Sysop: Nahrazení textu

2012-05-26T11:11:54Z

Nahrazení textu

Nová stránka

{{Infobox válka
|Střetnutí= Ruská občanská válka
|konflikt=
|image= [[Soubor:CWRArticleImage.jpg|300px]]
|komentář= Vojáci Donské armády v roce 1919; bílá pěchotní divize v březnu 1920; vojáci [[1. jízdní armáda (SSSR)|1. jízdní armády]]; [[Lev Davidovič Trockij]] v roce 1918, Bolševici popravení [[Československé legie|Československými legiemi]] v roce 1918.
| trvání= [[1917]]–[[1920]]
| místo= Bývalé [[Ruské impérium]], [[Mongolsko]], [[Írán]]
| příčina=[[Říjnová revoluce]]
| výsledek= Rozhodující vítězství [[Bolševici|bolševiků]]. Vznik [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] Nezávislost [[Finsko|Finska]], [[Polsko|Polska]] a dočasně [[Litva|Litvy]], [[Lotyšsko|Lotyšska]] a [[Estonsko|Estonska]].
| strana1= '''Komunisté''':
[[Soubor:Communist star.png|22 px]] [[Komunistická strana Sovětského svazu|Bolševici]] [[Soubor:Flag RSFSR 1918.png|24px]] [[Ruská sovětská federativní socialistická republika|RSFSR]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Rudá armáda]] (od ledna [[1918]]) [[Soubor:Flag of the Ukrainian SSR (1923-1927).png|22 px]] [[Ukrajinská SSR]]
----
[[Soubor:BlackFlag.png|24px]] [[Černá armáda]]
----
[[Soubor:Flag of the Mountainous Republic of the Northern Caucasus.png|22 px]] [[Horská republika]]
----
'''[[Ústřední mocnosti]]''' 
[[Rakousko-Uhersko]] 
[[Německé císařství]] 
[[Soubor:United Baltic Duchy flag.png|22 px]] [[Spojené baltské vévodství]] 
[[Soubor:Ottoman flag.png|22 px]] [[Osmanská říše]]
| strana2= [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Ruská prozatímní vláda]] (do 7. listopadu [[1917]]) 
[[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Bělogvardějci]]
----
[[Soubor:Naval_Ensign_of_Ukraine_1918_January.png|24px]] [[Ukrajinská lidová republika]] [[Soubor:Darker green and Black flag.png|22 px]] [[Zelená armáda]]
----
'''[[Dohoda (první světová válka)|Dohoda]]''' 
[[Československé legie]] 
[[Spojené státy]] 
[[Rumunské království|Rumunsko]]
----
[[Finsko]]
| velitel1=[[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Trockij|Lev Trockij]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Michail Tuchačevskij]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Semjon Buďonnyj]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Michail Frunze]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Alexandr Jegorov]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Kliment Vorošilov]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Michail Bonč-Brujevič]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Jukums Vācietis]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Andrej Sněsarev]] [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Dmitrij Žloba]] † [[Soubor:Red Army flag.png|22 px]] [[Vladimir Jegorjev]]
| velitel2=[[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Nikolaj Juděnič]] [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Alexandr Vasiljevič Kolčak|Alexandr Kolčak]] † [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Pjotr Nikolajevič Wrangel|Pjotr Wrangel]] [[Radola Gajda]] [[Soubor:Naval_Ensign_of_Ukraine_1918_January.png|24px]] [[Symon Petljura]] [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Anton Děnikin]] [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Alexandr Dutov]] † [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Michail Drozdovskij]] † [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg|von Sternberg]] † [[Soubor:Flag of Russia.png|24px]] [[Lavr Kornilov]] † [[Soubor:Flag of Don Cossacks.png|24px]] [[Konstantin Mamontov]] †
| síla1= 100 000 vojáků-podzim 1918 1 000 000 vojáků-podzim 1919 3 000 000 vojáků, 20 tanků FT17-léto 1921
| síla2= 1 000 000 vojáků-podzim 1918 2 500 000 vojáků-podzim 1919 3 000 000 vojáků-léto 1920 100 000-léto 1921
| ztráty1= 900 000–950 000 vojáků Rudé armády, čekistů a rudých partyzánů
| ztráty2= 600 000–800 000 monarchistů, umírněných socialistů a interventů asi 5 000 000 civilistů (v důsledku bojů a při hladomoru)
|}}
'''Ruská občanská válka''' ([[Ruština|rusky]] ''Гражданская война в России'') byl ozbrojený konflikt mezi radikálně [[Levice|levicovými]] [[Bolševici|bolševiky]], kteří se snažili v [[Rusko|Rusku]] vybudovat [[Socialismus|socialistický]] [[stát]], a vnitřně velmi heterogenní opozicí, od monarchistů až po liberály a umírněné socialisty. Podnětem k válce bylo uchvácení moci bolševiky [[7. listopad]]u [[1917]] ([[říjnová revoluce]]) a vytvoření tzv. sovětské vlády v čele s [[Lenin]]em. Boje začaly na přelomu let [[1917]]/[[1918]] a skončily vítězstvím bolševiků v roce [[1920]]. Jejich bezprostředním důsledkem byl katastrofální [[hladomor]] v Povolží, naprostý hospodářský rozvrat a mezinárodní izolace Ruska, z dlouhodobé perspektivy pak nastolení jedné z nejtvrdších [[Diktatura|diktatur]] světa, která se zhroutila až po polovině osmdesátých let [[20. století]] s nástupem [[Michail Sergejevič Gorbačov|Michaila Gorbačova]] a [[Perestrojka|Perestrojky]].
Civilnímu obyvatelstvu přinesla válka nezměrné strádání a utrpení. Spolu s padlými vojáky si vyžádala přibližně osm milionů obětí, čtyřikrát více, než činily ztráty Ruska v [[První světová válka|první světové válce]]. Do konfliktu postupně zasáhly mnohé zahraniční mocnosti, od [[Německo|Německa]] až po [[Spojené království|Velkou Británii]] a [[Japonsko]], na západě vyhlásily nezávislost oblasti s neruským obyvatelstvem ([[Polsko]], [[Finsko]], [[Litva]], [[Lotyšsko]], [[Estonsko]]), přibližně dva miliony lidí (především s vyšším vzděláním) emigrovaly. Poslední odpůrci bolševiků se vzdali až v červnu [[1923]].
== Předpoklady ==
[[Soubor:Red_Guard_Vulkan_factory.jpg|thumb|left|200px|Rudí gardisté podniku Vulkan, 1917]]
[[První světová válka]] dolehla na Rusko více než na ostatní válčící státy. Zaostalá carská monarchie, jejíž zpola autokratické zřízení kritizovala již řadu let většina inteligence, nedokázala dostatečně mobilizovat své síly k vedení války a její hospodářství i vojenské struktury postupně kolabovaly. V březnu [[1917]] (podle starého kalendáře v únoru – odtud [[únorová revoluce]]) propukly v [[Petrohrad]]ě hladové bouře, jež skončily svržením starého režimu a [[Abdikace|abdikací]] [[car]]a. Byla sestavena prozatímní vláda z umírněných konzervativců a [[Liberalismus|liberálů]] i s účastí [[Socialismus|socialistických]] stran a za pokračujících bojů na frontě začal v Rusku zápas o charakter nového státu. Zúčastnily se ho všechny strany a hnutí politického spektra, z nichž však brzy nabyly na síle – s tím jak se zhoršovala situace na frontě i v zázemí – především skupiny s radikálním programem.
Jednou z těchto skupin byli i [[bolševici]], příslušníci [[Ruská sociálně demokratická dělnická strana|Ruské sociální demokracie]], kteří si v důsledku vnitrostranických neshod vytvořili samostatnou stranickou organizaci v rámci celého Ruska. Vůdcem bolševiků byl dlouholetý politický emigrant a teoretik [[Marxismus|marxismu]] [[Vladimír Iljič Lenin]], obratný [[politik]] i debatér, ale i ortodoxní zastánce [[Karl Marx|Marxova]] učení (především v otázce vyvlastnění soukromého majetku, méně už pokud jde o formu vlády). Lenin na své spolupracovníky od léta [[1917]] naléhal, aby strana převzala moc a pokusila se v zemi provést sociální revoluci – "aby obrátila Rusko vzhůru nohama". Přes tuhou opozici ve vlastních řadách nakonec uspěl a v listopadu [[1917]] (podle starého kalendáře v říjnu – odtud [[říjnová revoluce]]) provedli bolševici státní převrat, svrhli prozatímní vládu a začali překotně uskutečňovat své radikálně [[Levice|levicové]] představy.
== Počátky odporu ==
[[Soubor:%D0%94%D1%83%D1%82%D0%BE%D0%B2.jpg|thumb|left|120px|Ataman Dutov]]V řadách opozice nejprve převládal názor, že se bolševici dlouho neudrží (mnozí bolševici si to mysleli rovněž), a jelikož Lenin dal najevo ochotu uspořádat volby do ''Ústavodárného shromáždění'', do konce roku [[1917]] nedocházelo k významnějším nepokojům, snad jen s výjimkou aktivit [[Kozáci|kozáckého]] [[ataman]]a [[Alexandr Iljič Dutov|Dutova]] v oblasti [[sibiř]]ského [[Orenburg]]u na samém sklonku roku. Avšak zřízení zárodku budoucí tajné policie [[Čeka|čeky]], rozehnání ''Ústavodárného shromáždění'', v němž získala většinu strana [[Eseři|eserů]], a diktátorské počínání bolševiků přesvědčily brzy část opozice, že bude nutné klást novému režimu odpor.
K nejtužším protivníkům Lenina a jeho vlády patřila pochopitelně stará [[Generál|generalita]], avšak její vystoupení na počátku roku [[1918]] zprvu příliš nepřesvědčilo – generál [[Alexej Kaledin|Kaledin]] spáchal ze zoufalství nad neochotou vojáků bojovat [[Sebevražda|sebevraždu]] a generál [[Lavr Kornilov|Kornilov]], který zformoval zárodek tzv. [[Dobrovolnická armáda|Dobrovolnické armády]], byl přemožen a zahynul. Přesto někteří generálové přešli k bolševikům, například [[Michail Bonč-Brujevič]], Andrej Sněsarev, [[Vladimir Jegorjev]] a několik dalších. V Rusku bujela v prvních měsících roku [[1918]] naprostá [[anarchie]], neboť bolševici měli sice v moci města, ale prakticky žádnou armádu hodnou toho jména, a venkov se zcela vymykal jejich kontrole. Vláda byla slabá, ze západu postupovala do nitra [[Ukrajina|Ukrajiny]] německá armáda spolu s Rakušany, oblasti s neruským obyvatelstvem se snažily dosáhnout nezávislosti; hospodářství stálo před kolapsem. Leninovi velmi pomohlo až uzavření [[Separátní mír|separátního míru]] s [[Německo|Německem]] v březnu toho roku ([[Brestlitevský mír]]), neboť tak se alespoň podařilo odvrátit hrozbu, že Němci obsadí celý západ země.
== Vzpoura eserů ==
[[Soubor:TrotskySlayingtheDragon1918.jpg|left|thumb|[[Lev Davidovič Trockij]] stylizovaný do podoby sv. Jiří zabíjejícího draka]]
V lednu [[1918]] založili bolševici [[Rudá armáda|Rudou armádu]] a o něco později byl jejím vrchním velitelem jmenován [[Lev Davidovič Trockij]], jeden ze strůjců říjnové revoluce a schopný řečník. Brzy na to, [[14. května]] [[1918]], došlo k události, která plně rozpoutala občanskou válku – k vystoupení [[Československé legie|československých legií]] na východě. Ty byly v Rusku vytvořeny z válečných zajatců a původně se s nimi počítalo pro boj na straně [[Trojdohoda|Dohody]], po říjnových událostech však byly ponechány samy sobě a ocitly se ve víru ruských zmatků. Tzv. [[Čeljabinský incident]], při němž [[Maďaři|maďarští]] zajatci údajně Čechoslováky napadli, odstartoval jejich revoltu a Trockij ztratil nad vývojem dění kontrolu. Všude, kam Čechoslováci vstoupili, bolševická vláda padla a moci se chopili příslušníci strany eserů, vítězové legálních voleb do ''Ústavodárného shromáždění''. Jejich velkou výhodou zpočátku bylo, že se politicky opírali o venkov.
V červnu [[1918]] utvořili eseři v [[Samara|Samaře]] ''Výbor členů Ústavodárného shromáždění'' ([[Komuč]]), který měl navázat na bolševiky násilně přerušený ruský [[parlamentarismus]]. S pomocí legií ovládlo vedení Komuče oblast Samary i [[Ufa|Ufy]] a ihned začalo formovat protibolševickou armádu. Vojáky ke službě zčásti nutili i násilím, proto byla služba nepopulární a vliv této skutečnosti na bojovou morálku byl značný. Další významná ruská strana, [[menševici]], se z [[Ideologie|ideologických]] důvodů odmítla ke vzpouře připojit. Na všeruském sjezdu menševiků byla přijata deklarace, že bolševici představují pro ruskou revoluci nebezpečí a zlo, ale že jsou zlem a nebezpečím mnohem menším než ostatní strany a kozáci. Z toho důvodu menševici vyjádřili po sjezdu nejen politickou, ale i vojenskou podporu bolševikům a vydali prohlášení vyzývající menševické přívržence a řadové členstvo k upuštění od protibolševických akcí.
Armádu usilovně budoval i Trockij. Do října [[1918]] měli bolševici k dispozici více než 100 000 vojáků, do jejichž čela byl postaven bývalý carský důstojník [[Michail Nikolajevič Tuchačevskij]]. Za jedno z prvních větších střetnutí se dá považovat [[bitva o Kazaň]], v níž v září [[1918]] [[Rudá armáda]] dosáhla důležitého taktického vítězství, zničila jednotky Komuče a donutila československé legie ustoupit. Vedle Trockého byl hlavou operace [[Jukums Vācietis]], velitel rudé lotyšské pěchoty.
== Kolčakova vláda na Sibiři ==
[[Soubor:Kolchak_chef_supr%C3%AAme_de_la_Russie.jpg|thumb|200px|Admirál Kolčak jako vládce vší Rusi]]Na [[Sibiř]]i se zatím utvořila prozatimní vláda, složená z eserů a místních politiků, tu však v listopadu [[1918]] svrhl někdejší velitel [[Černomořská flotila|černomořské flotily]], [[admirál]] [[Alexandr Vasiljevič Kolčak]], jenž pod pohrůžkami donutil esery, aby tuto změnu akceptovali. Kolčak se stal absolutním vládcem Sibiře a ze svých hlavních politických a vojenských středisek v [[Omsk]]u a [[Irkutsk]]u nařídil pozatýkat i většinu zbylých členů ''Ústavodárného shromáždění'' a deportovat je do [[Čína|Číny]] se zákazem vstupu na území Ruska.
Sám sebe prohlásil Kolčak za "všeruského vládce", přičemž území pod jeho kontrolou dosahovalo rozlohy 300 000 [[Kilometr|km2]] a žilo zde 7 milionů obyvatel. Největším problémem pro Kolčaka v boji s bolševiky bylo jednak silné působení bolševických partyzánských oddílů a odpor vůči jeho ultranacionalistické a procarské politice, jednak rozpory mezi ním a zbytkem důstojníků a vojáků (těm se obecně – stejně jako jiným vojskům opozice – říkalo bílí či [[bělogvardějci]]). I kvůli jeho politice mu odmítli poskytovat vojenskou podporu [[Spojené státy americké|Američané]].
[[Soubor:Vag%C3%B3n_vlaku_%C4%8Ds._legi%C3%AD.jpg|thumb|left|220px|Vlak s československými legiemi]]Proti jeho vládě povstaly jednotky eserské Lidové armády, které se na jaře [[1919]] připojily k bolševické Rudé armádě. Dne [[9. červen|9. června]] [[1919]] bolševické síly pod vedením Michaila Tuchačevského překročily [[Ural]] a začaly Kolčakovu armádu zatlačovat na východ. Kolčakovci bez vojenské podpory, zásob zbraní a munice a i civilní podpory (tu ztratili ve chvíli, kdy Kolčak obnovil statkářská práva a zavedl bílý teror) rychle ztratili zbytky morálky. [[25. července]] dosáhla Tuchačevského 5. armáda [[Čeljabinsk]]u a obsadila ho. [[14. listopadu]] byl osud Kolčakovy sibiřské republiky zpečetěn, když se většina jeho vojenské posádky ve městě Omsk rozprchla a téměř bez odporu vydala město bolševikům. Ti zajali více než 50 000 vojáků, 10 vysoce postavených důstojníků a ukořistili zbraně a munici, jež kolčakovcům zůstaly. O den dříve Kolčak uprchl za pomoci československých legií do Irkutska.
Irkutsk se však dlouho neudržel, a poté co ho obsadily síly [[Leví eseři|levých eserů]], vydaly československé legie Kolčaka i zlatý poklad, jenž se převážel na východ (stalo se tak mj. i z podnětu [[Francie|francouzského]] generála [[Maurice Janin|Janina]]). Leví eseři zformovali v Irkutsku tzv. Politický komisariát či Politické centrum, jež převzalo vládu ve městě. Dne [[4. ledna]] [[1920]] Kolčak rezignoval a o šestnáct dní později předal Politický komisariát město bolševickému Vojenskému výboru. [[6. březen|6. března]] Politický komisariát a vojenský tribunál složený z bolševiků, levých eserů a menševického zástupce odsoudil Kolčaka a jeho druhého premiéra Viktora Pepeljajeva k smrti za teror proti civilistům, ozbrojený boj proti republice, kontrarevoluční aktivity a další protisovětské zločiny. Vyšetřování Politického komisariátu dospělo k závěru, že Kolčakův bílý teror přímo či nepřímo zahubil více než 110 000 civilistů. [[6. únor]]a [[1920]] byl Kolčak oficiálně odsouzen, [[7. únor]]a byl popraven. Teprve [[7. březen|7. března]] vstoupila do města Rudá armáda a oficiálně oznámila smrt Kolčaka. Ačkoli bolševici na Sibiři znovu ustanovili svou moc, jistou dobu stále ještě museli bojovat se zbývajícími cizími jednotkami, včetně československých.
== Boje s Juděničem ==
Situace v severním a severozápadním Rusku byla odlišná. Zde sehráli primární roli v boji proti bolševikům západní interventi, především [[Spojené království|britský]] a [[Spojené státy americké|americký]] kontingent, který obsadil v červnu [[1918]] [[Archangelsk]] a [[Murmansk]]. Významnou úlohu sehrál i generál [[Nikolaj Juděnič]], podporovaný Brity. Bojovalo zde přes 13 000 intervenčních vojáků proti přibližně 14 000 bolševiků. Nejdůležitější bitvou v této části občanské války a jednou z nejdůležitějších vůbec se stala bitva o [[Petrohrad]] v říjnu a listopadu [[1919]].
Před bitvou Lenin krátce uvažoval o evakuaci Petrohradu. Vojenský komisař [[Josef Stalin]] a lidový komisař vojenství Lev Trockij ho ale přesvědčili o nutnosti město bránit. Bolševici shromáždili 65 000 vojáků a proti nim vystoupila bělogvardějsko-estonská armáda pod vedením Juděniče a [[Estonsko|estonského]] velitele [[Johan Laidoner|Laidonera]] o celkové síle 41 500 vojáků. Demoralizace Juděničových vojáků ovšem vedla k tomu, že mnoho jednotek ani nezaútočilo a už se vzdalo předem. Po sérii vzpour mezi bílými i interventy se britská vláda rozhodla stáhnout své síly, a s nimi ustoupili i Američané. Juděničova armáda se tak definitivně rozpadla. Souběžně s bojem proti Juděničovi a interventům museli bolševici bojovat i proti karelsko-finským nacionalistům a místním jednotkám finské armády.
== Situace v jižním Rusku ==
=== Bitva o Caricyn ===
[[Soubor:Denikin1.gif|thumb|130|Generál Děnikin]]
[[Soubor:Frunze-mikhail.jpg|thumb|left|Michail Frunze, který měl zásadní vliv na Wrangelovo vytlačení]]
Za ruské občanské války byla každá z front velice rozdílná a "pestrá". To platilo i o jihoruské-kavkazské frontě, na níž v druhé polovině roku [[1918]] udeřili [[don]]ští kozáci – ti disponovali asi 40 000 ozbrojenci. V srpnu 1918 zahájil generál [[Konstantin Mamontov|Mamontov]] útok jezdectva na [[Volgograd|Caricyn]], město důležité pro bolševiky vzhledem k jeho zásobovací a zemědělské podstatě (posílaly se odtud zásoby potravin a obilí na sever do [[Moskva|Moskvy]] a Petrohradu). Jednalo se o první hromadné nasazení jezdectva v občanské válce a bolševiky to donutilo vybudovat si rychle vlastní kavalerii. Boje o město trvaly až do října, pak se Mamontov opět stáhl.

Hlavním vojenským komisařem bolševiků byl na této frontě Josef Stalin a jeho role při organizaci obrany byla později silně glorifikována. Již tehdy se projevovalo jeho extrémně autoritářské chování, nechal např. svévolně zatknout generála Sněsareva, carského důstojníka, který přešel k bolševikům. Teprve na Leninův a Trockého zákrok byl Sněsarev osvobozen.
=== Děnikinův postup na Moskvu ===
Z dlouhodobého hlediska byla pro bolševiky mnohem nebezpečnější Dobrovolnická armáda, jejíž velení převzal po smrti generálů Kornilova a Alexejeva v září [[1918]] [[Anton Ivanovič Děnikin|Anton Děnikin]]. Jednotkám této armády se od jara do podzimu [[1919]] podařilo dosáhnout řady úspěchů, zčásti zcela překvapivě. [[20. září]] padl [[Kursk]] a [[14. říjen|14. října]] dokonce [[Orjol|Orel]], ležící pouhých 400 km od Moskvy. Poté však následovala ofenzíva bolševiků, především jezdectva [[Semjon Michajlovič Buďonnyj|Semjona Buďonného]], a na děnikinovce dopadala rána za ranou. Do ledna [[1920]] byli omezeni už jen na oblast při [[Černé moře|Černém moři]] u [[Novorossijsk]]a, odkud je anglické lodě evakuovaly na [[Krym]]. Děnikin rezignoval na velení a jeho nástupce [[Pjotr Nikolajevič Wrangel|Pjotr Wrangel]] musel opustit i se svými bojovníky teritorium Ruska.
Na jižní frontě bylo příčinou neúspěchu bílých jednak přílišné vysunutí čelních jednotek na sever, jednak snaha restituovat některé předrevoluční poměry – podobně jako v případě Kolčaka. Teror děnikinovců byl obecně zhruba stejný jako teror jejich protivníků.
=== Kavkaz ===
Na [[Kavkaz]]e (zejména v [[Ázerbájdžán]]u) došlo k několika probolševickým vzpourám, jež vyvrcholily vytvořením tzv. [[Bakuská komuna|bakuské komuny]]. Ta byla sice krátce po svém vzniku zlikvidována nacionalistickými [[Musavaté|musavaty]], kteří přizvali do země britské intervenční jednotky, protibolševické síly se tu však udržely jen dočasně. Poté, co utrpěly porážku, zaútočili bolševici proti nezávislým kavkazským republikám a jednu po druhé je ovládli.
== Válka na západě ==
[[Soubor:Simon_Petljura.jpg|thumb|left|150px|Simon Petljura]]Západní fronta byla pravděpodobně nejrozsáhlejším bojištěm a střetlo se zde nejvíce politických sil. Vedle bolševiků a bělogvardějců zde byli [[anarchisté]] ([[Nestor Machno]]), nacionalisté ([[Symon Petljura]]), britští a [[Francie|francouzští]] interventi, polská armáda (maršál [[Józef Piłsudski|Piłsudski]]) a zpočátku i německá armáda (jež podporovala [[hetman]]a [[Pavlo Skoropadskyj|Skoropadského]]). Také se zde bojovalo nejdéle.
První boje začaly už v únoru [[1918]], kdy po prvním a neúspěšném kole vyjednávání v [[Brest-Litevsk]]u zaútočila vojska Ústředních mocností proti bolševické Ukrajině a [[Bělorusko|Bělorusku]], velice rychle se dostala hluboko do ruského území a obsadila většinu běloruských krajů a polovinu Ukrajiny včetně [[Kyjev]]a. Tam vznikl loutkový stát [[Ukrajinská lidová republika]] (ULR) pod vedením již zmíněného hetmana Skoropadského. Ten si počínal poměrně nezávisle, uzavřel příměří s bolševiky a provedl řadu reforem, ovšem na úkor demokratizace. Byl silně prorusky zaměřený a jeho kabinet tvořili z velké části monarchisté a konzervativci.
Poté, co v západní Evropě skončila první světová válka, odmítli bolševici respektovat platnost [[Brestlitevský mír|brestlitevské mírové smlouvy]] a fakticky si nárokovali území patřící carskému Rusku před válkou. Prohrou Německa skončila i vláda Skoropadského, který nebyl s to se bez německé vojenské pomoci udržet a byl sesazen nacionalistickým kozákem podporovaným ukrajinským rolnictvem, Simonem Petljurou.
Kromě nyní již propolské ULR se na ukrajinském území utvořila ještě [[Ukrajinská SSR|Ukrajinská sovětská socialistická republika]] vedená bývalým rudým námořníkem ukrajinského původu [[Pavel Dybenko|Pavlem Dybenkem]] a anarchistické Svobodné území, na němž byl největší autoritou Nestor Machno. V severní části západní fronty, v Pobaltí, vzniklo i několik krátkodobých sovětských států, především Estonská komuna pracujícího lidu vedená [[Jaan Anvelt|Janem Anveltem]], jež existovala od listopadu [[1918]] do června [[1919]] a zanikla během estonské války za nezávislost, Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika a Lotyšská sovětská socialistická republika vedená [[Pēteris Stučka|Pēterisem Stučkou]] (prosinec 1918 – leden [[1920]]).
V roce [[1918]] se polský vojevůdce Józef Piłsudski rozhodl vytvořit tzv. Mezimořskou federaci a učinit z Polska velmoc rozkládající se od [[Baltské moře|Baltu]] až k Černému moři. S tímto cílem zahájil válku proti Západoukrajinské lidové republice, jež byla odštěpkem od Ukrajinské lidové republiky, obsadil ji a uzavřel spojenectví s ULR. Za účelem boje proti bolševikům vtáhla polská armáda do Kyjeva, kde měla vojensky podpořit prezidenta Petljuru. V únoru [[1919]] napadli Poláci sovětskou Ukrajinu a Bělorusko, v červnu [[1920]] už jejich armáda držela celé Bělorusko a většinu východní Ukrajiny. Pak se ale karta obrátila, bolševické síly se přeskupily a získaly posily ze Sibiře, kde byla o několik měsíců dříve poražena kolčakovská vojska, a jednotky z Kavkazu. Mimo to se k bolševikům přihlásilo více než 14 000 bývalých carských důstojníků, přes 100 000 dezertérů a tisíce civilistů. Koncem června [[1920]] sovětské síly dosáhly Kyjeva, odkud se stáhla většina polské a ukrajinské lidové armády směrem na západ.
== Důsledky ==
Primárními důsledky občanské války byl [[hladomor]] a hospodářský rozvrat (úroveň výroby dosahovala na konci roku [[1921]] úrovně z let 1780–1790, tedy 13% předválečné úrovně). Bolševici nicméně porazili všechny své hlavní soupeře, a třebaže je ještě čekala válka s Polskem (viz [[Polsko-sovětská válka|rusko-polská válka]]), nastolili definitivně svou moc v šestině světa. Jejich stranická diktatura se během války nesmírně upevnila a v rámci strany samotné byly postupně odbourány všechny náznaky kolegiálního rozhodování.
== Literatura ==
* MALIA, Martin. Sovětská tragédie : dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Praha : Argo, 2004. 566 s. ISBN 80-7203-566-5.
* PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha : Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7.
* SERVICE, Robert. Lenin : životopis. Praha : Argo, 2002. 496 s. ISBN 80-7203-415-4.

== Související články ==
* [[Válečný komunismus]]
* [[Polsko-sovětská válka]]
* [[Kronštadtské povstání]]
* [[Tambovské povstání]]
* [[Bělogvardějská námořní eskadra]]

== Externí odkazy ==
* [http://www.valka.cz/clanek_10738.html Periodizace ruské občanské války]

{{commonscat|Civil war of Russia}}{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Války 20. století]]
[[Kategorie:Ruská občanská válka]]
[[Kategorie:Války Sovětského svazu]]
[[Kategorie:Války Ruska]]
[[Kategorie:Občanské války]]
[[Kategorie:Války Československa]]
[[Kategorie:Války Spojeného království]]
[[Kategorie:Války Francie]]
[[Kategorie:Války USA]]
[[Kategorie:Války Japonska]]
[[Kategorie:Války Osmanské říše]]
[[Kategorie:Války Německa]]
[[Kategorie:Války Srbska]]
[[Kategorie:Války Ukrajiny]]

Ruská občanská válka - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu