Sysop: 1 revizi

2013-12-20T14:14:59Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 20. 12. 2013, 14:14

Sysop: Nahrazení textu

2011-02-27T20:55:01Z

Nahrazení textu

Nová stránka

Slovo '''autorita''' pochází z latiny a odvozuje se od slovesa ''augere'', posílit, podpořit, uplatnit. Označuje jednak
*[[osoba|osobu]], jejíž rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle následují, jednak
*jejich [[vztah]] k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají.
V angličtině a dalších jazycích může znamenat také [[úřad]], pověřený rozhodováním v nějaké věci.
V současné řeči rozlišujeme
*'''autoritu přirozenou''' či '''neformální''', založenou na dobrých zkušenostech s radami či rozhodováním určité osoby, a
*'''autoritu formální''', to jest výslovné vůdčí společenské postavení nějaké osoby, která může [[poslušnost]] případně i vymáhat.
==Autorita přirozená a formální==
Pojem autorita chce vysvětlit, proč se lidé a lidské společnosti dávají ve svém jednání a rozhodování tak často vést názory a postoji určitých lidí, o nichž se pak také říká, že ''mají autoritu'' nebo ''jsou autoritou''. Člověk jako společenský tvor je velmi často odkázán na spolupráci s jinými a je pro ni také mimořádně vybaven, například schopností [[řeč]]i. Pro něho i pro skupinu je velmi důležité, aby byl schopen jednat koordinovaně, v souladu s druhými, a často se potřebuje rozhodovat rychle.
:“Každá autorita spočívá na výhodách, které přináší tomu, kdo ji poslechne“ (''Napoleon Bonaparte'')<ref>''Ainsi parle le chef''. Paris 1983, str. 44 </ref>
:“To, čemu říkáme autorita, je starší i základnější než to, čemu říkáme stát. Přirozená převaha některých lidí nad jinými je počátek každé lidské organizace a všeho lidského poroku“ (''Bertrand Russell'')
Přitom je daleko snazší přijmout nebo napodobit rozhodnutí či jednání někoho jiného než si sám získávat znalosti, potřebné pro vlastní dobré jednání a rozhodnutí.<ref>Richerson – Boyd, str. 125, 161 aj.</ref> Člověk přebírá či přejímá stanovisko druhého zejména tehdy, pokud je to člověk zkušenější, jehož názory a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily, pokud je dovede přesvědčivě a rázně navrhnout, případně i obhájit. Tím si takový člověk získává '''''přirozenou čili neformální autoritu''''', jíž se ostatní nechávají vést, aniž by vyžadovali zdůvodnění nebo vysvětlení. Pro autoritu platí běžné mechanismy skupinové dynamiky a [[psychologie]]: ti, kdo se jí nechávají vést, budou tím její váhu ovšem posilovat, budou ji obhajovat a působit v tomto směru i na jiné, případně vyvíjet nátlak na ty, kteří se autoritě podřídit nechtějí.
Ve více organizovaných společnostech se schopnost rázného, rychlého a koordinovaného jednání skupiny dále podporuje tím, že se autorita určitého člověka, vůdce nebo [[náčelník]]a, výslovně označí a institucionalizuje, takže platí více méně trvale a dostává oprávnění vymáhat [[poslušnost]] ostatních. Protože historicky asi nejstarším případem, kdy na koordinovaném a rychlém jednání skupiny velice záleží, je boj a [[válka]], byli to především vojevůdci, kteří si takovou autoritu získali a potom také prosazovali. Lidé se pak rozhodnutími takové autority řídit musí, bez ohledu na to, zda jsou rozumná a dobrá. V takovém případě mluvíme o '''''formální autoritě''''', která se často vyjadřuje nějakým titulem, ozdobným oblečením nebo odznaky. Důležitým příkladem formální autority je [[soudce]], který své rozhodnutí sice zdůvodňuje, jeho výrok však platí, i když toto rozhodnutí ze zjištěných skutečností úplně jasně nevyplývá.
Jakmile vznikla formální autorita, vzniká ovšem také nebezpečí jejího zneužití: zejména pod tlakem času, když je třeba jednat rychle, může náčelník začít vyžadovat [[poslušnost]], hrozit a donucovat. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: [[statečnost]], prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Skupina či společnost pak stojí před obtížným dilematem: buď poslechnout a koordinovaně jednat, i když hrozí neúspěch, anebo se vzepřít a tím ovšem ohrozit koordinované jednání skupiny, případně i tuto skupinu samu.
:“Konec konců, čím menší má prezident autoritu, tím víc potřebuje moci.“ (''[[François Mitterrand]]'')<ref>''Ici et maintenant''. Paris 1980, str.78 </ref>
==Kritika autority==
S nástupem novověkého [[individualismus|individualismu]] a jeho ideálu rovnosti se rozvíjí také kritika autority a zejména formálních autorit. Začíná tím, že [[Thomas Hobbes]] postavil proti sobě autoritu a pravdu: „Autorita, a ne pravda dělá zákon zákonem“.<ref>''Leviathan'', 26. </ref> Protože státní i církevní autority jednaly často '''''autoritářsky''''', to znamená vyžadovaly [[poslušnost]] i tam, kde jim chyběly argumenty, protože místo přesvědčování poroučely, původní význam pojmu autority se vytrácel a často zaměňoval s nařizováním, donucováním a dokonce s násilím.
:“Jednat autoritářsky je ten nejjistější způsob, jak všechnu autoritu ztratit.“ (''R. Sabatier'')<ref>''Le livre de la déraison souriante''. Paris 1991, str. 89</ref>
Teprve významná politická filosofka [[Hannah Arendtová]] přesvědčivě ukázala, že bez skutečných autorit – přirozených i formálních – se lidské společnosti nemohou obejít,<ref>Arendt, ''Krize kultury''.</ref> což v poslední době prokazuje i [[etologie]], výzkum chování zvířat. Riziko zneužití formální autority v lidských společnostech je ovšem stále větší. Falešná autorita, například moderního [[diktátor]]a, potřebuje ale i svého protihráče – příliš poddajnou, oddanou a disciplinovanou [[společnost]]; americký sociolog [[Amitai Etzioni]] hovoří o povolnosti (''compliance''). Americký psycholog [[Milgramův experiment|Stanley Milgram]] ve slavném pokusu (1962) dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co je proti vlastnímu svědomí.
Soudobá politická teorie proto zdůrazňuje význam občanské soudnosti a statečnosti: bez odvážných a nezávislých lidí, kteří se dokážou falešné autoritě postavit, je každá společnost zneužitím autority trvale ohrožena.
== Reference ==
==Literatura==
*Arendt, H., ''Eichmann v Jeruzalémě''. Praha 1995
*Arendt, H., ''Krize kultury: čtyři cvičení v politickém myšlení''. Praha 1995
*Arendt, H., ''O násilí''. Praha 1995
*Brown, P., ''Autorita a posvátné''. Brno 1999
*Richerson, P. J. – Boyd, R.: ''Not by genes alone''. Chicago UP 2005
*Weber, M., ''Autorita, etika a společnost''. Praha 1997

== Související články ==
*[[Poslušnost]]
*[[Milgramův experiment]]
==Externí odkazy==
*[http://plato.stanford.edu/entries/authority/ Heslo ve Stanford Encyclopedia (anglicky)]

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Filosofické pojmy]]
[[Kategorie:Politická filosofie]]
[[Kategorie:Politika]]
[[Kategorie:Sociologické pojmy]]

Autorita - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu