Sysop: 1 revizi

2014-06-20T11:26:18Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 20. 6. 2014, 11:26

Sysop: Nahrazení textu

2011-04-08T00:32:59Z

Nahrazení textu

Nová stránka

'''Idealismus''' (z [[řečtina|řeckého]] ιδέα, idea) je označení pro různé [[filosofie|filosofické]] směry, jejichž společným znakem je, že [[idea|idejím]] či ideálnímu připisují [[bytí]], resp. vládnoucí postavení; materiální svět (pokud jeho existenci uznávají) je pak na idejích či [[duch]]u závislý, popř. je jeho vyjádřením, manifestací.
==Pojem==
Používání pojmu ''idealismus'' zavedl patrně [[Gottfried Wilhelm Leibniz|G. W. Leibniz]] (1646–1716), jenž jím mínil ty filosofie, které „stejně jako Platón nepojímají duši jako materiální věc“.<ref>Kolektiv autorů, ''Filosofický slovník''. Olomouc: Olomouc 2002, heslo ''idealismus''.</ref> Ve filosofickém úzu je termín zpravidla používán pro systémy novověké filosofie (např. [[německý idealismus]]), obecněji pak pro různé varianty metafyzické doktríny datující se od Platóna, který připisuje skutečnou jsoucnost idejím. V tomto smyslu je protikladem [[materialismus|materialismu]].
V jiném způsobu užití pak stojí idealismus v protikladu k [[realismus|realismu]]: zatímco realismus v obecně filosofickém smyslu zastává tezi, že to, co je obsahem poznání, odpovídá objektivní realitě, idealismus činí obsah poznání závislým na subjektu. V běžné řeči (popř. politice) se pak protikladem idealismu a realismu míní přibližně přibližně protiklad [[naivita|naivity]] a [[skepse]], nadšenectví a opatrnosti, velkých cílů a střízlivého pohledu, popř. optimismu a pesimismu.
==Rozlišení==
Nejčastěji bývá rozlišován idealismus subjektivní a objektivní; dále se hovoří také o idealismu absolutním ([[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegel]]), estetickém ([[Johann Joachim Winckelmann|Winckelmann]], [[Gotthold Ephraim Lessing|Lessing]], Schiller), epistemologickém či etickém.
===Subjektivní idealismus===
[[Subjektivní idealismus]], podle něhož je vnější svět [[fenomén]]em [[vědomí]]; existuje tedy jen ve vnímajícím [[subjekt]]u jakožto idea. Jeho nejznámější postavou je [[George Berkeley]] (1685–1753); ten jej však neuskutečňuje plně, neboť jakožto křesťan uznává Boha, který ideje do vědomí vkládá. Z tohoto učení poté vychází [[solipsismus]], v němž existuje pouze vnímající Já.
K subjektivním idealistům bývá řazen také [[Johann Gottlieb Fichte]] či Ladislav Klíma. V poněkud pozměněném smyslu sem patří i Immanuel Kant, který zavádí „věc o sobě“, jež je ovšem pro subjekt poznatelná pouze jako [[jev]]. Toto pojetí se někdy označuje jako [[transcendentální idealismus]] či transcendentální filosofie.
===Objektivní a absolutní idealismus===
Podle [[Objektivní idealismus|objektivního idealismu]] je základem všeho, co existuje, nějaká duchovní entita – Bůh, (absolutní) duch, vědomí, idea apod., zatímco hmotný svět vnímatelný smysly je jen jeho odvozeninou, vyjádřením či [[emanace|emanací]] (vyzařováním). V tomto rámci se pohybuje zejména [[německý idealismus]] – [[Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling|F. W. J. Schelling]] (1775–1854) a zejména „absolutní idealismus“ [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|G. W. F. Hegela]] (1770–1831) s pojetím světa a dějin jako sebeuvědomování (objektivního) ducha.
Hegelova filosofie měla obrovský vliv na pozdější filosofické nauky, které však ústily do protichůdných závěrů: z levého křídla hegelovců se během krátké doby vyprofilovalo i materialistické učení [[marxismus|marxismu]]. Kromě [[Ludwig Feuerbach|Feuerbach]] a [[Karl Marx|Marxe]], kteří proti hegelovství použili jeho vlastní prostředek a od dialektiky ducha dospěli k [[Dialektický materialismus|dialektickému materialismu]], podali důsažnou kritiku německého idealismu především [[Kierkegaard]], [[Schopenhauer]] a [[Nietzsche]], ve 20. století pak zejména [[analytická filosofie]].
==Vývoj po německém idealismu==
Zatímco v rodném Německu se hegelovský idealismus doslova zhroutil, v poslední třetině 19. století a začátkem 20. století prožil mohutný rozkvět zejména v [[Spojené království|Británii]] a [[Itálie|Itálii]]. Vůdčí postavou britského idealismu byl oxfordský profesor [[Francis Herbert Bradley]] (1846–1924) s [[holismus|holistickým]] pojetím skutečnosti, dále [[Bernard Bosanquet]], [[J. M. E. McTaggart]]. Po první světové válce však byla tradice zcela přehlušena analytickou filosofií, kterou v Anglii prosadili [[G. E. Moore]] a Bertrand Russell.<ref>H. Holzhey, W. Röd, ''Filosofie 19. a 20. století III.'' Praha: [[OIKOYMENH]] 2006, str. 340.</ref> V Itálii, kde zůstal idealismus vůdčím směrem až do druhé světové války, byli hlavními jeho představiteli [[Benedetto Croce]] (1886–1952) a [[Giovanni Gentile]] (1875–1944).
V německém prostředí se v poslední třetině 19. století zrodilo [[novokantovství]], vlivný směr v opozici zejména proti materialismu šířícímu se ve vědě a v marxismu, ale také proti upadajícímu hegelovskéhu idealismu; na základě reinterpretace [[I. Kant]]a (mj. za odmítnutí pojmu „věci o sobě“) se tak myslitelé jako [[Wilhelm Windelband]], [[Heinrich Rickert]], [[Hermann Cohen]] či [[Ernst Cassirer]] snažili vyhnout jak [[pozitivismus|pozitivismu]], tak spekulativnímu idealismu.
V současné době je idealismus hegelovského směru spíše historicky zkoumán než filosoficky rozvíjen. To ovšem především v Evropě neznamená nadvládu materialismu či [[naturalismus (filosofie)|naturalismu]], nýbrž spíše snahu o překonání tohoto protikladu. Stejně tak trvá tradice idealismu ve smyslu doktríny nehmotné duše, jak ji zastává např. veškerá [[křesťanská filosofie]].
==Poznámky==

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Filosofické směry]]
[[Kategorie:Filosofické pojmy]]
[[Kategorie:Gnozeologie]]

Idealismus - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu