Ruské impérium - Historie editací

Ulysses: úpravy

2014-05-22T01:22:16Z

úpravy

← Starší verze		Verze z 22. 5. 2014, 01:22
Řádka 67:		Řádka 67:

	<br style="clear:both;"/>		<br style="clear:both;"/>
-	~~<div style~~=~~"height: 160px; width: 95%; overflow: auto; padding: 3px;text-align: left; border:solid 1px;" >~~	+	{{Panorama1
-	~~<center>[[Soubor:~~1867 Moscow panorama megapanorama.jpg\|~~3000px\|~~Panorama Moskvy~~]]</center>~~	+	\|Fotovyska=160
-	~~</div>~~	+	\|Sirkaobrazku=3000
-	~~<center>'''~~Panorama Moskvy v roce 1867~~'''</center><br style="clear:both;"/>~~	+	\|Nazevfoto=1867 Moscow panorama megapanorama.jpg
		+	\|Popisek1=Panorama Moskvy
		+	\|Popisek2=Panorama Moskvy v roce 1867}}

	== Organizace vlády 1721–1917 ==		== Organizace vlády 1721–1917 ==
Řádka 91:		Řádka 93:
	* Kateřina II. Veliká (1762–1796)		* Kateřina II. Veliká (1762–1796)
	* Pavel I. Ruský (1796–1801)		* Pavel I. Ruský (1796–1801)
-	* [[Alexandr I. Pavlovič~~\|Alexandr I.]]~~ (1801–1825)	+	* Alexandr I. Pavlovič (1801–1825)
-	* [[Mikuláš I. Pavlovič~~\|Mikuláš I.]]~~ (1825–1855)	+	* Mikuláš I. Pavlovič (1825–1855)
	* [[Alexandr II. Nikolajevič\|Alexandr II.]] (1855–1881)		* [[Alexandr II. Nikolajevič\|Alexandr II.]] (1855–1881)
	* [[Alexandr III. Alexandrovič\|Alexandr III.]] (1881–1894)		* [[Alexandr III. Alexandrovič\|Alexandr III.]] (1881–1894)
Řádka 339:		Řádka 341:

	=== Kultura imperiálního období 1721–1917 ===		=== Kultura imperiálního období 1721–1917 ===
-	Během období 18. a 19. století se ruská kultura dostávala do stále intenzívnějších kontaktů s evropskou či západní kulturou. Modernizační linie [[Petr I. Veliký\|Petra I. Velikého]] vedla k pomyslnému "otevření oken" na Západ, které se ale po dlouhou dobu projevovalo především na úrovni elit. Během 18. století se ruské elity (především aristokracie, dvůr a inteligence) staly frankofonní.V Rusku se rozšiřovala četba osvícenské literatury a například carevna Kateřina II. Veliká si osobně dopisovala s francouzským filosofem osvícenství Voltairem. Tato prozápadní orientace elit byla v kontrastu s relativně autochtonním vývojem ruské [[lidová kultura\|lidové kultury]], která byla směsí slovanských, skandinávských, finských a řady asijských stejně jako křesťanských či pohanských vlivů. tento rozpor se stal v 19. století ústředním bodem diskuzí o chápání a pojímání Ruska a jeho postavení ve světě. Na jedné straně se kolem poloviny 19. století v Rusku zformovala skupina tzv. [[zapadnici\|zapadniků]], kteří viděli Ruska jako nedílnou součást evropského, civilizovaného světa a přihlašovali se k tradici Petra I. Velikého. Proti nim se postavila skupina tzv. [[slavjanofilové\|slavjanofilů]], kteří chápali Rusko jako zvláštní kulturně-politický útvar, který je nositelem euroasijské civilizace, a stavěli se velice kriticky k západnímu pojetí Ruska i k Západu obecně. Tento známý intelektuální spor dobře ukazuje na rozporuplnou situaci, ve které se poreformní Rusko ocitalo, která má svoje místo v ruské společnosti dodnes.~~<br />~~	+	Během období 18. a 19. století se ruská kultura dostávala do stále intenzívnějších kontaktů s evropskou či západní kulturou. Modernizační linie [[Petr I. Veliký\|Petra I. Velikého]] vedla k pomyslnému "otevření oken" na Západ, které se ale po dlouhou dobu projevovalo především na úrovni elit. Během 18. století se ruské elity (především aristokracie, dvůr a inteligence) staly frankofonní.V Rusku se rozšiřovala četba osvícenské literatury a například carevna Kateřina II. Veliká si osobně dopisovala s francouzským filosofem osvícenství Voltairem. Tato prozápadní orientace elit byla v kontrastu s relativně autochtonním vývojem ruské [[lidová kultura\|lidové kultury]], která byla směsí slovanských, skandinávských, finských a řady asijských stejně jako křesťanských či pohanských vlivů. tento rozpor se stal v 19. století ústředním bodem diskuzí o chápání a pojímání Ruska a jeho postavení ve světě. Na jedné straně se kolem poloviny 19. století v Rusku zformovala skupina tzv. [[zapadnici\|zapadniků]], kteří viděli Ruska jako nedílnou součást evropského, civilizovaného světa a přihlašovali se k tradici Petra I. Velikého. Proti nim se postavila skupina tzv. [[slavjanofilové\|slavjanofilů]], kteří chápali Rusko jako zvláštní kulturně-politický útvar, který je nositelem euroasijské civilizace, a stavěli se velice kriticky k západnímu pojetí Ruska i k Západu obecně. Tento známý intelektuální spor dobře ukazuje na rozporuplnou situaci, ve které se poreformní Rusko ocitalo, která má svoje místo v ruské společnosti dodnes.
		+
	Není pochyb o tom, že ruská [[vysoká kultura]] imperiálního období je pevnou součástí světového kulturního dědictví. V [[literatura\|literatuře]] to byla celá řada osobností, které si zaslouží pozornost: [[Alexandr Sergejevič Puškin]], [[Michail Jurjevič Lermontov]], [[Nikolaj Vasilijevič Gogol]], [[Lev Nikolajevič Tolstoj]],[[Anton Pavlovič Čechov]], [[Fjodor Michailovič Dostojevskij]] a dále také historici [[Nikolaj Michajlovič Karamzin]] a [[Sergej Solovjev]]. Z [[hudební skladatelé\|hudebních skladatelů]] je nutné připomenout například [[Petr Iljič Čajkovskij\|Petra Iljiče Čajkovského]], [[Michail Ivanovič Glinka\|Michaila Ivanoviče Glinku]], [[Sergej Prokofjev\|Sergeje Prokofjeva]], [[Modest Petrovič Musorgskij\|Modesta Petroviče Musorgského]] či [[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov\|Nikolaje Andrejevič Rimského-Korsakova]].Z [[malířství]] připomeneme například [[Ilja Repin\|Ilju Repina]]. V tvorbě těchto osobností se s různou intenzitou a v různých podobách a často i nevědomky odrážel již zmíněný konflikt o pojetí a chápání Ruska jako kultury mezi dvěma civilizačními světy Západem (Evropou) a Asií. Lidová kultura přitahuje zájem badatelů o mnoho méně, než vysoká, což ale neznamená, že by se nejednalo o bohatou a obohacující směs kulturních praktik, tradic, zvyků a artefaktů. Kromě toho je nutné zdůraznit, že během 18. a 19. století se v rámci Ruského impéria formovaly základy moderní národní kultury řady evropských i neevropských národů (ukrajinská, běloruská, estonská, litevská, lotyšská, finská, polská, moldavská, gruzínská, tatarská, arménská atp.).		Není pochyb o tom, že ruská [[vysoká kultura]] imperiálního období je pevnou součástí světového kulturního dědictví. V [[literatura\|literatuře]] to byla celá řada osobností, které si zaslouží pozornost: [[Alexandr Sergejevič Puškin]], [[Michail Jurjevič Lermontov]], [[Nikolaj Vasilijevič Gogol]], [[Lev Nikolajevič Tolstoj]],[[Anton Pavlovič Čechov]], [[Fjodor Michailovič Dostojevskij]] a dále také historici [[Nikolaj Michajlovič Karamzin]] a [[Sergej Solovjev]]. Z [[hudební skladatelé\|hudebních skladatelů]] je nutné připomenout například [[Petr Iljič Čajkovskij\|Petra Iljiče Čajkovského]], [[Michail Ivanovič Glinka\|Michaila Ivanoviče Glinku]], [[Sergej Prokofjev\|Sergeje Prokofjeva]], [[Modest Petrovič Musorgskij\|Modesta Petroviče Musorgského]] či [[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov\|Nikolaje Andrejevič Rimského-Korsakova]].Z [[malířství]] připomeneme například [[Ilja Repin\|Ilju Repina]]. V tvorbě těchto osobností se s různou intenzitou a v různých podobách a často i nevědomky odrážel již zmíněný konflikt o pojetí a chápání Ruska jako kultury mezi dvěma civilizačními světy Západem (Evropou) a Asií. Lidová kultura přitahuje zájem badatelů o mnoho méně, než vysoká, což ale neznamená, že by se nejednalo o bohatou a obohacující směs kulturních praktik, tradic, zvyků a artefaktů. Kromě toho je nutné zdůraznit, že během 18. a 19. století se v rámci Ruského impéria formovaly základy moderní národní kultury řady evropských i neevropských národů (ukrajinská, běloruská, estonská, litevská, lotyšská, finská, polská, moldavská, gruzínská, tatarská, arménská atp.).

GVC Sobek: Nahrazení textu „1762“ textem „1762“

2013-10-23T08:44:43Z

Nahrazení textu „1762“ textem „1762“

← Starší verze		Verze z 23. 10. 2013, 08:44
Řádka 202:		Řádka 202:
	Významnou proměnou prošla ruská [[šlechta]] v době [[Petr I. Veliký\|Petra I. Velikého]], který pochopil nutnost její [[westernizace]] a zároveň šlechtu obměnil šlechtou novou, která nebyla postavena na původu ale na zásluhách. V předpetrské době byla šlechta na jedné straně významným politických aktérem v oblasti správy a armády, na druhé straně byla pevně svázána s carským [[despotismus\|despotismem]]. Petr I. kladl důraz především na větší vzdělanost šlechty a její provázání s efektivně spravovaným státem. Naopak závislost aristokracie na [[samoděržaví]] mu vyhovovala.		Významnou proměnou prošla ruská [[šlechta]] v době [[Petr I. Veliký\|Petra I. Velikého]], který pochopil nutnost její [[westernizace]] a zároveň šlechtu obměnil šlechtou novou, která nebyla postavena na původu ale na zásluhách. V předpetrské době byla šlechta na jedné straně významným politických aktérem v oblasti správy a armády, na druhé straně byla pevně svázána s carským [[despotismus\|despotismem]]. Petr I. kladl důraz především na větší vzdělanost šlechty a její provázání s efektivně spravovaným státem. Naopak závislost aristokracie na [[samoděržaví]] mu vyhovovala.

-	K emancipaci ruské šlechty došlo ve skutečnosti až v době [[Kateřina II. Veliká\|Kateřiny II. Veliké]] v roce [[1762]], kdy Kateřina II. po svém nástupu potvrdila některá významná privilegia pro ruské ''dvorjanstvo'', jako bylo například osvobození od povinné vojenské služby (platné do roku 1874) a právo vycestovat ze země bez nutnosti pasu (tedy privilegium volného pohybu).	+	K emancipaci ruské šlechty došlo ve skutečnosti až v době [[Kateřina II. Veliká\|Kateřiny II. Veliké]] v roce 1762, kdy Kateřina II. po svém nástupu potvrdila některá významná privilegia pro ruské ''dvorjanstvo'', jako bylo například osvobození od povinné vojenské služby (platné do roku 1874) a právo vycestovat ze země bez nutnosti pasu (tedy privilegium volného pohybu).

	Ruská šlechta byla rozdělena do následujících kategorií:		Ruská šlechta byla rozdělena do následujících kategorií:

Sysop: Nahrazení textu „1721“ textem „1721“

2013-10-21T08:35:45Z

Nahrazení textu „1721“ textem „1721“

← Starší verze		Verze z 21. 10. 2013, 08:35
Řádka 35:		Řádka 35:
	\| měna = [[rubl]]		\| měna = [[rubl]]
	\| státní zřízení = [[absolutní monarchie]]		\| státní zřízení = [[absolutní monarchie]]
-	\| vznik = [[1721]]	+	\| vznik = 1721
	\| zánik = [[1917]] (rozpadem)		\| zánik = [[1917]] (rozpadem)
	}}		}}

Sysop: 1 revizi

2013-09-07T12:32:05Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 7. 9. 2013, 12:32

Sysop: Nahrazení textu

2012-04-04T11:16:49Z

Nahrazení textu

Nová stránka

{{ Infobox zaniklý stát
| název = ''Ruská říše''
| originální název = Российская империя Pоссiйская Имперiя
| rok vzniku = 1721
| rok zániku = 1917
| před 1 = Ruské carství
| před 1 vlajka = Flag of Russia.png
| více po = ano
| po 1 = Sovětské Rusko
| po 1 vlajka = Flag_of_Russian_SFSR.png
| po 2 = Běloruská lidová republika
| po 2 vlajka =Flag_of_Belarus_(1991-1995).png
| po 3 = Finsko
| po 3 vlajka = Flag of Finland.png
| po 4 = Horská republika
| po 4 vlajka = Flag of the Mountainous Republic of the Northern Caucasus.png
| po 5 = Moldavská demokratická republika
| po 5 vlajka = Flag of the Moldavian Democratic Republic.png
| po 6 = Ukrajinská národní republika
| po 6 vlajka = Flag of Ukraine.png
| po 7 = Zakavkazská demokratická federativní republika
| po 7 vlajka = Flag of the Transcaucasian Federation.png
| znak = Lesser Coat of Arms of Russian Empire.png
| znak velikost = 100px
|vlajka = Russian_Empire_1914_17.png
| mapa = LocationRussianEmpire1914.png
| mapa poznámka = Ruská říše roku 1914
| hlavní město = [[Petrohrad]]
| rozloha = 21 799 825
| počet obyvatel = 128 200 000
| počet obyvatel poznámka = (v roce 1897)
| jazyky = [[ruština]] jako úřední jazyk
| národnostní složení = [[Rusové]], [[Ukrajinci]], [[Židé]], [[Bělorusové]], [[Poláci]], [[Němci]], [[Gruzínci]], [[Arméni]], [[Lotyši]], [[Litevci]], [[Estonci]], [[Finové]], [[Švédi]], [[Moldavané]], [[Tataři]], [[Turkméni]], [[Kazaši]], [[Baškirové]] a dalších cca 100 národů
| náboženství = [[pravoslavní]],[[řečtí katolíci]], [[římští katolíci]], [[luteráni]],[[muslimové]],[[buddhisté]], přírodní náboženství
| měna = [[rubl]]
| státní zřízení = [[absolutní monarchie]]
| vznik = [[1721]]
| zánik = [[1917]] (rozpadem)
}}
'''Ruské impérium''' ([[ruština|rusky]] Российская империя, v předreformní podobě Pоссiйская Имперiя) byl [[státní útvar]] existující v letech 1721–[[1917]]; jedná se o jednu z územně nejrozsáhlejších říší v dějinách lidstva. Název byl zaveden po vítězství v severní válce (1700–1721) [[car]]em Petrem I. Velikým, který přijal titul [[imperátor]]a; Hlavním městem se stal nově založený [[Petrohrad]] (''Sankt-Petěrburg''). Ruské impérium zaniklo v [[únorová revoluce|únorové revoluci]] roku [[1917]], kdy abdikoval car [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláš II.]] a moc se dostala do rukou [[Ruská prozatímní vláda|prozatímní vlády]].

Roku 1897 činila rozloha impéria 22 400 000 km² (pro porovnání: dnešní [[Rusko|Ruská federace]] zaujímá 17 075 200 km²); téhož roku zde žilo 128 200 000 obyvatel, z nichž zhruba polovina byli [[Rusové]]. Říše byla rozdělena na 81 [[gubernie|gubernií]], 20 [[oblast]]í a 1 [[autonomní okruh|okruh]] (stav v roce [[1914]]).

== Územní vývoj Ruské říše ==
[[Soubor:Russian Empire Map 1912.jpg|thumb|left|Ruská říše v roce [[1912]]]]
{{hlavní článek|Dějiny Ruska}}

Přestože oficiálně se Rusko stalo říší ([[impérium|impériem]]) na začátku 18. století (1721) za vlády [[Petr I. Veliký|Petra I. Velikého]], byla imperiální expanze součástí dějin předchozího státního útvaru, ze kterého [[Rusko]] vzešlo, [[Moskevská Rus|Moskevské Rusi]]. Její vládci (nejprve knížata, posléze velkoknížata a nakonec carové) zahájili od počátku 15. století dlouhodobou expanzivní politiku, díky které se z nevýznamného údělu stalo srdce Ruska. Za zvláště významnou je nutno považovat osobnost [[Ivan III.|Ivana III.]] (1462–1505) a [[Ivan IV.|Ivana IV.]] (1533–1584), kteří rozšířili území Moskevské Rusi o severoruské městské státy, jako byl [[Novgorod|Veliký Novgorod]] a [[Pskov]] (Ivan III.) a o poslední území jednoho z posledních tatarských chanátů v [[Kazaň|Kazani]] (Ivan IV.). Za vlády Ivana IV. také započala ruská [[kolonizace]] [[Sibiř]]e. V roce 1639 stanuli Rusové u pobřeží [[Tichý oceán|Tichého oceánu]] a následně založili město [[Vladivostok]]. Rusko také do poloviny 19. století kontrolovalo severoamerickou [[Aljaška|Aljašku]].

Vedle územní expanze byla pro vznik Ruska významná také ideologická prestiž, kterou Moskvě zajistil právě Ivan III. svatbou s [[Byzanc|byzantskou]] princeznou Sofií a přijetím byzantské orlice jako státního znaku a titulu [[car]]a (od slova ''caesar'' = císař) v roce 1472. Na tuto imperiální tradici a zvláště ideologii [[Třetí Řím|Moskvy - Třetího Říma]] navázal také Petr I. Veliký, který ruskou koncepci říše více pozápadnil.

K nejvýznamnějším územním ziskům 17. století patřilo získání [[Levobřežní Ukrajina|levobřežní]] [[Ukrajina|Ukrajiny]] (Malá Rus) a její následné postupné připojení k Rusku jako gubernie. Tyto zisky ukazovaly na novou orientaci Moskvy směrem na západ, konkrétněji směrem k Polsku a k [[Pobaltí]], jejichž strategický význam si ruští carové dobře uvědomovali.

Stranou nezůstávaly ani oblasti jihovýchodní kolem [[Černé moře|Černého moře]], doposud kontrolované [[Osmanská říše|Osmanskou říší]] nebo jejími klienty. Kontrola nad Černým mořem a potažmo kontrola [[Bospor]]u a [[Dardanely|Dardanel]] se staly dalším z klíčových momentů ruské imperiální expanze od Petra I. Velikého až do roku 1917. Rusko postupně získalo kontrolu nad pobřežím Černého moře (dobytí [[Azov]]a bylo první vlaštovkou) a svojí pozici v regionu upevnilo připojením [[Gruzie]] na počátku 19. století (1810).

V 18. století se Rusko také významně rozšířilo směrem na západ. Za Petra I. Velikého a jeho nástupců bylo k Rusku zcela připojeno [[Pobaltí]] (dobyto na Švédsku), za [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II. Veliké]] získalo Rusko východní oblasti Polské [[Rzeczpospolita|Rzeczi Pospolité]] (část [[Litva|Litvy]], východního Polska a [[Bělorusko|Běloruska]]) a také [[Krym]] s přilehlou částí jižní Ukrajiny, kde byly založeny přístavy [[Sevastopol]], [[Cherson]] a [[Oděsa]]. Jako následek [[Finská válka|Finské války]] bylo v roce 1809 k Rusku také připojeno [[Finsko]] mající status autonomního [[Finské velkoknížectví|velkoknížectví]]. Tím se ruská expanze směrem na Západ v podstatě zastavila.

[[Soubor:The Russian Empire-en.png|thumb|right|Ruská říše roku 1866. Světle zeleně jsou označeny oblasti pod ruským vlivem]]
Během 19. století se ruské teritorium rozšířilo ještě o několik oblastí: vedle [[Kavkaz]]u a [[Zakavkazsko|Zakavkazska]] se jednalo o [[Besarábie|Besarábii]] (1812) na jihu a jihozápadě, a dále o oblasti ve střední Asii ([[Chiva]] a [[Buchara]] připojeny v letech 1869-1885). Středoasijská expanze byla součástí ruské koloniální politiky a jeho velmocenského soupeření v regionu s [[Spojené království|Velkou Británií]]. Oblast [[Střední Asie]] a oblast kolem [[Kaspické moře|Kaspického moře]] umožňovaly přístup do [[Persie]], [[Afghánistán]]u a odtud do britské [[Indie]].

=== Úpadek Ruské říše ===
Ačkoliv Ruské impérium ještě rostlo, již v průběhu 19. století se prohluboval jeho úpadek. Nízká míra [[vzdělanost]]i nižších vrstev obyvatelstva, absolutismus, [[zaostalost]] vesnice a [[zemědělská výroba|zemědělské výroby]], dědictví nevolnictví, [[národnostní otázka]] a [[nacionalismus]], a konečně obecně pomalá modernizace země, vedly k prohlubování vnitřní krize Ruska. Jedním z projevů krize byla porážka Ruska v Krymské válce (1853–1856) a prodej [[Aljaška|Aljašky]] [[Spojené státy americké|Spojeným státům americkým]] (1868).

Na počátku [[20. století]] začaly sociálně-politické problémy, se kterými se Rusko potýkalo, eskalovat. Říše se ocitla v hluboké sociálně-politické krizi, jejímiž hlavními jmenovateli byly sílící snahy především [[střední třída|středních vrstev]] a [[dělnické hnutí|dělnického hnutí]] o uvolnění režimu a rostoucí odpor neruských národů proti stále agresívnější [[rusifikace|rusifikaci]]. Za tohoto stavu se střetlo s [[Japonské císařství|Japonskem]] v boji o vliv na [[Dálný východ|Dálném východě]] a utrpělo v [[Rusko-japonská válka|rusko-japonské válce]] ([[1904]]–[[1905]]) drtivou porážku. Ruský vliv na [[Dálný východ|Dálném východě]] se zhroutil, ruské válečné loďstvo bylo zmasakrováno (viz [[bitva u Cušimy]]) a velmocenská prestiž země se ocitla v troskách. Následné dvě ruské revoluce v roce [[1905]] a [[1917]] ukázaly na hlubokou krizi [[samoděržaví]] a celého sociálního a politického uspořádání Ruska.

Poslední ranou byla pro Impérium [[první světová válka]], která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky [[kolaps|zkolabovala]]. Oslabený carský režim padl ve víru druhé revoluce a rozvrácenou zemi nakonec, po letech [[Ruská občanská válka|občanské války]], ovládli [[bolševik|bolševici]].

 
<div style="height: 160px; width: 95%; overflow: auto; padding: 3px;text-align: left; border:solid 1px;" >
<center>[[Soubor:1867 Moscow panorama megapanorama.jpg|3000px|Panorama Moskvy]]</center>
</div>
<center>'''Panorama Moskvy v roce 1867'''</center> 

== Organizace vlády 1721–1917 ==
=== Gosudar-Imperátor ===
Ruská říše zůstávala po celou dobu svojí existence absolutistickým státem, založeným na principu [[samoděržaví]]. I po [[Ruská revoluce (1905)|revoluci 1905]] a Říjnovém manifestu zůstával ruský [[car]], resp. [[gosudar-imperátor]] absolutistickým panovníkem s neomezenou mocí. Princip samoděržaví vycházel částečně z byzantské tradice, ale odrážel také prvky východního [[despotismus|despotismu]]. Znamenalo to v podstatě to, že gosudar-imperátor ve svých rukách držel veškerou výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, které potom delegoval na jemu podřízené orgány.

[[Samoděržaví|Samoděržavný]] princip vlády byl tedy určitým derivátem několika tradic a vlivů. Petr I. Veliký se snažil (a podařilo se mu to částečně) [[samoděržaví]] a Rusko pozápadnit, ale užíval k tomu stále despotických metod svých moskevských předchůdců.

V 19. století se samoděržaví samozřejmě proměňovalo. Například Alexandr II. (1855-1881) se snažil o jeho moderní interpretaci a zavedl celou řadu reforem, které vedly nebo měly vést k pozvolnému přechodu od despoticky a tradičně organizovaného státu k právnímu státu. Naopak vlády jeho syna [[Alexandr III. Alexandrovič|Alexandra III.]] (1881-1894) a také vnuka [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláše II.]] (1894-1917) se snažily o návrat k tradičnímu konzervativnímu pojetí [[samoděržaví]], které vidělo v gosudaru-imperátorovi a jeho neomezené moci jedinou záruku politické stability a existence Ruska. Tyto snahy se samozřejmě dostávaly do konfliktu s politickými i sociálními změnami uvnitř ruské společnosti.

'''Seznam ruských gosudarů-imperátorů od roku 1721''':

* Petr I. Veliký (1721–1725, jako car 1682-1722)
* Kateřina I. (1725–1727)
* Petr II. (1727–1730)
* Anna Ivanovna (1730–1740)
* Ivan VI. Antonovič (1740–1741)
* Alžběta I. Petrovna (1741–1762)
* Petr III. Ruský (1762)
* Kateřina II. Veliká (1762–1796)
* Pavel I. Ruský (1796–1801)
* [[Alexandr I. Pavlovič|Alexandr I.]] (1801–1825)
* [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] (1825–1855)
* [[Alexandr II. Nikolajevič|Alexandr II.]] (1855–1881)
* [[Alexandr III. Alexandrovič|Alexandr III.]] (1881–1894)
* [[Mikuláš II. Alexandrovič]] (1894–1917)

=== Vládní rada ===
Tento orgán vznikl vládní reformou Petra I. Velikého a měl na jedné straně nahradit [[bojar]]ský sněm a na druhou napomoci lepší organizaci vlády nad Ruskem podle západních vzorů. Vládní rada byla v podstatě výkonným, zákonodárným i soudním orgánem ruských monarchů a předsedal jí od doby Petra I. Velikého [[oberprokurátor]] [[Nejsvětější synod|Nejsvětějšího synodu]]. Počet členů Rady se během 18. a 19. století měnil. Vládní rada se dostala do odlišného kontextu po zřízení ministerstev a [[Státní rada|Státní rady]] (1801).

=== Státní rada ===
Byla zřízena carem Alexandrem I. v roce 1801 jako nejvyšší poradní orgán ruských panovníků v rámci reformy ruské státní správy na počátku 19. století. Hlavní funkce Státní rady byly spojeny se zákonodárstvím. Podle ustanovení z roku 1810 se ve Státní radě měly především probírat návrhy zákonů a zákonných úprav. Část členů Státní rady nebyla volena, ale jmenována carem, další část byla volena z gubernií a poslední byla založena na principu delegace (například [[Nejsvětější synod]] měl nárok na 6 míst, finský Senát na 2 místa atp.). V roce 1906 došlo k transformaci Státní rady v horní komoru ruské [[Duma|Dumy]].

=== Duma ===
Až do roku 1906 neměla [[Ruská říše]] jako [[absolutismus|absolutisticky]] organizovaný [[stát]] ekvivalent moderního [[parlament]]u nebo [[sněm]]u. Obdobně v Rusku oficiálně neexistovaly [[politická strana|politické strany]]. Ruská [[Duma]] byla vytvořena až po ruské revoluci v roce 1905 (na základě [[Manifest]]u Mikuláše II. ze 6.srpna 1905,<ref>Text manifestu v ruštině viz: http://www.kodeks.ru/noframe/free-duma?d&nd=723101035&nh=2 (navštíveno 5. 8. 2008)</ref> kterým byla poprvé Duma svolána), později byla také legalizována existence politických stran a garantována základní občanská práva obyvatelstva ([[Říjnový manifest|Říjnovým manifestem)]]. Mezi léty 1906–1917 byly zvoleny a svolány celkem čtyři Dumy, jelikož nově etablující se [[politický systém]] Ruska byl relativně nestabilní.

[[Soubor:Tauride duma.jpg|thumb|380px|Zasedací sál první ruské Dumy v Tauridském paláci v Petrohradě]]
'''Čtyři ruské Dumy:'''
* I. Duma (duben – červen 1906)
* II. Duma (únor – červen 1907)
* III. Duma (1907–1912)
* IV. Duma (1912–1917)

Volební systém Ruska byl založen na [[kuriální systém|kuriálním principu]], který zaručoval dominantní přístup k zastoupení v Dumě pro velkostatkáře a městské elity, ale daleko menší pro dělníky, rolníky (kteří stále tvořili největší sociální skupinu Ruska) nebo zástupce neruských národů.

[[Politická strana|Politické strany]] zastoupené ve čtyřech předrevolučních ruských Dumách:

{{viz též|Politické strany předrevolučního Ruska}}
* [[Sociálně-demokratická strana]]
* [[Eseři]] (Sociálně-revoluční strana)
* [[Národní socialisté]]
* [[Trudovici]]
* [[Progresisté]]
* [[Kadeti]] (Konstitucionálně-demokratická strana)
* [[Autonomisté]]
* [[Oktjabristé]]
* [[Nacionalisté]]
* [[Krajní pravice]]

=== Ministerstva ===
[[Ministerstvo|'''Ministerstva''']] podle evropského (francouzského) vzoru byla v Rusku zřízena za vlády [[Alexandr I.|Alexandra I.]] v roce 1802. Ministři byli považováni na prvním místě za služebníky cara, na něž [[gosudar-imperátor]] delegoval část ze svých neomezených pravomocí. V roce 1802 se jednalo o tyto ministerstva:
* ministerstvo pozemních vojenských sil,
* ministerstvo námořnictva,
* ministerstvo zahraničních věcí,
* ministerstvo spravedlnosti,
* ministerstvo vnitra,
* ministerstvo financí,
* ministerstvo obchodu,
* ministerstvo lidové osvěty.
Záležitosti kultu byly přenechány [[Nejsvětější synod|Nejsvětějšímu synodu]], v jehož čele nestál [[ministr]], ale [[oberprokurátor]].

V roce 1906 (po první ruské revoluci) mělo Rusko ještě ministerstvo zemědělství, obchodu a průmyslu, cest a komunikací; ministerstva pozemních vojenských sil a námořnictva bylo spojeno v jedno ministerstvo. O záležitosti carského dvora se staral zvláštní ministr.

Funkce [[předseda vlády|předsedy vlády]] se v Rusku poprvé oficiálně objevila v roce 1906 v rámci zřízení kolektivního vládního orgánu [[Rada ministrů|Rady ministrů]]. Předtím tuto funkci neoficiálně vykonával často ministr zahraničních věcí. 
Po roce 1905 mělo Rusko stabilně předsedu vlády a tyto funkce mezi léty 1905-1917 vykonávali:
* [[Sergej Witte]] (1905 - 1906)
* [[Ivan Goremykin]] (květen - červenec 1906)
* [[Petr Stolypin]] (1906 - 1911)
* [[Vladimír Kokoncov]] (1911 - 1914)
* [[Ivan Goremykin]] (1914 - 1916)
* [[Boris Strumer]] (únor - listopad 1916)
* [[Alexander Trepov]] (1916 - 1917)
* [[Nikolaj Golicyn]] (leden - březen 1917)

=== Státní správa ===
Moderní státní správu do Ruska zavedly reformy Petra I. Velikého. Do této doby (1708) byla praxe státní správy stále založena na archaickém principu kormljenie. Rusko také postrádalo centralizovaně organizovanou a standardizovanou organizaci státní správy i profesionální státní úředníky.

Petr I. Veliký také nechal rozdělit Rusko na několik menších a větších správních celků. Nejmenší z nich byla [[volosť]] (rusky: волость), dále následoval [[ujezd]] (rusky: уезд) a nakonec [[gubernie]] (rusky: губерния), které byly ještě reformou v roce 1718 rozděleny na [[provincie]].

Významným krokem bylo utvoření profesionální třídy státních úředníků a důraz na jejich vzdělávání. V roce 1722 znamenalo zavedení takzvané [[Tabulka hodností|Tabulky hodností]] další krok v systemizaci a standardizaci státní správy říše. Přes četné změny během 18. (především za [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II. Veliké]]) a 19. století zůstal princip volosti - ujezdu - gubernie zachován.

K roku 1914 bylo Rusko rozděleno na 81 [[gubernie|gubernii]], 20 [[oblast]]í a na 1 [[okruh]]. Větší města jako byla například [[Oděsa]], [[Sevastopol]], [[Rostov na Donu]] a další) měla vlastní nezávislou administrativu a vládu stojící mimo systém gubernií. [[Finsko]], [[Moskva]], [[Varšava]], [[Vilnius|Vilno]] nebo [[Kyjev]]) měly [[generální guvernér]]y.Tento systém se týkal klasické administrativní a policejní správy. Například v oblasti [[vzdělávání]] bylo Rusko rozděleno odlišně na 12 okruhů (rusky: округ). Z obecného hlediska bylo Rusko relativně přísně centralizovaným státem, vzhledem k rozloze a rozdílnosti jím kontrolovaných teritorií však byla efektivní správa v 18. a 19. století problémem.

=== Armáda a flotila ===
Na počátku [[První světová válka|1. světové války]] mělo Rusko nejpočetnější [[armáda|armádu]] mezi evropskými [[velmoc]]emi. Neznamenalo to ale, že mělo armádu technologicky nejmodernější. [[Armáda]] hrála v dějinách Ruské říše významnou roli a byla považována za jeden z hlavních pilířů státu. Vzhledem k neustálé expanzi a rozšiřování území v době existence Ruské říše byly funkce armády nejenom čistě vojenské ale v mnoha případech také správní a policejní. Zcela charakteristickým bylo propojení armády se státní správou a vládou obecně. Cela řada ruských politiků 18. a 19. století začala kariéru v armádě nebo flotile, a měla vysoké vojenské hodnosti.

Počátky moderní evropské armády v Rusku je možné přisuzovat opět [[Petr I. Veliký|Petrovi I. Velikému]], který se nechal inspirovat evropskými vzory nejprve při organizaci [[Preobraženský pluk|Preobraženského pluku]] (1685). Mezi první novoty patřilo například zavedení vojenských [[stejnokroj]]ů (uniforem), ale také nových technologií a organizace velení. Preobraženský pluk se stal později vzorem pro reorganizaci ruské armády, kterou Petr I. Veliký inicioval zvláště po prvních neúspěších ve válce se [[Švédsko|Švédskem]] ([[bitva u Narvy]], 1700). Snad nejvýznamnějším krokem v těchto reformách byla skutečnost, že ruská armáda přestala mít svůj dosavadní polofeudální charakter, ale stala se pravidelnou armádou, která byla kdykoliv k dispozici potřebám [[gosudar-imperátor|gosudara-imperátora]]. Až do roku 1917 byly přitom armáda a [[flotila]] považovány za osobní majetek gosudara-imperátora.

Existence stálé armády samozřejmě znamenala nutnost zajištění dostatečného přílivu [[rekrut]]ů a finančních zdrojů. V roce 1705 byla stanovena první organizovaná povinnost odvodu rekrutů. [[Povinná vojenská služba]] pro všechny ruské obyvatele byla uzákoněna v roce 1874 carem [[Alexandr II.|Alexandrem II.]]

Ruská armáda a flotila byla v 18. a 19. století značně mnohonárodním tělesem, ve kterém sloužila na jedné straně masa často nevzdělaných rolníků, na druhé straně mnohonárodní elita ruských důstojníků, pocházejících z řad místních aristokracií nebo starých vojenských rodin (pobaltští [[Němci]], [[Poláci]], [[Gruzíni]] a [[Tataři]] patřili k nejčastějším neruským členům důstojnického sboru). Vzhledem ke svému imperiálnímu charakteru nebyl jiný etnický původ ani náboženství problémem. Služba v armádě a ve flotile byla jednou z forem [[inkorporace]] lokálních elit do imperiální vládnoucí vrstvy.

Nejvyšší vojenskou hodností byl v 18. a 19. století podle [[Tabulka hodností|Tabulky hodností]] [[generál-polní maršál]] (pro pozemní vojska) a [[generál-admirál]] (flotila). Tyto dvě hodností byly zařazeny do I. třídy vojenských hodností. Nejnižší vojenské hodnosti (mimo čtrnáct hodnostních tříd) byl u [[pěchota|pěchoty]] řadový voják a u flotily námořník 2. stupně.

=== Soudnictví ===
Základy moderního [[soudní moc|soudnictví]] položil v Rusku Petr I. Veliký svými reformami politické správy, avšak nejvýznamnější moderní reforma soudnictví byla provedena až v roce 1864 carem [[Alexandr II.|Alexandrem II.]] Jeho [[reforma]] provedla několik významných kroků na cestě k budování moderního [[právní stát|právního státu]] a vědomí v Rusku.

''Suděbnyj Ustav'' (1864) především zajistil oddělení soudní moci od moci správní a učinil z ní nezávislou sféru výkonu [[spravedlnost]]i. V rámci této reformy byla ustanovena nezávislost [[soudce|soudců]], veřejné konání soudních líčení a především [[rovnost (právo)|rovnost]] všech sociálních skupin před zákonem. Reforma soudnictví Alexandra II. se inspirovala částečně z britských a francouzských zkušeností. Za zvláště demokratickou inovaci lze (vedle rovnosti před zákonem) považovat především volitelnost soudců, kterou tato reforma také zavedla. Rovněž struktura soudnictví byla více standardizována: každý soudní tribunál měl svůj odvolací soud a na nejvyšším stupni potom stál Nejvyšší kasační soud. Soudci v nejnižší instanci byli voleni, zatímco soudci ve vyšších instancích byli delegováni.

=== Samospráva ===
[[Soubor:Maslenitsa kustodiev.jpg|thumb|right|Provinční ruské město v zimě, namaloval [[Boris Kustodijev]]]]
Lokální samosprávu uvedl do Ruska [[Alexandr II.]] v rámci liberálních reforem své vlády v roce 1864 zřížením místních zastupitelských shromáždění [[zemstvo|zemstev]] ve 34 evropských guberniích [[Rusko|Ruska]]. Do zemstev byli voleni zástupci velkostatkářů, měst a rolníků podle principu nerovného zastoupení, což znamenalo, že velkostatkářům byl garantován největší vliv.<ref>Nerovné zastoupení bylo založeno na principu vysokého volebního censu a nerovného poměru hlasů.</ref> Ruská místní samospráva byla po roce 1864 organizována vzestupně. Na nejnižším stupni byla venkovská samospráva [[mir]]u a [[volosť|volosti]] a dále zemstva na úrovni [[provincie]] a [[gubernie]]. Všechny stupně byly vzájemně provázány, avšak klíčový vliv měla zemstva na úrovni provincií a gubernie, která ovlivňovala především místní školskou, zdravotní ale i ekonomickou politiku či poštu. Do nich delegovaly vesnické komunity své zástupce. Během více něž 60 let své existence se zemstva stala baštou ruských [[liberál]]ů a [[konstitucionalista|konstitucionalistů]]. Po roce 1905 byla zemstva zvláště zainteresována v uvádění [[agrární reforma|agrární reformy]] [[Petr Stolypin|Petra Stolypina]], který chtěla podstatně modernizovat ruskou vesnici.

Městská samospráva organizována na podobném principu jako zemstva. Městské zastupitelské orgány (dumy) byly složeny na základě
volebního [[census|censu]]. Výkonná moc přislušela ve městech [[starosta|starostovi]] a městské radě (''uprava'').

Mezi léty 1892-1894 byla nicméně ruská samospráva omezena novými zákonnými úpravami vlády [[Alexandr III. Alexandrovič|Alexandra III.]] Mezi jiným tyto úpravy znamenaly podřízení zemstev a městských [[duma|dum]] gubernátorovi (tedy přímo státní moci).
Po roce [[1918]] byla zemstva nahrazena [[sovět]]y.

== Společnost ==
Jako imperiální stát bylo Rusko během 1721-1917 sociálně stratifikovanou společností, která byla mnohonárodní a mnohokonfesionální.Jako jinde v Evropě měly největší vliv proporcionálně nejmenší skupiny obyvatelstva, složené ze [[šlechta|šlechty]], vysoce postavených [[byrokrat]]ů, vojáků a církevních hodnostářů a nakonec stále více také bohatých podnikatelů. Největší skupinou obyvatelstva byli rolníci, jelikož Rusko zůstávalo až do roku [[1917]] dominantně agrárním státem.
Hlavními pilíři imperiální moci Ruské říše byli tyto sociální vrstvy:
* [[aristokracie]]
* [[byrokracie]]
* [[armáda]]
* [[pravoslavná církev]].

=== Aristokracie ===
[[Ruská aristokracie]] (''dvorjanstvo'', rusky: дворянство) odrážela mnohonárodní podstatu [[Ruská říše|Ruské říše]]. V jejím centru stály staré a nové ruské šlechtické rodiny, avšak vedle nich to byly významné tatarské, německé, švédské, gruzínské a polské [[šlechta|šlechtické]] rodiny, které byly postupně inkorporovány do ruské aristokracie a přijaty do služeb a ke dvoru ruských gosudarů-imperátorů.

Významnou proměnou prošla ruská [[šlechta]] v době [[Petr I. Veliký|Petra I. Velikého]], který pochopil nutnost její [[westernizace]] a zároveň šlechtu obměnil šlechtou novou, která nebyla postavena na původu ale na zásluhách. V předpetrské době byla šlechta na jedné straně významným politických aktérem v oblasti správy a armády, na druhé straně byla pevně svázána s carským [[despotismus|despotismem]]. Petr I. kladl důraz především na větší vzdělanost šlechty a její provázání s efektivně spravovaným státem. Naopak závislost aristokracie na [[samoděržaví]] mu vyhovovala.

