Dějiny Moravy - Historie editací

Sysop: ++

2021-03-13T23:51:32Z

← Starší verze		Verze z 13. 3. 2021, 23:51
Řádka 9:		Řádka 9:

	== Velkomoravská říše ==		== Velkomoravská říše ==
-	[[Soubor:Great moravia svatopluk.png\|thumb~~\|right~~\|220px\|Největší územní rozsah Velké Moravy za Svatopluka I.]]	+	[[Soubor:Great moravia svatopluk.png\|thumb\|220px\|Největší územní rozsah Velké Moravy za Svatopluka I.]]
	'''822''' První zmínka o Moravanech. Moravské poselstvo se zúčastnilo franského sněmu ve [[Frankfurt nad Mohanem\|Frankfurtu nad Mohanem]]. Kdo poselstvo vyslal, není známo, pravděpodobně již zastupovali stát známý z následujících desetiletí jako [[Velkomoravská říše\|Velká Morava]].		'''822''' První zmínka o Moravanech. Moravské poselstvo se zúčastnilo franského sněmu ve [[Frankfurt nad Mohanem\|Frankfurtu nad Mohanem]]. Kdo poselstvo vyslal, není známo, pravděpodobně již zastupovali stát známý z následujících desetiletí jako [[Velkomoravská říše\|Velká Morava]].

Řádka 41:		Řádka 41:

	== 906–1019 Tzv. temné století ==		== 906–1019 Tzv. temné století ==
-		+	[[Soubor:Polska 992 - 1025.JPG\|thumb\|220px\|Morava jako součást piastovského Polska]]
	V tomto období mizí o Moravě téměř veškeré písemné zprávy. Žádný domácí pramen není znám a cizí historici si v bouřlivých zvratech doby Moravy – mocensky bezvýznamné – nevšímali.		V tomto období mizí o Moravě téměř veškeré písemné zprávy. Žádný domácí pramen není znám a cizí historici si v bouřlivých zvratech doby Moravy – mocensky bezvýznamné – nevšímali.

Řádka 47:		Řádka 47:

	V období následujících několika desetiletí Morava zřejmě tvořila nárazníkové území mezi Čechami a Maďary, ovládaná patrně několika místními vládci, o nichž však nic nevíme. Po polovině 10. století došlo k vzestupu [[Dynastie Přemyslovců\|přemyslovských]] Čech a jejich expanzi na východ. Do okruhu české říše se dostala nejasná část moravského území, téměř jistě severní Morava včetně [[Olomouc]]ka.		V období následujících několika desetiletí Morava zřejmě tvořila nárazníkové území mezi Čechami a Maďary, ovládaná patrně několika místními vládci, o nichž však nic nevíme. Po polovině 10. století došlo k vzestupu [[Dynastie Přemyslovců\|přemyslovských]] Čech a jejich expanzi na východ. Do okruhu české říše se dostala nejasná část moravského území, téměř jistě severní Morava včetně [[Olomouc]]ka.
-	~~[[Soubor:Polska 992 - 1025.png\|thumb\|right\|200px\|Morava jako součást piastovského Polska]]~~	+
	'''976''' Je zmíněn moravský biskup jako podřízený mohučského arcibiskupa. Znamená to, že velkomoravské Metodějovo arcibiskupství již v té době neexistovalo. Samotné biskupství bylo zřejmě obsazováno jen občas, po velmi dlouhou dobu bylo uprázdněno.		'''976''' Je zmíněn moravský biskup jako podřízený mohučského arcibiskupa. Znamená to, že velkomoravské Metodějovo arcibiskupství již v té době neexistovalo. Samotné biskupství bylo zřejmě obsazováno jen občas, po velmi dlouhou dobu bylo uprázdněno.

Sysop: Nahrazení textu „Kelty“ textem „Kelty“

2016-10-20T03:31:31Z

Nahrazení textu „Kelty“ textem „Kelty“

← Starší verze		Verze z 20. 10. 2016, 03:31
Řádka 2:		Řádka 2:

	== Keltské a germánské osídlení, příchod Slovanů ==		== Keltské a germánské osídlení, příchod Slovanů ==
-	Na počátku 1. století po Kristu vystřídali ~~[[Keltové\|~~Kelty]] na Moravě Germáni, kmenový svaz Svébů, na Moravě sídlil především kmen Kvádů. Vlivem vpádu Hunů kolem r. 400 Svébové Moravu opustili, po nich různě dlouhou dobu Moravu obývaly germánské kmeny Herulů, Gepidů, Rugiů a Langobardů. Langobardi jako poslední Germáni opustili [[Střední Evropa\|střední Evropu]] a tím i Moravu roku 568.	+	Na počátku 1. století po Kristu vystřídali Kelty na Moravě Germáni, kmenový svaz Svébů, na Moravě sídlil především kmen Kvádů. Vlivem vpádu Hunů kolem r. 400 Svébové Moravu opustili, po nich různě dlouhou dobu Moravu obývaly germánské kmeny Herulů, Gepidů, Rugiů a Langobardů. Langobardi jako poslední Germáni opustili [[Střední Evropa\|střední Evropu]] a tím i Moravu roku 568.

	První [[Slované]] se na Moravu dostali již v 5. století, jejich příliv však zesílil až po odchodu Langobardů. V přibližně stejné době do [[Panonie\|panonské]] nížiny přišli ze střední [[Asie]] kočovní Hunové. Moravští Slované se s nimi dostávali do [[kontakt]]u a mnohdy upadali do jejich područí.		První [[Slované]] se na Moravu dostali již v 5. století, jejich příliv však zesílil až po odchodu Langobardů. V přibližně stejné době do [[Panonie\|panonské]] nížiny přišli ze střední [[Asie]] kočovní Hunové. Moravští Slované se s nimi dostávali do [[kontakt]]u a mnohdy upadali do jejich područí.

Sysop: 1 revizi

2014-05-04T09:45:41Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 4. 5. 2014, 09:45

Sysop: Nahrazení textu

2012-07-29T20:53:12Z

Nahrazení textu

Nová stránka

'''Dějiny Moravy''', resp. dějiny jejího území se počínají již v pravěku. Území [[Morava|Moravy]] bylo osídleno již od starších čtvrtohor.<ref>Válka (1991), str. 9.</ref> Počátkem 9. století území Moravy vstupuje do světla historických pramenů jako politicky i kulturně významná oblast [[Evropa|Evropy]]. V této době bylo na území Moravy a území dnešního západního [[Slovensko|Slovenska]] jádro státu západních [[Slované|Slovanů]], tzv. [[Velká Morava|Velké Moravy]]. Po pádu tohoto státu na území Moravy žádný další stát nevznikl, ale Morava zůstala politicky i kulturně významnou oblastí. Po trvalém připojení ke středověkému státu Přemyslovců na počátku 11. století je Morava spojena s osudy [[Čechy|Čech]] a dalších [[České země|českých zemí]], její dějiny však zůstávají v některých ohledech specifické.

== Keltské a germánské osídlení, příchod Slovanů ==
Na počátku 1. století po Kristu vystřídali [[Keltové|Kelty]] na Moravě Germáni, kmenový svaz Svébů, na Moravě sídlil především kmen Kvádů. Vlivem vpádu Hunů kolem r. 400 Svébové Moravu opustili, po nich různě dlouhou dobu Moravu obývaly germánské kmeny Herulů, Gepidů, Rugiů a Langobardů. Langobardi jako poslední Germáni opustili [[Střední Evropa|střední Evropu]] a tím i Moravu roku 568.

První [[Slované]] se na Moravu dostali již v 5. století, jejich příliv však zesílil až po odchodu Langobardů. V přibližně stejné době do [[Panonie|panonské]] nížiny přišli ze střední [[Asie]] kočovní Hunové. Moravští Slované se s nimi dostávali do [[kontakt]]u a mnohdy upadali do jejich područí.

Roku '''623''' se [[Frankové|Franský]] [[kupec]] Sámo ujal vedení slovanského [[odboj]]e proti [[Avaři|Avarům]]. Pod jeho velením dosáhli Slované úspěchu, proto si ho zvolili za svého vůdce. Sámovu svrchovanost uznávali Slované [[Čechy|Čech]], [[Rakousko|Rakouska]] a [[Slovensko|Slovenska]], centrum jeho moci bylo asi na jižní Moravě. Sámovo panství ještě nebylo [[stát]]em, bylo to volné [[kmen (sociologie)|kmenové]] seskupení, které se po jeho smrti (asi [[658]]) rozpadlo. Samo o sobě se nestalo základem nějakého slovanského státu, je však možné, že v jeho jádru, tedy na Moravě, přetrvaly [[Politika|politické]] [[tradice]], které urychlily vývoj státu v následujících obdobích.

== Velkomoravská říše ==
[[Soubor:Great moravia svatopluk.png|thumb|right|220px|Největší územní rozsah Velké Moravy za Svatopluka I.]]
'''822''' První zmínka o Moravanech. Moravské poselstvo se zúčastnilo franského sněmu ve [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]]. Kdo poselstvo vyslal, není známo, pravděpodobně již zastupovali stát známý z následujících desetiletí jako [[Velkomoravská říše|Velká Morava]].

'''833''' Moravský vládce Mojmír I. vyhnal z [[Nitra|Nitry]] tamního vládce Pribinu a ovládl jeho území. Mojmír je první známý moravský vládce. Soudí se o něm, že byl členem vládnoucí [[dynastie]] a Nitransko moravské již před rokem 833. Moravský stát byl v polovině 10. století východořímským [[císař]]em Konstantinem VII. nazván „Velká Morava“ – význam tohoto názvu není jasný, sami Moravané tak svůj stát nenazývali (ani Konstantin jej však neužíval běžně).

'''846''' Na Moravu vtrhl východofranský [[panovník|král]] Ludvík Němec a jako moravského vládce dosadil Mojmírova synovce Rostislava. Ludvíkův zásah byl umožněn vnitřními zmatky po smrti Mojmíra. Od Rostislava se očekávalo, že bude povolný franský [[vazal]], Rostislav však brzy začal provádět vlastní politiku.

'''862''' Rostislav se snažil zabezpečit svou říši před vměšováním východofranské říše prostřednictvím církve vybudováním nezávislé moravské [[církev]]ní [[provincie]]. Když byl odmítnut v [[Řím]]ě, obrátil se do [[Cařihrad]]u. Tohoto roku k východořímskému králi vyslal poselstvo asi s prosbou o vyslání [[biskup]]a. [[Patriarcha]] Fótios na Moravu poslal dva největší učence říše, [[Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]], aby zemi připravili na zřízení samostatné církevní provincie. Oba dorazili na Moravu na jaře roku 863. V následujících letech začali s překladem důležitých [[Křesťanství|křesťanských]] textů do [[staroslověnština|slovanštiny]], za jejíž základ vzali slovanské nářečí z okolí [[Soluň|Soluně]]. Podle východořímského vzoru byl také sestaven civilní [[zákoník]].

'''864''' Ludvík Němec opět napadl Moravu, nedosáhl však úspěchu, Rostislav pouze složil formální přísahu věrnosti, která nikterak nenarušovala moravskou nezávislost.

'''867''' Konstantin s Metodějem se vydali na cestu do Říma, kde [[papež]] Hadrián II. povolil slovanštinu jako [[Bohoslužba|bohoslužebný]] jazyk. Konstantin v Římě zůstal, vstoupil pod jménem Cyril do [[klášter]]a a brzy umřel.

'''869''' Metoděj se podruhé vydal do Říma a Hadriánem II. byl jmenován [[arcibiskup]]em Moravy (jako arcibiskup panonský).

'''870''' Spory mezi Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem vyvrcholily tím, že Svatopluk Rostislava zajal a vydal Frankům, [[Markrabě|markrabímu]] Východní marky (dnešního Rakouska), Karlomanovi. Karloman následně vtrhl na Moravu, obsadil ji a správu země svěřil svým nástupcům. Rostislav byl oslepen a poslán do některého [[Bavorsko|bavorského]] kláštera, kde zemřel. Zajat byl i Metoděj.

'''871''' Svatopluk byl nejprve obviněn ze zrady Franků a uvězněn, Moravané si však mezitím zvolili nového vládce (kněze [[Slavomír]]a, Svatoplukova příbuzného), Svatopluk byl proto opět propuštěn a vyslán potlačit moravský odboj. Na moravské půdě však přešel na stranu Moravanů, porazil franské posádky a obnovil moravskou nezávislost. Porazil rovněž trestné franské výpravy následujícího roku. Metoděj byl také propuštěn.

[[Svatopluk]] během své vlády započal s rozšiřováním moravské říše – na severu připojil Holasicko (pozdější [[Opava|Opavsko]]), [[Slezsko]], [[Visla|Povislí]], Čechy (kam dosadil jako místodržícího Bořivoje z místního rodu), [[Lužice|Lužici]] a část Panonie (dnešní [[Maďarsko]]).

'''885''' Zemřel arcibiskup Metoděj. Došlo ke sporům o jeho nástupnictví, nakonec dosáhl nitranský biskup Wiching od papeže Štěpána VI. jmenování správcem moravské církve. Během Svatoplukovy (jenž stejně dával přednost latinským kněžím) nepřítomnosti vyhnal kněze používající slovanštinu při bohoslužbách (ti odešli do okolních zemí a na [[Balkán]]).

'''889''' Ve střední Evropě se objevili kočovní [[Maďaři]] pocházející ze severního [[Černomoří]]. V následujících letech vystupovali zprvu jako spojenci Moravanů.

'''894''' Zemřel Svatopluk, jeho nástupcem se stal jeho syn Mojmír. Od moravské říše se okamžitě odtrhli Češi a poddali se Arnulfovi (králi východofranské říše). Za tři roky se od říše odtrhli i [[Srbové]] (lužičtí). Mojmír se během své vlády snažil obnovit církevní správu a dosáhl od papeže Jana IX. vyslání arcibiskupa Jana.

'''901''' Morava a východofranská říše uzavřely mír, Maďaři se tím stali nepřáteli Moravy.

'''906''' Moravané porazili Maďary, nezabránili jim však dvakrát protáhnout zemí. Maďaři také obsadili část moravského území (jižní [[Slovensko]]). To je na dlouhou dobu poslední zpráva o Moravanech.

== 906–1019 Tzv. temné století ==

V tomto období mizí o Moravě téměř veškeré písemné zprávy. Žádný domácí pramen není znám a cizí historici si v bouřlivých zvratech doby Moravy – mocensky bezvýznamné – nevšímali.

'''907''' U Brezalauspurku (asi [[Bratislava|Bratislavy]]) porazili Maďaři [[Bavorsko|bavorské]] vojsko. Moravané jako účastníci této bitvy nejsou zmíněni, což s největší pravděpodobností znamená, že se bitvy nebyli schopni zúčastnit. Není vyloučeno, že panovník a elitní bojovníci padli v nějakých nedávných bojích. Naposledy jsou Moravané zmíněni k předchozímu roku (jejich porážka Maďarů, táhnoucích do [[Sasko|Saska]]).

V období následujících několika desetiletí Morava zřejmě tvořila nárazníkové území mezi Čechami a Maďary, ovládaná patrně několika místními vládci, o nichž však nic nevíme. Po polovině 10. století došlo k vzestupu [[Dynastie Přemyslovců|přemyslovských]] Čech a jejich expanzi na východ. Do okruhu české říše se dostala nejasná část moravského území, téměř jistě severní Morava včetně [[Olomouc]]ka.
[[Soubor:Polska 992 - 1025.png|thumb|right|200px|Morava jako součást piastovského Polska]]
'''976''' Je zmíněn moravský biskup jako podřízený mohučského arcibiskupa. Znamená to, že velkomoravské Metodějovo arcibiskupství již v té době neexistovalo. Samotné biskupství bylo zřejmě obsazováno jen občas, po velmi dlouhou dobu bylo uprázdněno.

'''1003''' Tohoto roku, spíš však mírně dříve, obsadily Moravu [[Polsko|polské]] vojenské posádky Boleslava Chrabrého. Nešlo však zcela o okupaci, Poláci se na Moravě rozmístili jako moravští spojenci, jak ukazuje další vývoj. Z Čech byli totiž Poláci s českou pomocí vypuzeni římským (německým) králem Jindřichem II., Moravané však Polákům věrnost zachovali celé následující desetiletí.

'''1018''' O osudu Moravy nakonec rozhodli jiní – počátkem tohoto roku uzavřeli Jindřich II. s Boleslavem Chrabrým mír a Boleslavova pozornost se přesunula na východ. Tím ztratila Morava pro Poláky význam a jejich posádky se v převážné míře stáhly. Tohoto vzápětí využil český vévoda [[Oldřich]] a následujícího roku ('''1019''') Moravu obsadil. Morava nebyla přímo začleněna do Čech, především z důvodů strategicko-vojenských.

Přemyslovské obsazení Moravy již mělo trvalé následky a znamenalo počátek dlouhodobého procesu vplývání slovanské části moravského obyvatelstva do českého [[národ]]a, které se ovšem dokončilo až v 19. století, v době vytváření národů v moderním slova smyslu. Trvalým ovládnutím Moravy se přemyslovský stát vymanil ze svého provincialismu, což jim umožnilo vést dalekosáhlejší zahraniční politiku nejen směrem na východ.

== 1019–1179 Údělná Morava ==
První období příslušnosti Moravy k českému státu. Morava sloužila jako jakési vojenské a obranné předpolí vůči Polsku a [[Uhersko|Uhrám]] a zároveň jako odkladiště pro členy přemyslovské dynastie, kteří právě neměli vrchní vládu. Povědomí o jednotné moravské zemi bylo slabé a příliš se neprojevovalo, vlastní moravská politika se víceméně omezovala na snahy [[úděl]]ných knížat získat pražský [[trůn]].

'''1019''' Oldřich svěřil Moravu do správy synu Břetislavovi, který se zaměřil na vojenské vpády do horních Uher (Nitransko). Morava začala sloužit jako česká [[marka]] (pohraniční nárazníkové území) vůči Polsku a Uhrám. Pro domněnku, že by Břetislav navazoval na státní tradici Velké Moravy, nejsou doklady a není to ani pravděpodobné.

'''1031''' Neobsazené moravské biskupství bylo svěřeno do správy pražského biskupa (Šebíře).

'''1034''' Břetislav se stal českým vévodou, Moravu si ponechal ve své moci.

'''1041''' V důsledku své porážky předchozího roku u Prahy slíbil na říšském sněmu v [[Mohuč]]i Břetislav poslušnost římskému králi [[Jindřich III.|Jindřichovi III.]] a byla mu potvrzena vláda nad dvěma zeměmi – Čechami a Moravou. Zároveň byla stanovena nově jižní hranice Moravy – doposud sahala téměř k [[Dunaj]]i, nyní byla posunuta na řeku [[Dyje|Dyji]] (dnešní stav). Morava se spolu s Čechami stává volnou součástí středověké [[Svatá říše římská|Římské říše]], v jejímž rámci setrvala až do jejího zániku na počátku 19. století (od Třicetileté války v 17. století však již šlo o formální záležitost).

'''1054''' Před svou smrtí stanovil Břetislav nástupnický zákon, podle něhož na pražský trůn nastupoval nejstarší z rodu Přemyslovců (tehdy syn Spytihněv). Mladší synové dostali podíly na Moravě – [[Vratislav I.|Vratislav]] severní polovinu, Konrád s Otou jižní; tím nicméně nebyli vyřazeni z možnosti nastoupit na pražský trůn. Je to počátek dělení Moravy na severní (Olomoucko) a jižní ([[Brno|Brněnsko]]) část a prapočátek existence dvou hlavních měst Moravy, ukončené až v druhé polovině 18. století. I přes rozdělení Moravy se uchovávalo jisté povědomí o ní jako celku, údělná knížata se také téměř vždy titulovala jako „kníže moravský“, nikoli podle svého údělu.

'''1055''' Spytihněv hned na počátku vlády z nedůvěry k bratrům jim odebral jejich moravské úděly a uvěznil je v Praze. Odstranil také z provinční správy jejich družiníky (či pozůstalé po Břetislavovi) a nahradil je vlastními lidmi. Moravu tak podřídil vlastní přímé správě. Vratislav uprchl do Uher, později mu však bylo dovoleno se do Olomoucka vrátit.

'''1061''' Vratislav jako český vévoda obnovil moravské úděly: Olomoucko dostal Ota, Brněnsko Konrád. Úděly se staly napříště dědičné, s čímž Břetislavův zákon patrně nepočítal. Na Olomoucku vládli postupně Ota I., Svatopluk a Ota II., Ota III. a Vladimír s Břetislavem, Brněnsko se po Konrádově smrti rozdělilo oddělením Znojemska, kde postupně vládli Litold, Konrád II. a Konrád III., na Brněnsku vládli po Konrádovi [[Oldřich Brněnský|Oldřich]], [[Vratislav Brněnský|Vratislav]] a [[Spytihněv Brněnský|Spytihněv]] se [[Svatopluk Brněnský|Svatoplukem]]. Brněnská a znojemská větev si však uchovaly povědomí o společném původu, což se odrazilo ve vybudování společné hrobky v [[Třebíč]]i. Na údělná knížata se i přes prosazení dědičnosti údělů nadále vztahovalo Břetislavovo ustanovení o nástupnictví. Dědičnost údělů však také znamenala, že se údělníci s Moravou začali sžívat a považovat ji do jisté míry za svou vlast.

'''1063''' Asi tohoto roku obnovil Vratislav moravské biskupství (se sídlem v Olomouci). Částečně pro odlehlost Moravy od pražského biskupského sídla, hlavně však za účelem vytvoření instituce, která by na Moravě zajišťovala přímý vliv pražského vévody na údělníky. Vedlejším cílem také bylo oslabení moci bratra [[Jaromír (biskup)|Jaromíra]], který se zanedlouho stal biskupem v Praze. Olomoučtí biskupové se skutečně stali oporou pražské vlády v moravských poměrech a jejich oporou proti údělníkům, na druhé straně se jednalo o vlastně jedinou instituci, která měla celomoravský dosah, čímž pomáhala udržovat povědomí o existenci moravské země. Prvním biskupem se stal mnich [[Jan I. (biskup olomoucký)|Jan]] z [[Břevnov]]a u Prahy. Proti samostatnému biskupství a za jeho opětovné připojení k pražskému bojoval Jaromír, dokonce se vydal na Moravu a biskupa Jana přepadl a chtěl donutit k rezignaci. Jaromírovou smrtí pak pokusy biskupství zrušit definitivně ustaly.

'''1087''' Po smrti Oty I. odebral jeho nezletilým synům Vratislav II. Olomoucko a dal je svému synovi Boleslavovi. Důvodem asi byla obava z (dočasného) sjednocení údělů v rukou Konráda Brněnského. Proto také o čtyři roky později oblehl Brno. Nakonec však došlo ke smíru a potvrzení Konrádova nástupnictví (jako nejstaršího) po Vratislavovi.

'''1097''' Konrádův pražský nástupce Břetislav II. uvěznil svého budoucího nástupce (byl po něm nejstarší) Oldřicha Brněnského, neboť chtěl vládu zajistit bratrovi [[Bořivoj II.|Bořivoji II.]] Oldřich sice brzy uprchl zpět, ale Břetislav táhl na Moravu a Brněnsko se Znojemskem udělil Bořivojovi (na Olomoucku vládli nerušeně dál Svatopluk s Otou II.). Když se pak Bořivoj stal českým vévodou, Oldřich se své právo pokusil vymoci silou, ale neuspěl. Šlo o první porušení Břetislavova nástupnického zákona a první vojenský spor Přemyslovců o pražský trůn.

'''1107''' Nástupnický zákon porušil rovněž [[Svatopluk Olomoucký]], když přitáhl do Prahy a zmocnil se vlády. Bořivoj uprchl do Německa. Po Svatoplukově brzkém zavraždění (1109) očekával trůn jeho bratr [[Ota II. Olomoucký]] (který ho věrně podporoval), tehdy nejstarší Přemyslovec, ale čeští velmoži a pražský biskup zvolili [[Vladislav I.|Vladislava]], syna vévody a krále Vratislava. Ota ustoupil, krátce byl Vladislavem vězněn, ale pak se zase vrátil na Olomoucko.

'''1115''' Po dobu nezletilosti dědiců brněnského a znojemského údělu je dostal do správy Vladislavův bratr [[Soběslav I.|Soběslav]]. Za několik let však byl Vladislavem vyhnán a Znojemska se ujal jeho dědic Konrád II. Znojemský; Brněnsko dostal [[Ota II. Olomoucký]], čímž se stal pánem většiny Moravy.

'''1125''' Smířením s umírajícím Vladislavem se stal vévodou Soběslav. Otovi II. odebral Brněnsko a vrátil ho brněnské větvi (synu Oldřicha Brněnského [[Vratislav Brněnský|Vratislavovi]]). Ota chtěl své nároky na pražský trůn uplatnit s pomocí římského krále [[Lothar III.|Lothara III.]] Jím vedená vojenská výprava však byla v českém pohraničí 1126 poražena a Ota Olomoucký padl. Po svém vítězství Soběslav zbavil Otovy syny Olomoucka, které dal Svatoplukovu synovu Václavovi (synovec Oty II.). Načas také uvěznil Vratislava Brněnského a Konráda II. Znojemského, Václav se asi měl stát pánem všech údělů.
[[Image:Rotunda.jpg|thumb|[[Rotunda svaté Kateřiny]] ve Znojmě]]
'''1130''' Po Václavově smrti byly postupně Vratislavovi a Konrádovi vráceny jejich úděly (a Konrád se stal dokonce poručníkem Soběslavových dětí a bylo mu slíbeno nástupnictví v Praze (obrazové ztvárnění této dohody ve [[Rotunda svaté Kateřiny|znojemské rotundě]] ukazuje, že se údělníci považovali především za příslušníky vládnoucího přemyslovského rodu, jehož ideologii vlády sdíleli a která výrazně převažovala nad jejich případným cítěním k Moravě)); Olomoucko si však ponechal sám Soběslav a vládl zde za pomoci olomouckého biskupa [[Jindřich Zdík|Jindřicha Zdíka]], později sem dosadil Litolda, syna [[Bořivoj II.|Bořivoje II.]] (viz rok 1097) a potom svého syna Vladislava. Přímá či nepřímá vláda pražských vévodů (později králů) nad Olomouckem se pak v budoucnu měla několikrát opakovat.

'''1140''' Soběslavův synovec a nástupce Vladislav II. vrátil Olomoucko synovi Oty II., [[Ota III. Olomoucký|Otovi III.]], který se vrátil z ruského vyhnanství. Vladislavovo nastolení bylo opět porušením nástupnického zákona, podle něhož měl jako nejstarší nastoupit Konrád II. Znojemský.

'''1142''' Konrád II. Znojemský s podporou ostatních údělníků oblehl Prahu, ale Vladislav se obrátil o pomoc na římského krále [[Konrád III.|Konráda III.]], před jehož vojskem se Konrád Znojemský stáhl zpět. V následujících letech se údělníci s Vladislavem smířili, zato se však obrátili proti biskupovi Jindřichu Zdíkovi za jeho podporu Vladislava a dokonce ho přepadli a málem zabili. Konrád Znojemský pak musel načas uprchnout ke králi Konrádovi III. před Vladislavovým hněvem (trestná výprava na Znojmo). Jindřich Zdík byl za svou věrnost odměněn vynětím biskupských statků a jejich lidí z pravomoci údělníků, čímž započalo vydělování [[Arcidiecéze olomoucká|olomouckého biskupství]] z rámce Moravy (dovršeno o dvě století později).

Ve druhé polovině 12. století význam moravských Přemyslovců upadl a s jedinou výjimkou neměli údělníci žádný vliv na další vývoj. Výrazným znakem tohoto mocenského úpadku je to, že o nich téměř mizí zprávy v kronikách, díky čemuž ani dnes nejsou známy jejich přesné příbuzenské vztahy a dokonce základní životní údaje.

'''1156''' Umírá Vratislav Brněnský. Jeho synové Spytihněv a Svatopluk vládli tiše na Brněnsku, aniž by si jich někdo všímal.

'''1160''' Po smrti Oty III. ovládal nejprve Vladislav II. Olomoucko sám, poté sem dosadil svého syna a předurčeného nástupce (jímž se ovšem nestal) Bedřicha.

'''1174''' Konrád III. Znojemský získal vládu i nad Brněnskem (osud Spytihněva a Svatopluka není znám) s ambicí získat pod svou moc i Olomoucko a sjednotit tak všechny moravské úděly pod svou vládou.

'''1178''' Pražský vévoda Soběslav II. dosadil na Olomoucko svého bratra Václava (předtím sem dosadil bratra Oldřicha), i když ho za předchozí vojenskou pomoc (vpád do Rakouska) očekával Konrád Znojemský. Vzájemné rozpory vyvrcholily tím, že Konrád s pomocí rakouského vévody [[Leopold V. Babenberský|Leopolda V.]] odrazil Soběslavovo tažení na Moravu.

Koncem údělného období se přirozeným procesem pozvolna mění družiny údělných knížat a státní úředníci ve středověkou [[šlechta|šlechtu]], jejíž společenské postavení je založeno na vlastnictví půdy (první šlechtická jména jsou však známa až z konce 12. století). Tato vznikající šlechta se přirozeně ztotožnila se zemí, v níž měla majetky a do jejíhož chodu též začala zasahovat, a tak se postupně stala nositelem moravského vědomí, které do té doby existovalo jen okrajově (náznakově doloženo u údělných knížat).

== 1179–1212 Vznik markrabství ==

Vznik [[markrabství]] na Moravě nebyl jednorázovou záležitostí, nýbrž postupným procesem. Nešlo rovněž o vznik nějakého nového územního (státního) celku, ale o změnu vlády na Moravě a jisté přehodnocení vztahu Čechy-Morava. Vznik markrabství nebyl vyvolán vnějšími činiteli, má původ ve vnitřních rozbrojích v přemyslovské dynastii.
[[Soubor:PecetKonradaIIOty.jpg|thumb|Pečeť prvního markraběte Moravy Konráda Oty, již jako českého knížete]]
[[Soubor:Listina Fridricha II 1212.gif|thumb|Listina Fridricha II., římského císaře a krále sicilského, kterou uděluje a potvrzuje moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi majetek "Mocran et Mocran"]]
'''1178''' Konrád Znojemský oblehl s pomocí rakouského vévody Leopolda V. knížete Václava v Olomouci, hrad se však nepodařilo dobýt. Vzápětí se proti Soběslavovi postavil Bedřich a zmocnil se pražského trůnu.

'''1179''' Soběslav II. se pokusil vrátit se na trůn, s pomocí Konráda Znojemského však byl Bedřichem poražen. Václav se nyní v Olomouci ocitl bez Soběslavovy podpory a uprchl, Konrád tak opanoval Olomoucko. Ani Bedřich však nechtěl připustit zvětšení Konrádovy moci a snažil se jako správce Olomoucka dosadit svého bratra Přemysla jako svého zástupce. To měl vyjadřovat titul markrabě, převzatý ze zahraničí.

'''1182''' Proti Bedřichovi se vzbouřila česká šlechta a pozvala na trůn Konráda Znojemského. Bedřich utekl k římskému císaři [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrichu Barbarossovi]], který povolal oba na sněm do [[Řezno|Řezna]]. Tam rozhodl, že Čechy budou vráceny Bedřichovi a Konrád se má spokojit s Moravou. (Toto rozhodnutí bylo dříve hodnoceno – a setrvačností se tak stále hodnotí – jako vznik markrabství vyňatého z českého státu jako přímé říšské [[léno]], ale z pramenů ani dalšího vývoje nic takového nevyplývá).

'''1185''' Bedřich poslal na Moravu dvakrát bratra [[Přemysl I. Otakar|Přemysla]] se silným vojskem proti Konrádovi. Při druhém tažení se Přemysl s Konrádem střetl u [[Loděnice (okres Znojmo)|Loděnice]] (východně od Krumlovského lesa). Ani jedna strana nezískala rozhodující převahu a Přemysl se stáhl do Čech.

'''1186''' Konrád se s Bedřichem sešel v [[Knín]]ě (ve středních Čechách) a oba uzavřeli dohodu, jejímž obsahem bylo, že Konrád uznal Bedřicha za vrchního vládce a oplátkou dostal slíbeno nástupnictví po něm. Konrád začal užívat titulu markrabě (jak je známo z pozdější listiny). Bedřichem si do své moravské vlády však mluvit nenechal a ustanovil přes Bedřichovy protesty svého kaplana Kaima olomouckým biskupem, což dosud dělali čeští vévodové.

'''1189''' Po Bedřichově smrti se Konrád stal českým vévodou. Během tohoto roku obnovil moravské úděly – na Olomoucko dosadil syny Oty III. Vladimíra a Břetislava, na Brněnsko syny Vratislava Brněnského Spytihněva a Svatopluka. Znojemsko si ponechal sám Konrád. Opětovné rozdělení na úděly ukazuje, že Konrádovým konečným cílem nebyl vznik jednotné Moravy, ale jen ovládnutí všech údělů jako odrazového můstku k pražské vládě.

'''1192''' Po smrti Konráda a krátké vládě syna Soběslava II. ustanovil na prosby pražského biskupa [[Jindřich Břetislav|Jindřicha Břetislava]] císař Fridrich českým vévodou Přemysla, moravským markrabětem se stal jeho bratr Vladislav Jindřich.

'''1193''' S podporou císaře Břetislav Jindřich sesadil [[Přemysl I. Otakar|Přemysla]] a stal se vévodou. Přemysl uprchl, je však zajímavé, že nikoli k bratrovi na Moravu. Následujícího roku si Jindřich Břetislav vojenským tažením podrobil Moravu a Vladislava Jindřicha odvezl do Prahy. Na Moravě byly opět obnoveny úděly, jen Znojemsko si vévoda ponechal.

'''1197''' Po smrti Jindřicha Břetislava velmoži zvolili na pražský trůn Vladislava Jindřicha. Během několika měsíců se o svůj nárok přihlásil i Přemysl. K obvyklému vzájemnému boji však nedošlo, Vladislav Jindřich svému bratrovi ustoupil, přenechal mu vrchní vládu a sám se spokojil s moravským markrabstvím, kde měli vládnout dědičně jeho potomci. V onu chvíli se však pro Vladislava Jindřicha jednalo pouze o příslib, neboť stále byly obsazeny úděly z doby Jindřicha Břetislava a údělníci stáli dohodě bratrů v cestě. Ne náhodou se tedy během dvou následujících let zprávy o nich vytrácí a Vladislav Jindřich se tak mohl ujmout Znojemska a Brněnska. Olomouckou část Moravy však měl v moci Přemysl a zpočátku to nevypadalo, že se jí hodlá vzdát.

'''1212''' Přemysl (již králem) souhlasil s ústupky pro své příbuzné vzhledem k obtížné mezinárodní situaci, do níž se svou politikou zapojil, aby si pojistil jejich věrnost. Pro Vladislava Jindřicha to znamenalo přepuštění Olomoucka, které mu následně bylo potvrzeno císařem [[Fridrich II. Štaufský|Fridrichem II.]] Tímto byla Morava definitivně sjednocena do jednoho správního celku a napříště se mohla vyvíjet i politicky.

== 1212–1310 Přemyslovské markrabství ==

'''1213''' Vladislav Jindřich založil nejstarší moravské město – [[Uničov]]. Na Moravu dorazilo městské zřízení (z vyspělejšího [[Slezsko|Slezska]]) dřív než do Čech, což bylo dáno její větší otevřenosti vůči okolním zemím. Budování měst také probíhalo v následujícím půlstoletí rychleji než v Čechách. Městské zřízení bylo velmi důležité pro další společenský vývoj – obyvatelé měst byli osobně svobodní, ve městech se soustřdďoval hospodářský život a města přispívala k šíření vzdělanosti (mj. vznik světských škol). Hluboko ve středověku se tímto připravoval zánik [[feudalismus|feudálního]] společenského zřízení.

'''1222''' Vladislav Jindřich zemřel bez potomků. Jeho vláda byla charakterizována především podporou hospodářství (města), politicky stál ve stínu Přemysla, který i často pobýval na Moravě a vydával zde vlastní rozhodnutí (suverenita Vladislava ve vlastní zemi tedy nebyla úplná). Na severu zvětšil Moravu kolonizací území na sever od Jeseníků ([[Opavsko]]). Vladislav Jindřich si vytvořil markrabský dvůr s dvorními hodnostáři, mezi nimiž se objevují předci pozdějších mocných moravských šlechtických rodů. Správu Moravy převzal po Vladislavově smrti Přemysl a vládl zde s pomocí olomouckého biskupa [[Robert (biskup olomoucký)|Roberta]].
[[Soubor:Biskup Bruno ze Schauenburku.gif|thumb|Biskup [[Bruno ze Schauenburku]] - významná osobnost moravských dějin 13. století]]
'''1224''' Přemysl učinil markrabětem svého druhorozeného syna [[Vladislav II. (markrabě moravský)|Vladislava]], který byl zcela ve stínu otce, po jeho brzké smrti (1227) pak nejmladšího syna [[Přemysl (moravský markrabě)|Přemysla]]. Z jeho moci však bylo vyňato [[Břeclav]]sko a [[Hodonín]]sko, které dostala královna [[Konstancie]].

'''1228''' První zmínka o markrabském prokurátorovi, předchůdci pozdějšího [[zemský hejtman|zemského hejtmana]], nejdůležitějšího moravského úředníka s rozsáhlými pravomocemi.

'''1233''' Markrabě Přemysl poprvé použil na pečetích symbol orlice. Do té doby užívala markrabata symbol lva. (Erb se lvem je poprvé doložen u Vladislava Jindřicha – tehdy nešlo o znak Čech, ale přemyslovského rodu).

'''1237''' Markrabě Přemysl se vzbouřil proti králi [[Václav I.|Václavovi I.]] (asi proto, že mu Václav odebral Břeclavsko a daroval ho [[Oldřich Korutanský|Oldřichu Korutanskému]], manželovi své nejstarší sestry). Před jeho vojenskou výpravou uprchl do Uherska. Později se vrátil, ale jeho vláda byla omezena na Olomoucko a Opavsko, zbytek země si nechal Václav.

'''1239''' Markrabě Přemysl zemřel. Správu Moravy převzal na několik let král Václav. Teprve v roce 1243 nebo 1245 učinil markrabětem syna [[Vladislav III. (moravský markrabě)|Vladislava (III.)]]. Později ho Václav oženil s Gertrudou, dcerou posledního Babenberka [[Fridrich II. Babenberk|Fridricha II.]] a dědičkou [[Rakousko|Rakouska]], se záměrem spojit tak Moravu a Rakousko pod přemyslovskou vládou (pro jeho předčasné úmrtí se nenaplnilo).

'''1241''' Vpád [[Tataři|Tatarů]] ([[Mongolové|Mongolů]]). Navzdory četným pověstem, které vznikly především v 19. století, se jednalo o velmi rychlý průchod tatarského vojska Moravou ze Slezska do Uherska, spojeného ovšem s pleněním.
[[Image:PO2jakomormarkrabe.jpg|thumb|Přemysl Otakar II. jako moravský markrabě]]
'''1247''' Markrabě Vladislav III. zemřel, na jeho místo Václav dosadil syna [[Přemysl Otakar II.|Přemysla]].

'''1248''' Markraběte Přemysla zvolila česká šlechta králem místo Václava. Přemysl však byl poražen; mohl dále vládnout na Moravě, ale Václav ho obklopil svými lidmi.

'''1253''' Markrabě Přemysl se stal po Václavově smrti českým králem. Ponechal si i nadále vládu na Moravě a titul markraběte (to se stalo poprvé). Druhé ukazuje, že se vnímání tohoto označení od doby jeho zavedení změnilo – zatímco zprvu se chápal jako označení správce, nyní již byl vnímán jako panovnický titul. Na Moravě se nechal Přemysl zastupovat olomouckým biskupem [[Bruno ze Schauenburku|Brunonem ze Schauenburku]], byly dokonce obnoveny úděly (ovšem bez údělných knížat).

'''1267''' Přemysl naplánoval křížovou výpravu do [[Prusko|Pruska]] a na [[Litva|Litvu]], tamní území měla být pokřesťanštěna (doposud ještě byla pohanská – jako poslední v Evropě) a podřízena nově zřízenému arcibiskupství v Olomouci. Při žádosti se objevil i odkaz na [[Metoděj]]ovo arcibiskupství. Papež však povýšení olomouckého biskupství odmítl (a výprava se rovněž nezdařila).

'''1269''' Přemysl udělil nevlastnímu synovi Mikuláši jako léno Opavsko. Tím započalo jeho oddalování od Moravy, které vyvrcholilo v 17. století jeho přičleněním ke Slezsku. Zatím však Opavsko bylo chápáno stále jako součást Moravy. (Dnešní Jesenicko a Těšínsko byly tehdy součástí Polska).

'''1278''' Král a markrabě Přemysl padl v bitvě na Moravském poli. Římský král Rudolf I. Habsburský rychle ovládl Moravu a rozdělil ji na dvě části – západní dostal do správy [[basilej]]ský biskup Jindřich, východní olomoucký biskup Bruno, který však do své smrti (1281) byl faktickým správcem celé Moravy. Po jeho smrti se stal správcem Rudolfův zeť Albrecht Saský, za jehož správcovství nastala v zemi anarchie a státní správa se rozložila.

'''1283''' Moravu převzal český král Václav II., [[Mikuláš Opavský|Mikuláš]] dostal zpět Opavsko. Vlivem [[Záviš z Falkenštejna|Záviše z Falkenštejna]], Václavova rádce proniklo do zemských úřadů mnoho jihočeských [[Vítkovci|Vítkovců]], jeden se stal i olomouckým biskupem.

'''1298''' Poprvé zmiňován zemský hejtman, zástupce panovníka, v jehož rukách se postupně soustředila veškerá veřejná správa, včetně finanční a vojenské a zemský hejtman tak disponoval většinou panovnických pravomocí. Díky tomu, že se později volba hejtmana často přenesla do rukou samých Moravanů (především vysoké šlechty, jejíž příslušníci se většinou hejtmany stávali), došlo k tomu, že si Morava vlastně vládla sama bez ohledu na panovníka (a české stavy).

'''1306''' V Olomouci zavražděn český král a moravský markrabě Václav III.

== Lucemburská Morava ==
[[Soubor:Znojmo-Nicholas Square.jpg|thumb|right|Kostel sv. Mikuláše ve [[Znojmo|Znojmě]] založený za Karlova markrabství]]
{{viz též|Morava za vlády Lucemburků}}
[[Soubor:Karel IV 26 3.gif|thumb|Karel IV., římský císař a český král vyhlašuje markrabství moravské, vévodství opavské a biskupství olomoucké za léna české koruny]]
Po zavraždění českého krále Václava III. roku 1306 nastalo na Moravě neklidné období. Po krátké vládě [[Jindřich Korutanský|Jindřicha Korutanského]] připadla Morava [[Habsburkové|Habsburkům]]. Ani nástup Jana Lucemburského na český trůn, ani předání Moravy Janovi klid nepřineslo – v zemi docházelo k povstání šlechty i k uherským vpádům. Situace se uklidnila až po roce 1318, kdy byly uzavřeny [[Domažlické úmluvy]], díky nimž se v dalším období šlechta a král vzájemně respektovali. Jan nadále do moravských vnitřních záležitostí příliš nezasahoval, takže vládu fakticky na Moravě vykonávali moravští zemští hejtmani, z nichž nejvýznamnější byl Jindřich z Lipé.<ref>Mezník (1999), str. 12-32.</ref>

Roku 1334 učinil král Jan moravským markrabětem svého syna [[Karel IV.|Karla]], který pak již jako český a římský král roku 1348 vyjasnil postavení Moravy – Morava byla prohlášena za léno českého krále a rozdělena na markrabství moravské, [[arcibiskupství olomoucké|biskupství olomoucké]] a [[opavské vévodství]]. Následujícího roku stanovil moravským markrabětem svého bratra [[Jan Jindřich Lucemburský|Jana Jindřicha]].<ref>Mezník (1999). Str. 33-56.</ref>

Období vlády Jana Jindřicha (1350-1375) bylo až na výjimečné střety dobou míru a rozkvětu, markrabství pod jeho vedením zbohatlo. Avšak jeho ctižádostivý syn Jošt (1375-1411) uplatňoval jiný způsob vlády, často byl ve sporu s představiteli církve a jeho spory s bratry vedly dokonce k válkám a pustošení Moravy. Nakonec se postavil i proti svému lennímu pánu, bratranci a českému králi [[Václav IV.|Václavu IV.]] Joštovi se sice nakonec podařilo roku 1410 dosáhnout až titulu římského krále, avšak když následujícího roku zemřel, zanechal moravské markrabství silně zadlužené.<ref>Mezník (1999). Str. 161-299.</ref>

Ke konci Joštovy vlády se na Moravě začaly šířily husitské ideje, které nakonec vyústily zapojením Moravy do husitských válek. Zikmund Lucemburský situaci na Moravě nezvládal, a tak ji roku 1423 nakonec postoupil svému zeti [[Albrecht II. Habsburský|Albrechtu Habsburskému]].<ref>Mezník (1999). Str. 401-428.</ref>

== 1423–1629 Stavovská Morava ==
[[Soubor:Kingdom of Bohemia during the Hussite Wars.jpg|thumb|right|[[České země]] za husitských válek]]
Období stavovské vlády (šlechty, především vysoké, která měla rozhodující slovo, duchovenstva a měst) bylo obdobím největší samostatnosti Moravy v jejích dějinách (nehledě na období před 10. stoletím). Ačkoli se i nižší vrstvy obyvatel zřejmě považovaly za Moravany, nemohly své přesvědčení reálně uplatnit, takže teprve mocenský vzestup šlechty umožnil samostatné politické jednání Moravy. Politická pouta k Čechám se velice uvolnila a velmi často Morava jednala nezávisle. Společný státní svazek s Čechami byl však vždy uznáván a zachováno zůstalo i pouto kulturní (samostatná národní kultura se na Moravě nevytvořila).

'''1424''' Vyvrcholil boj o Moravu mezi Albrechtem a husity (moravskými i českými). V následujících letech se pod husitskými útoky velmi oslabily katolické pozice.

'''1433''' Delegace Moravanů se v Praze dohodla na společném postupu s českými husity při jednání o [[Basilejská kompaktáta|kompaktátech]] (dohodě s církví, kterou v krizi papežství tehdy zastupoval koncil v Basileji).

'''1434''' Moravská šlechta (včetně husitské) uznala Albrechta za svého vládce a dohodla s ním ukončení bojů v zemi. Posádky radikálních husitů byly označeny za škůdce země.

'''1436''' Na společném sjezdu Čechů a Moravanů v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta. Za Moravany jejich platnost potvrdil Albrecht. Husitské války znamenaly pro Moravany spolu s Čechy (za něž byli v cizině často považováni) v Evropě označení [[kacíř]]ské země, což mimo jiné znamenalo oslabení obchodních i jiných zahraničních kontaktů a tím dočasné zaostávání. Uvolnil se rovněž vztah olomouckého biskupství k pražskému arcibiskupství, na další století se stal jen formálním.

'''1440''' Po smrti Albrechta (předchozího roku) byla uzavřena dohoda o vládě v zemi. Faktickým vládcem Moravy se stal zemský hejtman [[Jan Tovačovský z Cimburka]].

'''1453''' Moravští stavové potvrdili dědičné právo Albrechtova syna [[Ladislav Pohrobek|Ladislava]] (Pohrobka) a přijali ho za markraběte.

'''1458''' Po smrti Ladislava byl v Čechách zvolen králem Jiří z Poděbrad s předchozím moravským souhlasem. Při následné výpravě na Moravu byl Jiří přijat za markraběte.
[[Soubor:Listina Fridricha III 1462.gif|thumb|Listina císaře Fridricha III. z roku 1462, kterou vylepšuje moravský znak]]
'''1462''' Moravské oddíly pomohly osvobodit římského císaře [[Fridrich III. Habsburský|Fridricha III.]] u [[Vídeň|Vídně]] (bojoval se svým příbuzným Albrechtem). Císař jako odměnu a na vlastní moravskou žádost polepšil moravský [[erb]] změnou kostkování orlice ze stříbrno-červeného na zlato-červené. Polepšení se však příliš nestačilo vžít a v následujících bouřlivých letech upadlo na několik století do zapomnění (třebaže panovníci jeho platnost opakovaně potvrzovali, první tak učinil již Matyáš Korvín roku 1479).

'''1464''' Jiří z Poděbrad vydal v [[Olomouc]]i listinu, jíž měly mít napříště Morava s Čechami vždy společného panovníka (Moravané svého panovníka v budoucnu běžně oslovovali jako krále). Nebyla však již uvedena povinnost lenního slibu moravského markraběte českému králi (bylo by ostatně nelogická), čímž skončil lenní vztah Moravy k českému králi. Českou korunu jako celek tedy nadále udržoval společný panovník a několik málo úřadů (1453 vzniklá [[Česká dvorská kancelář]]).

'''1467''' Většina moravských měst a olomoucký biskup Tas Černohorský z Boskovic utvořila spolek proti Jiřímu z Poděbrad. Jiří na Moravu vyslal vojsko.

'''1468''' Na Moravu vpadlo vojsko Matyáše Korvína a získalo v zemi vojenskou převahu. Začaly [[česko-uherské války]].
[[Soubor:Ales.jpg|thumb|Setkání Matyáše Korvína a Jiřího z Poděbrad]]
[[Soubor:Markrabství Moravské svobodné jest.gif|thumb|Článek "Že markrabství Moravské svobodné jest" z jednoho z četných opisů Tovačovské knihy, jež platila za kodex zemského práva]]
'''1469''' Moravané přijali Matyáše Korvína za markraběte (byl zároveň zvolen českým králem). Válka mezi Jiřím a Matyášem nadále pokračovala.

'''1471''' Po smrti Jiřího z Poděbrad zvolen českým králem Vladislav Jagellonský. Část Moravanů (šlechty i měst) se přiklonila na jeho stranu (včetně zemského hejtmana [[Ctibor Tovačovský z Cimburka|Ctibora Tovačovského z Cimburka]]). Drobné vojenské srážky mezi přívrženci obou stran trvaly i nadále. Moravský zemský sněm později (1475) schválil rozdělení České koruny mezi oba krále a Matyášovo držení Moravy.

'''1477''' Matyáš vydal Moravanům privilegium uzavírat mírové smlouvy s okolními zeměmi. To potvrzovalo dosavadní stav, kdy Moravané stejně jednali podle vlastního rozhodnutí v důležitých státních otázkách.

'''1478''' V Olomouci došlo k dohodě mezi Vladislavem a Matyášem, podle níž připadne Morava druhému panovníkovi, pokud jeden z nich zemře bez potomků. Pokud by zemřel dřív Matyáš, musí jeho dědicům Vladislav vyplatit 400 000 dukátů, dokud se tak nestane, bude Morava náležet do svazku Uherské koruny.

'''1481''' Zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka sepsal dosavadní zvyková pravidla, jimiž se řídil chod země, v [[Kniha tovačovská|Knize tovačovské]]. Z knihy vysvítá vědomí samostatnosti Moravy vůči Čechám, nepopírá se však sounáležitost s nimi (volba panovníka v Praze).

'''1490''' Morava (a [[Slezsko]]) přijala Vladislava Jagellonského za svého panovníka. Protože se Vladislav vzápětí stal i uherským králem, závazek 400 tisíc zlatých z olomoucké dohody nebyl dodržen, třebaže uherské stavy na něm trvaly; české ho ovšem odmítly.

'''1492''' Na Moravě se objevují první [[Renesance|renezanční]] stavební prvky (portál [[tovačov]]ského hradu), což je dříve než v Čechách (díky větší kulturní otevřenosti). S renezančními a [[humanismus|humanistickými]] myšlenkami a zkušenostmi se Morava nicméně seznamovala již prostřednictvím dvora Matyáše Korvína, který humanistické myšlenky podporoval (vlivem své italské manželky). Přímé styky s renezanční [[Itálie|Itálií]] měl také olomoucký biskup [[Stanislav I. Thurzo|Stanislav Thurzo]]. Morava tak byla jednou ze zemí, kudy se renezance dostávala do střední Evropy. Větší orientace Moravy na evropské kulturní dění byla také dána oslabením kulturních vztahů k Praze, která pro většinu Moravanů po husitských válkách ztratila na přitažlivosti.

'''1520''' Při jednáních [[Ludvík Jagellonský|Ludvíka Jagellonského]] (od 1516 nástupce Vladislava) o moravských zemských svobodách vznikl spor, zda je má Ludvík potvrdit jako uherský král a zda tedy má Morava patřit do Uherské koruny. Většině moravských stavů příslušnost k Uherské koruně nevadila, příslušnost k České nakonec prosadil [[Vilém z Pernštejna]]. Svědčí to o značném oslabení vztahů Čech a Moravy v té době.

'''1526''' Po smrti Ludvíka Jagellonského se Moravané rozhodovali mezi [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandem Habsburským]] a sedmihradským vévodou [[Jan Zápolský|Janem Zápolským]] jako novým panovníkem. V Praze však bez ohledu na ostatní země zvolili Ferdinanda. Moravané na protest proti volbě uznali Ferdinandovu vládu na Moravě na základě jeho dědického práva po Jagelloncích.

'''1529''' Na moravských hranicích se poprvé objevily [[Turci|turecké]] oddíly. Na Moravě byla svépomocí vybudována obranná organizace s výzvědnou službou působící v Uhersku.

'''1547''' V souvislosti s katolicko-[[Protestanti|protestantskými]] boji v Německu v Čechách nastala vzpoura proti Ferdinandovi. Když se k Čechám přiblížilo vojsko císaře Karla V. (Ferdinandův bratr), české stavy se obrátily s žádostí o pomoc na Moravu. Žádost se však nesetkala s ohlasem, takže české povstání se zhroutilo. Morava byla za svůj postoj odměněna – někteří přímo penězi, celá země pak tak, že se na ni neměla vztahovat pravomoc královských úřadů, které Ferdinand budoval v Čechách. Na Moravu se stěhovaly ve zvýšené míře různé [[sekta|sekty]] pronásledované náboženské skupiny, které byly nyní v Čechách zakázány (např. [[Anabaptisté]], na Moravě nazývaní [[Habáni]] nebo [[Jednota bratrská]] – ta ovšem na Moravu přinášela silné české vlastenectví, do jehož rámce spadala i Morava (Jednota mezi Čechami a Moravou příliš nerozlišovala)).

'''1565''' Olomoucký biskup [[Vilém Prusinovský z Víckova]] začal důslednou rekatolizaci Moravy. Doposud mezi rozhodujícími silami země (zejména vysokou šlechtou) převládalo obecné („biblické“) křesťanství, nerozlišující konkrétní vyznání (katolické nebo jiné).

'''1573''' [[Tovaryšstvo Ježíšovo|Jezuitská]] kolej v Olomouci byla papežem a s potvrzením Ferdinandova nástupce Maxmiliána povýšena na [[univerzita|univerzitu]] (první na Moravě), přednášky na dvou fakultách (filozofické a teologické) započaly o dva roky později. Vzápětí (1574) vysokou školu zřídila i Jednota bratrská (v [[Ivančice|Ivančicích]] u Brna).

'''1577''' Za markraběte přijat Maxmiliánův syn [[Rudolf II.|Rudolf]], podobně jako 1526 na protest proti jeho pražské volbě bez účasti Moravanů.
[[Soubor:Olomouc 1593 Willenberg.jpg|thumb|Olomouc 1593]]
'''1593''' V Olomouci vydal Polák [[Bartoloměj Paprocký z Hlohol]] ''Zrcadlo slavného markrabství moravského'', historicko-genealogický spis, v němž se především popisovala historie významných šlechtických rodů, biskupů a měst. Paprocký zde nicméně rozvinul mýtus o původu Moravanů, podle nějž Moravané nemají stejné předky s Čechy (nepocházejí tedy od praotce Čecha), nýbrž jsou potomky Markomanů, kteří jsou Paprockým pojati jako Slované (myšlenka původu Moravanů od Markomanů vznikla počátkem 16. století v německých kruzích Olomouce).

'''1600''' Zemský podkomoří (správce markrabských měst a klášterů) [[Zikmund z Dietrichštejna]], jeden z nedávno jmenovaných, bojovně katolicky zaměřených zemských úředníků obžaloval z velezrádného spojení s Francií a [[Rýnská Falc|falckým]] kurfiřtem vůdce moravských protestantů [[Karel starší ze Žerotína|Karla staršího z Žerotína]]. Karel ze Žerotína měl velmi vysoké vzdělání, studijně projezdil západní Evropu, ve Francii se setkal s [[Jindřich IV. Navarrský|Jindřichem Navarským]] a pomáhal mu na trůn. Svým rozhledem převyšoval většinu moravské (i české) šlechty a byl váženou osobou v celé střední Evropě. Žerotín nakonec odsouzen nebyl, ale nebyl ani osvobozen a stáhl se do ústraní.

'''1607''' Na zámku Karla z Žerotína v [[Rosice (okres Brno-venkov)|Rosicích]] (u Brna) se sešli zástupci stavů z Moravy, Rakouska a Uherska, aby dojednali společný postup svých zemí proti jejich společnému vládci Rudolfovi.

'''1608''' Zemský sněm sesadil zemského hejtmana a do čela země zvolil direktorium (prozatímní vládu). Čechy byly vyzvány, aby se připojily na stranu spojenců, což odmítly (mj. protože se cítily nadřazeny a odmítaly se řídit někým jiným). Spojence pod svou ochranu vzal Rudolfův bratr [[Matyáš Habsburský|Matyáš]] a po nátlaku na Rudolfa se stal vládcem jejich zemí. Karel starší ze Žerotína byl zvolen zemským hejtmanem – vládl téměř sám bez ohledu na panovníka. Matyáš Moravanům povolil vyhlašovat válku a uzavírat mír, čímž se Morava fakticky stala zcela samostatným státem (i když příslušnost k České koruně nebyla zpochybněna a zůstalo rovněž zachováno společné občanství šlechty).

'''1618''' V Čechách byli sesazeni zástupci krále Matyáše a zvolena prozatímní vláda (direktorium). Její zástupci žádali připojení Moravy k protihabsburskému postupu. Zemský sněm odmítl, především díky vlivu Karla ze Žerotína, který věděl, že povstání nemá mezinárodní podporu (jak doufaly české stavy; na chybějící mezinárodní pomoc však upozorňoval Žerotín již před povstáním). Moravané nabídli zprostředkování mezi Čechy a panovníkem, byli však odmítnuti. Povstalci to považovali za zradu.

'''1619''' Zemský sněm ovládaný radikály v čele s Karlovým bratrancem [[Ladislav Velen ze Žerotína|Ladislavem Velenem z Žerotína]] s podporou českého vojska svrhl zemskou vládu a zvolil direktorium, které Moravu připojilo k českému povstání. Po počátečním energickém postupu (vypovězení jezuitů) nicméně začaly sílit požadavky na ukončení bojů a dohodu s panovníkem. Vítězstvím nad habsburským vojskem pod [[Chráněná krajinná oblast Pálava|Pálavou]] (u [[Dolní Věstonice|Věstonic]]) znovu posílilo postavení radikálů. Česká koruna byla přetvořena v [[konfederace|konfederaci]] rovných zemí (Češi zaujali takový postoj poprvé) a v Praze byl jejím panovníkem zvolen rýnský falckrabě [[Fridrich Falcký|Fridrich]] (Karel ze Žerotína ho odmítl). Ladislav Velen se stal zemským hejtmanem.

'''1620''' Ferdinand II. (před povstáním přijat za moravského markraběte i českého krále) s papežskou, španělskou a katolickou německou pomocí sestavil vojsko, které u Prahy (u [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hory]]) porazilo české povstalecké vojsko. Nedlouho předtím narychlo sestavené moravské vojsko nestihlo ani dorazit na české hranice. Brzy po bitvě navázaly moravské stavy kontakty s Ferdinandem, posléze před ním Morava kapitulovala, správou Moravy byl pověřen olomoucký biskup [[František z Dietrichštejna]]; Ladislav Velen uprchl do Slezska. Jediný, kdo setrvával v odporu, bylo evangelické obyvatelstvo [[Valašsko (Morava)|Valašska]]. Za vzpouru byla potrestána třetina šlechty ztrátou majetku, rovněž města přišla o více než třetinu pozemkového majetku, popraven nebyl nikdo.

'''1628''' Na zemském sněmu vydána nová ústava (''Obnovené zřízení zemské''). Zrušila volbu panovníka, zrušila práva protestantů (včetně husitů), zemský sněm se mohl scházet jen se souhlasem markraběte, panovník měl výhradní právo jmenovat nejvyšší úředníky (včetně zemského hejtmana). Ústava platila formálně až do r. 1848. Přijetím ústavy skončilo období stavovské (především šlechtické) vlády na Moravě a tím do značné míry její vnitřní nezávislost. Vnější politika Moravy naprosto skončila a země se plynule začleňovala do stále víc centralizované habsburské říše; to bylo posilováno i tím, že značná část protestantské šlechty opustila Moravu a místo ní přišla cizí šlechta, která se již neztotožňovala se zemí, nýbrž především s dvorskými úřady, které ve službě panovníkovi obsazovala (platí to ovšem i o zůstalých rodech). Tím zmizel hlavní dosavadní nositel moravanství, nicméně s myšlenkami moravské svébytnosti se v následujícím století ztotožnily nižší vrstvy společnosti.

== 1629–1848 Období absolutismu ==
[[Soubor:Veduta z obléhání Brna Švédy v roce 1645.jpg|thumb|[[Obléhání Brna (1645)|Obléhání Brna Švédy]]]]
V tomto období byla stále více oklešťována samostatnost zemských úřadů, jejich místo více a více zaujímaly centrální úřady vznikající rakouské říše. Jejím jednotlivým zemím bylo ponecháváno stále méně prostoru na samostatná rozhodnutí. Myšlenky česko-moravské jednoty se v tomto období neobjevovaly (což bylo dáno nepřitažlivostí Čech té doby) a samozřejmé přesvědčení o svébytnosti Moravy se rozšířilo do všech vrstev obyvatel Moravy. Ve druhé polovině období se vlivem osvícenských myšlenek začínají objevovat novodobé národní myšlenky (většina evropských národů se dotváří v tomto období), které se šíří do celé společnosti a nezůstávají omezeny jen na vládnoucí vrstvy. V Evropě se vyvíjejí dva typy národů – západní typ, v němž je národ určen příslušností ke státu a východní typ (ve střední a východní Evropě, výjimkou je Rusko), kde se vzhledem k existenci mnohonárodnostních říší vytvořil národ založený na kulturní jednotě (a zejména jednotě jazyka). Během začátku 19. století vzrostlé české národní hnutí se pomalu šířilo i na Moravu, jejíž obyvatelé byli samozřejmě Čechy považováni za Čechy.

'''1636''' Zřízen [[královský tribunál]] (''Královský úřad zemského hejtmanství''), který na úkor stavovských úřadů převzal řadu soudních a správních pravomocí, do jeho čela byl postaven zemský hejtman, který se tak stal úředníkem panovníka. Tribunál se usadil v Brně, které se tak stalo (po přesídlení i jiných úřadů) faktickým hlavním městem Moravy.
[[Image:Blaeu 1645 - Moravia Marchionatus.jpg|thumb|Mapa Moravy 1645]]
'''1642''' Na Moravu vtáhlo švédské vojsko a obsadilo několik měst, mezi jinými Olomouc. Švédské jednotky setrvaly na některých místech Moravy až do skončení Třicetileté války (odešly 1650).

'''1659''' Potvrzeno připojení [[Opavsko|Opavska]] ke [[Slezsko|Slezsku]], které se tím definitivně vyčlenilo z rámce Moravy. Zájem o připojení ke Slezsku měli především [[Luteránství|luteránští]] měšťané [[Opava|Opavy]] a jiných větších měst.

'''1670''' V Amsterodamu zemřel [[Jan Amos Komenský|Jan Ámos Komenský]]. R. 1628 po desetiletém ukrývání odešel do polského [[Leszno|Lešna]], kde pobyl několik desetiletí nejprve jako rektor bratrského gymnázia, potom jako biskup [[Jednota bratrská|Jednoty bratrské]]. Zde také sepsal spisy ''Velká didaktika'' a ''Brána jazyků otevřená'', kterými získal evropskou proslulost. Díky ní obdržel pozvání do [[Anglie]], [[Švédsko|Švédska]] a zejména [[Sedmihradsko|Sedmihradska]], kde se pokusil uskutečnit svůj nový vyučovací program. Po vypálení Lešna polskými vojáky (1656) se uchýlil do [[Amsterdam]]u, kde i zemřel.

'''1677''' Pražský [[kanovník]] [[Tomáš Pešina z Čechorodu]] vydal v Praze ''Moravský Mars'', první moravskou kroniku (zpoždění 500 let oproti Čechám). Doposud o celomoravské dějiny nebyl zájem (na Moravě byly čteny české kroniky), moravské vědomí bylo dostatečně vyjádřeno existenci samostatných zemských institucí. O několik desetiletí (1705) později našel pokračovatele v [[Jan Jiří Středovský|Janu Jiřím Středovském]] a jeho kronice ''Hlasatel moravské slávy''.

'''1710''' Na Moravě a v Čechách pracovaly komise pro revizi Obnoveného zřízení zemského (jejich návrhy nakonec neuplatněny). Zatímco v Čechách zasedali v komisi zástupci vysoké šlechty a navrhovali zachování České koruny a její mezinárodní prestiž, moravská komise, v níž zasedala hlavně nižší šlechta, chtěla udržet moravskou samostatnost bez ohledu na Korunu.

'''1727''' Do královského tribunálu byli začleněni nejvyšší zemští úředníci, čímž došlo k faktickému zániku samostatného rozhodování šlechty o vnitřních záležitostech. Pravomoc tribunálu byla rozšířena, ale byla posílena jeho kontrola z Vídně.

'''1740''' Vládkyní Moravy se stala Marie Terezie, poslední žijící [[Habsburkové|Habsburk]]. Proti Marii Terezii se ihned vytvořila vojenská koalice sousedních států s úmyslem si rozdělit její říši. Pruský král Fridrich II. vpadl do Slezska, bavorský král král [[Karel VII. Bavorský|Karel Albert]] vpadl s francouzskou pomocí do Čech, kde byl přijat za krále, saský kurfiřt a polský král August III. usiloval o dobytí Moravy, z níž chtěl učinit království. Moravské stavy zůstaly na rozdíl od českých Marii Terezii věrné.

'''1742''' Po vpádech pruského krále Fridricha II. do Slezska a na Moravu (pruská vojska obsadila téměř celou Moravu) uzavřen mír, jímž Prusko získalo téměř celé Slezsko s výjimkou jižního Opavska, jižního Krnovska, [[Těšínsko|Těšínska]] a části [[Niské knížectví|Niska]] (Jesenicko). Z tohoto území byla vytvořena nová země se starým názvem Slezsko, nicméně se začala opět sbližovat s Moravou.

'''1746''' V Olomouci byla založena první akademie věd v celé habsbursko-lotrinské říši a vydávala rovněž první vědecký časopis ve střední Evropě. Společnost existovala jen několik let, ale je dokladem nijak nezaostávající úrovně vědění na Moravě. Společnost však nepůsobila v moravském (ani českém) duchu.

'''1749''' Marie Terezie zrušila [[Česká dvorská kancelář|Českou dvorskou kancelář]], jediný úřad společný pro Čechy a Moravu (a zbytek Slezska); Morava byla přímo podřízena centrálním úřadům ve Vídni. Tímto definitivně zanikla [[Koruna království|Česká koruna]] jako státní celek a po státoprávní stránce na sobě Morava a Čechy byly zcela nezávislé. O tři roky později byla Morava vyňata z pravomoci [[Rada nad apelacemi|českého apelačního (odvolacího) soudu]] a byl zřízen samostatný apelační soud pro Moravu.

'''1758''' Druhý rok [[Sedmiletá válka|Sedmileté války]] a nový vpád pruského krále Fridricha II. na Moravu. Po neúspěšném obléhání Olomouce a prohrané [[bitva u Domašova|bitvě u Domašova]] byli Prusové nuceni ustoupit.

'''1777''' Olomoucké biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství, čímž byla Morava církevně osamostatněna od Čech. Souběžně měla být zřízena biskupství brněnské a opavské, druhé jmenované však pro spory s Řádem německých rytířů nevzniklo.

'''1782''' Josef II. (nástupce Marie Terezie) sloučil zbytek Slezska s Moravou s jednou zemskou vládou (guberniem), které sídlilo v Brně. Slezsko bylo moravskému apelačnímu soudu podřízeno o rok později. Ve stejném roce Josef přiznal s definitivní platností Brnu postavení hlavní město Moravy. Spor mezi Brnem a Olomoucí o toto postavení započal již v 16. století a vyhrotil se ve století 17. Blízkost císařské Vídně však hovořila pro Brno, kam byla přenesena většina státních úřadů. Olomouc si přesto nadále uchovávala titul hlavního města až do roku 1782. Pak již hospodářský rozvoj Brna spojený se vzestupem počtu jeho obyvatel učinil spor zbytečným.

'''1791''' Leopold II. obnovil po josefínských reformách moravský zemský sněm a vrátil mu zákonodárnou moc, výkonná zůstala v rukou panovníka a jeho úřadů. Držba na Moravě byla podmíněna moravským občanstvím (inkolátem). S požadavkem samostatného uznání za panovníka na Moravě (mimo pražskou korunovaci) Leopold nesouhlasil, což se opakovalo i u jeho nástupce [[František I.|Františka]].
[[Soubor:Austerlitz.jpg|thumb|[[Bitva u Slavkova]]]]
'''1808''' Na Moravě začalo být v souvislosti s probíhajícími napoleonskými válkami zřizováno zemské vojsko jako doplněk k vojsku říšskému; o vstup do něj však byl malý zájem.

'''1810''' Na Moravě (v [[Doubravice nad Svitavou|Doubravici nad Svitavou]]) vznikla první strojírenská továrna v rakouské monarchii (později přenesena do [[Blansko|Blanska]]). Byl to zárodek pozdějšího vývoje, jímž se Morava (vedle Čech) stala průmyslovým jádrem monarchie; k tomu přispívalo i to, že patřila k zemím s největší hustotou zalidnění.

'''1817''' Bylo založeno [[Moravské zemské muzeum|Moravské (Františkovo) zemské muzeum]] z iniciativy Moravsko-Slezské společnosti orby, věd přírodních a vlastivědy a zemského hejtmana A. M. Mitrovského. Spolu s [[Slezské zemské muzeum|opavským muzeem]] (založeno o tři roky před tím jako Gymnaziální muzeum) jde o jedno z nejstarších muzeí v rakouské říši.

'''1829''' V [[Kostelní Vydří|Kostelním Vydří]] u [[Dačice|Dačic]] byl založen první [[Cukrová řepa|řepný]] cukrovar v západní části rakouské říše. Zde byl také poprvé na světě vyroben kostkový cukr.

'''1832''' František Palacký v ''Časopisu Českého musea'' zveřejnil článek, v němž odmítl pokusy [[Dobromysl Trnka|Dobromysla Trnky]] a [[Vincenc Ziak|Vincence Ziaka]] (a několika dalších) upravit spisovnou češtinu zavedením některých moravských hláskových a slovních prvků. Cílem těchto autorů mělo být přiblížit češtinu moravskému lidu a zároveň vytvořit spojovací můstek mezi jazykem Čech a Slovenska. Vytvořit samostatnou [[Moravština|moravštinu]] se ovšem ve skutečnosti nikdo vážně nepokoušel.

'''1839''' Moravským zemským archivářem byl jmenován [[Antonín Boček]]. Již před několika lety započal vydávat v listinné sbírce středověké moravské listiny. Ve snaze zvýšit starobylost a slávu moravských dějin však do sbírky umístil četná falza. Jde o jistou obdobu českých [[Spor o rukopisy|rukopisů]] (i když ty se snažily dokázat vyspělost staročeského umění).

== 1848–1918 Období občanské společnosti ==
[[Image:Austria-hungary.png|thumb|Morava v rámci rakousko-uherské monarchie]]
'''1848''' Rok (též následující) revoluční vlny, která se prohnala Evropou. 11.3. se v uskutečnilo setkání pražské inteligence a měšťanů, které připravilo petici císaři (zároveň králi a markraběti) Ferdinandovi. V ní se žádalo spojení Čech, Moravy a Slezska v rámci obnovené České koruny. Petice vznikla bez vědomí Moravanů a na Moravě se proto nesetkala s kladným ohlasem. 19.3. olomoučtí Němci odmítli spojení Moravy s Čechami a naopak podpořili její připojení k právě probíhajícím debatám o sloučení německých států. Vídeňské úřady tento postoj podporovaly. 14.4. Moravský zemský sněm (díky iniciativě [[Alois Pražák|Aloise Pražáka]]) odmítl v dopise císaři sloučení s Čechami. 31.5. se v Brně sešel nový ústavodárný zemský sněm s téměř polovinou slovanských poslanců a značnou částí poslanců z venkova. Sněm měl Moravě vypracovat ústavu, která by jí zaručila samostatné postavení (v rámci monarchie) a moderní společenský řád. 9.8. bylo od země moravskoslezské opět odloučeno Slezsko a stalo se samostatnou korunní zemí říše.

'''1849''' 23.1. František Palacký vystoupil v říšském sněmu (zasedal v [[Kroměříž]]i, protože ve Vídni byl neklid) s návrhem etnické [[Federace|federalizace]] říše, která by se skládala z osmi zemí, jednu z nich by tvořily Čechy s Moravou, Slezskem a Slovenskem. 4.3. Říšský sněm byl rozehnán, byla vydána ústava nařízená císařem. Podle ní bylo během roku na Moravě zřízeno [[místodržitelství]] jako orgán podřízený ministerstvu vnitra. Pravomoc země byla omezena tím, že ministerstvu vnitra byly přímo podřízeny též kraje. Zároveň bylo týmž ministerstvem potvrzeno, že moravským erbem je v modrém poli zlato-červeně kostkovaná orlice a zemským praporem žluto-červená bikolóra, jak se na tom usnesl zemský sněm v roce 1848.

'''1852''' Národní jednota moravská (vznikla roku 1849 pod názvem ''Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje'' za účelem propagace [[čeština|češtiny]]) se přejmenovala na [[Matice moravská|Matici moravskou]] a za cíl si stanovila podporovat šíření česky psané literatury na Moravě.

'''1860''' Byla zrušena olomoucká univerzita; jen teologická fakulta zůstala zachována (bez přerušení existuje dodnes). Obnovení české univerzity se stalo brzo jedním z nejdůležitějších bodů české politiky na Moravě. Byla zrušena slezská zemská vláda v Opavě a Slezsko bylo sloučeno s Moravou, následujícího roku však jeho samostatnost byla opět obnovena (trvala až do r. 1918).
[[Soubor:Vaclav Maly - Moravians 040.jpg|thumb|Jeden z moravských krojů]]
'''1861''' Došlo k obnovení moravského zemského sněmu. Po prvních volbách do něj vystoupili slovanští (již se považovali za Čechy) poslanci pod vedením [[Alois Pražák|Aloise Pražáka]] s prohlášením, v němž uznávali spojení Moravy a Slezska s Čechami (což se lišilo od postoje r. 1848), zároveň však chtěli zachovat dosavadní samosprávu Moravy.

První a druhá třetina 19. století byla rozhodující pro národnostní uvědomění moravského obyvatelstva. Přelomovým byl rok 1848 – před ním bylo národní vědomí omezeno jen na malou část slovanských obyvatel Moravy a ti se zcela přirozeně považovali za Moravany odlišné od Čechů nebo mnohem častěji za Hanáky, Valachy apod. bez vědomí o Moravě jako celku. Politicky činní Moravané však během dvou revolučních roků 1848–9 většinou změnili své stanovisko k českému národu a stali se jeho zastánci a propagátory na Moravě. Proto se po roce 1848 již myšlenky na samostatný moravský národ neobjevují a všeobecné šíření národního vědomí do všech vrstev obyvatel Moravy v 60. letech (kdy se začínají slovanští obyvatelé Moravy běžně označovat za Čechy) tak mělo český ráz a moravské vědomí se postupně omezilo na zemské. Zastánci moravských národních názorů (pokud existovali) byli natolik slabí, že nebyli schopni je šířit ve společnosti (bylo to dáno německostí větších měst; ale všude v Evropě bylo národní hnutí slabé tam, kde bylo odkázáno na venkov). Definitivně se Morava stala českou v posledních dvou desetiletích, kdy národní myšlenky dorazily i do všeobecně zaostalých oblastí [[Slovácko|Slovácka]] a [[Valašsko (Morava)|Valašska]].

'''1862''' 1.2. byla (schválením stanov) založena první organizace [[Sokol (spolek)|Sokola]] na Moravě. V Čechách byl Sokol založen v Praze až 16.2. téhož roku ([[Jan Helcelet]] měl zprávy o přípravách vzniku pražské organizace), což ukazuje rychlost, s níž se již české národní myšlenky přenášely na Moravu.

'''1867''' Čeští obyvatelé Moravy ve velkém počtu zdravili vlak, který vezl přes Moravu z Vídně do Prahy české korunovační klenoty. Ukazuje to na sílící ztotožnění slovanských obyvatel Moravy s českými národními hodnotami.

'''1868''' Čeští poslanci moravského zemského sněmu vydali ''Deklaraci moravských poslanců'', v níž se kladně vyjádřili k myšlence jednoty Koruny české, avšak se zachováním existence markrabství. V reakci na to se zemský sněm (v němž většinu tvořili němečtí poslanci) vyjádřil proti spojení Moravy s Čechami, totéž učinil i sněm ve Slezsku. V tom se zřetelně projevilo rozdělení Moravy na českou (orientace na spojení s Čechami) a německou (orientace na převahu Němců v Rakousku nebo spojení s Německem). Pro myšlenky na svébytnou, nečeskou Moravu již v tomto nebylo místo a nebyl čas, prostor a odhodlání vytvářet novou samostatnou národní kulturu, která do té doby neexistovala; přebrání kultury české a podíl na ní byly tehdy zřejmě jedinou možnou cestou zachování slovanského rázu Moravy.

'''1879''' Čeští poslanci říšského parlamentu ve Vídni z Moravy se spojili s českými v jednotném Českém klubu.
[[Image:Schoberova mapa Moravy a Slezska (1888).jpg|thumb|Schoberova mapa Moravy a Slezska (1888)]]
'''1891''' V Olomouci byla založena lidová strana (s názvem ''Neodvislá strana lidu na Moravě''), která měla zřetelnou českou orientaci a v dalších letech se stala velmi úspěšnou.

'''[[1905]]''' V moravském zemském sněmu byl uzavřen tzv. [[moravský pakt]], který měl nastolit česko-německý národnostní smír. V podstatě šlo o rozdělení Moravy podle národního principu. Změny se týkaly především voleb do zemského sněmu (Češi získali většinu, ale Němci měli víc poslanců, než byl jejich podíl na obyvatelstvu) a školství (děti měly navštěvovat takovou školu, jejímuž vyučovacímu jazyku rozuměly).

Před první světovou válkou bylo v pravomoci zemí (tedy i moravské a slezské): správa majetku a podniků ve vlastnictví země, organizace zemědělství, správa průmyslu a živností, veřejné bezpečnosti a vojenských záležitostí v zemi, péče o kulturu a školství, veřejné stavby a dopravu a vybírání zemských daní.

'''[[1914]]''' V souvislosti s vyhlášením války Rakouska byla pozastavena činnost zemských sněmů v říši, i moravského a slezského.

'''[[1916]]''' Sdružením českých poslanců v říšské radě (za Čechy i Moravu) vznikl Český svaz; spolu s ním vznikl [[Národní výbor (916)|Národní výbor]] jakožto nejvyšší zástupce českého národa v Čechách a na Moravě, i v něm se účastnili politici z Moravy. Oba orgány vznikly za účelem soustředit politickou moc českého národa před předpokládanou přestavbou říše po nástupu nového císaře [[Karel I.|Karla]]. Samostatný politický postup Moravy se tu neobjevuje.

'''[[1918]]''' 13.4. se v Praze konala „národní přísaha“ (vyhlášeno odhodlání vytvořit československý stát), které se zúčastnila delegace politiků z Moravy a souhlas s ní vyjádřilo i několik moravských měst, o něco později i shromáždění zástupců moravských politických stran. 29.9. změnily katolické strany na Moravě své stanovisko k Rakousku a vydaly prohlášení, v němž bylo kromě jiného uvedeno: „''i my jdeme s celým národem za jedním cílem, jímž je náš samostatný československý stát''.“ Tento postoj ukazuje, že i když moravští katolíci v minulosti neviděli rádi připojování k převážně husitským Čechám, nijak to nebylo motivováno národnostním hlediskem. 25.10. moravští členové pražského národního výboru vytvořili v Brně moravský Národní výbor, který se považoval za centrální orgán českého národa na Moravě.

== 1918– Morava jako součást novodobého československého státu ==
[[Soubor:Spontánní manifestace 29 10 1918.gif|thumb|Spontánní manifestace ke vzniku republiky 29. října 1918 v Bučovicích]]
'''[[1918]]''' 28.10. na Moravu přicházely zprávy o pražském převratu a vyhlášení československého státu, nevěřilo se jim však a tak se nic na Moravě nedělo. 29.10. česky psané noviny uveřejnily zprávu o událostech v Čechách, ve většině obcí pak místní národní výbory přebíraly moc do svých rukou. Národní výbor v Brně převzal moc od místodržitele [[Karel Heinold|Karla Heinolda]], který na jeho nátlak odstoupil, místodržitelskou pravomoc získala národním výborem jmenovaná správní komise. Během následujících dnů přešly do rukou Moravského zemského výboru všechny státní úřady na Moravě. Mezi obyvatelstvem Moravy se vznik samostatného českého státu setkal s nadšením, lidé se hojně zdobili českou [[bikolóra|bikolórou]], vedle ní se však na domech objevovala i červeno-zlatá bikolóra moravská. 30.10. vyhlásili ve Vídni němečtí poslanci z Moravy a Slezska odtržení Němci osídlených oblastí na severu a jejich připojení k Rakousku jako provincie Sudetenland s centrem v [[Opava|Opavě]]. Český národní výbor poslal do Opavy vojenské oddíly, před nimiž (v prosinci) provinční vláda uprchla, moc převzal pražským národním výborem jmenovaný zemský prezident [[Jan Šrámek]], který stanovil správní komisi. 3.11. vyhlásili Němci na jižní Moravě provincii [[Deutschsüdmähren]] (Německá jižní Morava) a její připojení k Rakousku, akce byla vojensky zlikvidována. 8.12. (s účinností od 14.) bylo vyhlášeno zrušení národních výborů (ve Slezsku k němu došlo až 27.12), jejich zákonodárné pravomoci přešly na [[Národní shromáždění]] (prozatímní československý parlament), výkonné pravomoci převzala vláda. Během vzniku Československa moravská a slezská země fakticky zanikly, jejich včlenění do československého státu se však událo s podporou moravského a slezského obyvatelstva.

'''[[1919]]''' 28.1. byla zákonem zřízena [[Masarykova univerzita|univerzita v Brně]] (Masarykova). Po zániku olomoucké univerzity se tak na Moravě opět obnovila univerzita. [[10. září]] vítězné státy dohody a poražené Rakousko uzavřely [[Saint-Germainská smlouva|saintgermainskou smlouvu]], podle níž Československu mimojiné připadlo město [[Valtice]] a čtyři okolní vesnice.
[[Image:Neuskutečněné župní rozdělení Moravy a Českého Slezska z roku 1920.png|thumb|Neuskutečněné župní rozdělení Moravy a Českého Slezska z roku 1920]]
'''[[1920]]''' 29.2. schválena československým parlamentem nová ústava, podle níž mělo být Československo rozděleno na [[župa|župy]], které se dále měly dělit na okresy. Československo tak mělo být unitárním státem bez rozdělení na autonomní celky a země měly být úplně zrušeny. Proti župnímu zřízení vystupovaly zejména socialistické strany, německé obyvatelstvo, čeští nacionalisté (některé župy by byly převážně německé) a samotné úřednictvo, takže se župy nakonec neustanovily; záměr rozdělit stát na župy pojalo ministerstvo vnitra již na počátku roku 1919 a vytrvalo při něm i přes hlasy z Moravy, že by se jednotná Morava měla zachovat. Snahy uchovat zemské zřízení byly dokonce občas označovány za ''příšeru separatismu''. Podle zákona přijatého s novou ústavou měly být na Moravě a ve Slezsku župy Jihlavská, Brněnská, Olomoucká, Hradišťská, Ostravská a Těšínská. Nová ústava také stanovila barvy republiky – červenou, modrou a bílou; státní znak republiky stanovil zvláštní zákon, ve velkém a středním erbu republiky byla Morava reprezentována stříbrno-červeně kostkovanou orlicí – tyto barvy byly zvoleny, protože odpovídaly barvám republiky a údajně vyjadřovaly slovanskost Moravy, zatímco zlaté (žluté) kostkování orlice bylo mylně považováno za symbol němectví ([[Fridrich III. Habsburský|Fridrichovo]] polepšení z r. 1462 však s národností nic společného nemělo, navíc na trojí žádost moravského zemského sněmu v průběhu 19. století o opravu stříbrno-červeného kostkování moravské orlice ve velkém erbu říše odpovědělo ministerstvo vnitra vždy kladně, ale nápravu nezjednalo). Současně se schválením vlajky republiky byly zakázány vlajky zemské.

'''[[1927]]''' Schválen organizační zákon, který rozděloval Československo na země (v Čechách se proti němu zvedl odpor, požadující uskutečnění žup).
[[Image:První Československá republika.png|thumb|Správní uspořádání Československa po roce 1928]]
'''[[1928]]''' [[1. prosinec|1. prosince]] vstoupil organizační zákon v platnost. Vznikla [[Země Moravskoslezská]], Slezsko bylo s Moravou sloučeno do jedné země mimojiné z obavy, aby slezští Němci, kteří v něm převažovali, nezískali přímiš velký politický vliv. V čele země stál zemský prezident jmenovaný prezidentem republiky a podřízený ministru vnitra. Zemské zastupitelstvo bylo volené ze dvou třetin, třetinu jmenovala vláda. V pravomoci zemí bylo řízení [[policie]] a četnictva v zemi, země dohlížely na [[okres]]ní úřady a pečovaly o hospodářské, sociální, dopravní, kulturní a zdravotní záležitosti, pokud přesahovaly působnost obcí nebo okresů. Zřízením zemí však zůstalo Československo nadále unitárním státem, pravomoci zemí spočívaly spíš ve výkonu státní moci na jejich území, samospráva zemí byla oproti stavu v Rakousku velmi malá, prvotním smyslem zemí ani nebylo zachování jejich identity. Česky mluvící část obyvatel Moravy se však v té době považovala za Čechy (případně Čechoslováky) a i tato velmi malá [[samospráva]] jí dostačovala.

'''[[1938]]''' (8.–9. 10.) Na základě [[Mnichovská dohoda|mnichovské smlouvy]] byla Německem a Polskem obsazena téměř třetina území země Moravskoslezské, počet obyvatel klesl o jeden milion (na 2,5 milionu).

'''[[1939]]''' 13.1. československá vláda rozpustila zemská zastupitelstva, jejich pravomoci převzali zemští prezidenti. 14.3. začala okupace zbytku Moravy německými vojsky. 15.3. Na Slovácku se utvořila skupina s názvem [[Národopisná Morava]], která usilovala o připojení Slovácka ke Slovensku. U obyvatel Slovácka se plány skupiny nesetkaly s porozuměním. 16.3. byl zbytek Moravy a Slezska začleněn do [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]] (název nevyjadřoval ani respekt k odlišnostem Čech a Moravy – Slované byli pro nacisty podlidé – ani vědomí tradice historických zemí – v [[Německo|Německu]] samém země sice nadále existovaly, ale jejich autonomie byla již roku [[1933]] zcela odstraněna, a v obsazeném [[Rakousko|Rakousku]] byly země dokonce zrušeny). Zůstalo zachováno rozdělení Protektorátu na země, hranice Moravy byly v okolí Jihlavy a Polné posunuty na úkor Čech.

'''[[1945]]''' 12.5. byl v Brně ustaven Moravskoslezský zemský národní výbor, který v následujících letech energicky hájil samosprávu země proti centralistickým krokům pražských ministerstev. Tyto kroky vedly již koncem roku 1945 ke zdůrazňování svébytnosti Moravanů (ovšem v rámci českého národa), což se od vzniku Československa objevilo poprvé (poprvé se také od roku 1918 na veřejnosti objevila zemská vlajka). [[16. květen|16. května]] byla československou vládou zřízena expozitura tohoto výboru pro Slezsko a severní část Moravy (tzv. [[Slezská expozitura země Moravskoslezské]]). Samovolně se vytvořila i Slezská národní rada, jejich požadavek na samosprávu Slezska vláda zamítla. 13.6. došlo mezi Československem a Polskem k územnímu sporu o Ratibořsko, situace se vyhrotila také na Těšínsku; nakonec k územním změnám nedošlo.

'''[[1946]]''' (20.2) Zákonem byla obnovena (po 86 letech) [[Univerzita Palackého|univerzita v Olomouci]]. 12.6. se sešel obnovený Zemský národní výbor, nejvíc zástupců v něm na základě voleb měli [[Komunistická strana Československa|komunisté]], kteří obsadili i úřad předsedy národního výboru, většinu pak měli ve slezské expozituře, pročež nejprve žádali vytvoření samostatné země slezské a když neuspěli, začali hlásat nutnost zemské zřízení odstranit.

'''[[1948]]''' 21.12. Byl přijat zákon o krajském zřízení (s platností od [[1. leden|1. ledna]] [[1949]]), který znamenal zrušení Moravskoslezské země a její slezské expozitury. Morava a Slezsko byly rozděleny mezi kraje ([[Jihlavský kraj|Jihlavský]], [[Brněnský kraj|Brněnský]], [[Olomoucký kraj (1949-1960)|Olomoucký]], [[Gottwaldovský kraj|Gottwaldovský]], [[Ostravský kraj|Ostravský]], částečně též [[Českobudějovický kraj|Českobudějovický]] a [[Pardubický kraj (1949-1960)|Pardubický]], přičemž Jihlavský výrazně zasahoval do bývalé země české. Samospráva krajů byla teoretická, fakticky byly kraje podřízeny pražským ministerstvům.

'''[[1960]]''' Zákonem byly dosavadní menší kraje nahrazeny většími kraji – území Moravy bylo nyní rozděleno mezi kraje [[Jihomoravský kraj (1960-1999)|Jihomoravský]] (zahrnul i okrajová části východních Čech), [[Severomoravský kraj|Severomoravský]] (zahrnul i celé území [[České Slezsko|Českého Slezska]]), menší části se staly součástí krajů [[Jihočeský kraj (1960-1999)|Jihočeského]] a [[Východočeský kraj|Východočeského]].

'''[[1963]]''' K 1100. výročí příchodu [[Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]] byla uspořádána výstava ''Velká Morava'', která se setkala s velkým zájmem a jistým způsobem oživila pocity moravanství, které se jinak do té doby nemohlo projevovat. [[Archeologie|Archeologické]] výzkumy [[Velkomoravská říše|velkomoravských]] nalezišť byly podporovány vládou, aby se ukázala vyspělost „prvního společného státu Čechů a Slováků“.

'''[[1968]]''' 16.–17. 4. zasedání poslanců Jihomoravského kraje v souvislosti s připravovanou [[federace|federalizací]] Československa navrhlo, aby jednou z částí federace byla i země Moravskoslezská (návrh na trojfederaci). Tento návrh se na celé Moravě (i na severní a ve Slezsku, přes odmítavé stanovisko představitelů Severomoravského krajského národního výboru) setkal s bouřlivým ohlasem a vesměs podporou. Objevily se i myšlenky na moravský národ, ale nikdo je ještě nepřijal. 20.5. Několik set vědeckých, kulturních a hospodářských pracovníků v Brně založilo [[Společnost pro Moravu a Slezsko]] (předsedou se stal [[Boleslav Bárta]]), která brzy získala přes 100 000 členů a která měla pomoci uskutečnit státoprávní změny ve prospěch obnovení Moravy, požadovala dokonce celomoravské referendum; ministerstvo vnitra nicméně zpočátku odmítalo tuto organizaci zaregistrovat. 4.6. Zástupci obou moravských krajů jednali o trojdílné federaci v Praze s komisí pro státoprávní uspořádání, která jejich návrhy odmítla, stejně učinil později (16.7.) parlament. 28.10. pak byla vyhlášena federalizace Československa na národnostním principu se dvěma republikami – [[Česká socialistická republika|českou]] a [[Slovenská socialistická republika|slovenskou]].

'''[[1980]]''' Papež Jan Pavel II. při příležitosti poutě na Velehrad prohlásil Cyrila a Metoděje spolupatrony Evropy (vedle [[Benedikt z Nursie|sv. Benedikta]]).

'''[[1988]]''' V brněnské verzi samizdatového časopisu ''Střední Evropa'' se začaly objevovat články a z nich vzniklá diskuze o Moravě a jejím postavení. Zde se také poprvé objevily postoje moravsky národní, nikoli již jen oblastní (zemské).

'''[[1989]]''' V prosinci vzniklo [[Moravské občanské hnutí]] (předsedou se stal [[Miroslav Richter]]), s vedením [[Občanské fórum|Občanského fóra]] jednalo ohledně obnovení Moravskoslezské země, bylo však odmítnuto. Souběžně vytvořil [[Boleslav Bárta]] [[Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko]]. V této době se také názor, že Moravané jsou (nebo mají být) jiným národem než Češi, rozšířil mezi velkou částí moravského obyvatelstva (počátkem roku 1990 uskutečnil Etnografický ústav Filozofické fakulty [[Masarykova univerzita|Masarykovy univerzity]] na území bývalé [[Moravskoslezská země|Moravskoslezské země]] průzkum, v němž se 88 % dotázaných označilo za Moravany, 3 % za Čechy a 8 % za Slezany) – byl to však pro mnohé nejen v Čechách, ale i na Moravě překvapivý a odmítaný názor a zvlášť v Čechách byl posuzován jako projev [[extremismus|extremismu]].

'''[[1990]]''' 20. 1. byla vyhlášena [[Charta pro Moravu a Slezsko]] požadující obnovení jednotné Moravy (v jakékoli podobě) včetně území ve [[Východočeský kraj|Východočeském]] a [[Jihočeský kraj (1960-1999)|Jihočeském]] kraji. 1.4. Společnost pro Moravu a Slezsko vydala deklaraci požadující obnovení Moravskoslezské země. Zároveň vznikla politická strana [[Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko]]. Později vznikla ještě [[Moravská národní strana]]. 9. 5. Československý (a po něm i český) parlament označil zrušení Moravskoslezské země za nespravedlivé. Praktické kroky z těchto prohlášení však nikdy nebyly vyvozeny. Po prvních volbách do československého a českého parlamentu po svržení komunistické vlády 9. 6. získaly moravské strany asi 10 % poslaneckých míst, což bylo většinou přijato s překvapením. Brzy vypracovali poslanci Bártova hnutí návrh na přetvoření Československa ve [[Federace|spolkový stát]], návrh však byl zamítnut. Obnovení moravskoslezské země mělo podporu i v obou krajských národních výborech, které se dohodly na sloučení (zákon takový postup připouštěl), to se však pro odmítavý postoj předsedy jihomoravského výboru [[Zdeněk Přikryl|Zdeňka Přikryla]] nakonec neuskutečnilo. 28. 10. se ve [[Slavkov u Brna|Slavkově]] (u Brna) sešli československý prezident [[Václav Havel]] a premiéři československé, české a slovenské vlády na jednání o budoucím státoprávním uspořádání. Zástupci moravských požadavků (hromadně demonstrujících před zámkem) nebyli vůbec na jednání připuštěni (to se opakovalo i u dalších jednání).

'''[[1991]]''' 2.–3. 3. se uskutečnilo sčítání lidu, v němž respondenti poprvé od sčítání lidu na území [[České země|českých zemí]] uvedli jako svou národnost i národnost moravskou, ke které se přihlásilo přes 1 350 000 lidí. Dříve jednotná česká národnost se tak rozložila na českou, moravskou a slezskou.<ref>[http://www.czso.cz/csu/2005edicniplan.nsf/t/D6002FD8F5/$File/kap_I_05.pdf Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk]</ref> 11. 2. byla v Brně sepsána moravskoslezská ústava.

'''[[1992]]''' V dubnu poslanecký klub HSM-SMS podal v českém parlamentu návrh na spolkové státní uspořádání České republiky, návrh však byl zamítnut. Po květnových volbách se do federálního parlamentu moravské strany nedostaly, do českého parlamentu se dostalo jen HSM-SMS. Podpora obou stran ze strany občanů v té době setrvale klesala, rovněž euforie ze samého počátku 90. let ohledně obnovení Moravy již byla v úpadku. 15. 9. byl založen [[Moravský národní kongres]], který vyhlásil moravskou státnost a hodlal se stát iniciátorem vzestupu moravského národního uvědomění; jeho předpoklady se však nenaplnily a organizace zůstala společensky málo významná.

'''[[1993]]''' 16. 3. jmenoval Moravskoslezský zemský sněm (vznikl v prosinci 1992 jako sdružení 24 moravských opozičních poslanců českého parlamentu) v Brně moravskoslezskou vládu. V listopadu se uskutečnil rozsáhlý průzkum mínění obyvatel na území bývalé Moravskoslezské země, podle nějž bylo pro obnovení Moravskoslezské nebo Moravské a Slezské země 67 % dotázaných.

'''[[2001]]''' Parlament České republiky definitivně zavrhl možnost ustavení zemského uspořádání ([[Ústava České republiky|ústava]] je připouštěla) a přijal ústavní zákon o vzniku krajů. Byly ustaveny kraje se stejnými sídly a tím ve stejném počtu a rovněž v podobných hranicích jako v roce 1948. Kraje byly vybaveny malými pravomocemi, finančně byly velice závislé na státu, o úrovni jejich samosprávy svědčilo i to, že byl z ústavy vyškrtnut článek, který jim umožňoval stanovovat si vlastní jména. Jihomoravský kraj si do svého erbu (který se podobá erbům ostatních krajů vzhledem k jednomu byrokratickému vzoru) vedle původní podoby moravského erbu dal též jeho podobu po polepšení z roku 1462 s nesmyslným odůvodněním, že se jedná o gesto smíření s Němci. Téhož roku se konalo sčítání lidu, v němž se k moravské národnosti přihlásilo jen asi přes 350 000 lidí. To již bylo jen potvrzení silného úpadku moravského hnutí, které mělo ještě v roce 1990 překvapivou sílu. Od té doby vypadá moravské hnutí navenek téměř mrtvé a v České republice nehraje ve veřejném životě žádnou roli.

'''[[2005]]''' 17. 12. vznikla sloučením HSMS-MNS a MDS strana [[Moravané (strana)|Moravané]], čímž má [[moravské hnutí]] poprvé od roku [[1989]] jednotné politické zastoupení. Programovým cílem strany Moravané je [[nezávislost]] Moravy (na území [[Moravská církevní provincie|Moravské katolické provincie]], tj. včetně [[České Slezsko|Českého Slezska]]) na základě práva moravského národa na sebeurčení.<ref>[http://www.moravane.cz/kestazeni/moravane_stanovy.pdf Stanovy strany Moravané (pdf)]</ref> Protože je existence zvláštní moravské národnosti podle strany Moravané předpokladem k vytvoření nezávislé Moravy,<ref>http://www.moravane.cz/index.php?aktNum=3</ref><ref>http://www.moravane.cz/prohlaseni.php</ref> strana Moravané požaduje, aby v nacházejícím sčítání lidu v roce [[2011]] byla moravská národnost výslovně uvedena na sčítacích arších.<ref>http://www.moravane.cz/index.php?aktNum=3</ref>

== Literatura ==
* BARTOŠ, Josef; TRAPL, Miloš. Dějiny Moravy. Díl 4. Svobodný stát a okupace. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004. ISBN 80-7275-044-5.
* JANÁK, Jan. Dějiny Moravy. Díl 3/1. Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1991. ISBN 80-85048-89-2.
* MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava (1310-1423). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-363-0.
* TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a Střední Evropa v letech 791-871. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-482-3.
* TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530-935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-138-7.
* VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1. Středověká Morava. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1991. ISBN 80-85048-17-5.
* VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1995. ISBN 80-85048-62-0.
* WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7422-563-0.
* ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí (1034-1198). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-196-4.

=== Související články ===
* [[Morava]]
* [[Moravané]]
* [[Moravské hnutí]]
* [[Seznam vládců Moravy]]
* [[Země Moravskoslezská]]
* [[Markrabství Moravské]]

== Reference ==
<references/>
== Externí odkazy ==
* [http://www.sendme.cz/trestik/WihodaPremMorava.htm Martin Wihoda: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu]

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Morava]]
[[Kategorie:Dějiny Moravy|*]]
[[Kategorie:Dějiny podle zemí|Morava]]