Ivan Drago: 1 revizi

2014-05-14T11:20:24Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 14. 5. 2014, 11:20

Sysop: Nahrazení textu

2012-01-08T15:11:53Z

Nahrazení textu

Nová stránka

[[Soubor:GreeceEpirus.png|thumb|300px|Řecký správní region Epirus]]
'''Epirus''' ([[Řečtina|řecky]]: Ήπειρος, ''Ípiros'' či ''Ēpeiros''; [[Latina|latinsky]]: ''Epirus''; [[Albánština|albánsky]]: ''Epiri''), případně také '''Épeiros''', je geografická a historická oblast na [[Balkán|Balkánském poloostrově]] v jihovýchodní [[Evropa|Evropě]]. Je rozdělena mezi [[Řecko]], kterému patří kolem 80 % jeho teritoria, a jižní [[Albánie|Albánii]], jejíž území má takřka stejně velikou rozlohu jako severní část někdejšího klasického Épeiru. Řeckou část této oblasti tvoří správní region Epirus, jehož hlavním městem je již od středověku [[Ioánnina]]. Tento řecký kraj zahrnuje teritorium o rozloze 9200 kilometrů čtverečních, které obývá kolem 350 000 lidí.
== Etymologie a geografie ==
''Apeiros'', původní jméno Epiru, je [[Dórové|dórský]] termín označující „pevninu“ nebo „kontinent“, čímž byla tato země odlišena od [[Jónské ostrovy|Jónských ostrovů]], nacházejících se při pobřeží Epiru. Původně bylo tohoto pojmu užíváno k pojmenování celého pobřeží severně od [[Patraský záliv|Patraského zálivu]]. Územní rozsah historického Épeiru je obecně vymezován městem [[Vlorë]] v Albánii na severu a Artským resp. [[Ambrakijský záliv|Ambrakijským zálivem]] v Řecku na jihu. Východní hranice oblasti tvoří pohoří [[Pindos]] ve vnitrozemí Řecka, jež odděluje Epirus od [[Makedonie (region)|Makedonie]] a [[Thesálie]] a v němž pramení řeka [[Vjosa|Aóos]]. Směrem na západ je Epirus omýván vodami [[Jaderské moře|Jaderského]] a [[Jónské moře|Jónského moře]]. Při pobřeží Epiru leží ostrov [[Korfu]] (Kerkýra), který ale není součástí Epiru (ze správního hlediska náleží k Jónským ostrovům).
[[Soubor:Acherons utsprång, Grekland.JPG|thumb|180px|Řeka Acherón]]
Epirus je charakteristický svojí drsnou a hornatou krajinou. Ta se vyznačuje převážně vysokými vápencovými pohořími, jež jsou součástí [[Dinárské hory|Dinárských hor]] a která dosahují výšky přes 2000 metrů. Většina Epiru se rozkládá na návětrné straně Pindu. Větry vanoucí z Jónského moře přináší oblasti vydatné deště, které činí z Epiru území s nejvyšším úhrnem srážek v Řecku. Klimatické podmínky jsou tudíž poměrně mírné. Místní vegetaci představují hlavně husté jehličnaté lesy plné divoké zvěře.
== Dějiny ==
=== Rané osídlení ===
První doklady lidského osídlení v Épeiru pocházejí z období [[neolit]]u. V této době byly zřejmě postaveny velké pohřební [[Mohyla|mohyly]], které oplývají mnoha znaky charakteristickými pro pozdější mohyly [[Mykény|Mykéňanů]], což nasvědčuje možnému spojení mezi Épeirem a [[Mykénská civilizace|mykénskou civilizací]]. Mykénského původu jsou patrně i dvě náboženská střediska této oblasti: ''Nekromanteion'' (Věštírna mrtvých) u řeky [[Acherón|Acherontu]] a [[Zeus|Diova]] věštírna v [[Dodóna|Dódóně]].
Na konci druhého tisíciletí př. n. l. (zhruba kolem [[1200 př. n. l.]]) vpadli Dórové přes Makedonii a Épeiros do Řecka. Důvody této invaze nejsou dosud jasné, každopádně původní obyvatelstvo Épeiru bylo vypuzeno na jih. Někdy na počátku prvního tisíciletí př. n. l. se pak v Épeiru usadily tři kmeny: Chaonové na severozápadě, [[Molossové]] ve střední části země a Thespróti na jihu. Zda byl původ těchto kmenů řecký, anebo se jednalo o [[Helenizace|helenizované]] [[Ilyrové|Ilyry]], není jisté.
V 7. století př. n. l. založily řecké obce řadu kolonií na pobřeží Épeiru, které sloužily jako přístavy při plavbě do [[Itálie]] a na [[Sicílie|Sicílii]]. Nejvýznamnější z těchto měst byla [[korint]]ská kolonie [[Ambrakia]]. Oproti [[Řekové|Helénům]], kteří sídlili ve městech či v jejich okolí, obývali Épeiroti pouze nevelké vesnice. Jejich hlavní zdroj obživy představoval lov a pastevectví. Území Épeiru, nacházející se na samé periferii [[Řecko|řeckého světa]], se vyznačovalo neustálým neklidem v důsledku permanentního tlaku ilyrských kmenů, jejichž teritorium se rozkládalo při východním břehu Jaderského moře. I přes svoji geografickou odlehlost se Épeiros těšil značnému náboženskému významu, díky již zmiňované věštírně v Dódóně – jež byla po [[Delfy|Delfách]] druhým nejproslulejším [[Orákulum|orákulem]] ve starověkém Řecku.
=== Vzestup Épeiru ===
Heléni pohlíželi na Épeiroty po velmi dlouhou dobu se značnou přezíravostí. Ještě v 5. století př. n. l. je historik [[Thúkýdidés]] označil za „[[barbar]]y“ tedy Neřeky. Teprve sto let poté jim bylo dovoleno zúčastnit se [[Olympijské hry|olympijských her]] po boku Helénů. Jedinými Épeiroty považovanými za Řeky byli členové molosské královské dynastie Aiakidů, kteří odvozovali svůj původ od [[Achilles|Achilleova]] syna [[Neoptolemos|Neoptolema]] (Pyrrha), mýtického zakladatele épeirského království. Řečtí a [[Řím|římští]] spisovatelé pozdějších věků, jako byli [[Apollodóros]], [[Strabón]], [[Dionýsios z Halikarnássu]], [[Pausaniás]], [[Klaudios Ptolemaios]], [[Cassius Dio]] či [[Eutropius]], řadili Épeiroty mezi Řeky. [[Plútarchos]] zmiňuje zajímavé prvky v místní kultuře a v [[Pyrrhos|Pyrrhově]] životopise informuje o tom, že Achillea „uctívali Épeiroti jako boha, přičemž v místním dialektu byl nazýván Aspetos“.
Aiakidé, jakožto dynastie vládnoucí Molossům, získali po roce [[370 př. n. l.]] nadvládu nad celým Épeirem, když dokázali prosadit svoji převahu vůči ostatním kmenům. Aby potvrdili svoji dominanci, spojili se Molossové s [[Starověká Makedonie|makedonským královstvím]], jehož moc v této době prudce expandovala. Spojenecký svazek byl utužen v roce [[359 př. n. l.]], kdy se neteř épeirského krále Arybba, princezna [[Olympias]], provdala za krále [[Filip II. Makedonský|Filipa II. Makedonského]]. Tři roky nato se Filipovi a Olympiadě narodil syn [[Alexandr Veliký|Alexandr]], který se měl později proslavit jako dobyvatel [[Perská říše|perské říše]].
Po smrti Arybba nastoupil na épeirský královský trůn [[Alexandr I. Épeirský]], Olympiadin bratr, jenž se vojensky angažoval na straně jihoitalských Řeků. V roce 331 př. n. l. ale v [[Lukánie|Lukánii]] padl. Jeho nástupce Aiakidés Épeirský zasáhl na straně Olympiady proti [[Kassandros|Kassandrovi]] během boje o vládu nad Makedonií, avšak v roce 313 př. n. l. byl sesazen. Po určitých peripetiích se v roce [[295 př. n. l.]] ujal vlády Aiakidův syn, [[Pyrrhos]]. Ten se projevil jako jeden z nejzdatnějších a nejodvážnějších vojevůdců starověku a do doby jeho panování tudíž spadá období největšího rozmachu Épeiru.
Brzy po nástupu na trůn využil Pyrrhos dynastických svárů v Makedonii k získání jejích pohraničních oblastí. Moc Épeiru dále upevnil obsazením pobřežních a okrajových území včetně [[Akarnánie]] a ostrova Kerkýra. Takto posílen se Pyrrhos zapojil do války proti svému někdejšímu spojenci a tehdejšímu vládci Makedonie, [[Démétrios I. Poliorkétés|Démétriu I. Poliorkétovi]], přičemž se zmocnil Thesálie a západní poloviny Makedonie a prolomil obležení [[Athény|Athén]]. V roce 284 př. n. l. byl však zatlačen zpět do Épeiru Démétriovým nástupcem, [[Lýsimachos|Lýsimachem]]. O tři roky později požádalo jihoitalské město [[Tarent]] Pyrrha o pomoc proti [[Řím|Římanům]]. V Itálii a na Sicílii vedl épeirský král po šest let válku s Římany a [[Kartágo|Kartaginci]], avšak jeho výboje, třebaže byly vykoupeny velkými oběťmi („[[Pyrrhovo vítězství]]“), neměly dlouhého trvání. Po porážce v [[Bitva u Beneventa|bitvě u Beneventa]] v roce 275 př. n. l. se proto Pyrrhos rozhodl pro návrat do Řecka. Ovšem už rok poté napadl Makedonii a jejího krále [[Antigonos II. Gonatás|Antigona II. Gonata]] sevřel ve městě [[Soluň|Thessaloníké]], načež se k němu připojila většina makedonského vojska. Své vítězství však odmítl završit a raději se vypravil na nové tažení na [[Peloponés]] proti [[Sparta|Spartě]]. Zanedlouho nato byl ale Pyrrhos obklíčen Makedonci a Sparťany v [[Argos (město)|Argu]] a v následném boji byl zabit. Po Pyrrhově smrti Épeiros opět poklesl do bezvýznamnosti, když se jeho vládcové zapletli do dlouhodobého konfliktu s Makedonií.

Za málo schopných Pyrrhových nástupců moc království zvolna upadala. V roce 231 př. n. l. byla královská vláda odstraněna a nahrazena [[Federace|federativním]] spolkem épeirských obcí, jež ustavily vlastní sněm (''synedrion''). Některé regiony na jihu se však připojily k [[Aitólský spolek|aitólskému spolku]]. Épeiros musel navíc čelit vzrůstajícímu ohrožení ze strany [[Římská republika|římské republiky]], která na přelomu 3. a 2. století př. n. l. svedla sérii vítězných [[Makedonské války|válek s Makedonií]]. V prvních dvou konfliktech zachovával spolek neutralitu, nicméně během [[Třetí makedonská válka|třetí makedonské války]] (171 př. n. l. až 168 př. n. l.) Molossové podpořili makedonského krále [[Perseus Makedonský|Persea]], zatímco Chaonové a Thespróti se vyslovili pro Římany. Následky této rozpolcenosti se ukázaly být katastrofální. Poté, co římské vojsko v čele s [[Lucius Aemilius Paullus Macedonicus|Luciem Aemiliem Paullem]] Persea porazilo a zajalo, proniklo do Épeiru a zpustošilo zde na 70 měst a vesnic. Přitom bylo zotročeno 150 000 Épeirotů, údajně jako trest za Pyrrhův vpád do Itálie. Celá země byla tak těžce poničena, že trvalo dalších 500 let, než se z tohoto úderu plně vzpamatovala.
=== Římská a byzantská vláda ===
Římská invaze definitivně ukončila politickou nezávislost Épeiru a v roce 146 př. n. l. se Épeiros stal součástí [[římské provincie]] [[Makedonie (provincie)|Makedonie]]. Pobřežní regiony země v této době bohatly díky své strategické poloze mezi Itálií a Řeckem. Rovněž výstavba silnice [[Via Egnatia]] posílila zdejší prosperitu. V roce 31 př. n. l. byla při březích Épeiru svedena bitva u Actia – jedno z nejdůležitějších vojenských střetnutí v historii, v němž [[Augustus|Octavianus]] triumfoval nad [[Marcus Antonius|Marcem Antoniem]] a [[Kleopatra VII.|Kleopatrou]] a učinil tak rozhodující krok k nastolení [[Římské císařství|římského císařství]]. Za Neronovy vlády byl Épeiros v roce 67 n. l. ustaven samostatnou provincií spravovanou císařským prokurátorem. V rámci [[Diocletianus|Diocletianových]] správních reforem římské říše na konci 3. století byly vytvořeny dvě nové provincie: ''Epirus Nova'' a ''Epirus Vetus'', přičemž historické území Épeiru zahrnovala druhá zmiňovaná provincie.

Po rozdělení římské říše v roce 395 připadl Epirus [[Východořímská říše|východořímské říši]], pozdější středověké [[Byzantská říše|byzantské říši]], jejímž centrem byla [[Konstantinopol]]. Od konce 4. století trpěl Epirus invazemi různých barbarských kmenů ze severu, především [[Gótové|Gótů]]. Na přelomu 6. a 7. století se Epirus vymkl kontrole východořímské vlády poté, co byl osídlen [[Slované|Slovany]]. V průběhu dalších staletí se dočasně ocitl pod nadvládou [[Bulhaři|Bulharů]]. V 9. století Byzantinci postupně obnovili svoji kontrolu nad územím Epiru, který byl začleněn do [[thema]]tu ''Nikopolis''.
Po [[Dobytí Konstantinopole křižáky|pádu Konstantinopole]] během [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] v roce 1204 obsadil [[Michael I. Komnenos Dukas]] [[Aitólie|Aitólii]] a Epirus a vybudoval zde nezávislý [[Epirský despotát]]. Panovníci tohoto byzantského nástupnického státu ovládali po jistou dobu značně rozsáhlou oblast v severozápadním Řecku, většinu dnešní [[Albánie]] a část nynější [[Makedonie|Republiky Makedonie]]. Koncem 13. století byl Epirus zasažen migrací Albánců příchozích ze severu. Ve 14. století se despotát stal předmětem expanzionistických ambicí svých sousedů, hlavně Byzantinců a [[Srbové|Srbů]], a v roce 1430 byl nakonec obsazen [[Osmanská říše|osmanskými Turky]] vedenými sultánem Muradem II.
=== Epirus za Osmanů ===
Za osmanské nadvlády bylo hospodářství Epiru narušeno nadměrnou kultivací a intenzivním odlesňováním. Důsledkem bylo vyčerpání zdejší půdy a zbavení oblasti takřka veškerého obyvatelstva, jež odsud odcházelo kvůli nesnesitelné chudobě. V roce 1443 albánský šlechtic Jiří Kastriota zvaný [[Skanderbeg]] povstal proti Osmanům a zmocnil se i severního Epiru. Po jeho smrti toto území připadlo [[Benátská republika|Benátčanům]], které však Osmani do konce 15. století vyhnali z takřka celé oblasti.
S pozvolným úpadkem osmanské moci v 18. století se Epirus stal fakticky nezávislým státem pod vládou [[Ali Paša|Aliho Paši]], syna albánského beje, který ustavil centrem své domény město [[Ioánnina]]. Na vrcholu své moci kontroloval většinu západního Řecka, Peloponés a Albánii. Po vypuknutí [[Řecká válka za nezávislost|řeckého povstání]] v roce 1821 se Ali Paša pokusil získat suverénní postavení, nicméně byl sesazen a zavražděn Osmany.
=== Moderní historie ===
V roce 1832 obdrželo [[Řecko]] oficiálně nezávislost, ovšem Epirus setrvával i nadále pod vládou Osmanů. Teprve po skončení [[Balkánské války|balkánských válek]] v letech [[1912]] až [[1913]] mohla být většina Epiru připojena k Řecku. Severní Epirus (''Vorios Ipiros'') byl ale na základě šetření mezinárodní komise přiřčen [[Albánie|Albánii]]. Toto rozdělení nevyhovovalo ani Řekům ani Albáncům, neboť na obou stranách hranice se vyskytovaly silné etnické menšiny. Po skončení první světové války bylo sporné území severního Epiru (označované Řeky jako ''terra irredenta'') přisouzeno Řecku, avšak po jeho porážce v [[Řecko-turecká válka|řecko-turecké válce]] připadlo v roce [[1924]] definitivně Albánii.
V dubnu [[1939]] vojska [[Fašismus|fašistické]] [[Itálie]] Albánii okupovala a v říjnu následujícího roku Italové přepadli také Řecko. [[Mussolini]]ho invazní jednotky byly ale v Epiru poraženy a zatlačeny zpět do Albánie. Špatně vyzbrojení, avšak odhodlaní Řekové poté obsadili velkou část jižní Albánie a severní Epirus. Pouze intervence [[Nacistické Německo|nacistického Německa]] v dubnu [[1941]] ušetřila Italy ponižující porážky. Řecko stejně jako [[Jugoslávie]] bylo [[Osa Berlín-Řím-Tokio|mocnostmi Osy]] rychle poraženo a okupováno. Po obsazení fungoval hornatý Epirus jako jedno z center řeckého odporu proti okupantům, v jehož čele stáli [[Komunismus|komunističtí]] [[partyzán]]i ([[ELAS]]) a republikáni ([[EDES]]). Po německém ústupu z Řecka v roce [[1944]] tyto skupiny obrátily zbraně proti sobě. V následné [[Řecká občanská válka|řecké občanské válce]] se Epirus stal dějištěm mnoha těžkých bojů. Desetitisíce místních etnických Albánců byly v této době vyhnány z řeckého Epiru. Co se týká severního Epiru, řečtí nacionalisté dodnes vznášejí požadavky na toto území<ref>Weithmann, Michael W., ''Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem'', str. 408</ref>, nicméně řecká vláda se v 90. letech od těchto snah distancovala.
== Obyvatelstvo ==
Podle sčítání z roku [[2001]] je Epirus se svými 350 000 obyvateli nejméně obydleným řeckým krajem, což je částečně důsledkem častých a ničivých válečných konfliktů ve [[20. století]], stejně jako místních nepříznivých ekonomických podmínek. Třetina veškeré populace žije v [[Ioánnina|Ioánnině]], hlavním a největším městě regionu. Většinu obyvatelstva tvoří etničtí Řekové, jsou tu ale přítomny i relativně početné menšiny [[Arumuni|Arumunů]] a Albánců, které však inklinují ke splynutí s většinovými Řeky. S výjimkou [[Turecko|turecké]] menšiny v [[Východní Makedonie a Thrákie|západní Thrákii]] Řecko oficiálně neuznává žádnou jinou etnickou menšinu, tudíž je poměrně obtížné určit velikost arumunské populace. Podle [[Etnografie|etnografického]] výzkumu z roku [[1994]] dochází k dobrovolné [[Grecizace|grecizaci]] (pořečtění) místních Albánců. Přesto v Epiru (hlavně při hranicích s Albánií) dosud setrvávají lidé, kteří sami sebe označují za [[Albánci|Albánce]] (''Shqiptar'').
Vytýčení hranic mezi Řeckem a Albánií v roce [[1913]] ponechalo velký počet Albánci resp. Řeky osídlených vesnic na špatné straně hranice. V Albánii je řecké území obývané albánskou menšinou považováno za součást oblasti nazývané ''Çameria''. Problém vyhnání místního albánského obyvatelstva během řecké občanské války zůstává dosud předmětem opakujících se sporů mezi vládami v [[Tirana|Tiraně]] a v [[Athény|Athénách]].
== Hospodářství ==
Epirus náleží k nejchudším krajům Řecka a [[Evropská unie|Evropské unie]]<ref>Eurostat News Release 63/2006: Regional GDP per inhabitant in the EU 25[http://epp.eurostat.cec.eu.int/pls/portal/docs/PAGE/PGP_PRD_CAT_PREREL/PGE_CAT_PREREL_YEAR_2006/PGE_CAT_PREREL_YEAR_2006_MONTH_05/1-18052006-EN-AP.PDF] </ref>, neboť disponuje jen velmi málo nerostnými zdroji a jeho nerovný povrch představuje značnou komplikaci pro rozvíjení zemědělství. Průmysl a intenzivní zemědělství jsou koncentrovány výhradně v okolí města Ioánnina. Důležitou činností byl odpradávna chov koz a ovcí a s tím související produkce sýrů, avšak pastevectví je v posledních letech na ústupu. Rybolov poskytuje obživu pouze malému množství lidí. Taktéž turistika je zde oproti ostatním řeckým regionům jen slabě rozvinutá. Hlavními exportními artikly jsou olivový olej a tabák.

== Související články ==
* [[Dějiny Řecka]]
* [[Dějiny Albánie]]
* [[Pyrrhos]]
* [[Epirský despotát]]
== Literatura ==
* HRADEČNÝ, Pavel a kol., ''Dějiny Řecka'', Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1
* OLIVA, Pavel, ''Řecko mezi Makedonií a Římem'', Praha, Academia, 1995. ISBN 80-200-0435-1
* WEITHMANN, Michael W., ''Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem'', Praha, Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-199-7
* ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol., ''Dějiny Byzance'', Praha, Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8

== Reference ==
<references/>
== Externí odkazy ==
* [http://www.epirus.de/epirus.htm Epirus Website (deutsch)]
* [http://www.epirus.gov.gr/index_en.html Official site Region of Epirus]
* [http://www.epirus.org Guide of Epirus]

{{Řecko}}{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Řecké kraje]]

Epirus - Historie editací

Ivan Drago: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu