Sysop: 1 revizi

2013-12-04T14:01:43Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 4. 12. 2013, 14:01

Sysop: Nahrazení textu

2011-06-03T17:56:03Z

Nahrazení textu

Nová stránka

[[Soubor:Mikulas.jpg|thumb|Chrám sv. Mikuláše v Praze]]
[[Soubor:Kaple Boziho tela in Olomouc.jpg|right|thumb|Barokní sochy a malby v kapli Božího těla v jezuitském konviktu v Olomouci]]
[[Soubor:Wilanow palace.jpg|thumb|Palác polského krále [[Jan III. Sobieski|Jana III. Sobieskiego]], Varšava, Polsko]]
'''Baroko''' či '''barok''' (zřejmě z [[portugalština|port.]] ''pérola barroca'' – perla nepravidelného tvaru) je [[umění|umělecko]]-[[Kultura|kulturní]] směr, který vládl v [[Evropa|Evropě]] mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v [[Itálie|Itálii]] a rozšířil se po celé Evropě a v jejích [[kolonie|koloniích]]. Slovem baroko se pak označuje i toto období.

== Původ názvu ==

Nejpravděpodobnější výklad slova ''baroko'' je, že pochází z portugalštiny, výraz ''perles baroques'' se pro [[perla|perly]] nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. V sedmnáctém století je zaznamenáno užití termínu „barokní“ ve významu „[[tordovaný]]“ (kroucený). Podobně jako označení mnoha jiných slohů bylo však i baroko pojmenováno až zpětně a i v tomto případě mělo toto dodatečně používané označení pejorativní přídech. V druhé polovině osmnáctého a v devatenáctém století bylo pro baroko často používáno také hanlivého označení: „sloh copový“, případně „sloh parukový“.

Charakteristiku baroka jako pozdního, krouceného a pravidla překračujícího slohu použil ve dvacátých letech dvacátého století historik umění [[Vojtěch Birnbaum]] při formulaci tzv. „[[Vojtěch Birnbaum|barokní teorie]]“.

== Vznik baroka ==

Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Tato komponenta se výrazně projevila především po [[Tridentský koncil|Tridentském koncilu]]. Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. [[Manýrismus|manýrismu]]. Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl (mj. právě Tridentským koncilem) formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. [[protireformace|protireformaci]] hovoří jako o „katolické reformaci“, což je termín nepochybně přesnější. Jasné vytýčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem. Nejvýraznějším představitelem uměleckého přechodu směrem od renesančního umění k manýrismu a baroku je Michelangelo Buonarroti.

== Rozšíření a hlavní rysy ==

V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů ([[architektura]], výtvarné umění, [[literatura]], [[divadlo]], [[hudba]]). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo [[Německo]], [[Rakousko]], [[Francie]] a [[Nizozemsko|Nizozemí]]. Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Německé dějiny umění zde velmi trefně hovoří o tzv. „[[Gesamtkunstwerk]]u“, což lze nehezky česky přeložit jako „celostní umění“. Malba se stává iluzionistickou. V architektuře předstírá plastické prvky – architektura používá malbu napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu ([[drapérie]]). Významně se uplatňuje [[ornament]]ální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním [[perspektiva|perspektivám]] (využití souhry architektury a malby). Výrazným prvkem barokního umění je pohyb. Zatímco renesanční umění je z tohoto hlediska statické, jeho ideálem je stavba vybudovaná na půdorysu kruhu, pak baroko je dynamické a jeho ideálem je ovál či elipsa. Barokní stavbu, sochu, kašnu atp. je nutné vnímat v pohybu - obcházet. Barokní stavby také byly vědomě komponovány k obcházení, ke stálému objevování nových pohledových os, k rafinované hře se světlem, s krajinou. Zatímco [[klasicismus]] (včetně tzv. [[barokní klasicismus|barokního klasicismu]]) reprezentují „nekonečné“ pohledy do dáli ([[Versailles (zámek)|Versailles]]), pak barokní architektura je komponována také na pohledových osách, ovšem tam, kde klasicismus cítí „nekonečný výhled“, umisťuje baroko tzv. „point de vue“, jakýsi úběžník pohledu – sochu, [[letohrádek]], kapli – a je tak rafinovanější a také intimnější.

== Nejvýznamnější představitelé barokního umění ==
=== Architektura ===
Raně barokní architekturu reprezentují [[Giacomo della Porta]], [[Vignola]] a Carlo Maderno. Nejvýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) [[Gian Lorenzo Bernini]], Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především [[Pietro da Cortona]], [[Filippo Juvara]], [[Johann Bernhard Fischer von Erlach]], [[Lucas von Hildebrandt]], [[Balthasar Neumann]], a také rozvětvená rodina [[Dientzenhoferové|Dientzenhoferů]], jejíž dva členové, otec [[Kryštof Dientzenhofer|Kryštof]] a syn [[Kilián Ignác Dientzenhofer|Kilián Ignác]], působili převážně v Českých zemích. Dalším významných architektem působícím v Českých zemích je [[Jan Blažej Santini-Aichel|Jan Blažej Santini]]. Trojici v Čechách působících architektů lze pak doplnit ještě o [[Giovanni Battista Alliprandi|Giovanniho Battistu Alliprandiho]], který byl nepochybně schopnějším architektem, než donedávna neprávem zdůrazňovaný [[František Maxmilián Kaňka]].

=== Malířství ===
Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou především tito pánové: Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, [[Giovanni Battista Tiepolo]], [[Pietro Da Cortona]], [[Andrea Pozzo]]. Z autorů působících v českých zemích lze jmenovat především [[Karel Škréta|Karla Škrétu]] pro raný barok, [[Petr Brandl|Petra Brandla]] a [[Václav Vavřinec Reiner|Václava Vavřince Reinera]] pro barok vrcholný až pozdní (Reiner).

=== Sochařství ===
Takřka synonymem barokního sochařství je již jednou zmiňovaný [[Gian Lorenzo Bernini]]. Tento Ital svým slohotvorným významem prakticky závazně určil podobu barokní sochy. Na něj do jisté míry navazují takřka všichni ostatní barokní sochaři, včetně našeho nejvýznamnějšího sochaře [[Matyáš Bernard Braun|Matyáše Bernarda Brauna]]. Druhým nejvýznamnějším českým sochařem je pak [[Ferdinand Maxmilián Brokoff]], který však reprezentuje spíše klasičtěji chápané sochařství a je tak do jisté míry Braunovým sochařským protikladem.

=== Hudba ===
Za nejvýznamnějšího skladatele barokní hudby bývá považován Johann Sebastian Bach, jehož smrt (1750) se kryje s datem, jež bývá někdy považováno za konec barokní éry. Přidat k němu lze například „slunného Itala“ [[Antonio Vivaldi|Antonia Vivaldiho]], tvůrce mnoha barokních oratorií [[Georg Friedrich Händel|Georga Friedricha Händela]] nebo [[Claudio Monteverdi|Claudia Monteverdiho]]. Z českých tvůrců se rozhodně sluší zmínit [[Adam Michna z Otradovic|Adama Michnu z Otradovic]], [[Bohuslav Matěj Černohorský|Bohuslava Matěje Černohorského]] a především nejvýznamnějšího z nich: [[Jan Dismas Zelenka|Jana Dismase Zelenku]].

== Pozdní baroko a vyznívání slohu ==

Podle některých výkladů baroko končí již na přelomu 17. a 18. století. V [[České země|Českých zemích]] je to velmi dobře patrné po roce 1721 a 1729, kdy došlo k blahoslavení a svatořečení nejvýznamnějšího českého barokního světce Jana Nepomuckého. Proces, který tehdy probíhá lze opsat biblickým podobenstvím o soli, která ztratila slanost, neboť zde vskutku dochází k velmi dobře patrné ztrátě vědomí původního zacílení a poslání. Burcující baroko se tak mění v „usměvavé“ [[rokoko]], které už se spíše než nebeskými věcmi zabývá vlastními prožitky.

Nejvýznamněji k této proměně došlo ve Francii, kde jsou také projevy poživačného rokoka nejvýraznější. Ve střední Evropě je však asi opravdu lepší mluvit o pozdním baroku, neboť zde nedochází k tak výrazné proměně. Pozdní baroko je [[virtuos|virtuózní]] podobou [[sloh]]u, kterou například v architektuře reprezentuje náš Kilián Ignác Dientzenhofer, v malbě Václav Vavřinec Reiner či [[Kosmas Damián Asam]]. Tato nesmírně silná a ještě stále velmi barokní kultura svou sílu definitivně ztrácí až hluboko po polovině osmnáctého století, kdy pozdní barok postupně nahrazuje strohý [[vídeň]]ský [[klasicismus]].

== Španělsko ==
Násilná rekatolizace, centralizace státu a [[klasicismus]] komplexu [[El Escorial]] byly vzorem pro model iberské architektury po celé 17. století. Je to architektura ve které je výraznější hierarchizace jednotlivých prvků díky plastickému zpracováni stěn s použitím různých materiálu. Takhle se [[baroko]] dostává i do [[Španělsko|Španělska]]. Nejvíce se ale projevuje dále ode dvora. V 18. století se v [[Granada|Granadě]] klasické prvky obohacují o dekorativní prvky, kterých hlavním představitelem je [[Francisco de Hurtado Izquierdo]].

== Architektura ==
* projev [[Monumentalita|monumentality]]: snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka
* kostely měly působit jako obraz nebe přenesený na zem, paláce a zámky reprezentovaly bohatství a moc
* půdorysem staveb byla elipsa nebo průniky elips (nekonečno)
* častý architektonický prvek: [[kopule]]
* drahé materiály: [[zlato]], vzácná dřeva, barevné mramory

== Barokní kázání ==
Barokní [[kázání]] se vyznačuje květnatou mluvou. Nejčastějšími stylovými prostředky jsou opakování (''repetitio'') a hromadění [[epiteton|epitet]], [[symbol]]ů a [[emblém]]ů, [[Jinotaj|alegorií]] a [[metafora|metafor]]. [[Bajka|Bajky]] a [[pohádka|pohádky]] zprostředkovávají ponejvíce [[etika|morální]] učení. Krom toho se užívá přirovnání a [[pořekadlo|pořekadel]]. Jejich forma a myšlenková struktura není na rozdíl od dřívějších kázání pevně daná. Mnoho kazatelů užívá narážky nejen na [[bible|bibli]], ale též na [[antika|antická]] díla, z nichž se také často přímo cituje.

Na konci 16. století se z kázání stává hromadný [[sdělovací prostředek]], který může s pomocí [[knihtisk]]u ovlivňovat veřejné mínění. Mění se také záměr kazatelův, k [[teologie|teologickému]] poselství se v kázání druží také poselství [[politika|politické]]. [[Církev|Církve]] tohoto potenciálu kázání využívaly; [[katolická církev]] zavedla pro [[kněz]]e závazek kázat jako povinnost na [[Tridentský koncil|Tridentském koncilu]]. Spektrum témat bylo velmi široké.

== Související články ==
* [[Barokní gotika]]
* [[Barokní hudba]]
* [[Selské baroko]]
* [[Klasická řádová architektura]]

== Literatura ==
*''Umění renesance a baroku.'' Praha : Odeon (Larousse), 1970.
* [[Zdeněk Kalista|KALISTA, Zdeněk]]: ''Tvář baroka.'' Praha : Garamond, 2005. ISBN 80-86379-90-6
* [[Michael Kitson|KITSON, Michael]]: ''Barok a Rokoko.'' Praha : Artia, 1972.
* [[Miloš Sládek|SLÁDEK, Miloš]] (ed.): ''Malý svět jest člověk, aneb Výbor z české barokní prózy''. Jinočany : H&H, 1995. ISBN 80-85787-84-9.
* [[Josef Válka|VÁLKA, Josef]]: ''Manýrismus a baroko v české kultuře 17. a 1. pol. 18. století.'' Studia Comeniana Historica VIII, 1987, s. 155-213.
* [[Josef Vašica|VAŠICA, Josef]]: ''České literární baroko.'' Praha : Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-123-X.

{{commonscat|Baroque art}}
{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Umělecké směry]]
[[Kategorie:Baroko]]
[[Kategorie:Novověk]]

Baroko - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu