Sysop: 1 revizi

2013-09-21T08:40:12Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 21. 9. 2013, 08:40

Sysop: Nahrazení textu

2010-11-20T17:38:12Z

Nahrazení textu

Nová stránka

'''Polština''' (polsky ''język polski, polszczyzna'') patří mezi [[západoslovanské jazyky]] jako např. [[čeština]], [[slovenština]] nebo [[lužická srbština]]. Náleží tedy mezi [[slovanské jazyky]], do rodiny [[indoevropské jazyky|jazyků indoevropských]]. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali [[křesťanství]] od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z [[latina|latiny]], [[francouzština|francouzštiny]], [[němčina|němčiny]], [[čeština|češtiny]]), v jazyce ale nedošlo k výraznějším [[purismus|puristickým]] zásahům. Dnes je v polštině stále zachováno mnoho archaických znaků - např. používání spřežek.

Polsky se mluví nejen v [[Polsko|Polsku]], ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v [[Česká republika|Česku]] ([[Těšínsko]]), na [[Slovensko|Slovensku]], [[Ukrajina|Ukrajině]], v [[Bělorusko|Bělorusku]], v [[Litva|Litvě]]. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.

== Polská abeceda ==
:{|
| A || Ą || B || C || Ć || D || E || Ę || F || G || H || I || J || K || L || Ł || M
| N || Ń || O || Ó || P || R || S || Ś || T || U || W || Y || Z || Ź || Ż
|-
| a || ą || b || c || ć || d || e || ę || f || g || h || i || j || k || l || ł || m
| n || ń || o || ó || p || r || s || ś || t || u || w || y || z || ź || ż ||
|}

Polská [[abeceda]] obsahuje základní latinskou abecedu, s následujícími zvláštními [[grafém]]y: ''ą'', ''ę'', ''ó'', ''ł'', ''ć'', ''ś'', ''ź'', ''ż'', ''ń''. Naopak neobsahuje písmena ''[[q]]'', ''[[v]]'' a ''[[x]]''.

;Výslovnost
 V polštině nejsou dlouhé [[samohláska|samohlásky]], všechny samohlásky mají tedy stejnou délku. [[Přízvuk]] je (stejně jako v [[italština|italštině]]) většinou na předposlední [[slabika|slabice]] ([[penultima|penultimě]]), v pečlivé výslovnosti přitom vede k prodloužení samohlásky. Příklad: ''kwadratowy'' – kvadratóvy (čtvercový).

;[[Nazalizace|Nosové samohlásky]]

A.1 ę vyslovujeme jako [e]
 na konci slova, např. widzę tę ulicę
 před l, ł, např. wzięła, zdjęli

A.2 ę vyslovujeme plně nosově [e]
 před f, w, s, z, sz, ż, rz, ś, ź, ch, např. rzęsa, język, mężny

A.3 ę vyslovujeme jako [em]
 před b, p, např. dęby, następny

A.4 ę vyslovujeme jako [en]
 před k, g, t, d, c, dz, cz, např. ręka, piętro

A.5 ę vyslovujeme jako [eň]
 před ć, dź, např. będzie, sędzia

B.1 ą vyslovujeme jako [o]
 před l, ł, např. wziął, zdjął

B.2 ą vyslovujeme plně nosově [o]
 před f, w, s, z, sz, ż, rz, ś, ź, ch, např. wiązać

B.3 ą vyslovujeme jako [om]
 před b, p, např. ząb, rąbać
 na konci slova, např. idą tą ulicą

B.4 ą vyslovujeme jako [on]
 před k, g, t, d, c, dz, cz, např. pociąg, gorący

B.5 ą vyslovujeme jako [oň]
 před ć, dź, např. zacząć

Samohlásky '''i'''/'''y''' – se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině (nebo svým způsobem podobně jako i v češtině, když se mluvčí snaží přehnaně zdůrazněnou výslovností ukázat, zda se má psát ''i'' nebo ''y''). Dá se tedy poznat, kdy se říká ''być'' (být) a kdy ''bić'' (bít).

Samohláska '''ó''' se čte jako ''u'', není žádný rozdíl ve výslovnosti ''ó'' a ''u''. Čárka neoznačuje délku samohlásky. Písmeno ''ó'' často ve slovech odpovídá českému ''ů'', např. ''wóz'' – vuz (vůz)

Polské '''ł''' se vyslovuje jako anglické ''w'', jen archaicky, například v historických filmech, jako temné l. Příklad: ''ławka'' – uavka (lavice), ''łąka'' – uonka (louka). Naproti tomu l se vyslovuje malinko měkčeji, výrazně měkčeji před i. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo: ''laska'' (hůl, štangle salámu, hovorově o holce – buchta) x ''łaska'' (milost, laskavost).

V polštině jsou '''tři řady [[sykavka|sykavek]]''':

Jednak obvyklé ''c'', ''dz'' (v češtině běžně neužívané), s, z''.

Dále měkké '''ć''', '''dź''', '''ś''', '''ź''', před samohláskami vždy psané jako xi (např. cie, si, dziś, ziarno). Tato měkká řada funkcí odpovídá českým hláskám '''[[ť]]''', '''ď''', '''s''' a '''z'''. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“ - pro Čecha nesnadno - kdežto ty tvrdé přední částí jazyka.

A konečně třetí řada tvrdých '''cz''', '''dż''', '''sz''', '''ż''', funkčně odpovídající českým '''č''', '''dž''', '''š''', '''ž''' (k tomu můžeme přihrnout i '''rz''' s výslovností ř posunutého výše na patro, viz dále). České ''č, dž, š, ž'' je co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami, blíže tvrdým, a také jazyk je v poloze mezi oběma polohami při výslovnosti polských hlásek. Občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ''ż'' píše přeškrtnuté <strike>''z''</strike>.

Polské ''rz'' se ve výslovnosti nijak neliší od ''ż'', funkčně je na stejném místě jako české ''ř''. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše ''rz'' a kde ''ż'', podle zvuku to nepoznají - stejně jako Češi se musí učit nazpamět, kde se píše jaké i/y.
Příklady: ''morze'' (moře) se vyslovuje naprosto stejně jako ''może'' (může)

Polské '''ń''' se vyslovuje jako české ''ň''. Před samohláskami je vždy psané jako ni, např. Toruń, bez Torunia.

Hlásky '''h'''/'''ch''' se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Spíš se dá pozorovat, že Poláci často vyslovuji ''ch'' zvučně, kdežto ''h'' nezvučně.<ref>http://www.tlum.cz/polstina.phtml</ref> ''Ch'' se hláskuje jako ''ce-cha''.

V psané polštině se s výjimkou cizích slov nevyskytuje ''v''. Všude se používá '''w''', které se ve výslovnosti neliší od českého ''v''. Při hláskování se ''v'' hláskuje německy ''fau'' a ''w'' jako ''vu''.

Hlásky '''r''' a '''l''' nejsou jako v češtině slabikotvorné, takže třeba místo českého ''ví-tr'' Poláci říkají v jedné slabice ''wiatr'', nebo dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka ''Vl-ta-va'' jako ''Weł-ta-wa''.

'''Skupiny hlásek'''

Skupiny samohlásek '''ia, io, ió, iu, ii''' pokud následují za souhláskami (kromě s, z, c a dz), se vyslovují jako '''ja, jo, ju, ju, ji''' (i označuje měkkost předcházející souhlásky). Např. piach, wioska, pióro, kiur, w oranżerii.

Skupina '''ie''' se vyslovuje obdobě jako české '''ě''' (kromě případů, kdy následuje po měkkých sykavkách, např, kieliszek.

Následují-li po těchto skupinách '''si, zi, ci, dzi''' souhlásky, vyslovují se tyto skupiny jako '''śi, źi, ći, dźi''', např. siny, zima, cichy, dziwny.

Následují-li po těchto skupinách samohlásky, označuje i pouze měkkost předcházející sykavky a vyslovují se: skupiny '''sia, zia, cia, dzia''' jako '''śa, źa, ća, dźa,''' skupiny '''sio, zio, cio, dzio''' jako '''śo, źo, ćo, dźo,''' skupiny '''sió, zió, ció, dzió''' a '''siu, ziu, ciu, dziu''' jako '''śu, źu, ću, dźu''', skupiny '''sie, zie, cie, dzie''' jako '''śe, źe, će, dźe.'''

Skupina '''mie''' se vyslovuje vždy '''mje''', ne tedy mně.

== Výslovnost ==
Podobně jako v češtině dochází ke [[Asimilace (lingvistika)|spodobě]] (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost (jako vpřed). Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: ''trzy'' čteno ''třy'', ale i ''twarz'', ''twój'', ''kwiecień'' se čte ''tvař'', ''tvůj'', ''kvěćeń''.

K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost hlásek, jejichž měkké verze se samostatně nevyskytují, protože je následuje vždy ''i'', a u nichž si změkčení Češi nevšimnou: kierowca, giełda, mi, lipiec se změkčenými k´, g´, m´, l´ a p´.

== Gramatika ==
Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky ''przypadek'', [[plurál|pl.]] ''przypadki''), pádové otázky jsou stejné jako v češtině, pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou, [[vokativ]] a [[instrumentál]] mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem.

== Vyjadřování zdvořilosti ==
Kromě standardního přátelského [[tykání]] se v polštině užívá jako zdvořilé oslovení (na místě českého [[vykání]]) zvláštní forma "onikání", oslovování ve třetí osobě slovem ''pan'' (v množném čísle ''panowie'') nebo ''pani'', vůči smíšené společnosti ''państwo''. V doslovném překladu do češtiny: ''Mohl by mi pán říci, kde je pána (případně pańskie) (=vaše) auto?''

Zvláštní variantou je tykání-onikání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např.: ''Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!''

Je ovšem možná i přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání. Tu používali [[Polská sjednocená dělnická strana|polští komunisté]] ve spojení s oslovením ''towarzyszu'', ''towarzyszko'' ([[soudruh]]u, soudružko) a za jejich vlády i většina ostatních.

== Reference ==
* Kateřina Pösingerová a Anna Seretny: ''Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy''. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp, ISBN 83-233-0601-X
* Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda: ''Polsko–český, česko–polský kapesní slovník''. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp., ISBN 80-04-23486-0
<references />

== Externí odkazy ==
* [http://slovnik.popina.cz Česko-polský a Polsko-český slovník online zdarma]
* [http://sieczu.ic.cz/download/awruk_anabej_rozmowki_cz_pl.pdf Česko-polská konverzace]([[Portable Document Format]])
* [http://slowniki.ic.cz/slownik_tematyczny_cz_pl_2009.pdf Česko-polský tematický slovník pro žáky a studenty] ([[Portable Document Format]])
* [http://pazelv.blog.cz/0910/frantisek-vymazal-snadno-a-rychle Digitalizovaná edice učebnic "Snadno a rychle" z počátku 20. století včetně učebnice polštiny]

{{Slovanské jazyky}}
{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Západoslovanské jazyky]]
[[Kategorie:Úřední jazyky Evropské unie]]
[[Kategorie:Živé jazyky]]
[[Kategorie:Jazyky Polska]]
[[Kategorie:Polština]]

Polština - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu