Sysop: 1 revizi

2013-07-13T07:21:40Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 13. 7. 2013, 07:21

Sysop: + Změna kategorie

2011-05-15T08:31:48Z

+ Změna kategorie

Nová stránka

[[Soubor:Orchestr.png|right|thumb|Rozesazení symfonického orchestru]]
'''Orchestr''' (z [[řečtina|řeckého]] ὀρχήστρα, tedy půlkruhový prostor mezi [[proscénium|proscéniem]] a hledištěm, na němž při [[divadlo|divadelních]] představeních vystupoval [[chór]]) je dnes označení pro [[hudba|hudební]] [[hudební nástroj|instrumentální]] těleso, v němž jsou jednotlivé nástroje zastoupeny vždy více než jedním hráčem.

== Vývoj v jednotlivých stylových obdobích ==
V tomto významu se slovo ''orchestr'' poprvé objevuje v [[baroko|baroku]] ([[Johann Mattheson]]: ''Das neu-eröffnete Orchestre'', [[Hamburk|Hamburg]] 1713). V pozdním středověku a [[renesance|renesanci]] se užívalo slova ''cappella'', označujícího zpočátku [[zpěvák|vokalisty]] spolu s jejich [[nástroj|instrumentálním]] doprovodem. Teprve s rozvojem instrumentální hudby v 16. a 17. století byl výraz přenesen na samostatný instrumentální [[ansámbl]] (odtud "a cappella" ve významu "bez doprovodu nástrojů").
Barokní orchestr se skládal ze dvou složek: [[Basso continuo|fundamentu]] ([[violoncello]], [[fagot]], [[loutna]], [[cembalo]], [[varhany]]) a vrchních [[melodie|melodických]] nástrojů ([[housle]], [[flétna]], [[hoboj]] apod.). [[dirigent|Kapelník]] dirigoval obvykle od cembala, ale podílel se na provedení skladby také například jako houslista ([[Antonio Vivaldi]]) nebo používal podle [[Francie|francouzského]] [[úzus|úzu]] dirigentské hole ([[Jean-Baptist Lully|Jean-Baptiste Lully]]). Orchestry mívaly kolem dvaceti [[hudebník|instrumentalistů]], ale dochovaly se již také záznamy o příležitostném vystoupení mnohem početnějších uskupení (kolem sta hráčů).
Ve druhé polovině 18. století přispěly k rozvoji nové podoby orchestru např. [[Berlín]] a především [[Mannheim]] a [[Paříž]]. Všude se výrazně uplatňovali [[Čechy|čeští]] hudebníci (bratři [[František Benda|František]] a [[Jiří Antonín Benda|Antonín Bendové]], [[Jan Václav Stamic]], [[Karel Stamic]], [[František Xaver Richter]] a další). Čtyřhlasé obsazení [[smyčcové nástroje|smyčců]] (1. housle, 2. housle, [[viola|violy]] a [[violoncello|cella]] s [[kontrabas]]y) a zdvojení [[dřevěné nástroje|dřev]] ( 2 [[flétna|flétny]], 2 [[hoboj]]e, 2 [[klarinet]]y, 2 [[fagot]]y; v raném [[klasicismus|klasicismu]] 2 hoboje, 2 [[lesní roh|horny]]) vytvořilo novou [[zvuk]]ovou [[norma|normu]], která byla postupně obohacována o další nástroje (v období [[romantismus|romantismu]] zejména ve skupině [[žesťový nástroj|žesťů]], ve [[20. století]] především ve skupině [[bicí nástroj|bicích]]). Zároveň rostl i počet členů orchestru.<br />
V [[moderní dějiny|moderní]] hudbě se aktuální nástrojové složení orchestru zcela podřizuje dané [[partitura|partituře]], která může předepisovat například [[elektrická kytara|elektrofonické nástroje]], [[digitální|digitálně]] produkovaný zvuk apod.
== Klasifikace orchestrů ==
Klasifikace základních typů orchestru vycházejí obvykle z toho, z jakých [[hudební nástroj|hudebních nástrojů]] se těleso skládá (například [[smyčcový orchestr]] nebo [[dechový orchestr]]), jak velkým počtem instrumentalistů jsou nástroje zastoupeny ([[komorní hudba|komorní]] orchestr, [[symfonický orchestr]] apod.) nebo jakému druhu hudby se těleso věnuje (například [[jazz|jazzový]], [[tanec|taneční]], [[divadlo|divadelní]], [[film|filmový]], [[Wolfgang Amadeus Mozart|mozartovský]], [[barokní hudba|barokní]] orchestr atd.). Tato základní kritéria se často prolínají a při specifikaci nových druhů hudebních těles k nim přistupují další hlediska.
== Symfonický (filharmonický) orchestr ==
Největší počet instrumentalistů (více než sto) sdružuje symfonický orchestr, označovaný často také jako filharmonický ([[filharmonie]]). Jednotlivé nástroje jsou v něm zastoupeny vždy větším počtem instrumentalistů, tvořících [[nástrojová skupina (orchestr)|nástrojové skupiny]] (sekce). Obsazení orchestru se obvykle uvádí v ustálené posloupnosti, odpovídající pořadí [[hudební nástroj|instrumentálních hlasů]] v partituře.
* [[dřevěný nástroj|Dechové dřevěné nástroje]]: [[příčná flétna|flétny]] a [[pikola]], [[hoboj]]e a [[anglický roh]], [[klarinet]]y, [[fagot]]y a [[kontrafagot]]
* [[žesťový nástroj|Dechové žesťové nástroje]]: [[lesní roh|horny]] (corny), [[trubka|trubky]], [[pozoun]]y, [[tuba]]
* [[bicí nástroj|Bicí]]: [[kotel|kotle]], [[basový buben]], [[malý buben]], [[činely]], triangl
* [[harfa|Harfy]]
* [[smyčcový nástroj|Smyčce]]: první [[housle]], druhé housle, [[viola|violy]], [[violoncello|violoncella]], [[kontrabas]]y
Podle potřeb konkrétní partitury mohou k těmto nástrojům přistupovat i další, např. [[drnkací nástroj|drnkací]] nebo [[klávesový nástroj|klávesové]] ([[klavír]], [[cembalo]], [[varhany]], [[celesta]], [[xylofon]]), [[jazz|jazzové]] ([[saxofon]]) atd.
Také jednotlivé nástrojové skupiny v orchestru mají svou [[hierarchie|hierarchii]]. První (a druhý první) hráč každé skupiny hraje [[sólo|sóla]] předepsaná pro jeho nástroj v partituře. Obvykle je zároveň také [[vedoucí skupiny (orchestr)|vedoucím skupiny]] (nástrojové sekce) s povinností vést dílčí [[zkouška (orchestr)|zkoušky]] své skupiny a slaďovat její způsob [[hudební interpretace|interpretace]] s požadavky [[dirigent]]a (včetně techniky hry typické pro jednotlivé nástroje, např. u smyčců tak zvané smykování apod.). Tento [[sóloinstrumentalista (orchestr)|sóloinstrumentalista]] (např. sólohobojista, sólovioloncellista apod.) je jmenován na základě svého vítězství v konkurzu, vypsaném na tuto pozici. Konkurzní komisi tvoří obvykle [[šéfdirigent]] a první hráči jednotlivých nástrojových skupin. Sóloví hráči smyčcových sekcí se označují jako [[koncertní mistr (orchestr)|koncertní mistři]]. Zvláštní postavení má koncertní mistr skupiny prvních houslí, který je podřízen přímo dirigentovi a tvoří při studiu skladby spojovací článek mezi ním a orchestrem.
V renomovaných orchestrech procházejí instrumentalisté konkurzem často vícekrát, např. ucházejí-li se o přijetí do orchestru (jako tzv. [[tutti hráč (orchestr)|tutti hráči]]) a poté ucházejí-li se o místo vedoucího hráče nástrojové skupiny. Základní pracovní povinnost orchestrálního hráče specifikuje smlouva obvykle počtem tak zvaných výkonů (například 250 čtyř- až pětihodinových výkonů za sezónu).
Uměleckým vedením orchestru je pověřen jeho [[šéfdirigent]]. Způsobem své práce významně spoluutváří úroveň orchestru a formuje jeho [[repertoár]] (členy umělecké rady, která spolurozhoduje o [[dramaturg]]ii sezóny, jsou krom něj také první hráči jednotlivých nástrojových sekcí). Krom šéfdirigenta mají velké symfonické orchestry také své stálé a hostující [[dirigent]]y.
Osobnost dirigenta se projevuje nejen v nastudování skladeb (tatáž partitura může být interpretována různě), ale - při dlouhodobé spolupráci - i ve stylu práce samotného orchestru a jeho specifickém způsobu interpretace.

== Literatura ==
* Bernard Lehmann : ''L'orchestre dans tous ses éclats. Ethnographie des formations symphoniques'', La Découverte, 2005. ISBN 2-7071-4610-2
* ''Konzertbuch Orchestermusik'', vydavatel Malte Korff, Breitkopf und Härtel, Wiesbaden 1991. ISBN 3-423-03023-2 (dtv)/ ISBN 3-7618-3023-8 (Bärenreiter)
* Ulrich Michels: ''Atlas zu Musik'', DTV, Bärenreiter 1985
* Mirko Očadlík: ''Svět orchestru'', Panton, Praha 1961
* Gracian Černušák: ''Dějepis hudby'', Brno 1930
* Johann Mattheson: ''Das neueröffnete Orchester'', Hamburg 1713

{{Commonscat|Orchestras}}{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Hudební sbory a tělesa]]
[[Kategorie:Hudební terminologie]]

Orchestr - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: + Změna kategorie