http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php?action=history&feed=atom&title=Oxid_olovnato-olovi%C4%8Dit%C3%BDOxid olovnato-olovičitý - Historie editací2026-07-10T21:51:24ZHistorie editací této stránkyMediaWiki 1.16.5http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php?title=Oxid_olovnato-olovi%C4%8Dit%C3%BD&diff=211607&oldid=prevSysop: 1 revizi2013-07-04T19:06:40Z<p>1 revizi</p>
<table style="background-color: white; color:black;">
<tr valign='top'>
<td colspan='1' style="background-color: white; color:black;">← Starší verze</td>
<td colspan='1' style="background-color: white; color:black;">Verze z 4. 7. 2013, 19:06</td>
</tr></table>Sysophttp://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php?title=Oxid_olovnato-olovi%C4%8Dit%C3%BD&diff=211606&oldid=prevSysop: Nahrazení textu2011-05-12T21:48:52Z<p>Nahrazení textu</p>
<p><b>Nová stránka</b></p><div>{{Infobox Chemická sloučenina<br />
|Název=Oxid olovnato-olovičitý<br />
|Obrázek=[[Soubor:Strukt_vzorec_Pb3O4.PNG|200px|Strukturní vzorec oxidu olovnato-olovičitého]]<br />
|Systematický název=tetraoxid diolovnato-olovičitý<br />
|Triviální název=suřík<br />
|Ostatní názvy=minium, orthoolovičitan olovnatý<br />
|Anglický název=Lead tetroxide<br />
|Německý název=Blei(II,IV)-oxid<br />
|Sumární vzorec=Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub><br />
|Vzhled=oranžovo-červená pevná látka<br />
|Číslo CAS=1314-41-6<br />
|Indexové číslo=082-001-00-6<br />
|Molární hmotnost=685,5976 g/mol<br />
|Teplota rozkladu=500&nbsp;°C<br />
|Hustota=8,3 g/cm<sup>3</sup><br />
|Bezpečnost=zobrazit<br />
|Symboly nebezpečí={{toxický}} {{nebezpečný pro životní prostředí}}<br />
|R-věty={{R20/22}} {{R33}} {{R50/53}} {{R61}} {{R62}}<br />
|S-věty={{S45}} {{S53}} {{S60}} {{S61}}<br />
|Symboly nebezpečí GHS={{GHS08}} {{GHS07}} {{GHS09}}<br />
|H-věty={{H360Df}} {{H332}} {{H302}} {{H373|orgánů}} {{H410}}<br />
}}<br />
'''Oxid olovnato-olovičitý''', přesněji '''tetraoxid diolovnato-olovičitý''', nebo '''orthoolovičitan olovnatý''' (triviálními názvy '''suřík''' nebo '''minium''') je těžká, sytě oranžověčervená až ohnivě červená krystalická nebo amorfní látka. Přestože je téměř nerozpustný ve vodě, je při požití [[jed]]ovatý. Je též nerozpustný v [[Ethanol|ethylalkoholu]]. Rozpouští se v ledové [[kyselina octová|kyselině octové]], [[kyselina solná|kyselině solné]] a zředěné [[kyselina dusičná|kyselině dusičné]] ve směsi s [[peroxid vodíku|peroxidem vodíku]]. <br />
== Příprava ==<br />
Suřík se připravuje pražením [[oxid olovnatý|oxidu olovnatého]] za přístupu vzduchu<br />
: 6 PbO + O<sub>2</sub> → 2 Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub><br />
při teplotách mezi 450 až 480&nbsp;°C; za vyšších teplot probíhá reakce opačným směrem. Proto takto připravený suřík není čistý oxid olovnato-olovičitý, ale vždy obsahuje určitou příměs nezreagovaného PbO. Pokud je zapotřebí připravit tuto chemickou sloučeninu čistou, odstraní se PbO působenim roztoku [[hydroxid draselný|hydroxidu draselného (KOH)]].<br />
Jinak je možno připravit suřík též žíháním [[uhličitan olovnatý|uhličitanu olovnatého]] čili minerálu [[cerrusit]]u za přítomnosti vzduchu<br />
:6 PbCO<sub>3</sub> + O<sub>2</sub> → 2 Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub> + 6 CO<sub>2</sub>,<br />
nebo oxidačním žíháním [[běloba olověná|běloby olověné]] tj. uhličitanu-dihydroxidu diolovnatého <br />
:3 Pb<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>(OH)<sub>2</sub> + O<sub>2</sub> → 2 Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub> + 3 CO<sub>2</sub> + 3 H<sub>2</sub>O.<br />
Na mokré cestě se dá oxid olovnato-olovičitý připravit např. reakcí [[olovičitan draselný|olovičitanu draselného]] s [[octan olovnatý|octanem olovnatým]]<br />
:K<sub>2</sub>PbO<sub>3</sub> + 2 Pb(OCOCH<sub>3</sub>)<sub>2</sub> + H<sub>2</sub>O → Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub> + 2 KOCOCH<sub>3</sub> + 2 CH<sub>3</sub>COOH,<br />
při níž vzniká žlutě zbarvený nerozpustný monohydrát oxidu olovnato-olovičitého Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub>.H<sub>2</sub>O. Ten se krystalické vody zbaví mírným zahříváním.<br />
== Chemické vlastnosti ==<br />
S oxidy [[železo|železa]] a s železem samotným reaguje za vzniku nerozpustných olovnatanů [[olovnatan železnatý|železnatých]] a [[olovnatan železitý|železitých]], což je podstatou antikorozivního účinků zakladových barev obsahujících suřík na železné předměty.<br />
Při zahřátí na teplotu nad 500&nbsp;°C se rozkládá na [[oxid olovnatý]] a [[kyslík]]<br />
:2 Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub> → 6 PbO + 0<sub>2</sub>;<br />
rozklad je při teplotě okolo 580&nbsp;°C prakticky úplný.<br />
Působením [[kyselina dusičná|kyseliny dusičné]] na oxid olovnato-olovičitý se [[oxidační číslo|dvojmocné]] olovo rozpouští ve formě [[dusičnan olovnatý|dusičnanu olovnatého]] a ve směsi zůstává nerozpustný [[oxid olovičitý]]<br />
: Pb<sub>3</sub>O<sub>4</sub> + 4 HNO<sub>3</sub> → PbO<sub>2</sub> + 2 Pb(NO<sub>3</sub>)<sub>2</sub> + 2 H<sub>2</sub>O.<br />
== Použití ==<br />
{{upravit část}}<br />
Nejčastěji je suřík používán jako pigment do základových nátěrových materiálů pro železné předměty a konstrukce. Vzhledem k jeho jedovatosti pro člověka a ke způsobované ekologické zátěži prostředí se jeho použití v současné době omezuje. Což je, pokud odhlédneme k ekologickým hlediskům, škoda, protože současné antikorozní nátěry nedosahují ani zdaleka antikorozních vlastností nátěrů suříkových. V zásadě je možno říci, že současné antikorozní nátěry se tak jenom jmenují, ale jejich skutečná schopnost inhibovat korozi je mizivá až žádná. Dnes, ''(psáno v roce 2006/7)'', prakticky suříkovou barvu na trhu v ČR již několik let nenaleznete. V menší míře je využíván i ve výrobě skla.<br />
Další poněkud netradiční využití bylo při amatérské výrobě bouchacích kuliček, které byly používány namísto nedostupné zábavné pyrotechniky a jejich exploze spolehlivě přivolávaly tehdejší příslušníky Veřejné bezpečnosti v bývalé ČSSR, neboť se jednalo o činnost nelegální.<br />
== Fyziologické působení ==<br />
Při vdechnutí suřík dráždí průdušky a plíce a v případě silného zasažení člověk pociťuje kovovou pachuť na sliznicích úst, bolesti na prsou a v krajině břišní. Při požití ústy dochází k otravám díky jeho rozpustnosti v kyselině solné, obsažené v žaludečních šťávách. Otrava se projevuje bolestmi a křečemi v žaludku, spojenými s nevolností až zvracením a bolestí hlavy. Akutní otrava vede k pocitu svalové ochablosti, úplné ztrátě apetitu, případně ke ztrátě vědomí a při velmi vysokých koncentrací olova v krevním oběhu až ke kómatu a případně i ke smrti. Při dlouhodobém působení se může vstřebávat i pokožkou; při krátkodobém může dojít k místnímu podráždění kůže, doprovázeném jejím zrudnutím a citlivostí až bolestí, zejména v místech, kde je pokožka porušena nebo jinak oslabena. Proto je třeba při práci s barvami obsahujícím suřík (např. základové barvy na kovové konstrukce) dodržovat přísně hygienická opatření, zejména používat ochranné rukavice, při práci nejíst, nepít ani nekouřit a po práci si důkladně omýt ruce a všechna místa těla, které mohla být znečištěna.<br />
Při dlouhodobém vystavení působení suříku může dojít k nahromadění olovnatých sloučenin v těle a časem se mohou vyvinout podobné příznaky jako při akutní otravě. Jinak se chronická otrava projevuje neklidem, zvýšenou dráždivostí, poruchami zraku, zvýšeným krevním tlakem. Obvykle se projevuje i šedivou barvou pokožky obličeje.<br />
Osoby s poruchami ledvin, nervového systému nebo s kožními chorobami bývají k působení této látky na jejich organismus mnohem citlivější.<br />
U laboratorních zvířat byla zjištěna [[karcinogen]]icita suříku; u lidí nebyla s jistotou prokázána.<br />
== Ekologické účinky ==<br />
Vzhledem k tomu, že vzniká při oxidaci olova a jeho sloučenin za vyšších teplot, může se při tepelném zpracování tohoto kovu (např. při jeho výrobě či při odlévání čistého olova nebo jeho slitin s jinými kovy) dostávat ve formě prachu do vzduchu a tím zatěžovat okolní prostředí v blízkosti takových provozů.<br />
== Původ jména ==<br />
Jedno ze synonym této látky, ''minium'' je odvozeno od původního [[latina|latinského]] názvu řeky ''Minius'' v severozápadním Španělsku, v jejímž okolí byly dobývány suroviny pro jeho výrobu v době římské nadvlády na Iberským poloostrovem.<br />
== Historická poznámka ==<br />
Suřík jako červený pigment znali již staří Římané; připravovali jej pálením běloby olověné. Ve středověku byl jedním z pigmentů, používaných při [[iluminace|iluminování]] (zdobení) rukopisů miniaturními kresbami a kolorovanými iniciálami. Z názvu používaného červeného pigmentu ''minium'' vzniklo právě slovo ''miniatura''.<br />
<br />
<br />
{{Článek z Wikipedie}}<br />
[[Kategorie:Oxidy]]<br />
[[Kategorie:Olovnaté sloučeniny]]<br />
[[Kategorie:Olovičité sloučeniny]]<br />
[[Kategorie:Anorganické pigmenty]]</div>Sysop