Polsko-sovětská válka - Historie editací

Sysop: + Výrazné vylepšení

2015-12-04T08:09:40Z

+ Výrazné vylepšení

← Starší verze		Verze z 4. 12. 2015, 08:09
Řádka 2:		Řádka 2:
	\|Střetnutí= '''Polsko-sovětská válka'''		\|Střetnutí= '''Polsko-sovětská válka'''
	\|konflikt=		\|konflikt=
-	\|image=[[Soubor:~~Rzeczpospolita 1920~~.~~png~~\|300px]]	+	\|image=[[Soubor:Polish-soviet war montage.jpg\|300px]]
-	\|komentář=~~Definitivní hranice určené válkou.~~	+	\|komentář=
-	\| trvání= [[1919]] - [[1921]]	+	\| trvání= [[1919]] – [[1921]]
	\| místo= Střední a východní Evropa		\| místo= Střední a východní Evropa
	\| příčina=		\| příčina=
	\| výsledek= Rižský mír		\| výsledek= Rižský mír
-	\| strana1= [[Soubor:Flag RSFSR 1918.png\|24px]] [[Ruská sovětská federativní socialistická republika\|RSFSR]] <br /> [[Soubor:~~Ukrflag1927~~.~~gif~~\|24px]] [[Ukrajinská sovětská socialistická republika\|Ukrajinská SSR]]	+	\| strana1= [[Soubor:Flag RSFSR 1918.png\|24px]] [[Ruská sovětská federativní socialistická republika\|RSFSR]] <br /> [[Soubor:Flag of Ukrainian SSR (1929-1937).png\|24px]] [[Ukrajinská sovětská socialistická republika\|Ukrajinská SSR]]
	\| strana2= [[Soubor:Flag of Poland.png\|24px]] [[Druhá Polská republika]]<br />[[Soubor:Flag_of_Ukrainian_People's_Republic_1917.png\|24px]] [[Ukrajinská národní republika]]		\| strana2= [[Soubor:Flag of Poland.png\|24px]] [[Druhá Polská republika]]<br />[[Soubor:Flag_of_Ukrainian_People's_Republic_1917.png\|24px]] [[Ukrajinská národní republika]]
	\| velitel1=[[Michail Tuchačevskij]]<br />[[Semjon Michajlovič Buďonnyj\|Semjon Buďonnyj]]<br />[[Alexandr Jegorov]]		\| velitel1=[[Michail Tuchačevskij]]<br />[[Semjon Michajlovič Buďonnyj\|Semjon Buďonnyj]]<br />[[Alexandr Jegorov]]
Řádka 30:		Řádka 30:
	I skupiny generálů Lasockého a Mokrzeckého zaznamenaly vítězství. Byly dobyty všechny tři cíle (Lida, Novogrudok a Baranoviči) a Západní divize byla nucena zaujmout obranou línii na řece [[Němen]].		I skupiny generálů Lasockého a Mokrzeckého zaznamenaly vítězství. Byly dobyty všechny tři cíle (Lida, Novogrudok a Baranoviči) a Západní divize byla nucena zaujmout obranou línii na řece [[Němen]].
	=== Běloruská operace ===		=== Běloruská operace ===
-	Poláci, povzbuzeni úspěchem na frontě, se rozhodli před příchodem zimy využít své iniciativy a zasadit Západní armádě další úder. Cílem této operace bylo město [[Minsk]]. Operaci velel velitel Severní skupiny generál [[Stanisław Szeptycki]]. V červnu 1919 mu byly přisunuty čerstvé posily, hlavně [[Poznaňská armáda]]. Celková síla jeho skupiny se pohybovala okolo 12 000 pěšáků, 2 000 jezdců a 40 děl<ref>Davies, str.56</ref>. Soustředění hlavní skupiny proběhlo okolo města [[Molodečno]]. Plánem byl rozsáhlý obchvat sovětských pozic. Jedna jízdní brígáda měla vyrazit severním směrem a odstřihnout město od železničního spojení. Oddíly generála Lasockého měly vyrazit z [[Nalibocký prales\|Nalibockého pralesa]] z jihu. Zbytek sil vedených generálem Mokrzeckým měl vyrazit přímo na Minsk. Operace začala v prvním srpnovém týdnu. Rudá armáda zaujala obranné postavení v [[Radoškovice\|Radoškovicích]] na [[Minská pahorkatina\|Minské pahorkatině]], avšak záhy byla vytlačena. Po přerušení železničního spojení byli rudoarmějci odříznuti od posil a byli nuceni ustupovat. [[8. srpna]] padl samotný Minsk. Poláci postupovali až k řekám [[Dvina]] a [[Berezina]], kde se fronta zastavila. Piłsudski vydal rozkaz o zastavení útoku, neboť polská armáda držela všechny důležité uzly v příhraničí a neměla se k dalšímu postupu.<ref>Davies, str.56-58</ref>. S počínajícím podzimem nastal čas k vyjednávání.	+	Poláci, povzbuzeni úspěchem na frontě, se rozhodli před příchodem zimy využít své iniciativy a zasadit Západní armádě další úder. Cílem této operace bylo město [[Minsk]]. Operaci velel velitel Severní skupiny generál [[Stanisław Szeptycki]]. V červnu 1919 mu byly přisunuty čerstvé posily, hlavně [[Poznaňská armáda]]. Celková síla jeho skupiny se pohybovala okolo 12 000 pěšáků, 2 000 jezdců a 40 děl<ref>Davies, str.56</ref>. Soustředění hlavní skupiny proběhlo okolo města [[Molodečno]]. Plánem byl rozsáhlý obchvat sovětských pozic. Jedna jízdní brígáda měla vyrazit severním směrem a odstřihnout město od železničního spojení. Oddíly generála Lasockého měly vyrazit z [[Nalibocký prales\|Nalibockého pralesa]] z jihu. Zbytek sil vedených generálem Mokrzeckým měl vyrazit přímo na Minsk. Operace začala v prvním srpnovém týdnu. Rudá armáda zaujala obranné postavení v [[Radoškovice\|Radoškovicích]] na [[Minská pahorkatina\|Minské pahorkatině]], avšak záhy byla vytlačena. Po přerušení železničního spojení byli rudoarmějci odříznuti od posil a byli nuceni ustupovat. [[8. srpna]] padl samotný Minsk. Poláci postupovali až k řekám [[Dvina]] a [[Berezina]], kde se fronta zastavila. Piłsudski vydal rozkaz o zastavení útoku, neboť polská armáda držela všechny důležité uzly v příhraničí a neměla se k dalšímu postupu.<ref>Davies, str.56-58</ref>. S počínajícím podzimem nastal čas k vyjednávání.
	=== Polsko-sovětská jednání a Děnikin ===		=== Polsko-sovětská jednání a Děnikin ===
-	[[Soubor:Bij Bolszewika.jpg\|thumb\|~~left~~\|Polský propagandistický plakát ''Bij Bolševika''.]]	+	[[Soubor:Bij Bolszewika.jpg\|thumb\|200px\|Polský propagandistický plakát ''Bij Bolševika''.]]
-	Na podzim roku 1919, kdy počasí nedovolovalo větší útočné operace, došlo k několika schůzkám zástupců obou znesvářených stran. První z nich byla tzv. ''bělověžská schůzka'', která proběhla již před začátkem běloruské operace. Hlavním vyjednavačem Sovětského Ruska zde byl [[Julian Marchlewski]], polský komunista v ruských službách. Schůzka proběhla v [[Bělověžský prales\|Bělověžském pralese]] na přelomu června a července. Nebylo zde domluveno skoro nic, snad jen příprava na možnou výměnu zajatců. Marchlewski se vrátil zpět za frontu [[30. července]]<ref>Davies, str.69</ref>. K další schůzce došlo až [[11. října]], a to v [[Mikaszewice\|Mikaszewicích]] na styku front mezi Poláky, rudoarmějci, Ukrajinci a bělogvardějci. Polskou výpravu vedl [[Michal Kossakowski]], ruskou opět Marchlewski. Jednání se vedlo za značných ústupků Sovětů. [[2. ~~listopadu~~]] byla podepsána dohoda, zajišťující jednostrané propuštění polských zajatců, druhá z [[9. ~~listopadu~~]] pak vzájemnou výměnu civilních zajatců. Došlo i k vyjednávání o možném míru, to však selhalo na neochotě obou stran splnit některé požadavky<ref group="p">Jednalo se především o otázku ukrajinského atamana [[Simon Petljura\|Petljury]]</ref>. Obě strany se rozešly [[14. prosince]]<ref>Davies, str.70-71</ref>. Mezitím [[8. prosince]] [[Nejvyšší spojenecká rada]] stanovila provizorní východní hranici Polska - tzv. [[Curzonova linie\|Curzonovu linii]]<ref name="K255">Kronika 20. století, str.255</ref>. Obě strany se však v této době nehodlaly řídit rozhodnutím tak vzdáleného orgánu, a proto boje pokračovaly dále.	+	Na podzim roku 1919, kdy počasí nedovolovalo větší útočné operace, došlo k několika schůzkám zástupců obou znesvářených stran. První z nich byla tzv. ''bělověžská schůzka'', která proběhla již před začátkem běloruské operace. Hlavním vyjednavačem Sovětského Ruska zde byl [[Julian Marchlewski]], polský komunista v ruských službách. Schůzka proběhla v [[Bělověžský prales\|Bělověžském pralese]] na přelomu června a července. Nebylo zde domluveno skoro nic, snad jen příprava na možnou výměnu zajatců. Marchlewski se vrátil zpět za frontu [[30. července]]<ref>Davies, str.69</ref>. K další schůzce došlo až [[11. říjen\|11. října]], a to v [[Mikaszewice\|Mikaszewicích]] na styku front mezi Poláky, rudoarmějci, Ukrajinci a bělogvardějci. Polskou výpravu vedl [[Michal Kossakowski]], ruskou opět Marchlewski. Jednání se vedlo za značných ústupků Sovětů. [[2. listopad]]u byla podepsána dohoda, zajišťující jednostrané propuštění polských zajatců, druhá z [[9. listopad]]u pak vzájemnou výměnu civilních zajatců. Došlo i k vyjednávání o možném míru, to však selhalo na neochotě obou stran splnit některé požadavky<ref group="p">Jednalo se především o otázku ukrajinského atamana [[Simon Petljura\|Petljury]]</ref>. Obě strany se rozešly [[14. prosince]]<ref>Davies, str.70-71</ref>. Mezitím [[8. prosince]] [[Nejvyšší spojenecká rada]] stanovila provizorní východní hranici Polska - tzv. [[Curzonova linie\|Curzonovu linii]]<ref name="K255">Kronika 20. století, str.255</ref>. Obě strany se však v této době nehodlaly řídit rozhodnutím tak vzdáleného orgánu, a proto boje pokračovaly dále.
	V této době také probíhal pokus bělogvardějského generála [[Anton Ivanovič Děnikin\|Antona Ivanoviče Děnikina]] o vyjednávání s [[Varšava\|Varšavou]]. 13. října, právě v době zahájení sovětsko-polské schůze, dobyl [[Orel]], 17. října pak [[Novosil]], následně ale při postupu na Moskvu utrpěl několik zdrcujících porážek. Za této situace se obrátil na Piłsudkého s žádostí o koordinaci obou armád. Piłsudski ale odmítl, neboť v bělogvardějcích viděl přinejmešním stejné ohrožení polské nezávislosti jako od [[Bolševik]]ů (sám Děnikin stále trval na nějaké formě rusko-polské státní formace). Přitom údajně řekl svému spolupracovníkovi : "''S obnovením Ruska nemůže mít Polsko nic společného. Raději všechno jiné než to''"<ref name="K255"></ref>.		V této době také probíhal pokus bělogvardějského generála [[Anton Ivanovič Děnikin\|Antona Ivanoviče Děnikina]] o vyjednávání s [[Varšava\|Varšavou]]. 13. října, právě v době zahájení sovětsko-polské schůze, dobyl [[Orel]], 17. října pak [[Novosil]], následně ale při postupu na Moskvu utrpěl několik zdrcujících porážek. Za této situace se obrátil na Piłsudkého s žádostí o koordinaci obou armád. Piłsudski ale odmítl, neboť v bělogvardějcích viděl přinejmešním stejné ohrožení polské nezávislosti jako od [[Bolševik]]ů (sám Děnikin stále trval na nějaké formě rusko-polské státní formace). Přitom údajně řekl svému spolupracovníkovi : "''S obnovením Ruska nemůže mít Polsko nic společného. Raději všechno jiné než to''"<ref name="K255"></ref>.
	=== Dunaburská operace ===		=== Dunaburská operace ===
-	[[Soubor:PBW December 1919.png\|thumb\|~~right~~\|Mapa oblasti k lednu 1920.]]	+	[[Soubor:PBW December 1919.png\|thumb\|200px\|Mapa oblasti k lednu 1920.]]
-	Po neúspěšném jednání se Poláci rozhodli provést, po dohodě s lotyšskou národní armádou, útok na město [[Daugavpils\|Dunaburg]] (dnešní Daugavpils), ležící na pravém břehu řeky Dviny. Jednání o společné lotyšsko-polské operaci začala již v říjnu, kdy se sešel lotyšský ministr zahraničí s Piłsudským. Chystaná akce dostala krycí jméno ''Operace Zima'' a měla začít [[15. prosince]]. Kvůli těžkostem a neochotě lotyšské vlády však byla odložena na leden. Lotyšská armáda měla zajistit 10 000 mužů, kteří by podporovali 30 000 můžu generála Śmigły-Rydze. Útok započal [[3. ledna]] [[1920]], kdy Poláci zaútočili přes zamrzlou Dvinu. 1. pěší divize odřízla město od severu, zatímco 3. legionářská divize útočila přímo na sovětské obranné pozice. Rudoarmějci byli nuceni [[5. ledna]] pod tlakem město opustit a stáhnout se na západ, kde byli obklíčeni lotyšskou armádou. Piłsudski pak oficiálně předal Dunaburg [[Lotyšsko\|Lotyšské republice]]<ref>Davies, str.74-75</ref>.	+	Po neúspěšném jednání se Poláci rozhodli provést, po dohodě s lotyšskou národní armádou, útok na město [[Daugavpils\|Dunaburg]] (dnešní Daugavpils), ležící na pravém břehu řeky Dviny. Jednání o společné lotyšsko-polské operaci začala již v říjnu, kdy se sešel lotyšský ministr zahraničí s Piłsudským. Chystaná akce dostala krycí jméno ''Operace Zima'' a měla začít [[15. prosinec\|15. prosince]]. Kvůli těžkostem a neochotě lotyšské vlády však byla odložena na leden. Lotyšská armáda měla zajistit 10 000 mužů, kteří by podporovali 30 000 můžu generála Śmigły-Rydze. Útok započal [[3. ledna]] [[1920]], kdy Poláci zaútočili přes zamrzlou Dvinu. 1. pěší divize odřízla město od severu, zatímco 3. legionářská divize útočila přímo na sovětské obranné pozice. Rudoarmějci byli nuceni [[5. ledna]] pod tlakem město opustit a stáhnout se na západ, kde byli obklíčeni lotyšskou armádou. Piłsudski pak oficiálně předal Dunaburg [[Lotyšsko\|Lotyšské republice]]<ref>Davies, str.74-75</ref>.
	== Rok 1920 ==		== Rok 1920 ==
	=== Situace na počátku roku ===		=== Situace na počátku roku ===

Sysop: 1 revizi

2013-09-21T08:58:25Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 21. 9. 2013, 08:58

Sysop: Nahrazení textu

2012-05-26T11:11:28Z

Nahrazení textu

Nová stránka

{{Infobox válka
|Střetnutí= '''Polsko-sovětská válka'''
|konflikt=
|image=[[Soubor:Rzeczpospolita 1920.png|300px]]
|komentář=Definitivní hranice určené válkou.
| trvání= [[1919]] - [[1921]]
| místo= Střední a východní Evropa
| příčina=
| výsledek= Rižský mír
| strana1= [[Soubor:Flag RSFSR 1918.png|24px]] [[Ruská sovětská federativní socialistická republika|RSFSR]] [[Soubor:Ukrflag1927.gif|24px]] [[Ukrajinská sovětská socialistická republika|Ukrajinská SSR]]
| strana2= [[Soubor:Flag of Poland.png|24px]] [[Druhá Polská republika]] [[Soubor:Flag_of_Ukrainian_People's_Republic_1917.png|24px]] [[Ukrajinská národní republika]]
| velitel1=[[Michail Tuchačevskij]] [[Semjon Michajlovič Buďonnyj|Semjon Buďonnyj]] [[Alexandr Jegorov]]
| velitel2=[[Józef Piłsudski]] [[Edward Rydz-Śmigły]]
| síla1=950 000 vojáků 5 000 000 rezerv
| síla2=360 000 vojáků 738 000 rezerv
| ztráty1= Neznámé 80 000 zajatců
| ztráty2= 47 571 padlých 113 518 zraněných 51 351 zajatců<ref>Karpus, Zbigniew, Alexandrowicz Stanisław, Waldemar Rezmer: ''Zwycięzcy za drutami. Jeńcy polscy w niewoli (1919-1922). Dokumenty i materiały''. Toruń, Wydawnictwo Uniwersytetu Mikołaja Kopernika w Toruniu, 1995, ISBN 83-231-0627-4.</ref>
|}}
'''Polsko-sovětská válka''' (též '''polsko-ruská válka''', únor [[1919]] - březen [[1921]]) představovala střetnutí mezi [[Ruská sovětská federativní socialistická republika|sovětským Ruskem]] a po první světové válce obnoveným [[Polsko|Polskem]]. Střetla se zde snaha sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti [[Ruské impérium|carského impéria]], jehož se cítilo nástupcem, se snahou Polska získat zpět veliké části [[Ukrajina|Ukrajiny]] a [[Bělorusko|Běloruska]], které byly jeho součástí do počátku 18. století.
== Situace na přelomu 1918-1919 ==
[[Soubor:PBW March 1919.png|thumb|right|Mapa oblasti k březnu 1919.]]
Rusko-polská válka byl konflikt dvou nově utvořených států - Sovětského Ruska, které vzniklo [[Velká říjnová socialistická revoluce|Velkou říjnovou revolucí]] roku [[1917]] a Polska, které vyhlásilo nezávislost teprve na konci roku [[1918]]. Obě strany vstupovaly do konfliktu s rozdílnými cíli. Sověti viděli v Polsku jakýsi most k vyspělým evropským národům, most, který je nutno v zájmu celosvětového rozšíření revoluce překročit<ref>{{citace monografie | jméno = Norman | příjmení = Davies | odkaz na autora = Norman Davies | titul = Bílý orel, rudá hvězda : polsko-sovětská válka 1919-20 a "zázrak nad Vislou" | místo = Praha | vydavatel = BB/art | rok = 2006 | počet stran = 311 | isbn = 80-7341-939-4 | strany = 27}}</ref>. Polsko vedené [[Józef Piłsudski|Józefem Piłsudským]] naopak chtělo získat oblasti bývalé [[Polsko-litevská unie|Polsko-litevské unie]]<ref>{{citace monografie | titul = Kronika 20. století | vydavatel = Fortuna Print | rok = | místo = Praha }}, str.245 - odkaz k 3. březnu 1919, kdy polská vláda požadovala obnovu hranic z roku 1772</ref> a zároveň si zajistit co nejlepší pozici v případném boji o polskou nezávislost.
Zpočátku bránila snahám o ovládnutí širokého pásu polsko-ruského pohraničí, který se táhl od [[Litva|Litvy]] až po [[Rumunsko]], přítomnost německých sil sdružených pod hlavičkou [[Oberkommando-Ostfront|Oberkommanda-Ostfront]], vedených generálem [[Max Hoffmann|Maxem Hoffmannem]]<ref>Davies, str.22</ref>. To se však v prosinci 1918 začalo stahovat zpět do [[Prusko|Pruska]] a nechalo tak oběma soupeřícím stranám volný prostor.
==Rok 1919==
První krok učinili Sověti, když v lednu [[1919]] vpochodovala nově zformovaná [[Západní armáda (Rusko 1919)|Západní armáda]] pod velením [[Alexandr Mjasnikov|Alexandra Mjasnikova]] do [[Vilnius|Vilna]] a [[Minsk]]u. [[12. ledna]] pak byl nařízen hloubkový průzkum k linii [[Němen]]-[[Ščara]]. Na nově dobytém území byla založena [[Litevsko-Běloruská socialistická republika]] (Lit-Běl). Polská armáda se dala do pohybu [[9. února]] ve dvou skupinách. Severní postupovala k [[Baranoviči]] a Jižní na [[Pinsk]]<ref>Davies, str.24</ref>. První srážka mezi armádami se odehrála [[14. února]] v městečku [[Bereza Kartuska]]<ref>Davies, str.25</ref>. Dne [[16. února]] se pak mezi sebou střetly u měst [[Grodno]] a [[Kobryn]]<ref>Kronika 20. století, str.244</ref>. Následující dva měsíce se odehrály v režii pozičních přesunů a zabezpečování pozic. První velkou akcí se tak stala až Vilenská operace z dubna 1919<ref>Davies, str.44</ref>.
=== Vilenská operace ===
[[Soubor:Vilnius Operation April 1919 Przybylski.JPG|thumb|right|Vilenská operace.]]
Piłsudski začal řídit frontové operace od svého příjezdu na frontu [[15. dubna]]. Jeho záměrem bylo využít nepřipravenosti sovětských sil, vrazit klín mezi uskupení ve [[Vilnius|Vilnu]] a [[Lida|Lidě]] a následně obsadit samotné Vilno. Na podpoření tohoto plánu byly tajně přemístěny dvě pěší divize a jízdní brigády do [[Papiernia|Papierni]]. Na odvrácení pozornosti sovětského velení provedli generálové [[Lasocki]] a [[Adam Mokrzecki|Mokrzecki]] útoky proti [[Lida|Lidě]], [[Novogrudok]]u a [[Baranoviči]]. Levé křídlo postupujících vojsk měl krýt plukovník Freye<ref>Davies, str.46</ref>.
Vlastní operace začala [[16. dubna]]. Jako první vyrazila z prostoru Papierni jízdní skupina plukovníka [[Władysław Belina-Prażmowski|Beliny-Prażmowského]], celkem devět [[švadrona|švadron]] s lehkou baterií dělostřelectva. V druhém sledu následoval generál [[Edward Śmigły-Rydz|Śmigły-Rydz]] s třemi prapory 1. pěší divize a dvěma bateriemi těžké [[artilerie]]. Překročili potok [[Dziłwa]] a bez většího odporu postupovali na Vilno. [[17. dubna]] stál Beliny-Prażmowski v [[Turgiele]], odkud vstoupil do Vilna z jihovýchodu. Śmigły-Rydz mezitím se svojí pěchotou urazil 64 kilometrů za dva dny a usídlil se v Bienankonii, čímž přerušil spojení mezi Vilnem a [[Západní divize polských střelců|Západní divizí polských střelců]] (Poláci sloužící v Rudé armádě), kontrolující oblast Lida-Baranoviči. [[18. dubna]] se Belina-Prażmowski rozhodl využít moment překvapení, nečekal na podporu pěchoty a vzal Vilno útokem. K útoku došlo na druhý den, kdy v šest hodin ráno zaskočila polská jízda sovětské obránce, obsadila životně důležité nádraží i s vlakem, který následně poslali po trati pro pěchotu. Polští jezdci se pak rozprostřeli po městě čímž znesnadnili sovětské posádce možnost protiútoku. K večeru začala do města přijíždět na vlaku pěchota a Sověti byli nuceni se stáhnou za řeku do severních předměstí. Po dvou dnech dalších bojů byla [[Pskovská divize]] vytlačena z města<ref>Davies, str.47-48</ref>. [[21. dubna]] pak přijel do nyní již polského města sám Piłsudski a o den později vydal prohlášení k občanům Litvy, kde připomněl staré svazky mezi Polskem a Litvou a ubezpečil je, že jim zaručuje možnost uspořádání si svých záležitostí, národnostních a náboženských problémů bez zásahu ze strany Polska<ref>Kronika 20. století, str.247</ref>. Vláda Lit-Bělu se musela stáhnout do [[Minsk]]a a Mjasnikov byl odvolán z čela Západní armády<ref>Davies, str.50</ref>.
I skupiny generálů Lasockého a Mokrzeckého zaznamenaly vítězství. Byly dobyty všechny tři cíle (Lida, Novogrudok a Baranoviči) a Západní divize byla nucena zaujmout obranou línii na řece [[Němen]].
=== Běloruská operace ===
Poláci, povzbuzeni úspěchem na frontě, se rozhodli před příchodem zimy využít své iniciativy a zasadit Západní armádě další úder. Cílem této operace bylo město [[Minsk]]. Operaci velel velitel Severní skupiny generál [[Stanisław Szeptycki]]. V červnu 1919 mu byly přisunuty čerstvé posily, hlavně [[Poznaňská armáda]]. Celková síla jeho skupiny se pohybovala okolo 12 000 pěšáků, 2 000 jezdců a 40 děl<ref>Davies, str.56</ref>. Soustředění hlavní skupiny proběhlo okolo města [[Molodečno]]. Plánem byl rozsáhlý obchvat sovětských pozic. Jedna jízdní brígáda měla vyrazit severním směrem a odstřihnout město od železničního spojení. Oddíly generála Lasockého měly vyrazit z [[Nalibocký prales|Nalibockého pralesa]] z jihu. Zbytek sil vedených generálem Mokrzeckým měl vyrazit přímo na Minsk. Operace začala v prvním srpnovém týdnu. Rudá armáda zaujala obranné postavení v [[Radoškovice|Radoškovicích]] na [[Minská pahorkatina|Minské pahorkatině]], avšak záhy byla vytlačena. Po přerušení železničního spojení byli rudoarmějci odříznuti od posil a byli nuceni ustupovat. [[8. srpna]] padl samotný Minsk. Poláci postupovali až k řekám [[Dvina]] a [[Berezina]], kde se fronta zastavila. Piłsudski vydal rozkaz o zastavení útoku, neboť polská armáda držela všechny důležité uzly v příhraničí a neměla se k dalšímu postupu.<ref>Davies, str.56-58</ref>. S počínajícím podzimem nastal čas k vyjednávání.
=== Polsko-sovětská jednání a Děnikin ===
[[Soubor:Bij Bolszewika.jpg|thumb|left|Polský propagandistický plakát ''Bij Bolševika''.]]
Na podzim roku 1919, kdy počasí nedovolovalo větší útočné operace, došlo k několika schůzkám zástupců obou znesvářených stran. První z nich byla tzv. ''bělověžská schůzka'', která proběhla již před začátkem běloruské operace. Hlavním vyjednavačem Sovětského Ruska zde byl [[Julian Marchlewski]], polský komunista v ruských službách. Schůzka proběhla v [[Bělověžský prales|Bělověžském pralese]] na přelomu června a července. Nebylo zde domluveno skoro nic, snad jen příprava na možnou výměnu zajatců. Marchlewski se vrátil zpět za frontu [[30. července]]<ref>Davies, str.69</ref>. K další schůzce došlo až [[11. října]], a to v [[Mikaszewice|Mikaszewicích]] na styku front mezi Poláky, rudoarmějci, Ukrajinci a bělogvardějci. Polskou výpravu vedl [[Michal Kossakowski]], ruskou opět Marchlewski. Jednání se vedlo za značných ústupků Sovětů. [[2. listopadu]] byla podepsána dohoda, zajišťující jednostrané propuštění polských zajatců, druhá z [[9. listopadu]] pak vzájemnou výměnu civilních zajatců. Došlo i k vyjednávání o možném míru, to však selhalo na neochotě obou stran splnit některé požadavky<ref group="p">Jednalo se především o otázku ukrajinského atamana [[Simon Petljura|Petljury]]</ref>. Obě strany se rozešly [[14. prosince]]<ref>Davies, str.70-71</ref>. Mezitím [[8. prosince]] [[Nejvyšší spojenecká rada]] stanovila provizorní východní hranici Polska - tzv. [[Curzonova linie|Curzonovu linii]]<ref name="K255">Kronika 20. století, str.255</ref>. Obě strany se však v této době nehodlaly řídit rozhodnutím tak vzdáleného orgánu, a proto boje pokračovaly dále.
V této době také probíhal pokus bělogvardějského generála [[Anton Ivanovič Děnikin|Antona Ivanoviče Děnikina]] o vyjednávání s [[Varšava|Varšavou]]. 13. října, právě v době zahájení sovětsko-polské schůze, dobyl [[Orel]], 17. října pak [[Novosil]], následně ale při postupu na Moskvu utrpěl několik zdrcujících porážek. Za této situace se obrátil na Piłsudkého s žádostí o koordinaci obou armád. Piłsudski ale odmítl, neboť v bělogvardějcích viděl přinejmešním stejné ohrožení polské nezávislosti jako od [[Bolševik]]ů (sám Děnikin stále trval na nějaké formě rusko-polské státní formace). Přitom údajně řekl svému spolupracovníkovi : "''S obnovením Ruska nemůže mít Polsko nic společného. Raději všechno jiné než to''"<ref name="K255"></ref>.
=== Dunaburská operace ===
[[Soubor:PBW December 1919.png|thumb|right|Mapa oblasti k lednu 1920.]]
Po neúspěšném jednání se Poláci rozhodli provést, po dohodě s lotyšskou národní armádou, útok na město [[Daugavpils|Dunaburg]] (dnešní Daugavpils), ležící na pravém břehu řeky Dviny. Jednání o společné lotyšsko-polské operaci začala již v říjnu, kdy se sešel lotyšský ministr zahraničí s Piłsudským. Chystaná akce dostala krycí jméno ''Operace Zima'' a měla začít [[15. prosince]]. Kvůli těžkostem a neochotě lotyšské vlády však byla odložena na leden. Lotyšská armáda měla zajistit 10 000 mužů, kteří by podporovali 30 000 můžu generála Śmigły-Rydze. Útok započal [[3. ledna]] [[1920]], kdy Poláci zaútočili přes zamrzlou Dvinu. 1. pěší divize odřízla město od severu, zatímco 3. legionářská divize útočila přímo na sovětské obranné pozice. Rudoarmějci byli nuceni [[5. ledna]] pod tlakem město opustit a stáhnout se na západ, kde byli obklíčeni lotyšskou armádou. Piłsudski pak oficiálně předal Dunaburg [[Lotyšsko|Lotyšské republice]]<ref>Davies, str.74-75</ref>.
== Rok 1920 ==
=== Situace na počátku roku ===
Rok 1920 přinesl velké změny na polsko-sovětské frontě. Rudá armáda se začala vymaňovat z boje na mnoha frontách. [[12. prosince]] 1919 dobyla [[Kyjev]]<ref name="K255"></ref> a Děnikin byl nucen ustupovat směrem na [[Krym]]. [[2. února]] 1920 byla podepsána mírová smlouva v [[Tartu]], která ukončila boje s estonskou národní armádou, a [[7. února]] byl v [[Irkutsk]]u popraven [[admirál]] [[Kolčak]]<ref>Kronika 20. století, str.259</ref>. Naskytla se tak možnost posílit západní frontu. Došlo k spojení XV. (Lotyšské), XVI. (Západní) a XII. (Volyňské) armády pod hlavičku Válečné rady velitelství sjednoceného Západního frontu. K [[1. leden|1. lednu]] 1920 měla Rudá armáda v oblasti Západní armády jen 4 pěší divize a 1 jízdní brigádu, [[25. dubna]] pak už 20 pěších divizí a 5 jízdních brigád<ref name="DAV85">Davies, str.85</ref>. Posílen byl především severní úsek fronty - jednotky se seskupovaly v oblasti [[Vitebsk]]a a [[Orša|Orši]] a v oblasti [[Gomel]]u a [[Mozyr]]u v [[Polesí]].
I Poláci posilovali své pozice. Francouzská vláda uvolnila Polsku půjčku 375 milionů [[francouzský frank|franků]] a umožnila jim nakupovat vojenský materiál. Také vláda [[USA]] zajistila půjčku ve výši 56 milionů [[americký dolar|dolarů]]<ref>Davies, str.82</ref>. Problémy mělo Polsko hlavně s transportem zbraní do země. Existovaly jen tři trasy - přes [[Československo]], [[Německo]] a po moři přes [[Gdaňsk]]. První trasa byla kvůli [[Československo-polský spor o Těšínsko|sporům o Těšínsko]] přerušena, druhá přes Německo později také a třetí byla neustále ochromována stávkami gdaňských dělníků<ref>Davies, str.83</ref>. Po ukončení okupace [[Pomořany|Pomořan]] a [[plebiscit]]u v [[Horní Slezsko|Horním Slezsku]] a na [[Těšínsko|Těšínsku]] bylo možno přesunout místní síly na frontu. Taktické rezervy se soustřeďovaly ve [[Vilno|Vilnu]], v [[Grodno|Grodně]] a v [[Kamenec Podolský|Kamenci Podolském]]. K [[19. duben|19. dubnu]] proběhla také reforma velících orgánů. [[Józef Piłsudski]] byl povýšen na [[maršál]]a. Fronty nahradila armádní velitelství - I. armáda ([[Bělorusko]] / gen. [[Gustaw Zygadłowicz|Żygadłowicz]]), II. armáda ([[Volyň]] / gen. [[Antoni Listowski|Listowski]]), IV. armáda ([[Polesí]] / gen. [[Stanisław Szeptycki|Szeptycki]]) a VI. armáda ([[Halič]] / gen. [[Wacław Iwaszkiewicz-Rudoszański|Iwaszkiewicz-Rudoszański]])<ref name="DAV84">Davies, str.84</ref> Poláci navíc hledali podporu v okolních státech. Jednalo se především o možnou spolupráci s pobaltskými státy. Polští delegáti se účastnili konference baltských států v [[Helsinki|Helsinkách]]. I přes dobré vztahy s [[Finsko|Finskem]] a [[Lotyšsko|Lotyšskem]] se nepodařilo prosadit spolupráci, a to kvůli odporu [[Litva|Litvy]] a nezájmu [[Estonsko|Estonska]]<ref>Davies, str.98</ref>
=== Strategické plány ===
O '''sovětském strategickém plánu''' se rozhodlo na poradě ve [[Smolensk]]u. Účastníky byli velitel Západního frontu generál [[Vladimir Michajlovič Gittis|Vladimir Gittis]], vrchní velitel Rudé armády [[Sergej Kameněv]] a náčelník operačního štábu [[Boris Michajlovič Šapošnikov|Boris Šapošnikov]]. Oblast měla být výrazně posílena - 15 divizí (99 000 mužů) se soustředí na řece Berezina, další tři divize (27 000 mužů) v Polesí a čtyři (39 000) ve Volyni. Jihozápadní front měl být posílen I. jízdní armádou, přemístěnou z [[Kavkaz]]u. Plánovaná ofenzíva měla nastat v dubnu, hlavními cíly byly města Vilno a Lida, krycí útok měl být proveden v oblasti Polesí<ref name="DAV85"></ref>.
'''Polský strategický plán''' připravil v únoru generál [[Tadeusz Kutrzeba]]. Sestával z rychlého útoku na jižní části fronty (na [[Ukrajina|Ukrajinu]]), kde dříve končila zima, a tímto úderem narušit mobilizaci ruských rezerv v oblasti a také přerušit dodávku potravin z úrodné Ukrajiny. Byl také připravován na duben, kdy měla být polská armáda uvedena do stavu pohotovosti ''"k umožnění definitivního rozřešení ruské otázky"'' <ref name="DAV84"></ref>
=== Kyjevská operace ===
Úvodní tah provedla polská strana. První kroky ke vpádu na Ukrajinu byly podniknuty již v březnu, kdy byl obsazen [[Mozyr]] (5.3.), [[Kalinkoviči]] (6.3.) a [[Šačilky]] (7.3.). Rusové se zformovali [[19. března]] k neúspěšnému protiútoku proti městu [[Žlobin]], kde nasadili i ukořistěné britské tanky Juděničovi armády<ref>Davies, str.86</ref>. [[14. dubna]] byli všichni polští důstojníci převeleni z výcvikových škol na frontu. [[17. dubna]] pak polský generální štáb vydal rozkaz, aby armády zaujaly své výchozí pozice na frontě a byly připraveny rozvinout útok na [[Kyjev]]<ref>Davies, str.97</ref>. Poláci považovali za nemožné okupovat celou Ukrajinu, potřebovali tedy politického spojence, který by byl schopen nastolit v oblasti vlastní vládu a vyvázat tak polské jednotky. Tímto spojencem se stal [[Simon Petljura|Semjon Petljura]], ukrajinský nacionalista a vůdce direktoria [[Ukrajinská národní republika|Ukrajinské národní republiky]], jehož armáda byla v posledních letech decimována rudoarmějci, bělogvardějci a dokonce i samotnými Poláky. Politická dohoda byla podepsána [[21. dubna]] ve Varšavě<ref name="K262">Kronika 20. století, str.262</ref>, vojenská pak [[24. dubna]].
Hlavními silami operace byly III. armáda gen. Śmigłyho-Rydze, s hlavním stanem v [[Novgorod Volyňski|Novgorodu Volyňském]], II. armáda (gen. Listowski / [[Šerepovka]]) a VI. armáda (gen. Iwaszkiewicz / [[Ploskirov]])<ref name="DAV105">Davies, str.105</ref>, bojů se měly účastnit i dvě neúplné ukrajinské divize<ref name="K262"></ref>. Proti nim stály jen dvě rudoarmějské armády, a to XII. (gen. Mežanin / Kyjev) a XIV. (gen. [[Jeronim Petrovič Uborevič|Uborevič]]). Sověty navíc oslabila vzpoura dvou haličských brigád, z nichž jedna přešla na polsko-ukrajinskou stranu kompletně<ref name="DAV105"></ref>. Ofenzíva byla zahájena [[25. dubna]]<ref name="K262"></ref>. Ochromená Rudá armáda prakticky nekladla odpor a byla tlačena polským náporem. [[26. dubna]] dobyli Poláci [[Žitomir]] a [[Korosten]], 27. pak padl [[Berdičev]] a [[Kazatin]]. Poláci se po prvotních úspěších rozhodli reorganizovat a dopřáli tak Sovětům týden k provedení ústupových akcí. Kyjev byl evakuován [[6. května]], o den později tam triumfálně vstoupili polští vojáci<ref>Davies, str.107</ref>. Ataman Petljura se ihned dostal k moci a spolu se svými stoupenci vyhlásil Kyjev za hlavní město [[Ukrajinská lidová republika|Ukrajinské lidové republiky]]. Posledním postupem polské armády bylo obsazení [[Brovary|Brovar]] z [[12. května]]<ref>Davies, str.114</ref>.
=== Sovětská protiofenzíva ===
Sovětská armáda se z prvotního nezdaru rychle vzpamatovala. XII. armáda se stáhla do [[Nežin]]u, kde ji posílily 25. (Čapajevova) divize a Murtazinova brigáda baškirské jízdy. S XIV. armádou, která v té době stála u [[Čerkassy|Čerkass]], se spojila Kotovského jízdní brigáda. Navíc byly doplněny všechny pluky těchto dvou armád. Navíc byla do oblasti převelena [[I. jízdní armáda (SSSR)|I. jízdní armáda]] (Konarmija) generála [[Semjon Buďonnyj|Buďonného]]. Plán protiofenzívy byl vrazit klín mezi III. a VI. armádu pomocí I. jízdní armády, zatímco oddíly baškirské jízdy měly prorazit frontu na severu a obsadit Korosten. V útoku je měla podporovat nově zformovaná Fastovská skupina, pod velením generála [[Iona Emmanuilovič Jakir|Jakira]], která měla zahájit frontální útok na postavení III. armády u [[Bila Cerkva|Bílé Cerekve]]<ref>Davies, str.120</ref>.
Operace byla zahájena [[27. května]], kdy se pokusila I. jizdní armáda provést průlom na frontě. Jenže útoky jezdectva na pozice dobře zakopané pěchoty nebyly dostatečně účinné. Obranná linie u měst [[Kuratov]] a [[Lipovec]] nebyla dobyta, navíc polský protiútok z [[2. června]] dokázal zajmout dva sovětské obrněné vlaky. Ten den se sešel velitelský sbor Konarmije a rozhodl o změně strategie. Místo širokých jezdeckých útoků měly být nasazeny menší úderné jednotky proti každému opevněnému bodu zvlášť<ref>Davies, str.121</ref>. [[5. června]] se nakonec průlom zdařil. Průlomu se účastnily 3 ze 4 divizí Konarmije, 14. u [[Samgorodok]], 4. u [[Ozerna|Ozernu]] a 11. u [[Sněžna|Sněžnu]], 6. pak byla v rezervě. I na ostatních úsecích fronty se rudoarmějcům dařilo. Baškirkové přerušili železniční trať do Korostenu, Fastovská skupina dobyla Bílou Cerekvi a III. armáda byla obklíčena. [[7. června]] padl Žitomir, kde bylo osvobozeno na 5000 ruských zajatců<ref>Davies, str.123</ref>. Stejný den padl i Berdičev. Poté se však první jízdní armáda stáhla k přeskupení a doplnění zásob, což umožnilo III. armádě se stáhnout směrem ke Korostenu, VI. směrem na jih a II. se konsolidovat. Průlom byl znovu uzavřen, avšak ruská ofenzíva se valila dál. [[26. června]] padl Novgorod Volyňský.
== Boje v Polsku ==
[[Soubor:Polish-soviet war 1920 Aftermath of Battle of Warsaw.jpg|thumb|right|Polské jednotky s ukořistěnými ruskými zástavami po bitvě o Varšavu.]]
[[Soubor:Battle of Warsaw - Phase 2.png|thumb|right|Polský protiútok, tzv. zázrak na Visle.]]
{{podrobně|Bitva u Varšavy (1920)|Bitva na řece Němen}}
Na červenec byla naplánována celofrontová ofenzíva, jejimž cílem bylo dobytí Varšavy a tím zničení polské armády. Na sovětské straně se jí účastnili IV. armáda (gen Sergejev / [[Dvina]]), XV. armáda (gen. [[August Kork|Kork]] / [[Polotsk]]), III. armáda (gen. Lazarevič / [[Lepel]]), XVI. armáda (gen. Dovojnov-Sologubov / [[Berezina]]) a Mozyrská skupina (gen. Čvesinov / [[Mozyr]]). K této sestavě byl přiřazen i nově zformovaný 3. jízdní sbor generála [[Gaj Dmitrijevič Gaj|Gaji Dmitrijeviče Gaje]]. Proti nim stály I. armáda (gen. Żygadłowicz), IV. armáda (gen. Szeptycki) a Poleská skupina (gen. Sikorski). Ofenzíva započla [[4. července]] ráno, kdy 3. jízdní sbor prošel mezerou mezi 10. pěší divizí a 8. jízdní divizí a [[9. července]] obsadil [[Święciany]]. Dne [[11. července]] pak III. armáda obsadila Minsk, [[14. července]] padlo překvapivým útokem 3. jízdního sboru i Vilno (které podle dohod mezi Sověty a Litvou připadlo pod svrchovanost tohoto pobaltského státu).<ref>Davies, s. 143-145</ref> [[19. července]] zaútočily ruské síly na [[Grodno]]. Polské vedení zde začalo stahovat své zálohy, čímž ale oslabilo jižní křídlo fronty, kde následně prorazila III. a XVI. armáda. Grodno bylo obklíčeno a [[22. července]] se muselo vzdát. Do zajetí tehdy padlo na 5 000 Poláků. Zajímavostí je i nasazení tanků při obraně města (byly nasazeny dvě roty, avšak z obklíčení prorazily jen dva tanky).<ref>Davies, s. 146</ref> Na jižním úseku fronty překročila Rudá armáda řeku [[Stryj]]. [[30. července]] stála na linii [[Osowiec]]-[[Suwałki]]-[[Lomż]]-[[Augustów]] a [[3. srpna]] dosáhla [[Brest Litevský|Brestu Litevského]]. Polští komunisté téhož dne založili Prozatimní polský revoluční výbor v čele s Julianem Marchlewským. Tento výbor se měl stát zárodkem nové, rudé vlády v Polsku. [[12. srpna]] stáli bolševici 45 a [[13. srpen|13.]] pak jen 19 kilometrů od Varšavy. Jejich útok na Varšavu však skončil naprostým debaklem: polská armáda zaskočila [[Michail Tuchačevskij|Tuchačevského]] jednotky rozsáhlým protiútokem a připravila jim zničující porážku ([[Bitva u Varšavy (1920)|tzv. Zázrak na Visle]]). Navíc v Rusku vypuklo povstání v Tambovské gubernii a na Kavkaze, což zkomplikovalo postavení Rudé armády.
Tuchačevský narychlo sestavil ze záloh nové bojové uskupení, s nímž se pokusil zastavit nástup Poláků, nicméně utrpěl jen další drtivou porážku v [[Bitva na řece Němen|bitvě na řece Němen]]. Armáda generála Żeligowského obsadila [[9. října]] Vilno a fronta se vrátila na úroveň před začátkem ruské ofenzívy. [[21. září]] pak sovětská vláda oznámila, že je připravena začít jednat s Poláky o míru. Dne [[12. října]] byly v městě Riga podepsány mírové protokoly. Polsko získalo města Vilno, Lidu, Baranoviči, Rovno a Pinsk, navíc Sověti museli uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska. Tento bod však nebyl respektován a do měsíce byly obě tyto země znovu zcela pod kontrolou Rudé armády.
== Poznámky ==
<references group="p" />
== Reference ==
<references />
== Literatura ==
* {{citace monografie | jméno = Norman | příjmení = Davies | odkaz na autora = Norman Davies | titul = Bílý orel, rudá hvězda : polsko-sovětská válka 1919-20 a "zázrak nad Vislou" | místo = Praha | vydavatel = BB/art | rok = 2006 | počet stran = 311 | isbn = 80-7341-939-4}}
== Externí odkazy ==
* [http://www.electronicmuseum.ca/Soviet-Polish-War/spw.html Muzeum rusko-polské války]

{{Commonscat|Polish-Soviet War}}{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Války 20. století]]
[[Kategorie:Války Sovětského svazu]]
[[Kategorie:Války Polska]]