Ivan Drago: 1 revizi

2014-05-07T10:42:53Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 7. 5. 2014, 10:42

Sysop: Nahrazení textu

2011-03-01T21:15:37Z

Nahrazení textu

Nová stránka

{{Infobox české obce a města
| název = Domanín
| status = obec
| kraj = [[Jihomoravský kraj|Jihomoravský]]
| okres = Hodonín
| ob.roz.půs = [[Kyjov]]
| pov.ob = [[Bzenec]]
| země = [[Morava]]
| výměra = 7,01
| obyvatelé = 1 007
| obyv.datum = 1. 1. 2008
| zem.šíř = 49° 00’ 13’’
| zem.dél = 17° 17’ 11’’
| PSČ = 696 83
| početzsj = 1
| početč = 1
| početk = 1
| adresa = Domanín 9<br />69683 Domanín
| web = www.domanin.eu
| úř.web =
| email = domaninho@seznam.cz
| starosta = Ing. Tibor Koóš
| foto =
| popisek.foto =
| znak = Image:Domanín (Hodonín) CoA CZ.jpg
| vlajka = Image:Domanin_HO_CZ_flag.png
| loc-map = {{LocMap |Česko |label=Domanín |lat_deg=49 |lat_min=00 |lat_sec=13 |lon_deg=17 |lon_min=17 |lon_sec=11 |float=center }}
| NUTS5 = CZ0645 586145
| NUTS4 = CZ0645
| NUTS3 = CZ064
| nad.výš = 238
}}
Obec '''Domanín''' se nachází v okrese [[Okres Hodonín|Hodonín]], kraj [[Jihomoravský kraj|Jihomoravský]].
Ke dni 1. 1. 2008 zde žilo 1 007 obyvatel.
== Historie ==
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1220.
Z nejstarších forem názvu obce ''Domankowitz'' v r. 1228, ''Domanin'' v r. 1250, ''Domaninghen'' v r. 1261 a ''Domaningen'' v r. 1265 vyplývá, že původní tvar jména obce je čelední a pochází z osobního jména Doman nebo Domana. Domanínu dal jméno pravděpodobně feudál tohoto jména, který držel ves před rokem 1228.
Katastr obce byl menší, v současnosti obsahuje i území zaniklé vsi Lovčice, která náležela ořechovskému statku a zpustla.
Dějiny obce jsou úzce spjaty s historií [[Velehradský klášter|velehradského kláštera]], kde se dochovaly nejstarší písemné zmínky o Domaníně.
První písemná zpráva se zmínkou o Domaníně je listina krále Přemysla Otakara I. ([[27. listopad]]u 1228) – klášterní privilegium vydané k příležitosti posvěcení nového kláštera, kterou se klášteru přiznávalo osvobození od daní, poplatků a některých povinností, tzv. klášterní imunita. Toto privilegium se vztahuje na seznam statků kláštera, který obsahuje asi 50 vsí včetně Domanína.
Z historických pramenů není zřejmé, kdo a kdy ves velehradskému klášteru daroval, stalo se tak pravděpodobně hned po založení kláštera na počátku 13. století a dárcem byl pravděpodobně markrabě moravský.
Jádrem Domanína byl klášterní dvůr. Ve dvorech se obvykle choval dobytek, pěstovalo vinařství, ovocnářství.
Na konci vlády [[Přemyslovci|Přemyslovců]] – koncem 13. století a za vlády Jana Lucemburského – začátkem 14. století pustly v důsledku válečných výbojů i klášterní dvory. Mezi zpustlé patřil i Domanínský dvůr. Klášter začal dvory pronajímat šlechtě, navíc za vlády moravských markrabat – [[Jošt Lucemburský|Jošta]] a [[Prokop Lucemburský|Prokopa]] – docházelo i k uchvácení klášterních statků od sousedů a nájemců.
Od husitských válek a krále Zikmunda se i za králů Jiřího z Poděbrad, [[Vladislav Jagellonský|Vladislava Jagelonského]], Ferdinanda I. obec často dostávala do zástavy šlechticům – Matějovi z Častrova, Hynkovi Bilíkovi z Kornic, Janovi a Jindřichovi Mouřínovským z Mezilesic, Zikmundovi Prakšickému ze Zástřizl, Pavlovi z Žerotína na Buchlově. Poslednímu z pánů a jeho bratrům Janovi a Václavovi rozhodl král po šetření poměrů na klášterních statcích zastavit ves na 15 let. Po smrti Pavla z Žerotína odmítli jeho bratři držet klášterní statky v zástavě, proto král prostřednictvím opata řeší situaci zástavnou Přemkovi z Víckova i po životě jeho syna Viléma, vnuka Přemka i jeho syna.
Po roce 1594 ubývá klášteru příjmu ze vsí a robotní povinnosti se nevyplácí pro překonávání vzdáleností vsí od kláštera. Klášter nabídl za poplatky vzdálenějším vsím privilegia namísto robotních úkonů. V roce 1595 se představení obce dostavili před opata a konvent a žádali svobody, za které odvedli kromě dosavadních poplatků 100 zlatých moravských. Opat Ekart Švaben a konvent velehradského kláštera osvobodil poddané Domanína od stavění sirotů, od dalekých cest, od robot ke klášternímu dvoru, k rybníku, k rolím, k vinohradům a k stavění klášterním a také od [[odúmrť|odúmrti]], přičemž nesmí odkazovati židům a nekřtěncům a nabyvatelé se musí ve vsi usadit. K tomuto udělil souhlas král Rudolf II., protože Domanín jako klášterní statek podléhal královské komoře.
Výše dalších poplatků za nové svobody ukazuje na zámožnost obce, která pocházela hlavně z výnosů vinhradů. Již v této době bylo jihomoravské víno vyhledáváno a vyváženo do Čech, Slezska a Polska.
V 16. století byly v Domaníně dva svobodné dvory, jejichž majitelé náleželi k nižší šlechtě. Dvory byly selské usedlosti osvobozené od robot, místo kterých platily peněžitý plat. Jeden držel Adam Žáček z Kuklovic a druhý Bernart Jiří z Liputovic a později Balcar Kaltenhof z Malejova.
V tomto období příslušel Domanín ke krevnímu soudu buchlovskému.
Na hradě Buchlově zasedalo tzv. lovecké právo, které soudilo zločiny související s poškozováním majetku na tzv. krevních gruntech (všechno se zahrnovalo pod pojem pych). V černé knize rozsudků loveckého práva byly zapsány také tři rozsudky z Domanína – za mordy a loupeže, za založení ohně na radnici a vylámání se z vězení a za vraždu.
Rozkvět, kterého Domanín dosáhl koncem 16. století byl zastaven válečnými událostmi v první polovině 17. století vypuknutím třicetileté války. Již před ní v roce 1605 pravděpodobně Domanín prodělal nájezd [[Štěpán Bocskay|uherských povstalců Bočkajů]] proti Rudolfu II. Písemné záznamy dokládají v tomto období vyloupení, vyvraždění a vypálení blízkého Bzence Bočkajovci, kteří pravděpodobně prošli také Domanínem. Během třicetileté války se odhaduje snížení stavu obyvatel z 500 na 200.
Roku 1619, poté co se dostali protestantské stavy k moci, rozhodl moravský sněm o konfiskaci všeho movitého i nemovitého církevního majetku. Část velehradských klášterních statků byla v první polovině roku 1620 prodána pánům na Buchlově a zbytek koupili Jan Bernard z Kunovic na Ostroze a Baltazar Kaltenhof z Domanína, bývalý velehradský úředník.
Další válečné výpravy na Moravě ochudily území pochody vojsk, loupežem dobytka, ničením úrody a vypálením gruntů. Na klášterních statcích zůstala asi 1/7 obyvatelstva.
V roce 1628 se úřadu na Velehradě ujal opat Greinfelfeld, klášter byl polopustý a jeho poddanské grunty zničené. Opat začal zřizovat nové dvory, z nichž jeden byl umístěn v [[Polešovice|Polešovicích]] a druhý v Domaníně. Základem dvora v Domaníně byl svobodný dvůr, který opat vykoupil od neznámého šlechtice..
Roku 1663 napadli Moravu Tataři, kteří po celém Slovácku 40 let vypalovali vesnice, obyvatele zabíjeli nebo odvlékali do zajetí. Při obnovování dvorů po dalších válkách bylo k nim svedeno mnoho [[rustikál]]ní půdy, protože mnoho gruntů zůstalo opět zpustlých. Rozloha domanského dvora byla zvětšena a pozemky byly zaokrouhleny výměnou s poddanými. Ke znovuvybudování dvora došlo v letech 1672 – 1678, pěstovalo se zde obilí, luštěniny, konopí, vinná réva a choval dobytek.
V roce 1719 koupil velehradský opat od hrabat Rudolfa a Karla Maximilána z Magni ořechovské panství, ke kterému patřily i [[Těmice]] a spojil je s domanínským v jeden celek.
V 18. století rozšiřuje vrchnost polnosti a zřizuje nové dvory, vyžaduje nové síly v hospodářství a ztěžuje robotu. Poddaní se snaží od roboty osvobodit.
V letech 1741 – [[42]] byla Morava postižena vpádem pruského vojska, který dopadá i na velehradský klášter.
Později roku 1782 ruší Josef II. kláštery, které se nemohly prokázat prospěšným povoláním (např. vyučováním, ošetřováním nemocných atd.). Jmení zrušených klášterů bylo zabráno a v nich byl zřízen Náboženský fond, z jehož výtěžku měly být zřizovány nové fary a kostely v odlehlých vsích. Roku 1784 došlo tímto zařízením ke zrušení velehradského kláštera a rok po jeho zrušení byla provedena abolice robot na velehradském panství. Po tomto opatření zůstaly roboty, které vrchnost potřebovala na poli, v lese a na zámku, popřípadě na honech. Z některých robot se poddaní mohli vykoupit, za jiné byli peněžně odměňováni dle roční doby a hodnoty výkonu. Náboženský fond jako správce církevních statků začal rozprodávat a pronajímat polnosti, u domanínského dvora zůstalo 397 z 540 měřic.
Z domanínského, těmického a ořechovského dvora se stala tzv. junkerství s právem prodeje, dědictví a daru. Byly v eufytenickém držení majitelů, tedy v druhu dědičného nájmu, z kterého uživatel odváděl peněžité a naturální dávky a práce.
Od roku 1796 do roku 1820 bylo domanínské junkerství čtyřikrát prodáno – nejdříve Fr. Dagoberu Zárubovi z rosického panství, poté ho koupili Tadeáš Weinhard a Jáchym z Trautsmandorfu, dále baronesa von Königsbrum, roz. hraběnka z Bertholdů a nakonec společně s junkerstvím těmickým Jan Karel, hrabě ze Stommu.
Náboženský fond, který spravoval statky velehradského panství špatně hospodařil a proto se moravskoslezská komise pro zcizování státních statků usnesla, aby bylo přikročeno k prodeji velehradského panství. Dne 9. května 1837 bylo panství prodáno Jiřímu, svobodnému pánu ze Sinny, řeckému velvyslanci ve Vídni, Mnichově a Berlíně. Po jeho smrti r. 1857 přešlo panství na jeho dceru Ifigenii, později provdané za vévodu de Castries.
Dne 22. listopadu 1883 kupuje velehradské panství Katolický podporovací spolek pro Olomouckou diecézi, která r. 1890 povolává na Velehrad [[Tovaryšstvo Ježíšovo|Jezuity]].
Domanínské historické události
Podle [[urbář]]e velehradského panství pravděpodobně z let 1597 – 1615, ověřeného roku 1896 bylo v obci 5 láníků, 2 tříčtvrtláníci, 15 pololáníků, 17 čtvrtláníků, 20 půlčtvrtláníků a 16 podsedníků bez polí.
Druhý lánský rejstřík z r. 1669 určuje přibližný stav osídlení po třicetileté válce. V této době bylo 323 hospodářství obydlených a 47 opuštěných. Údaje velehradského kláštera uvádí 28 čtvrtláníků, 19 zahradníků, 15 domkařů, svobodný dům hraběte z Rotálu, 7 zahrad a 7 chalup.
Podle údajů [[Tereziánský katastr|Tereziánského katastru]] zaujalo místo láníků a pololáníků 13 sedláků, dále je zde 35 zahradníků, 41 domkařů, kteří vlastní vinice bez polí, 27 podruhů – 1 švec, 17 nádeníků, 9 vdov a 1 žebrák. Vrchnost užívá 41 měřic, šafář 3 měřice a obec 13 měřic polí. Roku 1674 bylo v Domaníně 1949 měřic polí a 136 měřic obdělaných i pustých vinic. Les k obci nepatřil. V obci nejsou louky, poddaní si kupují trávu a seno od veselské vrchnosti. Nedostatek luk omezuje chov dobytka.
Podle Dominikální fasse z r. 1750 bylo u domanínského dvora 284 měřic polí a 9 měřic zahrad panské půdy (dominikální) a 66 měřic poddanské (rustikální) půdy. Z panských luk se sváží 34 vozů sena a 26 vozů otavy.
Roku 1768 byla půda znovu přeměřena, každý z 13 sedláků dostal 39 měřic a ¾ achtele polí ve stejných tratích a stejné výměry, u zahrad kolísá výměr mezi 2 – 3 achtely. 55 podsedníků dostalo každý 18 a ¾ měřice polí, na obecním gruntě je 5 domkařů, 2 ve vlastním domě, 40 má vlastní dům na panském gruntě a 18 bud je v zemi, dále je zde 32 podruhů.
Patent z r. 1770 přinesl poddaným povinnost zakoupit si grunt, čímž získali dědičné držení.
Roku 1787 zhotovením josefínského katastru bylo vyměřování a výběr daní odejmuto z pravomocí šlechty a přeneseny na státní úřady. Tohoto roku bylo v Domaníně naměřeno 1068 jiter polí, 156 jiter vinohradů a 26 jiter luk.
V 50. letech 19. století došlo k rozdělení gruntů na dvě části a tak se mladší synové sedláků vyhnuli vojenské povinnosti.
V r. 1843 bylo v obci 718 obyvatel, 232 mužů, 486 žen, je zde 178 domů a většina obyvatel se živí zemědělstvím. Je zde 5 živností. Větší statky mají 1 čeledína a 1 služku.
V obci vyvěrá malý potůček bez pojmenování.
Na trhy se chodilo do [[Bzenec|Bzence]].
K zajímavostem patří letité spory mezi Domanínem a [[Ořechov (okres Uherské Hradiště)|Ořechovem]] o hranice panství. V těchto sporech přišel Domanín o jediný les Horka. Další spory o pastviny byly ukončeny rozhodnutím královského tribunálu z rozkazu císaře Leopolda I., podle kterého jsou rozděleny na dvě části.
Roku 1864 začal platit nový obecní řád, který dával stejná práva všem občanům v obci. Toto opatření zavedlo příčinu dalších sporů mezi usedlíky a domkaři. Nakonec byly pozemky odprodány sedlákům.
Obec postihly dva velké požáry koncem 18. století, kdy bylo zničeno 75 domů. Velké škody na budovách, sadech a polích způsobila prudká vichřice v roce 1890.
Nejvýraznější vliv na území obce měla katastrofa v letech 1900 – [[1901]], kdy v horním konci obce došlo k sesuvu půdy a zřítilo se 42 domů, 20 z nich se rozpadlo úplně a 22 částečně.
Tato událost vedla k výstavbě nových domů na dolním konci nad potokem.
Slavnou osobností je [[Libuše Domanínská]] (operní pěvkyně) držitelka [[cena Thálie|ceny Thálie]].
== Pamětihodnosti ==
* Socha svatého Jana Nepomuckého
{{Článek z Wikipedie}}
{{commonscat|Domanín (Hodonín District)}}
{{Okres Hodonín}}
[[Kategorie:Vesnice okresu Hodonín]]
[[Kategorie:Mikroregion Bzenecko]]

Domanín (okres Hodonín) - Historie editací

Ivan Drago: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu