | spoluautoři = [[Milan Podhrázký|PODHRÁZKÝ, Milan]]; [[Radovan Suchánek|SUCHÁNEK, Radovan]]; [[Vojtěch Šimíček|ŠIMÍČEK, Vojtěch]], [[Ladislav Vyhnálek|VYHNÁLEK, Ladislav]]. | titul = Ústava České republiky | vydání = 1 | vydavatel = Linde | místo = Praha | rok = 2010 | počet stran = 1533 | strany = 1507 | isbn = 978-80-7201-814-7 | poznámka = }}
* {{Citace monografie | příjmení = Filip | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Filip (právník) | titul = Ústavní právo České republiky: 1 Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR | vydavatel = Masarykova univerzita, Doplněk | místo = Brno | rok = 2003 | počet stran = 555 | strany = 89-90 | isbn = 80-210-3254-5 | poznámka = }}
* {{Citace monografie | příjmení = Klíma | jméno = Karel | odkaz na autora = Karel Klíma | spoluautoři = et al. | titul = Komentář k Ústavě a Listině | vydavatel = Aleš Čeněk | místo = Plzeň | rok = 2005 | počet stran = 1019 | strany = 61 | isbn = 80-86898-44-X | poznámka = }}
* {{Citace monografie | příjmení = Sládeček | jméno = Vladimír | odkaz na autora = Vladimír Sládeček | příjmení2 = Mikule | jméno2 = Vladimír | odkaz na autora2 = Vladimír Mikule | příjmení3 = Syllová | jméno3 = Jindřiška | odkaz na autora3 = Jindřiška Syllová | titul = Ústava České republiky. Komentář | vydání = 1 | vydavatel = C. H. Beck | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 949 | strany = 2 | isbn = 978-80-7179-869-9 | poznámka = }}
* Příspěvky {{Citace sborníku | příjmení sestavitele = Kysela | jméno sestavitele = Jan | odkaz na sestavitele = Jan Kysela (právník) | sborník = Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy | vydavatel = Eurolex Bohemia | místo = Praha | rok vydání = 2003 | isbn = 80-86432-45-9 | strany = 18 | poznámka = }}
=== Související články ===
* [[Listina základních práv a svobod]]
* [[Ústavní vývoj v Česku]]
* [[Ústavní pořádek České republiky]]
=== Externí odkazy ===
*[http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html Platné a účinné znění Ústavy]
*[http://www.senat.cz/informace/zadosti/ustava.php?ke_dni=&O= Platné a účinné znění Ústavy]
*[http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1993/sb01-93.pdf Stejnopis Sbírky zákonů obsahující č. 1/1993 Sb. a 2/1993 Sb.]
{{cs-timeline-smlouvy}}

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Ústavní zákony České republiky|1993, Ústava]]
[[Kategorie:Ústavy podle zemí|Česká republika]]
[[Kategorie:1992]]
[[Kategorie:1993]]

Ústava České republiky - Historie editací

Sysop: Nahrazení textu „České republiky“ textem „České republiky“

Sysop: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu

← Starší verze		Verze z 6. 4. 2023, 08:56
Řádka 12:		Řádka 12:
	\| oblast = [[Ústavní právo]]		\| oblast = [[Ústavní právo]]
	}}		}}
-	'''Ústava [[~~Česko~~\|České republiky]]''' je [[ústavní zákon]] [[Česká národní rada\|České národní rady]] z [[16. prosinec\|16. prosince]] [[1992]] publikovaný v českém [[promulgační list\|promulgačním listu]] pod č. 1/1993 Sb.	+	'''Ústava [[Česká republika\|České republiky]]''' je [[ústavní zákon]] [[Česká národní rada\|České národní rady]] z [[16. prosinec\|16. prosince]] [[1992]] publikovaný v českém [[promulgační list\|promulgačním listu]] pod č. 1/1993 Sb.
	Česká ústava byla připravována a přijímána v časové tísni, jež souvisela s blížícím se rozdělení [[Československo\|Československa]].<ref>{{Citace sborníku \| příjmení = Holeček \| jméno = Miloš \| odkaz na autora = Miloš Holeček \| titul = Nad desátým výročím přijetí Ústavy ČR \| příjmení sestavitele = Kysela \| jméno sestavitele = Jan \| odkaz na sestavitele = Jan Kysela (právník) \| sborník = Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy \| vydavatel = Eurolex Bohemia \| místo = Praha \| rok vydání = 2003 \| isbn = 80-86432-45-9 \| strany = 18 \| poznámka = <!-- [dále jen Holeček (2003)] -->}}</ref> Ústava však neměla být pouhým provizoriem, nýbrž plnohodnotným základním zákonem nového samostatného státu.		Česká ústava byla připravována a přijímána v časové tísni, jež souvisela s blížícím se rozdělení [[Československo\|Československa]].<ref>{{Citace sborníku \| příjmení = Holeček \| jméno = Miloš \| odkaz na autora = Miloš Holeček \| titul = Nad desátým výročím přijetí Ústavy ČR \| příjmení sestavitele = Kysela \| jméno sestavitele = Jan \| odkaz na sestavitele = Jan Kysela (právník) \| sborník = Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy \| vydavatel = Eurolex Bohemia \| místo = Praha \| rok vydání = 2003 \| isbn = 80-86432-45-9 \| strany = 18 \| poznámka = <!-- [dále jen Holeček (2003)] -->}}</ref> Ústava však neměla být pouhým provizoriem, nýbrž plnohodnotným základním zákonem nového samostatného státu.
	Účinností Ústavy byla zrušena [[Ústava Československé socialistické republiky\|Ústava České a Slovenské Federativní Republiky]], [[Ústavní zákon o československé federaci\|ústavní zákon o československé federaci]], ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o [[Státní symboly České republiky\|státních symbolech České republiky]]. Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti Ústavy ztratily svou právní sílu a měly sílu (obyčejného) zákona.<ref>Ust. {{PVS\|čl. 112\|1\|1993\|112}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>		Účinností Ústavy byla zrušena [[Ústava Československé socialistické republiky\|Ústava České a Slovenské Federativní Republiky]], [[Ústavní zákon o československé federaci\|ústavní zákon o československé federaci]], ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o [[Státní symboly České republiky\|státních symbolech České republiky]]. Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti Ústavy ztratily svou právní sílu a měly sílu (obyčejného) zákona.<ref>Ust. {{PVS\|čl. 112\|1\|1993\|112}} ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.</ref>