Šintoismus - Historie editací

Frill80: Nahrazení textu „712“ textem „712“

2015-03-12T14:41:16Z

Nahrazení textu „712“ textem „712“

← Starší verze		Verze z 12. 3. 2015, 14:41
Řádka 32:		Řádka 32:
	* 23. listopadu – Niinamesei, festival sklizně, dnes též japonský národní svátek Pracovní Den díkůvzdání.		* 23. listopadu – Niinamesei, festival sklizně, dnes též japonský národní svátek Pracovní Den díkůvzdání.
	== Literární prameny ==		== Literární prameny ==
-	Šintoismus nemá ucelenou [[teologie\|teologii]] ani [[svatá kniha\|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství\|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Kniha dávných příběhů) a [[Nihon šoki]] (Kronika Japonska) z 8. století jež měli upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Genmei]] v letech 711-[[712]] a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce 641. Nihon šoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea\|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z 14. století.	+	Šintoismus nemá ucelenou [[teologie\|teologii]] ani [[svatá kniha\|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství\|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Kniha dávných příběhů) a [[Nihon šoki]] (Kronika Japonska) z 8. století jež měli upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Genmei]] v letech 711-712 a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce 641. Nihon šoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea\|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z 14. století.
	== Kulturní efekty ==		== Kulturní efekty ==
	Šintoismus a jeho důraz na harmonii s přírodou vedl k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je [[ikebana]], tradiční [[japonská architektura]] a [[japonská zahrada\|japonské zahrady]]. Kultovní význam mají i zápasy [[sumó]] před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují [[sůl]]. Vliv šintoismu se odráží i v japonské [[pop kultura\|pop kultuře]], především v [[manga\|manze]] a [[anime]] jako je [[Cesta do fantazie]], [[Amatsuki]] nebo [[Inuyasha\|InuYasha]].		Šintoismus a jeho důraz na harmonii s přírodou vedl k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je [[ikebana]], tradiční [[japonská architektura]] a [[japonská zahrada\|japonské zahrady]]. Kultovní význam mají i zápasy [[sumó]] před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují [[sůl]]. Vliv šintoismu se odráží i v japonské [[pop kultura\|pop kultuře]], především v [[manga\|manze]] a [[anime]] jako je [[Cesta do fantazie]], [[Amatsuki]] nebo [[Inuyasha\|InuYasha]].

Frill80: Nahrazení textu „711“ textem „711“

2015-03-12T14:33:30Z

Nahrazení textu „711“ textem „711“

← Starší verze		Verze z 12. 3. 2015, 14:33
Řádka 32:		Řádka 32:
	* 23. listopadu – Niinamesei, festival sklizně, dnes též japonský národní svátek Pracovní Den díkůvzdání.		* 23. listopadu – Niinamesei, festival sklizně, dnes též japonský národní svátek Pracovní Den díkůvzdání.
	== Literární prameny ==		== Literární prameny ==
-	Šintoismus nemá ucelenou [[teologie\|teologii]] ani [[svatá kniha\|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství\|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Kniha dávných příběhů) a [[Nihon šoki]] (Kronika Japonska) z 8. století jež měli upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Genmei]] v letech [[711]]-[[712]] a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce 641. Nihon šoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea\|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z 14. století.	+	Šintoismus nemá ucelenou [[teologie\|teologii]] ani [[svatá kniha\|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství\|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Kniha dávných příběhů) a [[Nihon šoki]] (Kronika Japonska) z 8. století jež měli upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Genmei]] v letech 711-[[712]] a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce 641. Nihon šoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea\|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z 14. století.
	== Kulturní efekty ==		== Kulturní efekty ==
	Šintoismus a jeho důraz na harmonii s přírodou vedl k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je [[ikebana]], tradiční [[japonská architektura]] a [[japonská zahrada\|japonské zahrady]]. Kultovní význam mají i zápasy [[sumó]] před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují [[sůl]]. Vliv šintoismu se odráží i v japonské [[pop kultura\|pop kultuře]], především v [[manga\|manze]] a [[anime]] jako je [[Cesta do fantazie]], [[Amatsuki]] nebo [[Inuyasha\|InuYasha]].		Šintoismus a jeho důraz na harmonii s přírodou vedl k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je [[ikebana]], tradiční [[japonská architektura]] a [[japonská zahrada\|japonské zahrady]]. Kultovní význam mají i zápasy [[sumó]] před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují [[sůl]]. Vliv šintoismu se odráží i v japonské [[pop kultura\|pop kultuře]], především v [[manga\|manze]] a [[anime]] jako je [[Cesta do fantazie]], [[Amatsuki]] nebo [[Inuyasha\|InuYasha]].

Sysop: 1 revizi

2013-05-22T14:24:13Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 22. 5. 2013, 14:24

Sysop: Nahrazení textu

2012-01-27T18:52:44Z

Nahrazení textu

Nová stránka

[[Soubor:Itsukushima torii angle.jpg|thumb|right|Brána [[torii]] ve [[Svatyně Icukušima|svatyni Icukušima]]]]
[[Soubor:Shinto married couple.jpg|thumb|Ženich a nevěsta při šintoistickém svatebním obřadu]]
'''Šintoismus''' ({{Vjazyce|ja}}: 神道; '''Šintó''', v [[čeština|češtině]] někdy také jen jako Šintó) je původní [[náboženství]] [[Japonsko|Japonska]] založené na [[animismus|animismu]] a [[polytheismus|polytheismu]]. Jedná se o jediné náboženství vzniklé v Japonsku a dodnes se přes vliv [[buddhismus|buddhismu]] a [[konfucianismus|konfucianismu]] jedná o živé náboženství. Na rozdíl od jiných mnohých náboženství šintoismus neobsahuje jasný výčet pravidel a dogmat. Dá se mluvit o dvou formách tohoto náboženství, [[lidové náboženství|lidovém kultu]] a organizovaném státním kultu, který měl vliv počátku období [[Meidži]] do konce [[2. světová válka|2. světové války]]. V dnešní době má šintoismus asi 100 miliónů vyznavačů. Slovo šintó je složeno ze znaků „''šin''“ (神) ve význam [[bůh]] či [[duch]] (stejný znak se dá číst i jako [[kami]]) a „''tó''“ (道) ve významu cesta (stejný znak se používá i pro čínské slovo [[tao]]). Proto se o šintoismu mluví také jako o „cestě bohů“. Samotné slovo pochází až z období [[Meidži]], kdy se šintoismus stal státním kultem.
== Historie ==

V nejstarší japonské kultuře zvané Džómon (7 500 – 300 př. n. l.) byly podle [[archeologie|archeologických]] nálezů uctívány ženské figurky se zvýrazněnými mateřskými atributy. V období Jajoi (300 př. n. l. – 300 n. l. ) se objevuje raná forma šintoismu. Rozmach nastává v období Jamato (250 – 710 n. l.) kdy pozici [[kněz|kněží]] získali v období Jamato předáci vládnoucích rodů nazývaných ''udži'', kněz pak byl nazýván ''udži no kami''. Ten měl funkci prostředníka mezi rodem a jeho ochranným [[kami]], ''udžigami''. Tito duchové nebyly historickými, ale [[mýtus|mýtickými]] předky a byly uctíváni v svatyni kam měli přístup pouze členové udži. Udžigami císařského rodu byla [[Amaterasu|Amaterasu Ómikami]], ačkoliv nikdy tak nebyla přímo označována. Později vytvořená udži neměla jako ochranné duchy mýtické předky, ale volila si místo nich jiné kami.
Už od rané historie byl šintoismus konfrontován s [[buddhismus|buddhismem]], který se do Japonska dostal v roce 552 (v úvahu připadají i roky [[522]] a [[538]]) v období Jamato. Obě náboženství spolu koexistovala, kami byly chápáni například jako ochránci buddhistických klášterů. Na druhou stranu někteří [[mnich|mniši]] věřili že kami potřebují duchovní ponaučení proto postavili na konci 7. století chrám poblíž nejsvatějšího šintoistického místa, [[svatyně Ise]] zasvěcené [[Amaterasu|Amaterasu Ómikami]]. Šintoistické svatyně také byly dány do správy různým buddhistickým sektám. Od 10. století byla populární teorie [[hondži suidažku]] považující kami za manifestace buddhistických božstev, například Amaterasu Ómikami se už roku [[752]] ústy [[orákulum|orákula]] prohlásila za totožnou s [[Buddha Vairočana|Buddhou Vairočanou]]. Vznikly také [[synkretismus|synkretické]] školy jako [[Rjóbu šintó]] („Dvojnásobné šintó“) či [[Sannó ičidžicu šintó]]. V 15. století zas vznikla opačná teorie propagovaná školou [[Juiicu šintó]] (Jediné šintó) jež považovala kami za pravzory buddhů a [[bódhisattva|bódhisattvů]]. Podle ní je také šintoismus pramenem konfucianismu a [[taoismus|taoismu]].

V období Jamato byl šintoismus použit k upevnění státu vládnoucí vrstvou. V období pozdního [[feudalismus|feudalismu]] a vznikající [[buržoazie]] se Japonsko kdy bylo vyhlášeno období Meindži se opět šintoismus stal nástrojem k posílení státu. V letech 1872 až [[1945]] byl státním náboženstvím a byl použit prostřednictvím státních institucí, především [[škola|škol]], k rozvoji japonského [[nacionalismus|nacionalismu]]<ref>http://mozek.cz/info/sintoismus</ref>. Dobový šintoismus směřoval k snížení vlivu buddhismu.<ref>http://mozek.cz/info/sintoismus</ref> Po prohře Japonska se náboženství se odloučilo od státu a roku [[1946]] se [[císař]] vzdal nároku na božskou podstatu.<ref>Roy Willies: „''Mytologie světa“, Slovart, Praha, 1997, (ISBN 80-7209-034-8), S. 110.</ref>
== Kami a kegare ==
Ústředním prvkem [[kult]]u jsou [[kami]], nejčastěji překládané jako bohové. Toto slovo se
píše znakem jež znamená „nahoře“, což má vyjadřovat dokonalejší, vyšší sílu těchto bytostí. Tato síla nemá univerzální zdroj a jsou jí obdařeni jak klasičtí bohové, tak stromy, skály, prameny či nástroje jako nářadí či zbraně. Tato síla může být dána krásou, užitečností či pouze citem toho jež kami uctívá. Některá kami mají pouze lokální význam, jiná jsou zas uctívána po celém Japonsku. V původním podání kami nemají žádnou podobu.K těmto posvátným silám se pak šintoisté obracejí spíše s důvěrou než strachem.
Existuje také pojem náboženského [[tabu]], [[kegare]], jež odpuzuje kami. Toho znečištění se lze se zbavit očistou či dočasným opuštěním společnosti, protože se může přenést na druhé. V [[norito]], modlitebních vyznáních z roku 927 se mezi kegare uvádějí věci jako výkaly, krev, smrt a také oběti přírodních katastrof či lidé jež spáchali zločin proti společnosti. V pozdějších dobách se kegare stali i zločiny jako loupež či žhářství. V sexuálním oblasti byl zapovězený jen incest a sodomie. Pojetí kegare připomíná i mýtus o [[Izanagi]]m a [[Izanimi]], božských manželích jež stvořili japonské ostrovy. V [[Čína|čínské]] kronice Wej se píše:
„Musejí-li jet na moře, přikáží někomu, aby se nečesal a nemyl, nejedl maso a neobcoval s ženou. To je půst. Skončí-li cesta dobře, bohatě ho odmění, ale potká-li je nemoc nebo neštěstí, domnívají se, že je to proto, že se nedostatečně postil, a zabijí ho.“<ref>http://www.japonsko.info/sintoismus.php</ref>
Účinným prostředkem na očištění od kegare byla především voda, dokonce se prováděl obřad velké očisty ''óharae'' jež prováděl císař každý rok jako pokání za provinění, ''cumi''. ''Cumi'' v moderní japonštině znamená [[hřích]], ale je to pojem blízký kegare a kromě chtěných provinění jako [[vražda]] se do něj řadili i [[nemoc]]i a přírodní katastrofy. Za nečistou bývá považována i žena, kvůli svému spojení s krví. Přesto v před [[Jamato|Jamatské]] společnosti existoval kult [[šamanismus|šamanek]], jenž se postupem času přetransformoval do šintoistických kněžek zvaných [[miko]]("Chrámová dívka").
== Svatyně ==
V nejstarších dobách se sídlo kami ohraničovalo provazem z rýžové slámy, zvaným ''šimenawa'', čímž se stalo [[rituál]]ně čisté. Také býval stavěn plot jež zcela či částečně zabraňoval pohledu na posvátné místo. Posvátný okrsek také vymezuje v pozdější době brána ''torii''.Provaz ''šimenawa'' bývá i na torii, doplněný bílými pruhy papíru ''gohei'', jež se také vázžou na větvičky stromů. První svatyně byly tvořeny v období [[Kofun]], ale nejstarší zachované jsou z 11. a 12. století z důvodu zvyku chrámy přestavovat aby se obnovila jejich rituální čistota. V dnešním Japonsku je několik miliónů šintoistických svatyň, jež se podle tradice po dvaceti letech vždy obnovují.
Zastřešené svatyně zvané ''mija'' či ''džinda'' mívají podobu běžných obydlí a bývá v nich uložen předmět považovaný za sídlo kami. Tyto svatyně také nebyly shromaždištěm věřících, tím zůstával venkovní prostor. Do chrámu smí vstoupit jen kněz zvaný [[kannuši]].
Mezi posvátná místa patří především svatyně bohyně Amaterasu a boha rýže na Ise, svatyně [[Heian Džingú]] a hora [[Fudži]]. Mezi další patří hora [[Takačiho]], řeka Hi, svatyně [[Izumo]] zasvěcená [[Ókunimuši]]mu, nížina Kantó a průliv [[Uraga]].
== Rituály ==
Před vstupem do svatyně je tradicí rituální umytí rukou v bazénku ''čózuja'' a vypláchnutí úst bambusovou naběračkou ''hišaku''. Při větším znečištění kegare je nutná celková koupel ledovou vodou nebo delší půst. Před budovou svatyně také věřící dávají mince do dřevěné krabice ''saisen-bako'', dvakrát udeří na gong, dvakrát se ukloní, silně a slabě tlesknou, přednesou božstvu svou prosbu, opět se dvakrát ukloní a ustoupí stranou. Také kupují amulety zvané [[omamori]] s ochranou funkcí. Magický význam také mají obrázky [[ema (šintoismus)|ema]] a papírky s věštbou zvané [[omikudži]].
V domácnostech bývá malý oltář [[kamidana]] („polička bohů“), kam mimo jiné nejstarší žena v rodině každé ráno pokládá trochu jídla.
Přesto že existuje třída kněží a kněžek nevytvořil šintoismus nikdy pevnou církevní organizaci, místo nejvyššího kněze zaujímá císař. Odznakem tohoto postavení jsou kultovní předměty (zrcadlo, meč a náhrdelník) jež bývaly uložené v paláci a později ve svatyni Ise, kde jsou dodnes.
Svatyně taktéž pořádají festivaly, v japonštině ''macuri'' s různou tematikou, nejznámějšími jsou asi Džidai macuri(Festival věků) v [[Kjóto|Kjótu]] a [[Tokio|Tokiu]]. Bývají pořádány pod širým nebem a obsahují [[zpěv]], [[hudba|hudbu]] a [[tanec]] a mnoho z nich se týká proseb a díků za [[úroda|úrodu]]. Tehdy se také nosí po ulicích přenosné svatyně [[mikoši]] a provádí rituální [[zápas]]y mladíků.
== Šintoistické svátky <ref>[http://www.bbc.co.uk/religion/tools/calendar/faith.shtml?shinto BBC Interfaith calendar, Shinto]</ref> ==
* 1. ledna – Oshogatsu (nebo Shogatsu), šintoistický nový rok, příležitost k návštěvě chrámů.
* 15. ledna – Seijin Shiki, den dospělých, před dosažením dospělosti (20 let) navštíví Japonci chrám pro vzdání díků.
* 3. února – Rissun (Setsubun), jarní festival označující hranici mezi zimou a jarem oslavovaný fazolemi.
* 3. března – Hina-matsuri, festival panenek, oslava dcer v rodině.
* 21. března – Shubun-sai, rovnodennost, den pro návštěvu hrobů, v Japonsku je též buddhistickou tradicí.
* 15. listopadu – Shichigosan (7-5-3 festival), festival vzdání díků za děti ve věku 7, 5, nebo 3 let, slavený většinou nejbližší možnou neděli.
* 23. listopadu – Niinamesei, festival sklizně, dnes též japonský národní svátek Pracovní Den díkůvzdání.
== Literární prameny ==
Šintoismus nemá ucelenou [[teologie|teologii]] ani [[svatá kniha|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Kniha dávných příběhů) a [[Nihon šoki]] (Kronika Japonska) z 8. století jež měli upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Genmei]] v letech [[711]]-[[712]] a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce 641. Nihon šoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z 14. století.
== Kulturní efekty ==
Šintoismus a jeho důraz na harmonii s přírodou vedl k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je [[ikebana]], tradiční [[japonská architektura]] a [[japonská zahrada|japonské zahrady]]. Kultovní význam mají i zápasy [[sumó]] před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují [[sůl]]. Vliv šintoismu se odráží i v japonské [[pop kultura|pop kultuře]], především v [[manga|manze]] a [[anime]] jako je [[Cesta do fantazie]], [[Amatsuki]] nebo [[Inuyasha|InuYasha]].
== Reference ==
<references/>
== Literatura ==
* Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987
== Externí odkazy ==
* [http://www.japonsko.info/sintoismus.php Šintoismus na japonsko.info]
* [http://mozek.cz/info/sintoismus Šintoismus na mozek.cz]
* [http://www.japonsko.tnet.cz/shintoismus.htm Šintoismus na japonsko.tnet.cz]

{{commonscat|Shintō}}{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Šintoismus| ]]
[[Kategorie:Japonské výrazy]]
[[Kategorie:Náboženství v Japonsku]]