Křesťanství - Historie editací

Ulysses: Nahrazení textu „380“ textem „380“

2015-07-17T14:15:16Z

Nahrazení textu „380“ textem „380“

← Starší verze		Verze z 17. 7. 2015, 14:15
Řádka 28:		Řádka 28:
	== Dějiny ==		== Dějiny ==
	=== Starověk ===		=== Starověk ===
-	V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili [[apologeta\|apologeti]] ({{vjazyce2\|el\|''apologia''}} obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti. Roku 313 [[edikt milánský]] [[císař]]e [[Konstantin Veliký\|Konstantina]] zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce [[Theodosius I.]] je roku [[380]] prohlásil za státní náboženství.	+	V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili [[apologeta\|apologeti]] ({{vjazyce2\|el\|''apologia''}} obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti. Roku 313 [[edikt milánský]] [[císař]]e [[Konstantin Veliký\|Konstantina]] zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce [[Theodosius I.]] je roku 380 prohlásil za státní náboženství.

	Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné [[vyznání víry]] (krédo) a nauka [[dogma#Dogma v katolické církvi\|dogma]] a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější [[biskup]]ové, [[teolog]]ové a [[filosof]]ové se snažili na [[ekumenický koncil\|církevních koncilech]] přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech [[Církevní Otcové\|církevních Otců]] ([[patristika]]) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na [[východní církev\|východní]] (řecké) a [[západní církev\|západní]] (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního [[velké schisma\|rozchodu]] roku 1054.		Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné [[vyznání víry]] (krédo) a nauka [[dogma#Dogma v katolické církvi\|dogma]] a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější [[biskup]]ové, [[teolog]]ové a [[filosof]]ové se snažili na [[ekumenický koncil\|církevních koncilech]] přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech [[Církevní Otcové\|církevních Otců]] ([[patristika]]) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na [[východní církev\|východní]] (řecké) a [[západní církev\|západní]] (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního [[velké schisma\|rozchodu]] roku 1054.

Ulysses: Nahrazení textu „313“ textem „313“

2015-07-17T14:13:24Z

Nahrazení textu „313“ textem „313“

← Starší verze		Verze z 17. 7. 2015, 14:13
Řádka 28:		Řádka 28:
	== Dějiny ==		== Dějiny ==
	=== Starověk ===		=== Starověk ===
-	V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili [[apologeta\|apologeti]] ({{vjazyce2\|el\|''apologia''}} obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti. Roku [[313]] [[edikt milánský]] [[císař]]e [[Konstantin Veliký\|Konstantina]] zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce [[Theodosius I.]] je roku [[380]] prohlásil za státní náboženství.	+	V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili [[apologeta\|apologeti]] ({{vjazyce2\|el\|''apologia''}} obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti. Roku 313 [[edikt milánský]] [[císař]]e [[Konstantin Veliký\|Konstantina]] zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce [[Theodosius I.]] je roku [[380]] prohlásil za státní náboženství.

	Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné [[vyznání víry]] (krédo) a nauka [[dogma#Dogma v katolické církvi\|dogma]] a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější [[biskup]]ové, [[teolog]]ové a [[filosof]]ové se snažili na [[ekumenický koncil\|církevních koncilech]] přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech [[Církevní Otcové\|církevních Otců]] ([[patristika]]) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na [[východní církev\|východní]] (řecké) a [[západní církev\|západní]] (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního [[velké schisma\|rozchodu]] roku 1054.		Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné [[vyznání víry]] (krédo) a nauka [[dogma#Dogma v katolické církvi\|dogma]] a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější [[biskup]]ové, [[teolog]]ové a [[filosof]]ové se snažili na [[ekumenický koncil\|církevních koncilech]] přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech [[Církevní Otcové\|církevních Otců]] ([[patristika]]) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na [[východní církev\|východní]] (řecké) a [[západní církev\|západní]] (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního [[velké schisma\|rozchodu]] roku 1054.

Sysop: Nahrazení textu „90“ textem „90“

2015-06-10T23:30:27Z

Nahrazení textu „90“ textem „90“

← Starší verze		Verze z 10. 6. 2015, 23:30
Řádka 22:		Řádka 22:
	Ti, kdo v Ježíše jako Krista uvěřili, se od začátku scházeli a sdružovali ve sborech, pro něž přijali běžné řecké označení ''[[ekklésiá]]'', veřejné shromáždění. O vnitřním uspořádání prvních církevních obcí a o jejich vzájemných vztazích se dozvídáme zejména z listů apoštola [[Pavel z Tarsu\|Pavla]] a z popisu jeho působení v knize [[Skutky apoštolů\|Skutků apoštolů]]. Do jaké míry se o vznik církve přičinil právě Pavel je dodnes předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení.		Ti, kdo v Ježíše jako Krista uvěřili, se od začátku scházeli a sdružovali ve sborech, pro něž přijali běžné řecké označení ''[[ekklésiá]]'', veřejné shromáždění. O vnitřním uspořádání prvních církevních obcí a o jejich vzájemných vztazích se dozvídáme zejména z listů apoštola [[Pavel z Tarsu\|Pavla]] a z popisu jeho působení v knize [[Skutky apoštolů\|Skutků apoštolů]]. Do jaké míry se o vznik církve přičinil právě Pavel je dodnes předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení.

-	První generace křesťanů předávala svou víru pouze [[tradice\|ústním podáním]]. Křesťanství se však – především díky odvážné misijní činnosti [[Pavel z Tarsu\|Pavla z Tarsu]] - šířilo i do vzdálených míst a přitom si chtělo udržet jistou názorovou i praktickou jednotu. Z toho vznikla potřeba jednak uchovávat příležitostné spisy (listy), jednak zachytit Ježíšovo působení písemně. Tak vznikl [[Nový zákon]], který obsahuje čtyři [[evangelium\|evangelia]], zprávy o Ježíšově působení, sepsané zřejmě mezi lety [[60]] a [[90]], [[Skutky apoštolů]] s vylíčením počátků křesťanské církve, listy apoštola Pavla a dalších a konečně [[Apokalypsa]], [[Zjevení Janovo]].	+	První generace křesťanů předávala svou víru pouze [[tradice\|ústním podáním]]. Křesťanství se však – především díky odvážné misijní činnosti [[Pavel z Tarsu\|Pavla z Tarsu]] - šířilo i do vzdálených míst a přitom si chtělo udržet jistou názorovou i praktickou jednotu. Z toho vznikla potřeba jednak uchovávat příležitostné spisy (listy), jednak zachytit Ježíšovo působení písemně. Tak vznikl [[Nový zákon]], který obsahuje čtyři [[evangelium\|evangelia]], zprávy o Ježíšově působení, sepsané zřejmě mezi lety [[60]] a 90, [[Skutky apoštolů]] s vylíčením počátků křesťanské církve, listy apoštola Pavla a dalších a konečně [[Apokalypsa]], [[Zjevení Janovo]].

	Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi, zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe. Centrum křesťanství se také jeho vlivem přesunulo do [[Řím]]a a společným jazykem křesťanů se stala [[řečtina]] a později [[latina]]. Přes toto oddělení zůstalo křesťanství s judaismem spjato společnou [[monoteismus\|vírou v jednoho Boha]], uznáním a přijetím [[hebrejská bible\|židovské bible]] ([[Starý zákon]]), navázáním na [[dějiny Izraele\|historii Izraele]], na jeho mravní postoje; také křesťanská [[liturgie]] se vyvinula z tradice židovské [[synagoga\|synagogální]] bohoslužby.		Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi, zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe. Centrum křesťanství se také jeho vlivem přesunulo do [[Řím]]a a společným jazykem křesťanů se stala [[řečtina]] a později [[latina]]. Přes toto oddělení zůstalo křesťanství s judaismem spjato společnou [[monoteismus\|vírou v jednoho Boha]], uznáním a přijetím [[hebrejská bible\|židovské bible]] ([[Starý zákon]]), navázáním na [[dějiny Izraele\|historii Izraele]], na jeho mravní postoje; také křesťanská [[liturgie]] se vyvinula z tradice židovské [[synagoga\|synagogální]] bohoslužby.

Sysop: 1 revizi

2014-02-06T15:25:33Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 6. 2. 2014, 15:25

Sysop: Nahrazení textu

2011-05-21T20:23:01Z

Nahrazení textu

Nová stránka

'''Křesťanství''' (ze slova [[křesťan]] < lat. ''christianus'' < řec. χριστóς, ''christos'' pomazaný čili [[Mesiáš]]) je [[monoteismus|monoteistické]], univerzální, historické (založené) a [[misie|misijní]] [[náboženství]]. Křesťanství vzniklo ze [[judaismus|židovství]] na území [[Palestina|Palestiny]], když stoupenci popraveného [[prorok]]a a kazatele [[Ježíš Kristus|Ježíše z Nazareta]] přijali jako očekávaného zachránce, [[Mesiáš]]e (tj. Krista). Ježíšovo působení a počátky křesťanství zachycuje [[Nový zákon]], mladší část křesťanské [[Bible]].

Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž [[křest|křtem]] a osobním přijetím určitého [[vyznání víry]] (nauky) a životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho [[Bůh|Boha]], vyznávají Ježíše Krista jako [[Spasitel]]e a Božího syna, uznávají křest a další [[svátost]]i, věří v možnost [[odpuštění]] [[hřích]]ů a [[spása|spásy]] a očekávají druhý příchod Kristův. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní [[smrt]]i, přináší mu odpuštění a [[smíření]] s Bohem. Křesťané věří, že Bůh Ježíše po jeho smrti [[vzkříšení|vzkřísil]] k životu a že Ježíš nadále zůstává se svým lidem, [[církev|církví]], až do konce světa.

Křesťané tvoří [[církev]], která je však rozdělena: většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke [[katolická církev|katolické církvi]], [[pravoslaví|pravoslavné církvi]], nebo k některé z církví vzešlých z [[protestantství|protestantské]] [[reformace]]. Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím.

==Charakteristika křesťanství==
Křesťanství je [[monoteismus|monoteistické]] a univerzální [[náboženství]], to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně, musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.

Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, [[Ježíš Kristus|Ježíše z Nazareta]], jehož křesťané vyznávají jako [[Kristus|Krista]]. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na [[židovské náboženství]] ([[judaismus]]), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást [[dějiny spásy|dějin spásy]].

Pojem „křesťantství“ ({{vjazyce2|el|χριστιανισμός}} ''christianismos'') se poprvé objevuje v listech [[syrští křesťané|syrského]] [[biskup]]a [[Ignác z Antiochie|Ignáce z Antiochie]] († asi [[106]]) a [[Skutky apoštolů]] líčí, jak v [[Antiochie|Antiochii]] dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“.

== Ježíšovo působení ==
Křesťanství vyrostlo z nepříliš dlouhého veřejného působení [[židé|židovského]] proroka [[Ježíš Kristus|Ježíše z Nazaretu]] kolem roku [[30]]. Ježíš pocházel z řemeslnické rodiny z [[Galilea|galilejského]] venkova a v dospělém věku začal působit jako pocestný kazatel, který též uzdravoval nemocné a postupně kolem sebe shromáždil skupinu přívrženců, kteří jej následovali a pomáhali mu. Jádro Ježíšových přívrženců tvořilo „dvanáct“ učedníků, později nazvaných [[apoštol]]ové, kteří po Ježíšově smrti zaujali důležité místo ve vznikajícím křesťanském hnutí.

I když je Ježíš zakladatelem křesťanství, sám se snažil o podstatnou reformu [[judaismus|židovství]]. Kázal, že se blíží dějinný zvrat, v němž bude nastoleno [[boží království]] a všichni se na to musí připravit. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobovém smyslu přísnějšího plnění náboženských předpisů, ale jako celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, smíření a účinnou lásku k Bohu i k druhým lidem. V [[blahoslavenství]]ch představoval Ježíš boží království jako naději chudých, truchlících, pronásledovaných, v [[podobenství]]ch (metaforických příbězích) ukazoval praktické stránky tohoto království a charismatickým léčitelstvím demonstroval jeho záchrannou moc.

Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 cestou do hlavního [[judsko|judského]] města [[Jeruzalém]]a na židovské svátky [[Pesach]], [[Velikonoce]]. Vstup do posvátného města judských králů uspořádal podle [[Kniha Zacharjáš|Zachariášova proroctví]] jako triumfální vjezd očekávaného [[Mesiáš]]e. Jeho vystupování však náboženské i politické autority vyhodnotily jako podvratné a Ježíš byl brzy zadržen, odsouzen a popraven [[ukřižování]]m. Podle evangelií ho však Bůh vzkřísil a Ježíšovi žáci se s ním několikrát setkali.

== Vznik církve ==
Ti, kdo v Ježíše jako Krista uvěřili, se od začátku scházeli a sdružovali ve sborech, pro něž přijali běžné řecké označení ''[[ekklésiá]]'', veřejné shromáždění. O vnitřním uspořádání prvních církevních obcí a o jejich vzájemných vztazích se dozvídáme zejména z listů apoštola [[Pavel z Tarsu|Pavla]] a z popisu jeho působení v knize [[Skutky apoštolů|Skutků apoštolů]]. Do jaké míry se o vznik církve přičinil právě Pavel je dodnes předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení.

První generace křesťanů předávala svou víru pouze [[tradice|ústním podáním]]. Křesťanství se však – především díky odvážné misijní činnosti [[Pavel z Tarsu|Pavla z Tarsu]] - šířilo i do vzdálených míst a přitom si chtělo udržet jistou názorovou i praktickou jednotu. Z toho vznikla potřeba jednak uchovávat příležitostné spisy (listy), jednak zachytit Ježíšovo působení písemně. Tak vznikl [[Nový zákon]], který obsahuje čtyři [[evangelium|evangelia]], zprávy o Ježíšově působení, sepsané zřejmě mezi lety [[60]] a [[90]], [[Skutky apoštolů]] s vylíčením počátků křesťanské církve, listy apoštola Pavla a dalších a konečně [[Apokalypsa]], [[Zjevení Janovo]].

Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi, zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe. Centrum křesťanství se také jeho vlivem přesunulo do [[Řím]]a a společným jazykem křesťanů se stala [[řečtina]] a později [[latina]]. Přes toto oddělení zůstalo křesťanství s judaismem spjato společnou [[monoteismus|vírou v jednoho Boha]], uznáním a přijetím [[hebrejská bible|židovské bible]] ([[Starý zákon]]), navázáním na [[dějiny Izraele|historii Izraele]], na jeho mravní postoje; také křesťanská [[liturgie]] se vyvinula z tradice židovské [[synagoga|synagogální]] bohoslužby.

== Dějiny ==
=== Starověk ===
V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili [[apologeta|apologeti]] ({{vjazyce2|el|''apologia''}} obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti. Roku [[313]] [[edikt milánský]] [[císař]]e [[Konstantin Veliký|Konstantina]] zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce [[Theodosius I.]] je roku [[380]] prohlásil za státní náboženství.

Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné [[vyznání víry]] (krédo) a nauka [[dogma#Dogma v katolické církvi|dogma]] a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější [[biskup]]ové, [[teolog]]ové a [[filosof]]ové se snažili na [[ekumenický koncil|církevních koncilech]] přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech [[Církevní Otcové|církevních Otců]] ([[patristika]]) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na [[východní církev|východní]] (řecké) a [[západní církev|západní]] (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního [[velké schisma|rozchodu]] roku 1054.

=== Středověk ===
Západní část římské říše mezitím rozbili [[barbar]]ští nájezdníci a obnovy města [[Řím]]a se ujali jeho biskupové, [[papež]]ové ([[Lev I. Veliký]], [[Řehoř Veliký]])); odtud se datuje jejich vláda nad městem a střední [[Itálie|Itálií]] ([[Církevní stát]]). Osvícení biskupové a především křesťanské [[klášter]]y se snažili uchovávat zbytky [[antika|antické]] kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o jistou míru církevní nezávislosti na [[panovník|panovnících]]. Křesťanské [[misie]] zasahují do dalších částí [[Evropa|Evropy]] a když [[franská říše|franský]] panovník Karel Veliký koncem 8. století zakládá novou říši, opírá se o západní církev.

V 9. století přišlo křesťanství i do našich zemí a západní [[iroskotská misie]] se zde setkala s východní misií [[svatý Cyril a Metoděj|svatých Cyrila a Metoděje]], [[vyslanec|vyslanců]] daleko vyspělejšího centra východního křesťanství. Z [[Byzanc]]e se křesťanství dostalo i do východní Evropy a do [[Rusko|Ruska]], západní misie dosáhla až do [[Skandinávie]]. Počátkem 10. století došlo ve [[Francie|Francii]] k významné reformě klášterů ([[clunyjská reforma]]), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou [[reforma|reformou]] i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach středověké Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první [[univerzita|univerzity]] ([[Bologna]] 1080?) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli [[právo]].

Když ani po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že [[Jeruzalém]] je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do tak zvaných [[Křížové výpravy|křížových výprav]]. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Účastníci však získali nový rozhled i sebevědomí a do evropské politiky tak poprvé vstoupil i [[česko|český]] král Vladislav II. Zároveň probíhal tak zvaný [[boj o investituru]], zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství ([[Canossa]] 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula.

Kulturní i hospodářský vzestup západní Evropy posílil moc i sebevědomí panovníků, zároveň ale sílila i kritika bohatství a moci církve. Hnutí za křesťanskou opravdovost a chudobu ještě zachytily tzv. [[žebravý řád|žebravé řády]] ([[dominikáni]], [[františkáni]]), ve 14. století však dochází k prvním povstáním nespokojenců. Kritikové církve se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni ([[William Ockham]], [[John Wycliffe]]). Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v [[Avignon]]u, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v [[Kostnice|Kostnici]] a v [[Basilej]]i sice [[velké západní schizma|papežský rozkol]] odstranily, snahy [[konciliarismus|konciliaristů]] o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou [[byzantská říše|byzantskou říši]] ohrozili v 15. století [[turecko|turečtí]] nájezdníci a byzantští zástupci sjednali ve [[Florencie|Florencii]] smír s [[římskokatolická církev|římskou církví]]. Ostatní východní [[patriarcha|patriarchové]] však smír neuznali a roku 1453 Byzanc padla; za její pokračovatele se o sto let později prohlásili ruští [[car]]ové. Ani západní církev nežila v klidu. Vypjatá osobní zbožnost pozdního středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo husitství v Čechách nebo [[Savonarola|Savonarolův]] režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest [[německo|německého]] [[mnich]]a a teologa Martina Luthera (1521) a jeho odmítnutí Římem vedy k dalšímu rozdělení křesťanství.

=== Reformace a novověk ===
Luther se především postavil proti zbytnělé náboženské praxi církve, vyzvedl odpovědnost každého [[člověk]]a a závaznost evangelia a zdůraznil, že jediná naděje křesťana je boží [[milost]]. Křesťan má zejména žít podle evangelia a podle rady apoštola Pavla se nesmí protivit světské vrchnosti; ta naopak nesmí zasahovat do věcí víry. Luther nově přeložil [[bible|bibli]] do [[němčina|němčiny]] a zahájil tak vlnu nových překladů a čtení bible, odmítl autoritu papeže, kláštery a [[kněz|kněžský]] [[celibát]] a omezil [[svátost]]i na [[křest]] a [[večeře Páně|večeři Páně]]. Lutherovu reformaci dále radikalizoval [[Jean Calvin]] a řada teologů nově formulovala základy křesťanského učení, a to formou [[katechismus|katechismu]] pro všechny.

Reformace výrazně proměnila evropské společnosti. Zdůraznila mravní stránku křesťanství, oslabila rozdíl mezi kněžími a [[laik]]y, kterým uložila četbu bible a podpořila tak potřebu obecné vzdělanosti. Církve začaly užívat i při bohoslužbě národní jazyky a staly se tak součástmi národních společnosti. Jejich majetek byl do značné míry převeden na jiné účely a mnozí panovníci využili této příležitosti, aby se zbavili církevní opozice, případně rozšířili svoji moc. Kalvínova reformace, úspěšná v bohatých a převážně městských společnostech, zavedla přísné mravy včetně veřejného dohledu, na druhé straně podpořila samostatnost a svobodu jednotlivců a stala se kolébkou moderních [[demokracie|demokracií]].

[[Katolická církev|Katolická]] odpověď, [[katolická reformace]] nebo protireformace, jak ji formuloval [[Tridentský koncil]] a prosazovalo zejména [[Tovaryšstvo Ježíšovo]] (jezuité), znamenala utužení církevní nauky i jednoty a posílila postavení papežů. Postarala se o nové vydání [[vulgata|latinské bible]], předepsala povinné vzdělávání kněží, vydala srozumitelné učebnice křesťanství ([[katechismus|katechismy]]) a zavedla jednotnou latinskou liturgii. Součástí byla i reforma kalendáře ([[gregoriánský kalendář]]).

Přes snahu řady vzdělanců o zprostředkování (Erasmus Rotterdamský, [[Jean Bodin]]) i politické úsilí císařů vedla ostrá stanoviska obou stran v hluboce křesťanské Evropě k dlouhotrvajícím a krvavým konfliktům, kde se politické zájmy často kryly náboženskými. [[Selské války]] v Německu, pronásledování jinověrců, občanská válka ve Francii a v [[Anglie|Anglii]] a zejména Třicetiletá válka ve střední Evropě přinesly obrovské utrpení a ztráty a silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i náboženství vůbec.

Další vývoj křesťanství se v jednotlivých zemích značně lišil, společným hnutím byl obrat k osobní a vnitřní zbožnosti v [[pietismus|pietismu]], bohatá lidová [[baroko|barokní]] zbožnost a na druhé straně příklon vzdělaných lidí k [[racionalismus|racionalismu]] v 17. století, k [[deismus|deismu]] a [[osvícenství]] v 18. století. Misijní činnost v mimoevropských zemích rozvíjela katolická církev od 16. století, [[protestanti|protestantské církve]] o něco později. Přes různé vnější úspěchy se od poloviny 19. století křesťanské církve ocitají v [[defenziva|defenzivě]] a čelí jednak ostré kritice vzdělanců, jednak faktickému odcizování lidových, hlavně dělnických vrstev.

==Učení==
Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech:
Existuje pouze jeden Bůh, který je věčný a neviditelný, Bůh však existuje ve třech [[osoba|osobách]] jako [[Bůh Otec]], [[Boží syn|Syn]] a [[Duch svatý]], kteří sdílejí jediné božství. Bůh však vstupuje do dějin: celý vesmír je jeho dílem, a všichni lidé od něho dostávají dar života. Ve světě není nic jiného, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.

Člověk však narušil původní harmonický vztah s Bohem, zhřešil a propadl smrti. Bůh však nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy ([[Noe]], [[Abrahám]], [[Mojžíš]], [[David]]) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti. Tímto vykupitelem je podle křesťanů Ježíš, v než se Bůh sám stal člověkem ([[vtělení]]). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl [[odpuštění]] a [[vykoupení]], a vysvobodil ho z otroctví [[hřích]]u a [[smrt]]i. Ježíše však Bůh po třech dnech [[vzkříšení|vzkřísil]] k životu a Ježíš tak zůstává se svou církví až do konce světa.

Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích ([[farnost]]i, obce, [[sbor]]y atd.), patří však zároveň do jedné církve. I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že je jim uloženo, aby církev byla jedna (viz též [[ekumenismus]]). Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu, proto se k nim jako ke [[svatý]]m mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle [[katolická církev|katolických]] a [[pravoslavná církev|pravoslavných církví]] Ježíšově matce, [[Panna Maria|Panně Marii]].

[[Bible]] je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.

===Morálka a etika===
Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova [[horská řeč]] a [[blahoslavenství]]. Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu. Zdánlivě prosté nároky [[Mojžíš]]ova [[desatero|Desatera přikázání]] jsou v Ježíšově výkladu prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno.

===Náboženská praxe===
Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že se člověk stává křesťanem přijetím [[křest|křtu]] jako viditelného znamení [[odpuštění]] a [[vykoupení]] v Ježíši Kristu. Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Jádrem a vrcholem křesťanské [[bohoslužba|bohoslužby]] je slavení [[eucharistie]], připomínka či obnovení [[Večeře Páně]], kterou většina křesťanů chápe jako [[svátost]], tedy viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti. Svátostí je ve většině křesťanských církví také [[manželství]], v [[katolická církev|katolických]] a [[pravoslaví|pravoslavných církvích]] i kněžské [[svěcení]], [[svátost smíření]], [[biřmování]] a [[svátost nemocných]].

Kromě toho se křesťané podílejí na mnoha dalších náboženských činnostech, jako jsou společné [[modlitba|modlitby]], [[pouť|pouti]] a zejména [[charita]]tivní činnost, kterou často jako první zavedly [[řeholní řád]]y. [[Nemocnice]], útulky pro sirotky, pro staré a opuštěné lidi, pro lidi různě postižené byly v Evropě dlouho doménou církevních organizací a sdružení a také organizované školství bylo dlouho spojeno s církvemi. Zejména v katolických a pravoslavných zemích církve podporovaly také umění, proto je velká část výtvarných i hudebních děl věnována náboženským tématům.

=== Symboly ===
[[Řečtina|Řecké]] ''symbolon'' i [[latina|latinské]] ''symbolum'' ve významu "shrnutí" znamenají [[vyznání víry]], krédo, stručné shrnutí obsahu křesťanské víry. Nejznámější je [[Apoštolské vyznání|Apoštolské]] a [[Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry]], obojí z 5. až 6. století, z reformačních [[Augsburské vyznání]] a [[Česká konfese]].

Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je [[kříž]], protože na něm zemřel [[Ježíš Kristus]] a zároveň znamená naději na vzkříšení. Velmi starým symbolem je ryba, protože řecké slovo ἰχθύς ''ichthys'' (ryba) tvoří [[akrostich]] spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (''Iésús Christos Theú hyios Sótér'': Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako "počátek i konec" přirovnává kniha Zjevení, [[Kristův monogram]] XP nebo IHS (z řeckého IΗΣΟΥΣ, ''Iésús''), beránek, kalich a mnoho dalších.

== Dnešní situace ==
Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, počet křesťanů přitom roste asi o 2 procenta ročně, tedy zhruba stejně jako celosvětová populace. V absolutních počtech je tak křesťanství nejrychleji rostoucí [[velká světová náboženství|velké náboženství]] v absolutních počtech, v procentuálním přírůstku se řadí až za [[islám]]. Křesťanství není rozšířeno ve všech světadílech stejně, ale mezi náboženstvími tří [[kontinent]]ů přesto dominuje ([[Amerika]], [[Evropa]], [[Austrálie]]), v [[Afrika|Africe]] je pak jeho zastoupení zhruba stejné jako u [[islám]]u. Nepříliš početnou náboženskou menšinu tvoří křesťané v [[Asie|Asii]], s výjimkou [[Jižní Korea|Jižní Koreje]] a [[Filipíny|Filipín]].

==Křesťanské církve==
Většina křesťanů patří k jednomu ze tří hlavních směrů: západní [[katolictví]], východní [[pravoslaví]] a [[protestantství]], vzniklé z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Zatímco starší církve (katolické a pravoslavné) se chápou jako nezbytné zprostředkování mezi Bohem a člověkem, řada protestantských církví se chápe jako sdružení věřících, kteří tvoří místní sbory. První z nich jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem (papež), nebo ve velkých obvykle územních patriarchátech (pravoslaví). Protestantské církve se dělí na církve episkopální ([[anglikáni]], [[luteráni]]), kde je větší skupina místních církví podřízena [[biskup]]ovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Většina protestantských církví je organizována podle národních států.

S tímto rozlišením souvisí i odlišné chápání církevní služby. V katolických a pravoslavných církvích se povolání kněží, biskupů a případně [[řeholník]]ů (mnichů a řeholnic) považuje za celoživotní, u kněží založené na zvláštním svěcení, případně spojené s požadavkem [[celibát]]u (biskupové a mniši, v římskokatolické církvi i kněží). V protestantských církvích se sice obvykle také vyžaduje zvláštní vzdělání a [[ordinace]], [[kazatel]]e nebo [[duchovní]] si však jednotlivé sbory samy vybírají a jejich služba může být i dočasná. Ve většině protestantských církví mohou církevní službu vykonávat i ženy. Zejména v [[Spojené státy americké|USA]] je mnoho tak zvaných svobodných církví (''free church''), což jsou zcela samostatné místní sbory bez dalších organizačních vazeb.

== Odkazy ==

===Související články===
* [[Ježíš Kristus]]
* [[Duch svatý]]
* [[Křesťanství v Česku]]
* [[Bible]]
* [[Církev]]
* [[Dějiny církve]]
* [[Láska v křesťanství]]

=== Literatura ===
* BROWN, Raymond E.. Ježíš v pohledu Nového zákona : úvod do christologie. Překlad Jan a Vladimír Roskovcovi. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-228-4.
* FILIPI, Pavel. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-58-5.
* FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. ISBN 80-85959-35-6.
* KROLL, Gerhard. Po stopách Ježíšových. Překlad Vladimír Petkevič. Praha : Zvon, 1995. ISBN 80-7113-110-5.
* KÜNG, Hans. Být křesťanem : křesťanská výzva. Překlad Stanislav Štýs. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-76-3.
* NEUNER, Peter. Laici a klérus? : společenství Božího lidu. Překlad Jan Spousta. Praha : Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-141-5.
* PAWLOWSKY, Peter. Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí. Překlad Jan Sokol. Praha : Vyšehrad, 1995.
* RATZINGER, Joseph. Úvod do křesťanství. Překlad Vratislav Slezák. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-7195-012-7.
* SOKOL, Jan. Člověk a náboženství. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7176-886-4.
* TRILLING, Wolfgang. Hledání historického Ježíše / Wolfgang Trilling. Překlad Jindřich Slabý. Praha : Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-132-6.
* VOUGA, François. Dějiny raného křesťanství. Překlad Josef Štochl. Praha-Brno : Vyšehrad; Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-22-4.
* Novozákonní apokryfy. I, Neznámá evangelia (uspořádali Jan A. Dus, Petr Pokorný). Překlad Jaroslav Brož ... et al.. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8.

== Externí odkazy ==
* [http://www.krestanstvi.cz Křesťanství.cz]
* [http://krestane.info Svědectví o křesťanském životě dnes]
* [http://www.vira.cz/knihovna/index3.php?sel_kap=19&sel_kniha=9 Rozhovor o křesťanství s Markem Ebenem]
* [http://www.vira.cz/knihovna/index2.php?sel_kniha=9 Deset vyznání]
* [http://www.vira.cz/knihovna/index3.php?sel_kap=142&sel_kniha=38 Rozdíl mezi křesťanstvím a filozofií]
* [http://www.sweb.cz/rp33/uvahy_o_krestanstvi/ Úvahy o křesťanství]
* [http://home.tiscali.cz/anezzka/ Anežka–úvod do křesťanství]

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Křesťanství]]