Dějiny Francie - Historie editací

Sysop: Nahrazení textu „Byzanci“ textem „Byzanci“

2015-09-15T16:56:17Z

Nahrazení textu „Byzanci“ textem „Byzanci“

← Starší verze		Verze z 15. 9. 2015, 16:56
Řádka 3:		Řádka 3:
	'''Dějiny Francie''' začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území [[Francie]] objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii [[Galie\|Galii]], takže od přelomu letopočtu hovoříme již o ''Galorománech''. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s [[Germáni\|Germány]], kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla [[Vizigótská říše\|Tolosánská říše]] [[Vizigóti\|Vizigótů]], na severu kmeny [[Frankové\|Franků]]. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala [[latina]] (obohacená o galské a germánské prvky).		'''Dějiny Francie''' začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území [[Francie]] objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii [[Galie\|Galii]], takže od přelomu letopočtu hovoříme již o ''Galorománech''. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s [[Germáni\|Germány]], kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla [[Vizigótská říše\|Tolosánská říše]] [[Vizigóti\|Vizigótů]], na severu kmeny [[Frankové\|Franků]]. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala [[latina]] (obohacená o galské a germánské prvky).

-	Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali [[Frankové]], kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po ~~[[Byzantská říše\|~~Byzanci]] nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem [[raný středověk\|raného středověku]]; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie [[Kapetovci\|Kapetovců]], která se na trůně se svými vedlejšími větvemi ([[Valois]], [[Bourbon]]) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí [[šlechta\|šlechtici]] byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za [[Filip II. August\|Filipa II. Augusta]] a [[Filip IV. Sličný\|Filipa IV. Sličného]] byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve [[Stoletá válka\|Stoleté válce]], v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku [[raný novověk\|raného novověku]] tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.	+	Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali [[Frankové]], kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po Byzanci nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem [[raný středověk\|raného středověku]]; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie [[Kapetovci\|Kapetovců]], která se na trůně se svými vedlejšími větvemi ([[Valois]], [[Bourbon]]) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí [[šlechta\|šlechtici]] byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za [[Filip II. August\|Filipa II. Augusta]] a [[Filip IV. Sličný\|Filipa IV. Sličného]] byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve [[Stoletá válka\|Stoleté válce]], v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku [[raný novověk\|raného novověku]] tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.

	V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali [[Habsburkové]], kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády [[František I. Francouzský\|Františka I.]] se do Francie dostala [[renesance]] a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých [[náboženské války ve Francii\|náboženských válek]], které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako [[Bartolomějská noc]]. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.		V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali [[Habsburkové]], kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády [[František I. Francouzský\|Františka I.]] se do Francie dostala [[renesance]] a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých [[náboženské války ve Francii\|náboženských válek]], které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako [[Bartolomějská noc]]. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.

Sysop: 1 revizi

2014-05-04T09:45:10Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 4. 5. 2014, 09:45

Sysop: Nahrazení textu

2012-05-05T13:59:23Z

Nahrazení textu

Nová stránka

'''Dějiny Francie''' začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území [[Francie]] objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii [[Galie|Galii]], takže od přelomu letopočtu hovoříme již o ''Galorománech''. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s [[Germáni|Germány]], kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla [[Vizigótská říše|Tolosánská říše]] [[Vizigóti|Vizigótů]], na severu kmeny [[Frankové|Franků]]. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala [[latina]] (obohacená o galské a germánské prvky).

Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali [[Frankové]], kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po [[Byzantská říše|Byzanci]] nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem [[raný středověk|raného středověku]]; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie [[Kapetovci|Kapetovců]], která se na trůně se svými vedlejšími větvemi ([[Valois]], [[Bourbon]]) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí [[šlechta|šlechtici]] byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za [[Filip II. August|Filipa II. Augusta]] a [[Filip IV. Sličný|Filipa IV. Sličného]] byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve [[Stoletá válka|Stoleté válce]], v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku [[raný novověk|raného novověku]] tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.

V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali [[Habsburkové]], kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády [[František I. Francouzský|Františka I.]] se do Francie dostala [[renesance]] a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých [[náboženské války ve Francii|náboženských válek]], které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako [[Bartolomějská noc]]. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.

Velká francouzská revoluce propukla v roce 1789 a vedla roku 1792 k nastolení První francouzské republiky a změně stavovské společnosti v občanskou. Republiku sice brzy ovládl Napoleon a proměnil ji v [[císařství]], její myšlenky však zachoval a rozšířil po celé Evropě. Prvních 15 let 19. století bylo pak v celé Evropě zcela pod znamením převahy Francie. V průběhu 19. století došlo k několika střídání občanských vlád s pokusy o návrat k monarchii či absolutismu, což bylo provázeno mnohými revolucemi.

Mocenské napětí v Evropě vedlo k [[První světová válka|první]] i [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] — ačkoli z obou Francie vyšla vítězně, začala během [[20. století]] postupně ztrácet své velmocenské postavení. Po druhé světové válce vznikla [[Čtvrtá republika (Francie)|Čtvrtá republika]] a v roce [[1958]] byla nastolena současná [[Pátá republika (Francie)|Pátá republika]] v čele s generálem [[Charles de Gaulle|Charlesem de Gaullem]].

V posledních desetiletích se Francie soustřeďuje spíše na Evropu, ačkoliv po nástupu současného prezidenta [[Nicolas Sarkozy|Nicolase Sarkozyho]] se očekává opětovné sblížení se [[Spojené státy americké|Spojenými státy]]. V průběhu 2. poloviny [[20. století]] se Francie smířila s [[Německo|Německem]] a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou [[Evropská unie|integraci Evropy]].

== Velká francouzská revoluce ==
:''Hlavní článek: Velká francouzská revoluce''

== 1918 - 1938 ==
Roku 1919 zajistila [[Versailleská smlouva]] Francii navrácení Alsaska-Lotrinska, získala bývalou německou kolonii [[Kamerun]] a správu nad [[Sýrie|Sýrií]] a [[Libanon]]em.<br />
Po válce se Francie musela zejména zotavit z válečné katastrofy. To se do roku [[1925]] podařilo. Protože ve válce padl milion Francouzů a dalších až pět milionů zůstalo trvale znetvořeno, nastala první velká éra [[imigrace]]. Stranický systém zůstal stejný jako před válkou. Jen na konferenci SFIO v Tours v prosinci [[1920]] vznikla Francouzská sekce Komunistické internacionály (SFIC), od roku [[1921]] [[Komunistická strana Francie]] (PCF). Menšina odešla a ponechala si název SFIO. Šéfem socialistů se stal [[Léon Blum]] (1872 - [[1950]]).

V roce [[1919]] povoleny [[kolektivní smlouva|kolektivní smlouvy]] a zavedena 8hodinová pracovní doba. Volby [[16. listopad]]u 1919 s obrovskou převahou (získal téměř 75 % křesel) vyhrál '''[[národní blok]]''' ''(Bloc National)'' - široká koalice umírněné pravice a středu, fakticky [[klerikál]]ů a válečných veteránů, který pak vládl až do roku [[1924]]. Vládu sestavil bývalý socialista JUDr. [[Alexandre Millerand]] (1859 - [[1943]]). Francie navázala diplomatické styky s [[Vatikán]]em a v roce [[1920]] byl přijat [[konkordát]], čímž se oslabila odluka církve od státu. Po pádu pravicového socialisty [[Aristidea Briand]]a (1862 - [[1932]]) jako příliš smířlivého k [[Německo|Německu]] se stal premiérem v letech 1922 - 4 byl bývalý premiér a prezident republiky JUDr. [[Raymond Poincaré]] (1860 - [[1934]]). V zahraniční politice prosazoval ostře protiněmecký kurs, který vyvrcholil [[11. leden|11. ledna]] [[1923]] okupací [[Porúří]]. Ale ta byla velice nákladná: byly zvýšeny daně, padl frank a vládní hospodaření bylo v [[deficit]]u. Na konci roku [[1923]] vystoupili z vlády radikálové.

Volby v květnu 1924 nad národním blokem vyhrál ''levý kartel'' ''(Cartel des Gauches)'' - koalice SFIO, radikálů a republikánských socialistů pod vedením [[Édouard Herriot|Édouarda Herriota]] (1872 - [[1957]]) a [[Paul Painlevé|Paula Painlevého]] (1863 - 1933). Levý kartel pak vládl až do roku 1926. Tato koalice sestavila celkem 7 vlád, které musely čelit problému s frankem a zaváděly sociální opatření. Prvním premiérem koalice byl v letech 1924 - 5 Édouard Herriot. SFIO do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Herriot se snažil o anglo-francouzské sblížení a zmírnění postoje k Německu. Uznal [[Sovětský svaz|SSSR]] ''[[de iure]]''. V roce 1924 přiměl k demisi prezidenta republiky Milleranda, který se příliš angažoval ve prospěch pravice a chtěl posílit prezidentské pravomoci. Samotný premiér však v dubnu [[1925]] musel resignovat kvůli finančním problémům vlády. Levý kartel musel čelit povstáním v [[Maroko|Maroku]] a [[Sýrie|Sýrii]]. MZV byl v letech 1925 - 32 [[Aristide Briand]], který přišel s programem usmíření ''(apaisement)'' Německa. [[19. červenec|19. července]] [[1926]] vystoupili socialisté z levého kartelu.

Vládu ''národní jednoty'' za podpory radikálů sestavil [[23. červenec|23. července]] [[1926]] opět Poincaré, který byl premiérem až do roku [[1929]]. Za podpory bank vyřešil finanční krizi snížením vládních výdajů a zvýšení daní. Začala hospodářská prosperita, ale radikálové se pod vedením Édouarda Daladiera (1884 - 1970) v roce [[1927]] posunuli doleva a rozhodli se vystoupit z vlády. Ve volbách v dubnu [[1928]] zvítězila pravice ([[Zlatá parita]]), takže novou vládu mohl Poincaré sestavit bez radikálů. Briand dosáhl usmíření Německa na úkor východních spojenců Francie. Kvůli nemoci musel Poincaré v červenci 1929 resignovat. Premiérem v roce [[1930]] byl 2x André Tardieu. [[Velká hospodářská krize|Hospodářská krize]] vypukla ve Francii až v roce [[1931]], kvůli vysokým ochranným clům. Nejhlubší byla, jako všude jinde, v roce 1932.

Ve volbách v květnu [[1932]] se dostala k moci ''levice''. Vládu sestavil Herriot. Koalici socialistů a radikálů však ukončil skandál [[Alexandr Stavisky|Alexandre Staviského]] (prosinec [[1933]] - leden 1934), který otřásl radikální stranou. V reakci na skandál Stavisky se konaly massové pravicové demonstrace a [[6. únor]]a [[1934]] pravicové autoritářské skupiny ''(Action Française & Croix de Feu)'' pokusily o puč. Nebyl úspěšný, ale bylo zastřeleno 15 lidí a padly 2 vlády. Klid obnovila vláda ''národní jednoty'' pod vedením bývalého prezidenta republiky radikála [[Gaston Doumergue|Gastona Doumerguea]] (1863 - [[1937]]). Ta sice skončila již [[8. listopad]]u [[1934]], ale nebezpečí převratu bylo zažehnáno. Novým premiérem se stal bývalý socialista JUDr. [[Pierre Laval]] (1883 - [[1945]]).

SFIO se začala orientovat na spolupráci s PCF. První dohoda byla podepsána [[27. červen|27. června]] [[1934]]. [[14. červenec|14. července]] [[1935]] vznikla ''[[Lidová fronta]]'' ze socialistů, komunistů a radikálů. Lavalova tradiční taktika snižovat vládní výdaje a zvyšovat daně nebyla úspěšná. Musel podat demisi a rozpoutala se nejostřejší volební kampaň od roku 1877.

Lidová fronta [[26. duben|26. dubna]] [[1936]] volby vyhrála těsně. SFIO byla poprvé nejsilnější stranou v NS, ale PCF posílila nejvíc. PCF do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Vláda pod vedením prvního židovského premiéra [[León Blum|Léona Bluma]], vyřešila stávkovou vlnu značným zvýšením platů, zavedla 40h pracovní týden, 2 týdny placené dovolené a byly závazně stanoveny výše mezd a pravidla na odměnu. Byla postátněna [[centrální banka]]. Vláda však neměla program hospodářských reforem a sociální reformy byly příliš nákladné. Produktivita se nezvýšila, nezaměstnanost zůstala vysoká a nastal úprk kapitálu.

Blumova vláda [[22. červen|22. června]] [[1937]] padla, když se pokusila zavést devizová omezení. Novou vládu LF sestavil radikál [[Camille Chautemps]]. Radikálové a socialisté měli jiný názor na hospodářskou politiku. [[18. leden|18. ledna]] [[1938]] SFIO opustila vládu, takže radikálové museli sestavit menšinový kabinet. [[13. březen|13. března]] [[1938]] sestavil Blum svou poslední vládu LF, ale vydržela jen do [[10. duben|10. dubna]] 1938.

Nová Daladierova vláda ''velké koalice'' dostala důvěru celého NS. Měla vyřešit hlubokou hospodářskou krizi prostřednictvím návratu k tradičním řešením i mezinárodní napětí prostřednictvím appeasementu.

== 1939 - 1945 ==
''Dějiny části Francie mezi lety 1940 - 1944 jsou zpracovány v článku [[vichystická Francie]].''

== Literatura ==

=== Primární zdroje ===
* Řehoř z Toursu: ''O boji králů a údělu spravedlivých'', Praha, Argo, 2006. ISBN 80-7203-597-5

=== Sekundární zdroje ===
* MAUROIS, André: ''Dějiny Francie'', Praha, NLN, 1994. ISBN 80-7106-098-4
* FERRO, Marc: ''Dějiny Francie''. Praha, NLN, 2006. ISBN 80-7106-888-8.
* [[Georges Duby|DUBY, Georges]] (ed.): ''Dějiny Francie od počátků po současnost'', Praha, Nakladatelství Karolinum, 2003. ISBN 80-7184-514-0.
* EDWARD, James: ''Frankové''. Praha, NLN, 1997. ISBN 80-7106-200-6
* SEIBT, Ferdinand: ''Zrození Evropy''. Praha, Vitalis, 2004. ISBN 80-7253-108-5
* POLO de Beaulieu, Marie Anne: ''Středověká Francie: od roku 1000 po černou smrt 1348'', Praha, NLN, 2003. ISBN 80-7106-648-6

== Související články ==
* [[Francie]]
* [[Dějiny Evropy]]
* [[Historiografie]]
* [[Vichystický režim na osvobozeném území v Africe 1942 až 1943]]

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Dějiny Francie]]
[[Kategorie:Dějiny podle zemí|Francie]]