Italské království - Historie editací

Sysop: + Aktualizace

2026-04-09T09:52:00Z

+ Aktualizace

Sysop: Nahrazení textu „{{legenda|“ textem „{{Barva|“

2025-10-06T10:04:02Z

Nahrazení textu „{{legenda|“ textem „{{Barva|“

← Starší verze		Verze z 6. 10. 2025, 10:04
Řádka 63:		Řádka 63:
	[[Soubor:Italy1816cs.png\|thumb\|left\|upright 1.6\|Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):		[[Soubor:Italy1816cs.png\|thumb\|left\|upright 1.6\|Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):
	{{legenda čáry\|black solid 3px\|Hranice Itálie po roce 1870}}		{{legenda čáry\|black solid 3px\|Hranice Itálie po roce 1870}}
-	{{~~legenda~~\|#88EE66\|[[Sardinské království]] (roku 1861 přeměněno na Italské království)}}	+	{{Barva\|#88EE66\|[[Sardinské království]] (roku 1861 přeměněno na Italské království)}}
-	{{~~legenda~~\|#44EECC\|[[Parmské vévodství]]}}	+	{{Barva\|#44EECC\|[[Parmské vévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|#2288CC\|[[Papežský stát]]}}	+	{{Barva\|#2288CC\|[[Papežský stát]]}}
-	{{~~legenda~~\|#EECCAA\|[[Lombardsko-Benátské království]] (pod rakouskou nadvládou)}}	+	{{Barva\|#EECCAA\|[[Lombardsko-Benátské království]] (pod rakouskou nadvládou)}}
-	{{~~legenda~~\|#EECC88\|[[Modenské vévodství]]}}	+	{{Barva\|#EECC88\|[[Modenské vévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|#EEEE66\|[[Toskánské velkovévodství]]}}	+	{{Barva\|#EEEE66\|[[Toskánské velkovévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|#AAAAAA\|[[Království obojí Sicílie]]}}	+	{{Barva\|#AAAAAA\|[[Království obojí Sicílie]]}}
-	{{~~legenda~~\|#AA8888\|[[Vévodství Lucca]] (od roku 1847 součást Toskánska)}}	+	{{Barva\|#AA8888\|[[Vévodství Lucca]] (od roku 1847 součást Toskánska)}}
-	{{~~legenda~~\|#EE88AA\|[[Beneventské vévodství]]}}	+	{{Barva\|#EE88AA\|[[Beneventské vévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|white\|Odstoupeno [[Druhé Francouzské císařství\|Francii]]\|border=1px solid #88EE66}}]]	+	{{Barva\|white\|Odstoupeno [[Druhé Francouzské císařství\|Francii]]\|border=1px solid #88EE66}}]]
	Italské království se nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během [[Risorgimento\|sjednocování Itálie]] až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako [[Terst]], či [[Trentino-Alto Adige]], které jsou dnes součástí Italské republiky a které se k Itálii připojili roku 1919. Po přijetí [[Versailleská smlouva\|Versailleské smlouvy]] a [[Saint-Germainská smlouva\|smlouvy ze Saint-Germain]] byly k Itálii připojeny [[Gorizia]], Terst a [[Istrie]] (dnes součástí [[Chorvatsko\|Chorvatska]] a [[Slovinsko\|Slovinska]]) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské [[Dalmácie]]. Během [[druhá světová válka\|druhé světové války]] Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.		Italské království se nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během [[Risorgimento\|sjednocování Itálie]] až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako [[Terst]], či [[Trentino-Alto Adige]], které jsou dnes součástí Italské republiky a které se k Itálii připojili roku 1919. Po přijetí [[Versailleská smlouva\|Versailleské smlouvy]] a [[Saint-Germainská smlouva\|smlouvy ze Saint-Germain]] byly k Itálii připojeny [[Gorizia]], Terst a [[Istrie]] (dnes součástí [[Chorvatsko\|Chorvatska]] a [[Slovinsko\|Slovinska]]) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské [[Dalmácie]]. Během [[druhá světová válka\|druhé světové války]] Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.
	=== Kolonie ===		=== Kolonie ===

Sysop: Nahrazení textu „Otto von Bismarck“ textem „Otto von Bismarck“

2018-07-23T07:34:17Z

Nahrazení textu „Otto von Bismarck“ textem „Otto von Bismarck“

← Starší verze		Verze z 23. 7. 2018, 07:34
Řádka 94:		Řádka 94:
	Hrabě Cavour poté odjel vyzvat jihoitalská republikánská osvobozenecká hnutí, organizovaná Garibaldim, aby rozpoutali lidovou vzpouru v [[Papežský stát\|papežském státě]]. Hrabě pak využil vzpoury jako záminky k invazi do papežských zemí a třebaže tento krok vyvolal pobouření u katolíků, kterým Cavour tvrdil, že invaze je v zájmu katolické církve a její ochrany před protináboženským republikánem Garibaldim. Sardinská i Garibaldiho vojska poté odňali Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou [[papež]]e [[Pius IX.\|Pia IX.]]<ref name="smis23-24">Smith, str. 23-24</ref> Navzdory rozdílům mezi názory, Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camilo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814.		Hrabě Cavour poté odjel vyzvat jihoitalská republikánská osvobozenecká hnutí, organizovaná Garibaldim, aby rozpoutali lidovou vzpouru v [[Papežský stát\|papežském státě]]. Hrabě pak využil vzpoury jako záminky k invazi do papežských zemí a třebaže tento krok vyvolal pobouření u katolíků, kterým Cavour tvrdil, že invaze je v zájmu katolické církve a její ochrany před protináboženským republikánem Garibaldim. Sardinská i Garibaldiho vojska poté odňali Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou [[papež]]e [[Pius IX.\|Pia IX.]]<ref name="smis23-24">Smith, str. 23-24</ref> Navzdory rozdílům mezi názory, Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camilo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814.
	Vzápětí po sjednocení většiny Apeninu pod jednotný italský stát, napětí mezi republikány a royalisty přerostlo v otevřený konflikt. V dubnu 1861 Garibaldi vstoupil do italského parlamentu a Cavourovu vládu obvinil z rozdělení Itálie a řekl o hrozbě vypuknutí [[občanská válka\|občanské války]] mezi královstvím v severní Itálii a Garibaldiho armádou na jihu. 6. června 1861 však ministerský předseda hrabě Cavour zemřel. Následovala politická nestabilita, během níž Garibaldi a jeho republikáni začali stále více prosazovat svůj vliv. Garibaldiho zatčení následujícího roku zvířilo v celém světe bouřlivé diskuse.<ref name="smis61">Smith, str. 61</ref>		Vzápětí po sjednocení většiny Apeninu pod jednotný italský stát, napětí mezi republikány a royalisty přerostlo v otevřený konflikt. V dubnu 1861 Garibaldi vstoupil do italského parlamentu a Cavourovu vládu obvinil z rozdělení Itálie a řekl o hrozbě vypuknutí [[občanská válka\|občanské války]] mezi královstvím v severní Itálii a Garibaldiho armádou na jihu. 6. června 1861 však ministerský předseda hrabě Cavour zemřel. Následovala politická nestabilita, během níž Garibaldi a jeho republikáni začali stále více prosazovat svůj vliv. Garibaldiho zatčení následujícího roku zvířilo v celém světe bouřlivé diskuse.<ref name="smis61">Smith, str. 61</ref>
-	V roce 1866 nabídl italskému králi [[Viktor Emanuel II.\|Viktoru Emanuelovi II.]] pruský [[kancléř]] [[Otto von Bismarck]] spojenectví [[Pruské království\|Pruského království]] proti Rakousku v [[prusko-rakouská válka\|prusko-rakouské válce]]. Bismarck králi za jeho vojenskou pomoc nabídl (v případě úspěchu v prusko-rakouské válce) připojení Rakouskem kontrolovaných [[Benátky\|Benátek]] k Italskému království. Viktor Emanuel s aliancí souhlasil a tak začala [[třetí italská válka za nezávislost]]. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla velmi bídně a žádného velkého úspěchu nedosáhla. Nicméně pruské vítězství ve válce zajistilo zařazení Itálie mezi vítězné strany a nad Benátkami zavlála italská vlajka. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jen samotný [[Řím]].	+	V roce 1866 nabídl italskému králi [[Viktor Emanuel II.\|Viktoru Emanuelovi II.]] pruský [[kancléř]] Otto von Bismarck spojenectví [[Pruské království\|Pruského království]] proti Rakousku v [[prusko-rakouská válka\|prusko-rakouské válce]]. Bismarck králi za jeho vojenskou pomoc nabídl (v případě úspěchu v prusko-rakouské válce) připojení Rakouskem kontrolovaných [[Benátky\|Benátek]] k Italskému království. Viktor Emanuel s aliancí souhlasil a tak začala [[třetí italská válka za nezávislost]]. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla velmi bídně a žádného velkého úspěchu nedosáhla. Nicméně pruské vítězství ve válce zajistilo zařazení Itálie mezi vítězné strany a nad Benátkami zavlála italská vlajka. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jen samotný [[Řím]].
	V roce 1870 Pruské království šlo do [[prusko-francouzská válka\|války s Francií]]. Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, proto odvolala francouzskou posádku z [[Řím]]a. Italové opět těžili z pruského vítězství nad Francií a převzali kontrolu na Římem i celým Papežským státem, který až dosud byl pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a krátce na to se hlavní město Italského království přestěhovalo do Říma.		V roce 1870 Pruské království šlo do [[prusko-francouzská válka\|války s Francií]]. Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, proto odvolala francouzskou posádku z [[Řím]]a. Italové opět těžili z pruského vítězství nad Francií a převzali kontrolu na Římem i celým Papežským státem, který až dosud byl pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a krátce na to se hlavní město Italského království přestěhovalo do Říma.
	[[Soubor:BrecciaPortaPia.jpg\|thumb\|Poškození brány Porta Pia (vpravo) během obsazení Říma Italským královstvím, 1870]]		[[Soubor:BrecciaPortaPia.jpg\|thumb\|Poškození brány Porta Pia (vpravo) během obsazení Říma Italským královstvím, 1870]]

Sysop: 1 revizi

2014-06-05T10:38:25Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 5. 6. 2014, 10:38

Ivan Drago: Nahrazení textu

2013-03-06T13:19:53Z

Nahrazení textu

Nová stránka

{{Různé významy|druhý=útvaru založeném Karlem Velikým v 8. století|rozlišovač=středověk}}
{{Infobox zaniklý stát
| název = Italské království
| originální název = Regno d'Italia
| rok vzniku = 1861
| rok zániku = 1946
| více před = ano
| před 1 = Sardinské království
| před 1 vlajka = Flag of Kingdom of Sardinia (1848).png
| před 2 = Království obojí Sicílie
| před 2 vlajka = Flag of the Kingdom of the Two Sicilies (1860).png
| před 3 = Království lombardsko-benátské
| před 3 vlajka = Flag of Kingdom of Lombardy-Venetia.gif
| před 4 = Fiumský svobodný stát
| před 4 vlajka = Flag of the Free State of Fiume.png
| před 5 = Papežský stát
| před 5 vlajka = Flag of the Papal States (1808-1870).png
| před 6 = Rakousko-Uhersko
| před 6 vlajka = Flag_of_Austria-Hungary_1869-1918.png
| před 7 = Německé Rakousko
| před 7 vlajka = Flag of Austria.png
| před 8 = Dravská Banovina
| před 8 vlajka = Flag of the Kingdom of Yugoslavia.png
| před 9 = Italská sociální republika
| před 9 vlajka = Flag of Italy.png
|více po = ano
| po 1 = Vatikán
| po 1 vlajka = Flag of the Vatican City.png
| po 2 = Italská sociální republika
| po 2 vlajka = Flag of Italy.png
| po 3 = Slovinská socialistická republika
| po 3 vlajka = Flag of SR Slovenia.png
| po 4 = Svobodné území Terst
| po 4 vlajka = Free Territory Trieste Flag.png
| po 5 = Itálie
| po 5 vlajka = Flag of Italy.png
| vlajka = Flag of Italy (1861-1946) crowned.png
| článek o vlajce = Italská vlajka
| vlajka velikost = 120px
| znak =Coat_of_arms_of_the_Kingdom_of_Italy_(1890).jpg
| článek o znaku = Státní znak Itálie
| znak velikost =
| mapa = Italian empire 1940.PNG
| mapa velikost = 270px
| mapa poznámka = Italské království a území pod italským vlivem, 1940
| hlavní město = [[Turín]] (1861-1864)<br />[[Florencie]] (1864–1871)<br />[[Řím]] (od roku 1871)
| rozloha = 310 120
| rozloha poznámka = (v roce 1936)
| počet obyvatel = 34 000 000<ref name="procacci281">Procacci, str. 281</ref>
| počet obyvatel poznámka = sčítání lidu 1901
| jazyky = [[italština]]
| národnostní složení = [[Italové]]
| náboženství = [[římskokatolická církev|katolické]]
| měna = [[Italská lira]]
| státní zřízení = [[konstituční monarchie]]
| mateřská země =
| vznik = 1861 (sjednocením italských států)
| zánik = [[1946]] (zrušení monarchie a nastolení republiky)
}}
'''Italské království''' ([[italština|italsky]] {{cizojazyčně|it|'''Regno d'Italia'''}}) bylo evropským státem vzniklým v roce 1861 [[Risorgimento|sjednocením Itálie]] pod vládou [[Savojská dynastie|savojské dynastie]], jediného královského rodu italského původu, která vládla v jednom z rozdrobených italských států, [[Sardinské království|Sardinském království]]. Italské království bylo prvním sjednoceným italským státem, který se rozkládal po celém [[Apeninský poloostrov|Apeninském poloostrově]] od dob [[Řím|Římské říše]].
Během vlády [[Národně fašistická strana (Itálie)|Národně fašistické strany]] pod vedením ''duceho'' [[Benito Mussolini|Benita Mussoliniho]] (1922-1933) byla Itálie fašisty a italskými nacionalisty označována za ''Italské impérium'' ([[italština|italsky]] {{cizojazyčně|it|''Impero Italiano''}}), či ''Novou římskou říši'' (italsky {{cizojazyčně|it|''Nuovo Impero Romano''}}, [[latina|latinsky]] {{cizojazyčně|la|''Novum Imperium Romanum''}}), tyto názvy však nebyly oficiální. Jako označení pro italský stát během Mussoliniho vlády se vžilo '''Fašistická Itálie'''. Fašistická Itálie byla spojencem [[Nacistické Německo|Třetí říše]] ve [[druhá světová válka|druhé světové válce]] až do roku 1943. Na zbývající dva roky války a poté, co byl Benito Mussolini sesazen a fašistická strana zakázána, se Italské království přidalo na stranu Spojenců. Zbytek italského území na severu, který byl stále pod kontrolou fašistů se stal německou loutkou jako [[Italská sociální republika]] vedená Mussolinim. Krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946 přívrženci republiky vyvolali referendum, zda má Itálie zůstat monarchií, či se stát republikou. Italové se v referendu vyslovili pro zrušení [[monarchie]] a nastolení [[Itálie|Italské republiky]], kterou je Itálie dodnes.
== Rozsah území ==
[[Soubor:Italy1816cs.png|thumb|left|upright 1.6|Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):
{{legenda čáry|black solid 3px|Hranice Itálie po roce 1870}}
{{legenda|#88EE66|[[Sardinské království]] (roku 1861 přeměněno na Italské království)}}
{{legenda|#44EECC|[[Parmské vévodství]]}}
{{legenda|#2288CC|[[Papežský stát]]}}
{{legenda|#EECCAA|[[Lombardsko-Benátské království]] (pod rakouskou nadvládou)}}
{{legenda|#EECC88|[[Modenské vévodství]]}}
{{legenda|#EEEE66|[[Toskánské velkovévodství]]}}
{{legenda|#AAAAAA|[[Království obojí Sicílie]]}}
{{legenda|#AA8888|[[Vévodství Lucca]] (od roku 1847 součást Toskánska)}}
{{legenda|#EE88AA|[[Beneventské vévodství]]}}
{{legenda|white|Odstoupeno [[Druhé Francouzské císařství|Francii]]|border=1px solid #88EE66}}]]
Italské království se nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během [[Risorgimento|sjednocování Itálie]] až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako [[Terst]], či [[Trentino-Alto Adige]], které jsou dnes součástí Italské republiky a které se k Itálii připojili roku 1919. Po přijetí [[Versailleská smlouva|Versailleské smlouvy]] a [[Saint-Germainská smlouva|smlouvy ze Saint-Germain]] byly k Itálii připojeny [[Gorizia]], Terst a [[Istrie]] (dnes součástí [[Chorvatsko|Chorvatska]] a [[Slovinsko|Slovinska]]) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské [[Dalmácie]]. Během [[druhá světová válka|druhé světové války]] Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.
=== Kolonie ===
{{viz též|Italské kolonie}}
Itálie, podobně jako mnohé další evropské velmoci, vlastnila koloniální území, protektoráty a závislé státy. V roce 1936 italská armáda vtrhla z [[Italské Somálsko|Italského Somálska]] do [[Etiopské císařství|Etiopského císařství]], kde byla zřízena kolonie [[Italská východní Afrika]], kterou během druhé světové války dobyli Britové. Italové dále okupovali [[Albánie|Albánii]], [[Řecké království|Řecko]], srbskou provincii [[Kosovo]] a [[Černá Hora|Černou Horu]] a nepatrné území [[Tchien-ťin]]u v [[Čína|Číně]]. V Chorvatsku [[nacistické Německo]] a Itálie zřídili loutkovou vládu.
== Vláda ==
Italské království bylo podle ústavy [[konstituční monarchie|konstituční monarchií]]. Avšak v letech 1925 až 1943 bylo prakticky [[fašismus|fašistickou]] [[diktatura|diktaturou]]. Výkonná moc náležela králi, ačkoliv přímo ji vykonávali jmenovaní ministři. Parlament, který se skládal ze dvou komor, omezoval panovníkovu moc - jmenovací Senát a volená Sněmovna zástupců.
=== Italští králové ===
Králové, kteří vládli v Itálii v letech 1861 - 1946 pocházeli ze [[Savojská dynastie|savojské dynastie]] a byli to:
* '''Viktor Emanuel II.''' (1861–1878) - bývalý [[Sardinské království|sardinský král]] a první král sjednocené Itálie.
* '''[[Umberto I.]]''' (1878–1900) - přivedl Itálii do aliance s [[Německé císařství|Německem]] a [[Rakousko-Uhersko|Rakousek-Uherskem]] (tzv. [[Trojspolek]]).
* '''[[Viktor Emanuel III.]]''' (1900–1946) - král Itálie během [[první světová válka|první]] a druhé světové války.
* '''[[Umberto II.]]''' (1946) - poslední italský král, který pod tlakem lidového referenda odešel do [[švýcarsko|švýcarského]] exilu.
== Sjednocení Itálie (1859–1870) ==
Vyhlášení Italského království bylo výsledkem společného úsilí italských [[nacionalismus|nacionalistů]] a [[monarchismus|monarchistů]] loajálních k [[Savojská dynastie|Savojské dynastii]] a myšlence na vybudování sjednoceného království zahrnující celý Apeninský poloostrov.
[[Soubor:Francesco Hayez 041.jpg|thumb|left|Hrabě Camilo Cavour, první italský ministerský předseda]]
[[Soubor:Giuseppe Garibaldi (1866).jpg|thumb|left|Giuseppe Garibaldi, vůdce republikánského hnutí za nezávislost]]
Po revolučním roku 1848 se vůdcem italských hnutí usilujících o sjednocení stal italský nacionalista [[Giuseppe Garibaldi]]. Tento charismatický vůdce byl velmi oblíbený v jižní Itálii i ve světě a proslul také svými až extrémně oddanými přívrženci.<ref name="smis15">{{Citace monografie | jméno=Denis Mack | příjmení=Smith | titul=Modern Italy; A Political History |vydavatel=Ann Arbor: The University of Michigan Press | místo= Michigan | rok=1997 |strany=15 |jazyk=anglicky | isbn=0472108956 | poznámka=[dále jen Smith]}}</ref> Garibaldi vedl v jižní Itálii hnutí republikánů, kdežto více na severu v [[Piemont]]u, který patřil pod sardinskou korunu, ale de facto byl nezávislým, měl hrabě [[Camillo Cavour]] také ambice vytvořit jednotný italský stát.
V roce 1859 Sardinsko-piemontské království spolu s francouzským císařem [[Napoleon III.|Napoleonem III.]] porazilo Rakousko a připojilo oblast Lombardie, ale ještě ne Benátska. Království poté uzavřelo důležitá spojenectví s Británií a Francií, která jí dopomohla zvýšit šance na úspěšné sjednocení italských států. Po boku svých spojenců se Sardínie angažovala v [[Krymská válka|Krymské válce]]. Sardinské království bylo zcela závislé na francouzské ochraně a v roce 1860 bylo donuceno za záruku bezpečnosti odstoupit některá území Francii.
[[Soubor:Vittorio Emanuele II ritratto.jpg|thumb|Viktor Emanuel II., první král sjednocené Itálie]]
Hrabě Cavour poté odjel vyzvat jihoitalská republikánská osvobozenecká hnutí, organizovaná Garibaldim, aby rozpoutali lidovou vzpouru v [[Papežský stát|papežském státě]]. Hrabě pak využil vzpoury jako záminky k invazi do papežských zemí a třebaže tento krok vyvolal pobouření u katolíků, kterým Cavour tvrdil, že invaze je v zájmu katolické církve a její ochrany před protináboženským republikánem Garibaldim. Sardinská i Garibaldiho vojska poté odňali Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou [[papež]]e [[Pius IX.|Pia IX.]]<ref name="smis23-24">Smith, str. 23-24</ref> Navzdory rozdílům mezi názory, Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camilo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814.
Vzápětí po sjednocení většiny Apeninu pod jednotný italský stát, napětí mezi republikány a royalisty přerostlo v otevřený konflikt. V dubnu 1861 Garibaldi vstoupil do italského parlamentu a Cavourovu vládu obvinil z rozdělení Itálie a řekl o hrozbě vypuknutí [[občanská válka|občanské války]] mezi královstvím v severní Itálii a Garibaldiho armádou na jihu. 6. června 1861 však ministerský předseda hrabě Cavour zemřel. Následovala politická nestabilita, během níž Garibaldi a jeho republikáni začali stále více prosazovat svůj vliv. Garibaldiho zatčení následujícího roku zvířilo v celém světe bouřlivé diskuse.<ref name="smis61">Smith, str. 61</ref>
V roce 1866 nabídl italskému králi [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]] pruský [[kancléř]] [[Otto von Bismarck]] spojenectví [[Pruské království|Pruského království]] proti Rakousku v [[prusko-rakouská válka|prusko-rakouské válce]]. Bismarck králi za jeho vojenskou pomoc nabídl (v případě úspěchu v prusko-rakouské válce) připojení Rakouskem kontrolovaných [[Benátky|Benátek]] k Italskému království. Viktor Emanuel s aliancí souhlasil a tak začala [[třetí italská válka za nezávislost]]. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla velmi bídně a žádného velkého úspěchu nedosáhla. Nicméně pruské vítězství ve válce zajistilo zařazení Itálie mezi vítězné strany a nad Benátkami zavlála italská vlajka. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jen samotný [[Řím]].
V roce 1870 Pruské království šlo do [[prusko-francouzská válka|války s Francií]]. Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, proto odvolala francouzskou posádku z [[Řím]]a. Italové opět těžili z pruského vítězství nad Francií a převzali kontrolu na Římem i celým Papežským státem, který až dosud byl pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a krátce na to se hlavní město Italského království přestěhovalo do Říma.
[[Soubor:BrecciaPortaPia.jpg|thumb|Poškození brány Porta Pia (vpravo) během obsazení Říma Italským královstvím, 1870]]
Ekonomická situace nového království byla žalostná<ref name="smis95-96">Smith, str. 95-96</ref>: V Itálii nebyl žádný průmysl. Zejména v jižní Itálii byla strašlivá [[chudoba]], vysoká [[negramotnost]] (78% populace<ref name="procacci275">{{Citace monografie | jméno=Giuliano | příjmení=Procacci | titul=Dějiny Itálie |vydavatel=Nakladatelství Lidové Noviny | místo= Praha | rok=1997 |strany=275 |jazyk= | isbn=8071061522 | poznámka=[dále jen Procacci]}}</ref>) a pouze několik procent italských občanů mělo [[volební právo]]. Hnutí za sjednocení Itálie byla před sjednocením velkou měrou závislá na zahraniční pomoci a zůstala i po vzniku Italského království.
Následně po obsazení Říma Italy, vztahy mezi [[Vatikán]]em a Italským královstvím zůstaly chladné dalších šedesát let, během niž se papežové pokládali za „vatikánské vězně“. [[Římskokatolická církev]] protestovala proti zásahům italské vlády, odmítala jednat s emisary italského krále a nabádala katolíky, aby bojkotovali italské volby.<ref name="smis91">Smith, str. 91</ref> Církev se takto chovala až do roku 1929, kdy byly znovu obnoveny korektní vztahy mezi italskou vládou a [[Svatý stolec|Svatým stolcem]].
== Liberální éra ==
Po sjednocení Království se italská politika ubírala směrem k sociálnímu liberalismu. Pravice byla regionálně rozdrobena, což bylo dědictví po samostatných italských státech, ze kterých Italské království vzniklo. Velkou část v parlamentu obsadily také příznivci tzv. mladé levice. Šlo o volný svazek politických směrů, kteří zastupovali své volební obvody z různých částí země. Mladá levice měla velmi rezervovaný postoj k reformám (např. povinná školní docházka, rozšíření volebního práva), zato důrazně požadovala snížení daní a větší státní finanční injekce pro zaostalé jižní oblasti Itálie.<ref name="procacci276">Procacci, str. 276</ref> Ve volbách roku 1874 měla silné zastoupení v parlamentu, nebyla však dostatečně silná na sestavení vlády. Konzervativní ministerský předseda [[Marco Minghetti]] se držel u moci pouze díky podpoře revolucionářů a části levicových politiků (například v otázce zestátnění železnic), což utišovalo mladou levici. V roce 1876 ale Minghettiho vláda padla a po ne příliš regulérních volbách, která byly nejspíše zmanipulovány, se do čela země dostal levicový politik [[Agostino Depretis]], s jehož příchodem nastala dlouhá éra socialismu v Itálii. Éra socialismu se vyznačovala [[korupce|korupcí]], politickou nestabilitou, vzrůstající chudobou v jižní Itálii a užívání autoritářských prostředků italskou vládou.
[[Soubor:Agostino Depretis.jpg|thumb|left|Agostino Depretis]]
Agostino Depretis započal svou kariéru ministerského předsedy vytvořením experimentální myšlenky zvané ''[[Trasformismo]]'' (Tranformismus). Teorií tranformismu bylo, že by vláda měla v zájmu zachování zajištění parlamentní většiny vyjednání podpory opozice, a případné uzavření vládní koalice, a kupování hlasů poslanců z menších stran a nepříliš vlivných stran. Díky kombinaci těchto metod se v praxi stal transformismus zkorumpovaným a autoritářským režimem, kdy Depretis často sám vytvářel vládní krize, aby dosáhl přeskupení sil a rovnováhy ve vládnoucí klice. Agostino Depretis věřil, že vládou tvrdé ruky si zajistí podporu italského jihu. Během své vlády zavedl mnohá diktátorská opatření, jako například zákaz veřejných shromáždění, umisťování „nebezpečných“ lidí do interních vyhnanství na ostrovy kolem Itálie a osvojení vojenského režimu. Depretisova vláda ale na druhou stranu zaváděla reformní legislativu, jako rušení zatýkání pro [[dluh]]y, zavedení povinného, volně dostupného základního vzdělání, zatímco povinná výuka [[náboženství]] na základních školách bylo zrušena.<ref name="smis95-107">Smith, str. 95-107</ref>
V roce 1887 se ministerským předsedou stal [[Francesco Crispi]], který se více zaměřil na budování zahraniční politiky. Crispiho snažení sledovalo cíl vytvořit z Itálie světovou velmoc, prostřednictvím zvětšení vojenské síly země a využíváním armády k rozšiřování italského vlivu.<ref name="smis132–133">Smith, str. 132–133</ref> V zahraničních vztazích se italská [[diplomacie]] snažila o přátelské vztahy s [[Spojené království|Anglií]], zato však k Francii byly vztahy chladné a Itálie se začala více orientovat na přátelské vztahy s Německým a Rakouským císařstvím, se kterými uzavřela pakt známý jako [[Trojspolek]].<ref name="procacci287">Procacci, str. 287</ref> Zatímco se Italské království vyvíjelo po zahraničně politické stránce, domácí politika pokračovala v praktikování ''transformismu'', který se udržel i po smrti premiéra Depretise, a autoritářské politiky, využívajíce [[stanné právo|stanného práva]] k potlačování opozice.<ref name="smis133">Smith, str. 133</ref> Navzdory tuhému režimu premiér Crispi prosadil řadu reformních liberálních změn, jako například Zákon o veřejném zdraví v roce 1888 či zřízení tribunálu pro nápravu křivd ze strany vlády.<ref name="smis128">Smith, str. 128</ref>
[[Soubor:Triple Alliance.png|thumb|Trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie]]
=== Zemědělská krize a emigrace ===
Spolu se zahraniční politikou věnovala italská vláda velkou pozornost otázce zemědělství, které bylo od roku 1873 v úpadku.<ref name="smis138">Smith, str. 138</ref> Díky snížení námořních sazeb se do Evropy začalo ve velkém dovážet levné americké obilí, kterému domácí zemědělci mohli jen obtížně konkurovat. Tato zemědělská krize se nevyhnula, kromě Itálie, ani dalším evropským státům.<ref name="procacci279">Procacci, str. 279</ref> Jak radikální, tak konzervativní proudy v parlamentu se snažily zemědělskou krizi řešit a pozvednout celkově zaostalé italské zemědělství.<ref name="smis136">Smith, str. 136</ref> V témže období byly zveřejněny výsledky parlamentního vyšetřování podmínek života na italském venkově, vedené Stefanem Jacinim. Vyšetřování ukázalo, jak bídné podmínky na venkově panují, že je běžnou situací podvýživa, malárie a pelagra, extrémní chudoba a práce i malých dětí.<ref name="procacci280">Procacci, str. 280</ref> Výsledky Jaciniho vyšetřování se sice dočkali ohlasu, ale nikoliv ve formě skutků a práce vyšetřovatelů postupem času vyšuměla do prázdna.
Zemědělská krize a bída obyvatel s ní spojená měla za následek masovou emigraci. Emigranti z italského jihu odcházeli jako dělníci do [[Spojené státy americké|USA]], či jako zemědělci do [[Jižní Amerika|Jižní Ameriky]]. Italové ze severu spíše odcházeli za lepším životem do Německa, Francie a Švýcarska. V letech 1889-1890 každoročně opustilo Itálii kolem 222 000 lidí, celkově do roku 1901 emigrovalo na 2 000 000 Italů.<ref name="procacci281">Procacci, str. 281</ref>
[[Soubor:Naviodeimigrantes.gif|thumb|left|Italsští imigranti se vyloďují v [[brazílie|brazilském]] [[Porto de Santos|Portu de Santos]], 1907]]
Italská vláda se nemohla, díky Depretisově marnotratné vládě, která Itálii zanechala velmi zadluženou, efektivně vypořádat s tíživou situací. Jako jediné italské odvětví si v zemědělské krizi polepšilo vinařství, které zvýšilo svou produkci a vývoz, protože francouzské vinice byly v té době napadeny révokazem. V roce 1888 se francouzské vinařství zotavilo a získalo zpět své pozice na trhu.<ref name="procacci280"/> V Itálii oslabení vinařství mělo za následek velké propouštění a krachování podniků.<ref name="smis139">Smith, str. 139</ref>
=== Koloniální expanze ===
V letech 1876-1877, v dobách sbližování Itálie s Německem a Rakouskem byla Itálie svými novými spojenci několikrát vyzvána, aby podnikla výboj do severní Afriky a obsadila [[Tunis]], ve kterém již byla usazena početná italská měnšina.<ref name="procacci286">Procacci, str. 286</ref> Toho se však italská vláda neodhodlala a Tunis byl 1881 obsazen Francií.
Když [[5. únor]]a 1885 padla egyptská vláda v [[Chartúm]]u, Italové využili britsko-egyptského konfliktu a vyslali do [[Massaua|Massauy]] expedici. O dva roky později byl kontingent o pěti set vojácích zničen početnějšími súdánskými oddíly.<ref name="procacci288">Procacci, str. 288</ref> V Itálii měla zpráva o porážce velký ohlas (ministr zahraničí hrabě di Robilant rezignoval) a do Etiopie byla vyslána další expedice. V roce 1888 Italové silou Massauu podrobili a zřídili zde kolonii [[Eritrea|Italská Eritrea]].
V roce 1895 [[etiopské císařství|etiopský císař]] [[Menelik II. Etiopský|Menelik II.]] upustil od italsko-etiopské úmluvy podepsané v roce 1885, což italská strana vzala jako záminku k invazi do Etiopie.<ref name="barclay34">Barclay (1997), str. 34</ref> Etiopané získali pomoc carského Ruska, které mělo ve východní Africe své vlastní zájmy. Rusové etiopské císařské armádě dodali velké množství moderní výzbroje, se kterými byla císařská armáda schopna italský nápor odrazit. V důsledku toho se Británie rozhodla postavit rozrůstání ruského vlivu v Africe a deklarovala Etiopii jako sféru italského vlivu. Ze začátku války byly na vrcholu italské nadšení a sebedůvěra a Italové se masově hlásili do armády, doufaje v účast v [[První italsko-etiopská válka|nadcházející válce]].<ref name="barclay33-34">Barclay (1973), str. 33-34</ref>
1. března 1896 však italský koloniální sbor o 15 000 vojácích u Aduy zničila početnější etiopská armáda.<ref name="procacci299">Procacci, str. 299</ref> a Italové byli nuceni ustoupit do Eritrey.<ref name="barclay35">Barclay (1973), str. 35</ref> Neúspěch etiopské kampaně nezůstala bez následků a pět dnů po porážce u Aduy podal demisi premiér Francesco Crispi.<ref name="procacci299"/> Etiopské císařství zatím uhájilo svou nezávislost na Itálii i ostatních koloniálních mocnostech, až do další italské invaze v roce 1936 a zřízení [[Italská východní Afrika|Italské východní Afriky]], kterou v dalších čtyřech letech druhé světové války osvobozovali [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenci]].
V září roku 1911 Itálie vyhlásila válku [[Osmanská říše|Osmanské říši]] a italská armáda se vylodila v [[Libye|Libyi]]. Tento krok italské vlády se zpočátku u nacionalistů, katolíků a obyvatel jihu setkal s velkým ohlasem. Protestovali pouze socialisté, včetně mladého Benita Mussoliniho, kteří poukazovali na fakt, že Libye je chudou pustinou, nenabízející kompenzaci za vynaložené italské úsilí.<ref name="procacci320">Procacci, str. 320</ref> Válka trvala jeden rok a skončila uznáním italské vlády nad Libyí a Dodekanesoskými ostrovy. Okupace Libye přinesla řadu zákonů diskriminující domorodé Libyjce a jejich násilné odsuny na [[Tremitské ostrovy]]. Každý třetí z těchto uprchlíků zemřel na podvýživu.<ref name="bosworth50">{{Citace monografie | příjmení = Bosworth | jméno = RJB | rok = 2005 | titul = Mussolini's Italy | vydání = | vydavatel = Allen Lane | místo = New York | stránky = 50 | jazyk = anglicky | isbn = 0713996978 | poznámka = dále jen Bosworth}}</ref> V obsazení Libye viděli někteří nacionalisté jen potvrzení svých myšlenek, že Itálie je oprávněna vládnout [[Středomoří]] obsazením [[Řecko|Řecka]], jadranského pobřeží v Dalmácii.<ref name="bosworth49">Bosworth, str. 49</ref>
=== Giovanni Giolitti ===
[[Soubor:Giovanni Giolitti.jpg|thumb|Giovanni Giolitti]]
V roce 1892 se poprvé stal italským ministerským předsedou [[Giovanni Giolitti]]. Ačkoliv jeho vláda rychle následujícího roku padla, Giolitti se roku 1903 vrátil do úřadu premiéra. Jeho vláda byla krátce přerušena v letech 1905 - 1906, ale poté se se v úřadu udržela až do roku 1909. Kvůli manipulacím s volebními výsledky a politickým korupcím býval obviňován z transformismu.<ref name="procacci310"/> Volební podvody během jeho vlády byly běžnou praxí: Giolitti pomáhal s volbami jen v bohatých oblastech, kde měl největší podporu, zatímco chudší oblasti, kde měla převahu opozice, se snažil izolovat od politiky a jejich obyvatelstvo od voleb zastrašit.<ref name="smis199">Smith, str. 199</ref> Situace v jižní Itálii proto byla zaostalá za premiéra Giolittiho stejně, jako za jeho předchůdců. Čtyři z pěti Jihoitalů byli [[negramotnost|negramotní]] a zoufalá situace vyvstala z nepřítomnosti vlastníků půdy a vedla ke vzpourám a nakonec i k hladomoru.<ref name="smis209-210">Smith, str. 209-210</ref>
Giolittiho vláda se v zahraniční politice orientovala na uvolnění vztahů v rámci [[Trojspolek|Trojspolku]], dobré vztahy s evropskými velmocemi a na rozdíl od Crispiho vlády na utlumení imperiálních výbojů.<ref name="procacci310">Procacci, str. 310</ref> Italská vláda odložila své plány na ovládnutí Etiopie a v Italském Somálsku byl vyhlášen [[protektorát]]. Roku 1911 Giolittiho vláda rozhodla o vyslání vojsk do Libye. Libyjská válka zradikalizovala názory Italské socialistické strany a pozdější fašistický vůdce Benito Mussolini tehdy volal po násilném svržení vlády. Giovanni Giolitti se do premiérského křesla dostal ještě jednou roku 1920, ale éra liberalismu v Itálii byla definitivně pryč.
== References ==
<references/>

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Zaniklé státy na Apeninském poloostrově]]
[[Kategorie:Království]]

← Starší verze		Verze z 6. 10. 2025, 10:04
Řádka 63:		Řádka 63:
	[[Soubor:Italy1816cs.png\|thumb\|left\|upright 1.6\|Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):		[[Soubor:Italy1816cs.png\|thumb\|left\|upright 1.6\|Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):
	{{legenda čáry\|black solid 3px\|Hranice Itálie po roce 1870}}		{{legenda čáry\|black solid 3px\|Hranice Itálie po roce 1870}}
-	{{~~legenda~~\|#88EE66\|[[Sardinské království]] (roku 1861 přeměněno na Italské království)}}	+	{{Barva\|#88EE66\|[[Sardinské království]] (roku 1861 přeměněno na Italské království)}}
-	{{~~legenda~~\|#44EECC\|[[Parmské vévodství]]}}	+	{{Barva\|#44EECC\|[[Parmské vévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|#2288CC\|[[Papežský stát]]}}	+	{{Barva\|#2288CC\|[[Papežský stát]]}}
-	{{~~legenda~~\|#EECCAA\|[[Lombardsko-Benátské království]] (pod rakouskou nadvládou)}}	+	{{Barva\|#EECCAA\|[[Lombardsko-Benátské království]] (pod rakouskou nadvládou)}}
-	{{~~legenda~~\|#EECC88\|[[Modenské vévodství]]}}	+	{{Barva\|#EECC88\|[[Modenské vévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|#EEEE66\|[[Toskánské velkovévodství]]}}	+	{{Barva\|#EEEE66\|[[Toskánské velkovévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|#AAAAAA\|[[Království obojí Sicílie]]}}	+	{{Barva\|#AAAAAA\|[[Království obojí Sicílie]]}}
-	{{~~legenda~~\|#AA8888\|[[Vévodství Lucca]] (od roku 1847 součást Toskánska)}}	+	{{Barva\|#AA8888\|[[Vévodství Lucca]] (od roku 1847 součást Toskánska)}}
-	{{~~legenda~~\|#EE88AA\|[[Beneventské vévodství]]}}	+	{{Barva\|#EE88AA\|[[Beneventské vévodství]]}}
-	{{~~legenda~~\|white\|Odstoupeno [[Druhé Francouzské císařství\|Francii]]\|border=1px solid #88EE66}}]]	+	{{Barva\|white\|Odstoupeno [[Druhé Francouzské císařství\|Francii]]\|border=1px solid #88EE66}}]]
	Italské království se nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během [[Risorgimento\|sjednocování Itálie]] až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako [[Terst]], či [[Trentino-Alto Adige]], které jsou dnes součástí Italské republiky a které se k Itálii připojili roku 1919. Po přijetí [[Versailleská smlouva\|Versailleské smlouvy]] a [[Saint-Germainská smlouva\|smlouvy ze Saint-Germain]] byly k Itálii připojeny [[Gorizia]], Terst a [[Istrie]] (dnes součástí [[Chorvatsko\|Chorvatska]] a [[Slovinsko\|Slovinska]]) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské [[Dalmácie]]. Během [[druhá světová válka\|druhé světové války]] Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.		Italské království se nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během [[Risorgimento\|sjednocování Itálie]] až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako [[Terst]], či [[Trentino-Alto Adige]], které jsou dnes součástí Italské republiky a které se k Itálii připojili roku 1919. Po přijetí [[Versailleská smlouva\|Versailleské smlouvy]] a [[Saint-Germainská smlouva\|smlouvy ze Saint-Germain]] byly k Itálii připojeny [[Gorizia]], Terst a [[Istrie]] (dnes součástí [[Chorvatsko\|Chorvatska]] a [[Slovinsko\|Slovinska]]) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské [[Dalmácie]]. Během [[druhá světová válka\|druhé světové války]] Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.
	=== Kolonie ===		=== Kolonie ===