Dějiny Íránu - Historie editací

Sysop: + Sásánovská říše

2025-05-23T13:36:06Z

+ Sásánovská říše

← Starší verze		Verze z 23. 5. 2025, 13:36
Řádka 21:		Řádka 21:

	== Sásánovská říše ==		== Sásánovská říše ==
-	[[Soubor:~~Sassanid-empire-610CE~~.~~png~~\|thumb\|~~left~~\|Sásánovská říše v době svého největšího rozsahu]]	+	[[Soubor:Sasanian Empire 621 A.D.jpg\|thumb\|240px\|Sásánovská říše v době svého největšího rozsahu]]
	Sásánovská říše měla původně téměř identickou rozlohu jako říše parthská, tj. její jádro tvořil Írán a Mezopotámie a zčásti zasahovala do dnešního [[Afghánistán]]u, [[Pákistán]]u, [[Turkmenistán]]u, [[Arménie]], [[Turecko\|Turecka]], [[Sýrie]] a [[Saúdská Arábie\|Saúdské Arábie]]. K výraznější expanzi došlo teprve v 6. století, když král Husrav I. vytvořil z [[Jemen]]u a části [[Omán]]u perský [[vazal]]ský stát a ovládl i rozsáhlé území ve Střední [[Asie\|Asii]], náležející do té doby říši Hefthalitů. Výboje Husrava II. počátkem 7. století, které přivedly pod perskou nadvládu [[Egypt]], [[Palestina\|Palestinu]] a část [[Malá Asie\|Malé Asie]], měly jen přechodný efekt – [[byzantská říše]] tyto oblasti dobyla nazpět.		Sásánovská říše měla původně téměř identickou rozlohu jako říše parthská, tj. její jádro tvořil Írán a Mezopotámie a zčásti zasahovala do dnešního [[Afghánistán]]u, [[Pákistán]]u, [[Turkmenistán]]u, [[Arménie]], [[Turecko\|Turecka]], [[Sýrie]] a [[Saúdská Arábie\|Saúdské Arábie]]. K výraznější expanzi došlo teprve v 6. století, když král Husrav I. vytvořil z [[Jemen]]u a části [[Omán]]u perský [[vazal]]ský stát a ovládl i rozsáhlé území ve Střední [[Asie\|Asii]], náležející do té doby říši Hefthalitů. Výboje Husrava II. počátkem 7. století, které přivedly pod perskou nadvládu [[Egypt]], [[Palestina\|Palestinu]] a část [[Malá Asie\|Malé Asie]], měly jen přechodný efekt – [[byzantská říše]] tyto oblasti dobyla nazpět.

-	Hlavním městem zůstal za Sásánovců [[Ktésifón]] na [[Tigris\|Tigridu]], přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie Ardašíra I. na ''Veh-Ardašír'' (Ardašír je výborný). Vnitřní struktura říše byla podobně heterogenní jako v dobách Parthů, za Husrava I. lze však pozorovat náběhy k centralizaci. Z náboženského hlediska si sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich achaimenovští a arsakovští předchůdci – zejména za ~~[[Šápúr II.\|~~Šápúra II.]] proběhlo rozsáhlé pronásledování [[křesťan]]ů. Státním náboženstvím se stal [[Zoroastrismus\|zarathuštrismus]] s poměrně složitou církevní organizací v čele s [[Nejvyšší móbad\|nejvyšším móbadem]] (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná [[Avesta]].	+	Hlavním městem zůstal za Sásánovců [[Ktésifón]] na [[Tigris\|Tigridu]], přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie Ardašíra I. na ''Veh-Ardašír'' (Ardašír je výborný). Vnitřní struktura říše byla podobně heterogenní jako v dobách Parthů, za Husrava I. lze však pozorovat náběhy k centralizaci. Z náboženského hlediska si sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich achaimenovští a arsakovští předchůdci – zejména za Šápúra II. proběhlo rozsáhlé pronásledování [[křesťan]]ů. Státním náboženstvím se stal [[Zoroastrismus\|zarathuštrismus]] s poměrně složitou církevní organizací v čele s [[Nejvyšší móbad\|nejvyšším móbadem]] (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná [[Avesta]].

	Sásánovská říše zanikla v letech 636–651 pod náporem [[Arabové\|arabské]] ([[muslim]]ské) expanze, Írán se stal součástí [[chalífát]]u a byl v relativně krátké době [[Islám\|islamizován]]. Přesto sásánovské tradice v oblasti přežívaly hluboko do středověku.		Sásánovská říše zanikla v letech 636–651 pod náporem [[Arabové\|arabské]] ([[muslim]]ské) expanze, Írán se stal součástí [[chalífát]]u a byl v relativně krátké době [[Islám\|islamizován]]. Přesto sásánovské tradice v oblasti přežívaly hluboko do středověku.

	== Od pádu sásánovské říše k mongolské invazi ==		== Od pádu sásánovské říše k mongolské invazi ==
-
	Začlenění do rozsáhlé muslimské říše s centrem v [[Medína\|Medíně]] a později v [[Damašek\|Damašku]] a [[Bagdád]]u neznamenalo pro íránské oblasti v žádném případě počátek úpadku. Naopak – perští úředníci a učenci hráli již v prvním století arabské nadvlády značnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové téměř postrádali. Skutečnost, že výraz [[vezír]], označující prvního ministra, pochází z [[Perština\|perštiny]], není rozhodně náhodná.		Začlenění do rozsáhlé muslimské říše s centrem v [[Medína\|Medíně]] a později v [[Damašek\|Damašku]] a [[Bagdád]]u neznamenalo pro íránské oblasti v žádném případě počátek úpadku. Naopak – perští úředníci a učenci hráli již v prvním století arabské nadvlády značnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové téměř postrádali. Skutečnost, že výraz [[vezír]], označující prvního ministra, pochází z [[Perština\|perštiny]], není rozhodně náhodná.

Sysop: + Aktualizace

2020-01-12T14:30:26Z

+ Aktualizace

Ukázat změny

Sysop: Nahrazení textu „651“ textem „651“

2015-06-10T22:47:16Z

Nahrazení textu „651“ textem „651“

← Starší verze		Verze z 10. 6. 2015, 22:47
Řádka 29:		Řádka 29:
	Hlavním městem zůstal za Sásánovců [[Ktésifón]] na [[Tigris\|Tigridu]], přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie [[Ardašír I.\|Ardašíra I.]] na ''Veh-Ardašír'' (Ardašír je výborný). Vnitřní struktura říše byla podobně heterogenní jako v dobách Parthů, za Husrava I. lze však pozorovat náběhy k centralizaci. Z náboženského hlediska si sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich achaimenovští a arsakovští předchůdci – zejména za [[Šápúr II.\|Šápúra II.]] proběhlo rozsáhlé pronásledování [[křesťan]]ů. Státním náboženstvím se stal [[Zoroastrismus\|zarathuštrismus]] s poměrně složitou církevní organizací v čele s [[Nejvyšší móbad\|nejvyšším móbadem]] (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná [[Avesta]].		Hlavním městem zůstal za Sásánovců [[Ktésifón]] na [[Tigris\|Tigridu]], přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie [[Ardašír I.\|Ardašíra I.]] na ''Veh-Ardašír'' (Ardašír je výborný). Vnitřní struktura říše byla podobně heterogenní jako v dobách Parthů, za Husrava I. lze však pozorovat náběhy k centralizaci. Z náboženského hlediska si sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich achaimenovští a arsakovští předchůdci – zejména za [[Šápúr II.\|Šápúra II.]] proběhlo rozsáhlé pronásledování [[křesťan]]ů. Státním náboženstvím se stal [[Zoroastrismus\|zarathuštrismus]] s poměrně složitou církevní organizací v čele s [[Nejvyšší móbad\|nejvyšším móbadem]] (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná [[Avesta]].

-	Sásánovská říše zanikla v letech ~~636–[[651]]~~ pod náporem [[Arabové\|arabské]] ([[muslim]]ské) expanze, Írán se stal součástí [[chalífát]]u a byl v relativně krátké době [[Islám\|islamizován]]. Přesto sásánovské tradice v oblasti přežívaly hluboko do středověku.	+	Sásánovská říše zanikla v letech 636–651 pod náporem [[Arabové\|arabské]] ([[muslim]]ské) expanze, Írán se stal součástí [[chalífát]]u a byl v relativně krátké době [[Islám\|islamizován]]. Přesto sásánovské tradice v oblasti přežívaly hluboko do středověku.

	== Od pádu sásánovské říše k mongolské invazi ==		== Od pádu sásánovské říše k mongolské invazi ==

Sysop: 1 revizi

2014-05-04T09:34:02Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 4. 5. 2014, 09:34

Sysop: Nahrazení textu

2012-06-23T19:22:17Z

Nahrazení textu

Nová stránka

'''Dějiny Íránu''' sahají více než pět tisíc let do minulosti a zahrnují území, jež je mnohem rozsáhlejší nežli současná [[Írán|Íránská islámská republika]], vzniklá v roce [[1979]]. Je to dáno tím, že [[Peršané]] – kulturně i politicky dominantní [[etnikum]] Íránu – v různých dobách ovládali i teritorium dnešního [[Irák]]u, [[Turecko|Turecka]], [[Sýrie]], [[Arménie]], [[Gruzie]], [[Ázerbájdžán]]u, [[Afghánistán]]u, [[Turkmenistán]]u a [[Pakistán]]u.
[[Soubor:Naghshe_Jahan_Square_Isfahan_modified.jpg|thumb|300px|Náměstí v [[Isfahán]]u]]

== Nejstarší doba ==
[[Médie|Médská říše]] byla první íránskou velmocí, hodnou toho jména. Zformovala se v 7. století př. n. l., postupně ovládla celý prostor dnešního Íránu včetně kmenového území Peršanů ([[Persis|Persidy]]) a mezi lety 612 př. n. l.–609 př. n. l. vyvrátila ve spojení s [[Babylonie|babylonskými]] [[Chaldejci]] asyrskou říši. V letech 550 př. n. l.–549 př. n. l. však Médy porazil jejich [[vazal]], perský král Kýros II. (559–530 př. n. l.), který se stal zakladatelem nového mocného soustátí – [[Achaimenovci|achaimenovské]] říše – zahrnujícího též Babylonii a [[Malá Asie|Malou Asii]].

[[Soubor:Map achaemenid empire en.png|thumb|right|300px|Achaimenovská říše v době svého největšího rozsahu]]
Stará [[perská říše]], k níž po smrti Kýra II. přibyly ještě [[Egypt|Egypt]], kraje v dnešním [[Pákistán]]u a předpolí v Evropě ([[Thrákie]]), byla největším státem, jaký na Předním východě dosud vznikl. Achaimenovští králové ji spravovali z různých rezidencí, ležících na území dnešního Íránu – ze Sus, [[Pasargady|Pasargad]] a [[Persepolis|Persepole]]. Byla vytvořena rozsáhlá síť komunikací (nejznámější je „královská cesta“ spojující [[Lýdie (země)|lýdské]] [[Sardy]] se Susami), byrokratický aparát a správní struktury ([[satrapie]]). Úředním jazykem se stala [[aramejština]], oficiální nápisy však bývaly psány na prvním místě staropersky. Pokud jde o vojenství, většinu velitelských funkcí měli v rukou Íránci, ale například v námořnictvu se uplatňovali i Féničané a Řekové. Nejvýznamnější jednotkou byli tzv. [[Nesmrtelní (Persie)|Nesmrtelní]], tvořící osobní gardu achaimenovských králů. Z náboženského hlediska si Peršané počínali velmi tolerantně, podrobeným etnikům nebyla nikdy vnucována jiná [[víra]] a ústředí dokonce podporovalo lokální kulty. Od dob [[Dareios I.|Dareia I.]] (522–486 př. n. l.) se v říši razily i [[mince]] (tzv. ''dareiky''), což napomáhalo rozvoji [[obchod]]u.

[[Soubor:Arge Bam Arad edit.jpg|thumb|left|210px|Pevnost Arg-e Bám postavená před rokem 500 př. n. l.]]
Zahraničněpoliticky představoval pro říši největší problém dlouholetý konflikt s řeckými městskými státy, pro nějž vžil název [[řecko-perské války]]. Peršané v jeho průběhu utrpěli řadu porážek (bitvy u [[Bitva u Marathonu|Marathonu]], [[Bitva u Salamíny|Salamíny]] a [[Bitva u Platají|Platají]]), nakonec však těžili z řecké nejednotnosti a dokázali situaci na svých západních hranicích stabilizovat. Také periodicky se opakující vzpoury v Egyptě a Babylonii vyžadovaly po králích stálé intervence, a Egypt se dokonce na jistou dobu zcela osamostatnil. Navzdory těmto faktorům neměla perská říše až do vzniku [[Makedonie (region)|makedonské]] velmoci vážnějšího konkurenta.

[[Alexandr Veliký|Alexandr Makedonský]], patrně největší dobyvatel starověku, ovládl Persii v letech 331–330 př. n. l., přičemž zničil její sídelní město Persepolis. Jeho vláda započala vnějškovou helenizaci íránských krajů, jinak se ale vyznačovala tolerancí k starobylé místní kultuře a zvykům. Po Alexandrovi získali východní satrapie jeho říše makedonští [[Seleukovci]], kteří však sídlili daleko na západě a jejich vliv postupně slábl. Kolem roku 150 př. n. l. je vystřídali opět vládcové íránského původu – [[Parthové|parthští]] králové z dynastie Arsakovců (cca 250 př. n. l. – 224 n. l.), původně náčelníci nomádských Parnů (Aparnů).

== Parthská říše ==

Říše vytvořená Parthy vznikla na rozdíl od své achaimenovské předchůdkyně postupně, v průběhu zhruba sto let, a její jádro se zprvu nacházelo na periferii íránského světa, nikoli v jeho středu. Tyto faktory měly za následek, že parthský stát nedosáhl nikdy takového stupně centralizace jako stará perská říše a že v něm dlouho přežívaly kočovnické tradice původních Parnů. Teprve po polovině 2. století př. n. l. upevnili arsakovští králové svou moc natolik, že se mohli plně přihlásit k achaimenovskému dědictví a spatřovat v sobě nástupce starých vládců Persie. Vnějškově se to projevilo přijetím médsko-perského titulu [[Šáhanšáh|král králů]], který v íránském prostředí znamenal totéž, co později [[císař]] na západě. Hlavním městem Parthů se stal od dob [[Mithradatés I.|Mithradata I.]] [[Ktésifón]] na [[Tigris|Tigridu]].

Parthská monarchie vedla v průběhu své existence řadu válek, žádné z nich však nedosáhly takového ohlasu jako války s římskou říší. Je to dáno nejen tím, že šlo o konflikty, jimž z pochopitelných důvodů věnovali pozornost soudobí řecko-římští kronikáři, ale také proto, že římská říše byla jediným opravdovým protihráčem Parthů. Boje mezi oběma velmocemi byly v 1. století př. n. l. v podstatě nerozhodné, od 1. století n. l. se však stále více uplatňovala římská převaha a po roce 100 n. l. císařské legie zcela triumfovaly – do konce století bylo parthské hlavní město Ktésifón celkem třikrát Římany dobyto.

Vyčerpávající války s Římem, dynastické rozbroje a vnitřní heterogennost parthského státu způsobily v prvních desetiletích 3. století pád arsakovské královské dynastie a její nahrazení lokálním rodem z Persidy, Sásánovci. Nastala éra novoperské říše (224–651), v jejímž průběhu měli hrát roli nejdůležitějšího etnika v Íránu opět Peršané.

== Sásánovská říše ==

[[Soubor:Sassanid-empire-610CE.png|thumb|left|Sásánovská říše v době svého největšího rozsahu]]

Sásánovská říše měla původně téměř identickou rozlohu jako říše parthská, tj. její jádro tvořil Írán a Mezopotámie a zčásti zasahovala do dnešního [[Afghánistán]]u, [[Pákistán]]u, [[Turkmenistán]]u, [[Arménie]], [[Turecko|Turecka]], [[Sýrie]] a [[Saúdská Arábie|Saúdské Arábie]]. K výraznější expanzi došlo teprve v 6. století, když král [[Husrav I.]] vytvořil z [[Jemen]]u a části [[Omán]]u perský [[vazal]]ský stát a ovládl i rozsáhlé území ve Střední [[Asie|Asii]], náležející do té doby říši [[Hefthalité|Hefthalitů]]. Výboje [[Husrav II.|Husrava II.]] počátkem 7. století, které přivedly pod perskou nadvládu [[Egypt]], [[Palestina|Palestinu]] a část [[Malá Asie|Malé Asie]], měly jen přechodný efekt – [[byzantská říše]] tyto oblasti dobyla nazpět.

Hlavním městem zůstal za Sásánovců [[Ktésifón]] na [[Tigris|Tigridu]], přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie [[Ardašír I.|Ardašíra I.]] na ''Veh-Ardašír'' (Ardašír je výborný). Vnitřní struktura říše byla podobně heterogenní jako v dobách Parthů, za Husrava I. lze však pozorovat náběhy k centralizaci. Z náboženského hlediska si sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich achaimenovští a arsakovští předchůdci – zejména za [[Šápúr II.|Šápúra II.]] proběhlo rozsáhlé pronásledování [[křesťan]]ů. Státním náboženstvím se stal [[Zoroastrismus|zarathuštrismus]] s poměrně složitou církevní organizací v čele s [[Nejvyšší móbad|nejvyšším móbadem]] (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná [[Avesta]].

Sásánovská říše zanikla v letech 636–[[651]] pod náporem [[Arabové|arabské]] ([[muslim]]ské) expanze, Írán se stal součástí [[chalífát]]u a byl v relativně krátké době [[Islám|islamizován]]. Přesto sásánovské tradice v oblasti přežívaly hluboko do středověku.

== Od pádu sásánovské říše k mongolské invazi ==

Začlenění do rozsáhlé muslimské říše s centrem v [[Medína|Medíně]] a později v [[Damašek|Damašku]] a [[Bagdád]]u neznamenalo pro íránské oblasti v žádném případě počátek úpadku. Naopak – perští úředníci a učenci hráli již v prvním století arabské nadvlády značnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové téměř postrádali. Skutečnost, že výraz [[vezír]], označující prvního ministra, pochází z [[Perština|perštiny]], není rozhodně náhodná.

Poměrně rychle získali Íránci v říši výjimečné politické postavení. Byl to Peršan [[Abú Muslim]], kdo roku [[747]] zahájil vzpouru [[Abbásovci|abbásovského]] rodu proti [[Umajjovci|umajjovským]] chalífům, obviňovaným z příliš světského přístupu k vládním záležitostem. Arabští panovníci si často vybírali své ministry mezi Peršany a perským guvernérům se dostávalo značné autonomie. Roku 821 vyhlásil místodržitel [[Chorásán]]u [[Táhir I.|Táhir ibn al-Husajn]] nezávislost a založil novou perskou dynastii [[Táhirovci|Táhirovců]] (821–875). Další dynastie ([[Saffárovci]] a [[Zijárovci]]) měly sice stejně jako Táhirovci přechodný charakter, ale Írán byl opět pánem svého osudu.

[[Soubor:Canons of medicine.JPG|thumb|right|200px|Latinská kopie [[Avicenna|Avicennova]] Kánonu medicíny, který sloužil v Evropě jako učebnice lékařství po sedm staletí]]
Během 9. a 10. století proběhly také kulturní změny. Došlo k oživení perské národní identity, která se nestavěla proti identitě islámské, ale proti arabizaci [[muslim]]ského světa. Toto období se zásluhou Persie a perských učenců stalo islámským zlatým věkem. Persie byla v té době světovým centrem vědeckého bádání, ať už šlo o [[Filosofie|filozofii]], [[Historiografie|historii]], [[Matematika|matematiku]], [[Astronomie|astronomii]] či [[Lékařství|medicínu]]. Tehdy získané poznatky později ovlivnily rozvoj evropské vědy v období [[renesance (historická epocha)|renesance]]. Díky [[Avicenna|Avicennovi]] (Ibn Sína) se podařilo zachránit některá díla Aristotelova, jehož ideje pak hrály značnou roli v muslimském filozofickém myšlení.

Od 10. století přicházeli ze severozápadních provincií bývalé sásánovské říše turkitští vetřelci, kteří se stali dostatečně silnými na to, aby ovládli místní perské státečky. Jeden z jejich předáků, [[Mahmúd z Ghazny]], založil rozlehlou říši s centrem v [[Isfahán]]u, ta však po jeho smrti opět zanikla. Noví vládci [[Seldžučtí Turci|Seldžukové]], kteří si podrobili území od [[Středozemní moře|Středozemního moře]] až po Střední Asii, obyčejně jmenovali Peršany svými vezíry a Persie se stala ohniskem silné kulturní aktivity.

== Mongolská invaze ==

Počátkem 13. století sjednotil Čingischán rozptýlené [[Mongolové|mongolské]] kmeny a zahájil expanzivní tažení do sousedních zemí. Roku 1218 překročil [[Altaj (pohoří)|Altaj]], protáhl přes východoíránské kraje ([[Chorásán]]), opanoval Persii a poté odtáhl na východ dobýt [[Indie|Indii]] a [[Čína|Čínu]]. Většina zemí, které si podmanil, se po staletí vzpamatovávala z krveprolití a zkázy, jež po sobě zanechal. [[Hulagu]] (Hülegü), jeden z dobyvatelových vnuků, založil v Persii tzv. [[Ílchanát|říši ílchánů]], státní útvar silně ovlivněný perskými vlivy. Jeho první vládci tíhli spíše ke křesťanství, nakonec však zcela pochopitelně převážil islám. Již kolem roku 1300 zažila říše první krizi.

Stát ílchánů existoval zhruba sto let a krátce po jeho rozkladu se v oblasti objevil nový dobyvatel – Tamerlán. Roku 1370 vstoupil do Íránu a během třiceti let dobyl [[Irák]], [[Sýrie|Sýrii]], část [[Malá Asie|Malé Asie]], jih [[Rusko|Ruska]] a sever Indie. Předtím než stačil vtrhnout do Číny, však roku 1405 zemřel. Za své hlavní město si vybral [[Samarkand]], ležící v dnešním [[Uzbekistán]]u.

== Safíovská říše ==
Nového rozkvětu dosáhla Persie za [[Safíovci|Safíovců]], [[Šíité|šíitské]] dynastie, která odvozovala svůj původ od [[šejch]]a [[Safíuddín]]a (1252–1334), zakladatele [[Súfismus|súfijského]] řádu. Jednomu z jeho potomků, [[Ismá‘íl I.|Ismá‘ílovi]] (1487–1524), se roku 1501 podařilo dobýt [[Tabríz]] a svrhnout turkitskou dynastii [[Akkojunlu]]. Safíovská říše se brzy stala významnou regionální velmocí a důležitým protihráčem rodícího se [[Osmanská říše|osmanského impéria]]. [[Tahmásp I.]] (1524–1576) utrpěl sice v boji s Turky několik porážek a ztratil přitom kontrolu nad [[Irák]]em a [[Ázerbájdžán]]em, na východě se mu však podařilo odrazit [[Uzbekové|Uzbeky]], kteří ohrožovali perský [[Chorásán]]. V osobě Abbáse I. Velikého (1587–1629) pak získala safíovská říše vladaře, schopného prosazovat vnitřní reformy a bránit stát před vnějšími nepřáteli.

Za Abbásovy vlády byl roku 1601 obsazen [[Bahrajn]], osmanští Turci vypuzeni po roce 1603 z Ázerbájdžánu, [[Arménie]] a [[Gruzie]], a roku 1623 dokonce znovudobyt Irák včetně [[Bagdád]]u, čímž se dostala pod perskou kontrolu posvátná šíitská města [[Nadžaf]] a [[Karbalá]]. Kromě toho odrazil šáh kolem roku 1595 vpády uzbeckého vládce [[Abdulláh II. (Uzbekistán)|Abdulláha II.]] do Chorásánu, tentokrát s konečnou platností. Obratnou hospodářskou politikou, kterou prosazoval, se zvýšilo bohatství a zdroje země, což umožnilo nejen vytvoření silného vojska, ale i velkolepou přestavbu hlavního safíovského města [[Isfahán]]u.

Po Abbásově smrti však centrální moc opět upadla, a třebaže [[Abbás II.]] (1642–1666) docílil přechodně konsolidace poměrů, na počátku 18. století zažila Persie hospodářský i politický sestup. Panství Safíovců nakonec ukončili roku 1722 [[Afghánistán|Afghánci]], kteří dobyli [[Isfahán]] a svrhli slabého šáha [[Husajn Šáh|Husajna]].

== Afšárovská a kádžárovská dynastie ==

Roku 1730 vyhnal Tahmáspkulí Chán z turkitského kmene [[Afšárové|Afšárů]] afghánské rebely a o šest let později se prohlásil pod jménem [[Nádir Šáh]] novým vládcem Persie. Během jeho vlády proběhlo tažení do [[Indie]], odkud se Peršané vrátili s obrovskou kořistí (zvláště [[Paňdžáb]] utrpěl značné škody), pokusy o zapojení šíitské většiny obyvatelstva do islámské ortodoxie však ztroskotaly. V roce 1747 byl Nádir Šáh zavražděn a jeho místo fakticky zaujal [[Karím Chán]] (1750–1779) z málo významného lúrského kmene [[Zand]], i když nikdy nepřijal titul šáha (Nádirův vnuk [[Šáhruch]] udržel v moci [[Afšárovci|Afšárovců]] jen Chorásán). Za své hlavní město si Karím Chán, jehož vláda přinesla zemi mír a prosperitu, vybral [[Šíráz]]. Karíma Chána vystřídala u moci dynastie [[Kádžárovci|Kádžárovců]], stejně jako Afšárovci turkitského původu, jejímž zakladatelem byl [[eunuch]] [[Ágá Muhammad Šáh|Ágá Muhammad Chán]] (1779–1797). Írán se za téměř stopadesátileté vlády nové dynastie stal postupně kolbištěm zápasu mezi [[Rusko|Ruskem]] a [[Spojené království|Británií]] o vliv v regionu, navzdory těmto tlakům si však Kádžárovci udrželi svou suverenitu až převratu v letech [[1924]]/[[1925]] – jejich říše se nikdy nestala [[Evropa|evropskou]] [[Kolonie|kolonií]], na rozdíl např. od Indie. Přesto však moc šáhů, sídlících nyní v [[Teherán]]u, ztratila mnoho ze svého lesku.

Za Kádžárovců se objevily první snahy o omezení panovnické moci, které vyvrcholily v letech [[1905]]–[[1911]] tzv. [[Perská revoluce|konstituční revolucí]]. V říjnu [[1906]] musel šáh [[Muzaffaruddín Šáh|Muzaffaruddín]] svolat pod tlakem opozičních shromáždění (''bast'') první perský parlament (''madžlis''), přičemž následný boj mezi šáhem a parlamentem způsobil v zemi těžké zmatky. Nakonec si vládu uzurpoval bývalý kozácký důstojník [[Rezá Šáh Pahlaví|Rezá Chán]], který roku [[1925]] sesadil Kádžárovce [[Ahmad Šáh|Ahmada]] a byl prohlášen jeho nástupcem. Dynastii, kterou založil, nazval Rezá Chán starobylým jménem [[Pahlaví]].

== Moderní Írán: Od Pahlavího éry k Chomejního revoluci ==

[[Soubor:Reza Pahlavi.jpg|thumb|[[Rezá Šáh Pahlaví]], zakladatel poslední íránské dynastie]]
Autokrat a příznivec reforem Rezá Šáh zahájil výstavbu moderního [[průmysl]]u, [[Železnice|železniční]] sítě a vzdělávacích institucí a roku [[1935]] změnil oficiální název státu na Írán. Za jeho vlády ustoupilo do pozadí tradiční balancování šáhů mezi zájmy [[Rusko|Ruska]] a [[Spojené království|Velké Británie]], které nahradil příklon k zemím, dosud nepříliš zainteresovaných v íránských záležitostech (šlo zejména o [[Německo]]). Po vypuknutí [[Druhá světová válka|druhé světové války]] vedla proněmecká politika Íránců k tomu, že se [[Sovětský svaz|SSSR]] i Británie začaly vážně obávat o své pozice v oblasti.

Dne [[24. srpen|24. srpna]] [[1941]] vtrhla sovětská a britská vojska do Íránu, oficiálně neutrálního státu, a donutila Rezu Šáha k rezignaci ve prospěch mladého prince [[Muhammad Rezá Pahlaví|Muhammada Rezy Pahlavího]]. Sám Rezá odešel do exilu, kde roku [[1944]] zemřel. Ve dnech [[28. listopad]]u až [[1. prosinec|1. prosince]] [[1943]] se konala v íránském hlavním městě [[Teheránská konference]] za účasti Roosevelta, [[Winston Churchill|Churchilla]] a Stalina. Okupační jednotky zůstaly v zemi po celou dobu války.

[[Soubor:Mossadeq.jpg|thumb|left|170px|[[Muhammad Mosaddek]], demokraticky zvolený předseda vlády Íránu, svržený převratem roku [[1953]]]]
Roku [[1951]] jmenoval šáh předsedou vlády nacionalistického politika dr. [[Muhammad Mosaddek|Muhammada Mosaddeka]], jehož vzápětí potvrdil i parlament. Mosaddek se stal enormně populárním znárodněním Anglo-íránské ropné společnosti (Anglo-Iranian Oil Company, později [[British Petroleum]]), kontrolující těžbu [[Ropa|ropy]] v zemi. V reakci na to uvalila Británie [[embargo]] na íránskou ropu a začala osnovat svržení Mosaddeka. Členové britské [[Secret Intelligence Service]] přesvědčovali [[Spojené státy americké|USA]] v čele s prezidentem [[Dwight Eisenhower|Eisenhowerem]], že Mosaddeka drží u moci íránská komunistická strana [[Lidová strana Íránu|TÚDE]]. Roku [[1953]] prezident Eisenhower schválil operaci Ajax zaměřenou proti Mosaddekovi, jejíž provedení bylo svěřeno [[Ústřední zpravodajská služba|CIA]].

Navzdory mnoha obtížím, jimž CIA čelila, se [[Kermit Roosevelt mladší|Kermitu Rooseveltovi mladšímu]] z americké [[Velvyslanectví|ambasády]] v [[Teherán]]u podařilo tajnou operaci uvést do chodu. Byli najímáni Íránci, aby protestovali proti Mosaddekovi a sráželi se s premiérovými přívrženci. Zastánci a odpůrci [[monarchie]] se násilně napadali v ulicích, přičemž zahynulo téměř tři sta osob; samotnému šáhovi nezbylo nic jiného než uprchnout do exilu. [[Íránská krize|Krize]] vyvrcholila [[Státní převrat|státním převratem]], v jehož průběhu ostřelovaly [[tank]]ové jednotky, podporující šáha, soukromý dům předsedy vlády. Mosaddek se vzdal a byl zatčen [[19. srpen|19. srpna]] [[1953]]. Byl souzen pro [[Velezrada|velezradu]] a odsouzen ke třem letům vězení.

Muhammad Rezá Pahlaví se vrátil k moci posílený a jeho vláda se v následujících letech stávala čím dál více autokratickou. Se silnou podporou USA a Británie modernizoval šáh íránský průmysl, ale zároveň potíral všechny formy politické opozice svou [[Tajná policie|tajnou policií]] [[SAVAK]]. [[Ájatolláh]] [[Rúholláh Chomejní]] se stal aktivním kritikem šáhovy „bílé revoluce“ a veřejně odsuzoval vládu. Chomejní, populární v náboženských kruzích, byl zatčen a vězněn po 18 měsíců. Po svém propuštění v roce [[1964]] pak veřejně kritizoval vládu Spojených států. Šáh na popud generála [[Hasan Pákráván|Hasana Pákrávána]] poslal Chomejního do exilu, aby ho zbavil domácí základny. V [[Turecko|Turecku]] a poté v [[Irák]]u pokračoval ajatolláh v ostré kritice šáhovy politiky.

== Islámská revoluce a íránsko-irácká válka ==
Od konce roku [[1977]] začaly v Íránu nabývat na intenzitě protesty proti šáhovi a jeho autokratické světské prozápadní politice. V prosinci [[1978]] vyšly do ulic milióny lidí, což zcela paralyzovalo chod ekonomiky – krize se vyhrotila. Šáh opustil zemi v půli ledna [[1979]] a o dva týdny později se vrátil z exilu ájatolláh Chomejní za vášnivých ovací davů. Konečný pád starého režimu přišel [[11. únor]]a [[1979]], kdy [[Guerilla|guerilly]] povstalců zvítězily nad jednotkami pravidelné armády v tvrdých pouličních bojích. Poté co se většina Íránců vyslovila v [[Referendum|referendu]] pro zřízení islámské republiky, byla [[1. duben|1. dubna]] oficiálně proklamována nová forma státního uspořádání.

[[Soubor:CHOMEINI.JPG|thumb|right|170px|Jeden z četných portrétů [[Rúholláh Chomejní|Rúholláha Chomejního]]]]
[[Íránská islámská revoluce|Revoluce]] z roku [[1979]] byla [[Šíité|šíitsko]]-[[islám]]ská a přeměnila Írán v konzervativní [[teokracie|teokratický]] stát. Ukončila blízké politické, sociální a kulturní vztahy s [[Evropská Unie|Evropou]] i [[Spojené státy americké|USA]]. Chomejní se svými stoupenci usiloval o realizaci vize islámského státu, založeného především na právu [[šaría]]. V unikátní íránské teokratické [[Ústava|ústavě]] je zakotvena funkce duchovního vůdce, [[rahbar]]a, který má silnější pozici než nominální hlava státu, [[prezident]]. Prvním duchovním vůdcem se stal Chomejní.

Z hlediska [[Lidská práva|lidských práv]] si nový režim počínal nemilosrdně. Veškerá opozice byla umlčena, řada intelektuálů uvězněna a ženám bylo nařízeno nosit šátek. K tomu přistupovala i nenávistná rétorika vůči domnělým nepřátelům islámu, doma i v zahraničí.

Vztahy mezi Íránem a USA se po revoluci staly hluboce nepřátelskými. Dne [[4. listopad]]u [[1979]] se skupina islámských bojovníků vydávajících se za [[student]]y zmocnila personálu amerického velvyslanectví v [[Teherán]]u a obsadila areál ambasády. Jejich mluvčí jako důvod udali, že tamní zaměstnanci chystali svržení revoluční vlády, stejně jako to CIA udělala roku [[1953]] Muhammadu Mosaddekovi. Íránská vláda včetně Chomejního se za bojovníky postavila a předložila USA řadu požadavků, mj. i žádost o vydání šáha, který tehdy pobýval ve Spojených státech. Nakonec byla část rukojmí propuštěna, zbylých 52 osob však bylo drženo v zajetí až do ledna [[1981]], kdy došlo k dohodě urovnávající íránsko-americké finanční pohledávky. Snahy americké administrativy osvobodit rukojmí dříve ztroskotaly (viz [[Americká rukojmí v Íránu]]).

[[Soubor:Mersad.jpg|thumb|left|230px|Íránsko-irácká válka trvala osm let]]
Mezitím propukl konflikt se sousedním [[Irák]]em, jemuž předcházela řada provokací na obou stranách. Irácký vůdce [[Saddám Husajn]] si od něj sliboval posílení pozice své země v regionu, teheránští činitelé zase popichovali irácké šíity proti světské vládě v [[Bagdád]]u a snažili se vyvézt revoluci do zahraničí. Formální záminkou k válce se stalo užívání důležité vodní cesty na řece [[Šatt al-Arab]], tedy o revizi tzv. [[Alžírská smlouva|alžírské smlouvy]] z roku [[1975]]. Podle ní měla svrchovaná práva na využívání toku připadnout Íránu, pokud jeho představitelé přestanou podporovat [[Kurdové|kurdské]] povstalce na severu Iráku.

Válka začala [[2. září]] [[1980]] iráckým útokem na [[Chúzistán]], provincii obývanou íránskými [[Arabové|Araby]], od nichž si Bagdád sliboval podporu. Přestože se jednotkám Saddáma Husajna zpočátku dařilo využít své převahy a momentu překvapení, do roku [[1982]] íránští bojovnící vytlačili iráckou armádu zpátky za hranice. Chomejní odmítl příměří nabídnuté Irákem a požadoval velké odškodnění, sesazení Saddáma Husajna a jeho souzení za [[Zločin proti lidskosti|zločiny proti lidskosti]]. Dalších šest let pak probíhaly zdlouhavé boje, provázené útoky na [[Tanker (loď)|tankery]] v [[Perský záliv|Perském zálivu]], a teprve roku [[1988]] se Chomejní rozhodl „vypít otrávený pohár“ a přistoupit na příměří zprostředkované [[Organizace spojených národů|Spojenými národy]].

Během [[Irácko-íránská válka|íránsko-irácké války]] byly zabity tisíce íránských civilistů a vojáků iráckými [[Chemické zbraně|chemickými zbraněmi]]. Irák finančně a materiálně podporoval [[Egypt]], arabské státy v Perském zálivu, [[Sovětský svaz]] a země [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] (včetně [[Československá socialistická republika|ČSSR]]), [[Spojené státy americké|Spojené státy]] (od roku [[1983]]), [[Francie]], [[Spojené království|Velká Británie]], [[Německo|SRN]], [[Brazílie]] a [[Čína]] (která však prodávala zbraně také Íránu). Tyto státy poskytovaly Iráku i [[know-how]], zpravodajské informace, komponety pro chemické zbraně a další druhy vojenské pomoci. Hlavními spojenci Íránu byly [[Sýrie]], [[Libye]] a [[Severní Korea]]. S více než 100 000 oběťmi chemických zbraní je Írán na druhém místě žebříčku zemí nejvíce postižených [[Zbraně hromadného ničení|zbraněmi hromadného ničení]] – hned po [[Japonsko|Japonsku]]. Celkový počet íránských obětí války se odhaduje na 500 000–1 000 000.

== Současný vývoj ==
[[Soubor:Iran.MohammadKhatami.01.jpg|thumb|right|170px|[[Muhammad Chátamí]]]]
Rúholláh Chomejní zemřel nedlouho po ukončení íránsko-irácké války v roce [[1989]] a jeho nástupcem se překvapivě stal [[Sajjid Alí Chameneí|Alí Chameneí]], mající v šíitské hierarchii spíše nižší postavení. Chameneímu od počátku chyběla autorita mezi islámským duchovenstvem a charisma vůdce, třebaže byl ihned jmenován ájatolláhem. Na významu naopak získal úřad prezidenta, na nějž přešly pravomoce zrušené funkce předsedy vlády – v červenci [[1989]] jím byl zvolen [[Alí Akbar Hášemí Rafsandžání]].

V íránském vedení převážili v devadesátých letech pragmatici, kteří kladli důraz na rozvoj ekonomiky a snažili se vymanit zemi z mezinárodní izolace, způsobené tvrdou islamistickou rétorikou z předchozích let. Díky nim se Írán vyhnul účasti na [[Válka v Zálivu|válce v Perském zálivu]], konfliktu, který postavil nepřátelský [[Irák]] takřka proti celému světu. Konzervativní část íránských politiků sice nadále zdůrazňovala své obavy, že [[Půjčka|půjčky]] a [[investice]] ze zahraničí mohou přivést Írán do závislosti na Západu a ohrozit samotné základy revoluce, ale jejich hlas měl mnohem menší váhu než v dřívější době. O tom, jak smýšlí íránská veřejnost, dosud z rozhodovacího procesu v podstatě vyloučená, podaly důkaz prezidentské volby z roku [[1997]], v nichž s přehledem zvítězil umírněný duchovní [[Muhammad Chátamí]], někdejší [[ministr kultury]]. Chátamímu se postupně podařilo prosadit některé reformy (větší svoboda [[tisk]]u atd.), rozsáhlejším změnám však bránila vlivná [[Rada dohlížitelů]], složená převážně z konzervativců. Tento pat nezměnily ani parlamentní volby v roce [[2000]], v nichž opět triumfovaly proreformní síly.

Neschopnost reformistů prosadit demokratizaci společenského uspořádání vedla v Íránu k jisté rezignaci, projevující se nízkou účastí ve volbách. Roku [[2004]] se parlamentních voleb zúčastnilo jen 50,7 % oprávněných voličů, přičemž Rada dohlížitelů předtím ještě vyškrtla z kandidátních listin 2500 osob, zejména z řad reformistů.<ref>Konzervativci drtivě zvítězili už v prvním kole voleb viz [http://www.uni-kassel.de/fb5/frieden/regionen/Iran/wahl2004.html Naika Foroutan, Iran nach den Wahlen]</ref> Chátamího druhé prezidentské období končilo roku [[2005]] a o úřad prezidenta začal znovu usilovat Rafsandžání, který se navenek prezentoval v reformistickém a otevřeném duchu. Ale Rafsandžánímu se nepodařilo získat v prvním kole voleb většinu a do druhého kole tak postoupil spolu s ním úřadující starosta Teheránu [[Mahmúd Ahmadínedžád]], známý svými tvrdými výroky na adresu [[Izrael]]e a Západu. Ahmadínedžád získal v druhém kole 62 % hlasů a stal se šestým prezidentem Íránu.

Od Ahmadínedžádova zvolení vzrůstá napětí mezi Íránem a Spojenými státy, především v souvislosti s íránským [[jaderný program|jaderným programem]]. Teheránští představitelé tvrdí, že jejich výzkum [[jaderná energie|jaderné energie]] nikoho neohrožuje, administrativa ve [[Washington, D.C.|Washingtonu]] však věří v opak. Na krizi ve vzájemných vztazích ukazuje i fakt, že Írán se během několika posledních let zbavil 85 % svých [[dolarové rezervy|dolarových rezerv]], které vyměnil za [[euro]] a [[japonský jen]]. Začátkem prosince [[2006]] provedl Ahmadínedžád restrikce v používání [[internet]]u v zemi.<ref>http://www.guardian.co.uk/iran/story/0,,1963166,00.html<br />[http://blisty.cz/2006/12/4/art31607.html Írán zablokoval přístup k Wikipedii, k Amazonu a YouTube], [[Britské listy]], 4. prosince 2006</ref>

Dne [[14. březen|14. března]] [[2008]] se konalo první kolo parlamentních voleb, v němž konzervativci díky volebním manipulacím získali absolutní většinu hlasů. Druhé kolo [[26. dubna]] jen potvrdilo dosavadní výsledek (rozdělovalo se v něm 82 poslaneckých křesel). Volební účast byla v prvním kole asi šedesátiprocentní, v druhém kole se však k urnám dostavilo jen 26 % oprávněných voličů.

== Související články ==
*[[Chronologie starověkých íránských dějin]]
*[[Írán]]
*[[Perská říše]]
*[[Íránská islámská revoluce]]

== Literatura ==
*Gombár, E.: ''Moderní dějiny islámských zemí'', Praha 1999.
*Klíma, O.: ''Sláva a pád starého Íránu'', Praha 1977.
*Matheson, S. A.: ''Persien. Ein archäologischer Führer'', Stuttgart 1980.
*Rashad, M.: ''Iran. Geschichte, Kultur und lebendige Traditionen – antike Stätten und islamische Kunst in Persien'', Ostfildern 2006.
*Tauer, F.: ''Svět islámu'', Praha 1984.

== Reference ==
<references />
== Externí odkazy ==
*[http://www.iranica.com/newsite/articles/v13f2/v13f2024.html Článek v Encyclopaedia Iranica (anglicky)]

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Dějiny Íránu]]
[[Kategorie:Dějiny podle zemí]]