K emancipaci ruské šlechty došlo ve skutečnosti až v době [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II. Veliké]] v roce [[1762]], kdy Kateřina II. po svém nástupu potvrdila některá významná privilegia pro ruské ''dvorjanstvo'', jako bylo například osvobození od povinné vojenské služby (platné do roku 1874) a právo vycestovat ze země bez nutnosti pasu (tedy privilegium volného pohybu).

Ruská šlechta byla rozdělena do následujících kategorií:
* stará šlechta (potomci [[Rurikovci|Rurikovců]] a starých [[bojar]]ských rodin)
* titulární šlechta (s následujícími tituly: [[kníže]], [[hrabě]], [[baron]])
* dědičná šlechta (kde se šlechtické tituly dědily u generace na generaci)
* osobní šlechtictví (šlechtický titul byl udělen pouze konkrétní osobě a nedědil se)
* nemajetná šlechta (šlechtictví získané službou bez majetku).
Během 19. století prošla ruská šlechta významnými změnami, především se zvýšil počet členů nové šlechty, jež získala titul službou a zásluhami, ale i její ekonomické funkce. Podle statistických odhadů se mezi léty 1850 až 1900 počet celoruské šlechty zvýšil o 80% z 1 miliónu osob na 1,8 miliónu osob.<ref>CHRISTIAN David. ''Imperial and Soviet Russia. Power, Privilege and the Challenge of Modernity''. London 1997. s. 132.</ref>
Podle statistik z roku 1897 je také možné rekonstruovat přibližnou etnickou strukturu ruské šlechty. Podle A. Kappelera bylo celkem 40% šlechty ruského původu, polská šlechta tvořila ne méně než 29% (při sčítání byli zahrnuti společně s běloruskou a litevskou šlechtou v čísle 39%), 5,9% ruské šlechty byli Gruzíni, 4,8% tatarská šlechta a kolem 2% německá pobaltská šlechta.<ref>KAPPELER Andreas.''Russland als Vielvölkerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall''. C.H. München 1992, s. 247.</ref>

Ruská šlechta měla samozřejmě velký vliv na politický vývoj i situaci Ruska. Podle dalších odhadů bylo 71% úředníků a vojáků na nejvyšších postech ve druhé polovině 19. století šlechtického původu.<ref>FIGGES Orlando. ''Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924''. Plzeň-Praha 2000, s. 62.</ref>

=== Byrokracie a armáda ===
[[Soubor:TzarNicholasAmongTroops.jpeg|right|thumb|Car [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláš II.]] a ruští vojáci během první světové války]]
Významným pilířem ruského státu byla samozřejmě sociální vrstva ruské byrokracie. Představy o tom, že carské Rusko mělo přebujelou byrokracii, jsou mylné. Podle statistiky z roku 1897 tvořila státní správa pouhých 0,75% všeho obyvatelstva Ruska.<ref name="Shanin">SHANIN Theodor. ''Russia as Developing Society. The Roots of Otherness: Russia‘ s Turn of Century''. Vol.1. New Haven - London 1985, s. 64</ref> Základy ruské moderní byrokracii nepoložil nikdo jiný než Petr I. Veliký, který systematizoval a reorganizoval celou [[státní správa|státní správu]] Ruska a zavedl instituci státního úředníka. [[Tabulka hodností]] (1722) potom přesně stratifikovala ruskou byrokracií do celkem 14 hodnostních tříd. [[Orlando Figges]] shrnuje, že carskému Rusku rozhodně nechyběla profesionální a vzdělaná byrokracie, ale její problém spočíval ve skutečnosti, že ruská byrokracie byla v určitém smyslu hybridem, ve kterém se smísila tradice ruského [[patrimonialismus|patrimonialismu]] s pruským systémem racionalizované správy. Tato situace vedla k tomu, že ruská [[byrokracie]] často a jednoduše podléhala blahovůli carského [[dvůr|dvora]] a obecně postrádala některé hlavní charakteristiky moderní byrokracie jako jsou řádné procedury, pevně stanovené institucionální vztahy nebo řádné právní postupy. Druhým problémem byla skutečnost, že byrokracie neměla pevně zakotvené postavení ve všech částech Ruska. V mnoha regionech sehrávala administrativní roli ruská carská [[armáda]], a tedy vojáci.<ref>FIGGES Orlando. ''Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924''. Plzeň-Praha 2000, s.65</ref>

[[Soubor:У крепостной стены.jpg|thumb|left|[[Vasilij Vasilijevič Vereščagin|Vereščaginův]] obraz "Ať vejdou!" z roku 1871, připomínající dobytí [[Chiva|Chivy]] ruskými vojsky]]
[[Armáda]] (pozemní i flotila) tvořila poslední sekulární skupinu obyvatelstva Ruska s velkým vlivem na politický vývoj a situaci státu. Její význam byl tím větší čím více Rusko po roce 1721 expandovalo a rozšiřovalo své teritorium. Vedle toho měla armáda neopomenutelné represivní funkce. Celkově tvořili vojáci celkem 1% všeho obyvatelstva Ruska (1897).<ref name="Shanin"/> Podobně jako byrokracie, byla i armáda mnohonárodní sociální vrstvou, ve které sloužili vojáci ze všech konců Ruské říše. Nejvyšší posty byli v rukou ruské aristokracie (viz výše) a podobně jako v jiných monarchii této doby (například Prusko a Rakousko(-Uhersko))docházelo na nejvyšších stupních ruské vládního systému k mísení vojenských a civilních funkcí (na úrovní gubernátorů, ministrů atp.).

=== Pravoslavná církev ===
[[Soubor:Church of the Assumption of the Mother of God, Belozersk.jpg|right|thumb|Kostel na severu Ruska ve městě Belozersk]]
[[Pravoslavná církev]] a [[pravoslaví]] měly v carském Rusku zvláštní postavení v podstatě státního náboženství. [[Pravoslaví]] dávalo moci ruských autokratů a celému Ruskému státu náboženskou dimenzi a ideologické ospravedlnění. K pochopení role této sociální skupiny je nutné podívat se hlouběji do ruských dějin a zmínit vztah státu a církve v době starších ruských dějin a zejména instituci [[caesaropapismus|caesaropapismu]]. Na rozdíl od západního [[katolicismus|katolicismu]] pravoslavná církev se nikdy neoddělila od světské moci a byla přímo spojena s sekulární mocí státu. Jejím nejvyšším představitelem byl ruský vládce. Tento prvek plně využil Petr I. Veliký, jenž pravoslavnou církev ještě více svázal s ruským státem zřízením [[Nejsvětější synod|Nejsvětějšího synodu]] a funkce [[oberprokurátor]]a (1721). V této instituci zasedali církevní představitelé stejně jako představitelé světské moci státu jmenovaní panovníkem. 
K roku 1897 tvořili členové pravoslavné církve asi kolem 0,65% všeho obyvatelstva Ruska.<ref>KAPPELER Andreas. ''Russland als Vielvölkerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall.'' München 1992, s. 329</ref> Pravoslavná církev měla politický vliv především v oblasti vzdělávací politiky a zastávala spíše konzervativní postoje vůči modernizaci Ruska. Nicméně její postavení ve společnosti a v praktické politice během druhé polovině 19. století viditelně upadalo.

=== Střední třídy a inteligence ===
Ve srovnání se západní Evropou mělo [[Rusko]] na konci 19. století stále úzkou skupinu středních tříd. Podle statistiky z roku 1897 tvořily ruské střední třídy kolem 12% všeho obyvatelstva.<ref>KAPPELER Andreas. cit. d., s.329</ref> Vlastní střední třída byla podstatně diferencovaná a zahrnout se do ní dají podnikatelé a rentiéři, obchodníci, svobodná povolání, inteligence a zaměstnanci ve službách.

Obecně je nedostatek střední třídy nebo středních vrstev považován za jednu z příčin a zároveň projevů ruské [[zaostalost]]i. Na druhé straně je možné právě během druhé poloviny 19. století výrazné proměny a početní nárůst [[střední třída|střední třídy]], především v oblasti podnikatelů a obchodníků. Podle odhadů bylo v roce 1850 v Rusku 246 000 členů podnikatelských a obchodnických vrstev (resp. [[buržoazie]]), zatímco v roce 1900 se jednalo o téměř trojnásobné číslo - 600 000 členů.<ref>CHRISTIAN David. cit.d., s.132</ref> Problémem ruské buržoazie byla ale nejen její relativní nepočetnost, ale především malý politický vliv, často konzervativní a antiliberální názory či negativní postoje k technologickým [[inovace|inovacím]]. Na konci 19. století se ale tato situace začala dramaticky měnit. Mezi vlivné politiky po roce [[1905]] patřili například [[oktjabristé]] [[Alexandr Gučkov]] a [[Alexandr Protopopov]], oba pocházející z bohatých podnikatelských rodin.

Ruská [[inteligence]] resp. intelektuální elita (inteligencia, rusky: интелигенция) zaznamenala ve druhé polovině 19.století jeden z nejdramatičtějších nárůstů: v roce 1850 k ní patřilo asi 50 000 členů, ale v roce 1900 to bylo již 400 000 členů.<ref>CHRISTIAN David.cit. d., s. 132</ref> Tyto odhady ukazují na dynamické změny v ruské společenosti, ke kterým docházelo za přispění i proti vůli [[carismus|carismu]]. Je nutné zmínit skutečnost, že sociální původ členů inteligence byl velice různorodý, včetně členů ruské [[aristokracie]] nebo středních tříd (městkých elit, podnikatelů atp.). Inteligence patřila často k jedním z největších kritiků konzervativního režimu Ruska.

=== Rolnictvo ===
[[Soubor:Gorskii 04422u.jpg|right|thumb|Ruské žně]]
V roce 1897 tvořili 77,1% obyvatelstva Ruska [[rolník|rolníci]], což potvrzovalo postavení Ruska jako agrárního státu.<ref>CHRISTIAN David. cit.d., s. 40</ref> Nicméně tato obrovská masa obyvatelstva nebyla zcela homogenní. Například v západních oblastech Ruska neexistovalo [[nevolnictví]] dávno před jeho oficiálním zrušením v roce 1861, tamní rolníci hospodařili na soukromé půdě a nebyla zde [[obščina]]. Ve středním Rusku byla situace odlišná. Zdejší rolnictvo bylo hluboce zakořeněné v nevolnickém systému a těžko se přispůsobovalo požadavkům doby na větší flexibilitu a [[inovace]] i v zemědělské oblasti. Mimo to zde stále dominovala obščina a postoje k soukromému vlastnictví půdy byly spíše negativní. 
Masa rolnictva byla hlavním lidským zdrojem Ruské říše po celé 19. století. Jeho význam byl samozřejmě také ekonomický. Rusko bylo v podstatě po celé 19. století až do První světové války závislé na produkci obilí, která byla samozřejmě plně svázána s rolnictvem. 16-20% ruského [[národní produkt|národního produktu]] představoval export obilí a celkem tři čtvrtiny tohoto obilí pocházely z produkce ruského rolnictva.<ref>SHANIN Theodor. cit.d., s. 143 a 144.</ref> Nicméně z rolnictva se také rekrutovali zemědělští a průmysloví [[dělník|dělníci]], jejichž počty se během druhé poloviny 19. století zvyšovaly.

=== Dělnictvo ===
[[Industrializace]] a společenské změny, které přinášela, stály za vznikem nové sociální skupiny - [[dělnictvo|dělnictva]], které se rekrutovalo především z řad rolnického obyvatelstva a stěhovalo se z venkova do měst. Také v samotném zemědělském sektoru se zvyšoval počet lidí záviských na mzdě. Podle statistických odhadů vzrostl počet obyvatel Ruska závislých na mzdě - tedy zemědělských a průmyslových dělníků - ze 4 miliónů v roce 1860 na 17,4 milióny v roce [[1913]].<ref>CHRISTIAN David. cit. d., s. 122</ref> Celkově se odhadovalo, že ve městech žije kolem asi 12,8% obyvatel Ruska, což bylo číslo relativně velmi malé.<ref>''Политическая история. Россия - СССР -Российская федерация''. Москва 1996, s.389.</ref> 
V první polovině sledované doby (asi do 90. let 19. století) byla většina ruského dělnictva ještě úzce svázána s venkovem. Jednalo se o námezní sezónní dělníky, kteří v době sezóny pracovali na polích jako rolníci a přes zimu se nechali najímat na práci ve městech. Tato situace se začala měnit na konci 19. století, kdy se etablovala skupina kvalifikovaných městských dělníků, kteří se identifikovali se svou sociální skupinou a ztratili vazby na venkov. S touto skutečností souviselo také zformování prvního [[dělnické hnutí|dělnického hnutí]] a od roku 1898 [[sociálně-demokratická strana|sociálně-demokratické strany]] (ilegální do roku [[1905]]). Ve druhé [[Duma|Dumě]] (1907) získali sociální demokraté třetí největší počet hlasů a až nové volební úpravy jejich počet snížili na 14 poslanců ve třetí a čtvrté Dumě. Tento nový trend ukazoval na stále větší zpolitizování alespoň části dělnického obyvatelstva měst a korespondoval s vývojem jinde v Evropě.

== Kultura a vzdělání ==
{| class="wikitable" | align="right" style="margin-left:10px"
|+Stručná chronologie 1721-1917
|-
|1710: nová občanská abeceda
|-
|1725: Petr I. Veliký založil [[Akademie věd|Akademii věd]]
|-
|1726: první ruské gymnázium při Akademii
|-
|1731: první operní představení v Rusku
|-
|1732: založení první kadetní akademie v Petrohradě
|-
|1734: divadlo v Zimním paláci
|-
|1734: do všech škol zavedena výuka Božího zákona
|-
|1755: založení univerzity v [[Moskva|Moskvě]]
|-
|1757: založení Akademie výtvarných umění v Petrohradě, [[Michail Lomonosov]] publikuje ''Ruskou gramatiku''
|-
|1764: otevřen první [[ústav šlechtičen]] v Petrohradě
|-
|1768: Falconetův ''Měděný jezdec'' v [[Petrohrad]]ě
|-
|1783: otevření prvních učitelských ústavů v Rusku
|-
|1790: Radiščev publikuje'' Cestu z Petrohradu'' do Moskvy
|-
|1802: otevřena nová univerzita v [[Děrpt]]u
|-
|1803: carský monopol veřejných divadel dokončení první rozsáhlé reformy vzdělávacího systému
|-
|1804: nová univerzita v [[Kazaň|Kazani]]
|-
|1805: nová univerzita v [[Charkov]]ě
|-
|1810: otevřeno [[lyceum]] v [[Puškin (město)|Carském Sele]]
|-
|1816: Karamzin vydává [[Dějiny ruského státu]]
|-
|1818: založení univerzity ve [[Varšava|Varšavě]]
|-
|1819: založení univerzity v [[Petrohrad]]ě
|-
|1825: Puškin dokončuje ''Borise Godunova''
|-
|1833: Puškin publikuje ''[[Evžen Oněgin|Evžena Oněgina]]''
|-
|1834: nová univerzita v [[Kyjev]]ě
|-
|1836: [[Nikolaj Vasiljevič Gogol|Gogol]] dokončuje [[Revizor (Gogol)|Revizora]]
|-
|1840: [[Michail Jurjevič Lermontov|Lermontov]] publikuje [[Hrdina naší doby|Hrdinu naší doby]]
|-
|1862: [[Fjodor Michajlovič Dostojevskij|Dostojevský]] dokončuje ''Zápisky z mrtvého domu''
|-
|1864: gymnázia otevřena pro studenty rolnického původu univerzita v [[Novorossijsk]]u
|-
|1865: [[Lev Nikolajevič Tolstoj|Tolstoj]] dopsal [[Vojna a mír|Vojnu a mír]]
|-
|1869: otevření prvních ženských vyšších vzdělávacích kurzů
|-
|1873: [[Ilja Repin|Repin]] domaloval ''Burlaky na Volze''
|-
|1874: hnutí ''chožděnije v narod'' nové nařízení o organizaci základních škol
|-
|1880: Dostojevskij dopisuje ''Bratři Karamazovi'' nová univerzita v [[Tomsk]]u
|-
|1883: dostavěna [[katedrála Krista Spasitele (Moskva)|katedrála Krista Spasitele]] v Moskvě
|-
|1887: gymnázia uzavřena pro děti rolnického a nižšího původu
|-
|1890: premiéra Čajkovského ''Pikové dámy''
|-
|1895: premiéra Čajkovského baletu ''Labutí jezero''
|-
|1896: premiéra hry Čechova ''Strýček Váňa'' a'' Racek''
|-
|1898: založen MCHAT
|-
|1906: Gorkij dokončuje román ''Matka''
|-
|1907: Kandinskij dokončuje obraz ''Nesourodý život''
|-
|1909: univerzita v [[Saratov]]ě
|-
|1913: premiéra baletu ''Svěcení jara'' od Stravinského
|-
|1915: Proletkult otevřena univerzita v [[Rostov]]ě
|-
|1916: otevřena univerzita v [[Perm]]i
|}

=== Kultura imperiálního období 1721–1917 ===
Během období 18. a 19. století se ruská kultura dostávala do stále intenzívnějších kontaktů s evropskou či západní kulturou. Modernizační linie [[Petr I. Veliký|Petra I. Velikého]] vedla k pomyslnému "otevření oken" na Západ, které se ale po dlouhou dobu projevovalo především na úrovni elit. Během 18. století se ruské elity (především aristokracie, dvůr a inteligence) staly frankofonní.V Rusku se rozšiřovala četba osvícenské literatury a například carevna Kateřina II. Veliká si osobně dopisovala s francouzským filosofem osvícenství Voltairem. Tato prozápadní orientace elit byla v kontrastu s relativně autochtonním vývojem ruské [[lidová kultura|lidové kultury]], která byla směsí slovanských, skandinávských, finských a řady asijských stejně jako křesťanských či pohanských vlivů. tento rozpor se stal v 19. století ústředním bodem diskuzí o chápání a pojímání Ruska a jeho postavení ve světě. Na jedné straně se kolem poloviny 19. století v Rusku zformovala skupina tzv. [[zapadnici|zapadniků]], kteří viděli Ruska jako nedílnou součást evropského, civilizovaného světa a přihlašovali se k tradici Petra I. Velikého. Proti nim se postavila skupina tzv. [[slavjanofilové|slavjanofilů]], kteří chápali Rusko jako zvláštní kulturně-politický útvar, který je nositelem euroasijské civilizace, a stavěli se velice kriticky k západnímu pojetí Ruska i k Západu obecně. Tento známý intelektuální spor dobře ukazuje na rozporuplnou situaci, ve které se poreformní Rusko ocitalo, která má svoje místo v ruské společnosti dodnes. 
Není pochyb o tom, že ruská [[vysoká kultura]] imperiálního období je pevnou součástí světového kulturního dědictví. V [[literatura|literatuře]] to byla celá řada osobností, které si zaslouží pozornost: [[Alexandr Sergejevič Puškin]], [[Michail Jurjevič Lermontov]], [[Nikolaj Vasilijevič Gogol]], [[Lev Nikolajevič Tolstoj]],[[Anton Pavlovič Čechov]], [[Fjodor Michailovič Dostojevskij]] a dále také historici [[Nikolaj Michajlovič Karamzin]] a [[Sergej Solovjev]]. Z [[hudební skladatelé|hudebních skladatelů]] je nutné připomenout například [[Petr Iljič Čajkovskij|Petra Iljiče Čajkovského]], [[Michail Ivanovič Glinka|Michaila Ivanoviče Glinku]], [[Sergej Prokofjev|Sergeje Prokofjeva]], [[Modest Petrovič Musorgskij|Modesta Petroviče Musorgského]] či [[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov|Nikolaje Andrejevič Rimského-Korsakova]].Z [[malířství]] připomeneme například [[Ilja Repin|Ilju Repina]]. V tvorbě těchto osobností se s různou intenzitou a v různých podobách a často i nevědomky odrážel již zmíněný konflikt o pojetí a chápání Ruska jako kultury mezi dvěma civilizačními světy Západem (Evropou) a Asií. Lidová kultura přitahuje zájem badatelů o mnoho méně, než vysoká, což ale neznamená, že by se nejednalo o bohatou a obohacující směs kulturních praktik, tradic, zvyků a artefaktů. Kromě toho je nutné zdůraznit, že během 18. a 19. století se v rámci Ruského impéria formovaly základy moderní národní kultury řady evropských i neevropských národů (ukrajinská, běloruská, estonská, litevská, lotyšská, finská, polská, moldavská, gruzínská, tatarská, arménská atp.).

=== Vzdělání imperiálního období 1721–1917 ===
Ruský vzdělávací systém byl zformován podle evropského vzoru. Do této doby stejně jako jinde v Evropě měla kontrolu a vliv na vzděláváním v Rusku především pravoslavná církev. V 18. století se jeho struktura a organizace orientovala na vzdělávání státních elit (aristokratů a vojáků). Již Petr I. Veliký založil několik kadetek orientovaných na výchovu důstojníku pro ruskou [[armáda|armádu]] a [[flotila|flotilu]]. Následně v Rusku vznikala první [[gymnázium|gymnázia]] (1726) a [[univerzita]] v Petrohradě (1724) a v Moskvě (1755) Zájem státu na vzdělávání širších vrstev byl až do druhé poloviny 19. století velmi malý, a to i přes existující legislativu z 18. století (z doby Kateřiny I. Veliké), která organizovala základní školní docházku.
Základní [[školství]] bylo v Rusku poprvé konsolidováno za [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II. Veliké]] a není bez zajímavosti, že Kateřina II. se nechala inspirovat rakouským vzorem a pozvala si dokonce rakouské specialisty. Základní školství bylo organizováno do několika stupňů: farní školy - městské školy - normální školy. Ve třicátých letech 19. století bylo ruské školství (základní také) poprvé centrálně reorganizováno a podřízeno autoritě ministerstva národní osvěty vedeného v této době hrabětem [[Sergej Uvarov|Sergejem Uvarovem]]. Skutečný zájem o vzdělání rolnického obyvatelstva se ale začal zintenzivňovat během po roce 1861 (zrušení nevolnictví). Organizaci, správu a financování základních škol si rozdělovaly mezi sebou tři instituce: stát, zemstva a pravoslavná církev. Základní škola se také stávala od poloviny 19.století stále více místem pro [[rusifikace|rusifikační]] snahy v neruských oblastech Ruské říše. Jedinou výjimkou bylo [[Finsko]], jehož vzdělávací systém byl autonomní. Přes velký nárůst základních škol během 80. a 90. let 19. století v roce [[1915]] navštěvovalo v evropském Rusku základní školu jen 58% školou povinných dětí.<ref>BROOKS Jeffrey: When Russia Learned to Read. Literacy and Popular Culture, 1861-1917. Princeton 1988, s. 36.</ref>

Ruské střední školství prošlo během 19. století řadou významných změn, nicméně zcela specifickou funkci sehrávala v Rusku [[gymnázium|gymnázia]], jejichž původním účelem bylo vzdělání elit. V souladu s celoevropskými trendy bylo gymnázium v Rusko reorganizováno do tzv. klasického gymnázia s výukou klasických jazyků, a progymnázia zaměřeného více na moderní jazyky. Klíčové bylo, že podle konzervativních zákonných úprav (1887) byl přístup na gymnázium odepřen dětem z nižších vrstev obyvatelstva (dělníků, služek, rolníků) a že absolvování gymnázia bylo jedinou vstupenkou na 12 ruských univerzit. Kromě gymnázii se v Rusku rozvíjelo také profesní [[střední vzdělávání]] v podobě reálek, průmyslových a komerčních škol. Na tyto štřední školy navazovala celá řada [[polytechnika|polytechnik]].

Během 19. století bylo v Rusku založeno celkem 9 nových [[univerzita|univerzit]]. K roku [[1916]] bylo v říši celkem 12 univerzit, což samozřejmě neodpovídalo skutečné velikosti země. Jednalo se o univerzity v Petrohradu (1724, obnovena 1804), Moskvě (1755), Děrptu (1802), Kazani (1804), Charkově (1805), Varšavě (1816), Kyjevě (1834), Novorossijsku (1864), Tomsku (1880), Saratovu (1909), Rostově (1915) a Permu (1916). V době reforem [[Alexandr II. Nikolajevič|Alexandra II.]] byla státní kontrola nad univerzitami zmírněna a posíleny některé akademické svobody i přístup lidových vrstev obyvatelstva na univerzity. Tento trend se ale změnil s nástupem konzervativního režimu [[Alexandr III. Alexandrovič|Alexandra III.]], který znovu podřídil univerzity plné ideologické kontrole ruského státu.

== Literatura ==
* HOSKINS, Geoffey: ''Russia. People and Empire 1552-1917''. Cambridge Mass. 1998. ISBN 0-674-78119-8.
* KAPPELER, Andreas: ''Russland als Vielvökerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall''. München 1992. ISBN 3-406-36472-1.
* МИРОВ, Борис Н.: ''Социальная история России периода империи (XVIII.- начало XX. в). Генезис личности, демогратической семьи, гражданского общества и правового государства''. С. Петербург 1999. ISBN 5-86007-185-X V anglickém překladu: MIRONOV, Boris N. A Social History of Imperial Russia. West View Press 1999. ISBN 0-8133-3684-8.
* [[Richard Pipes|PIPES, Richard]]: ''Rusko za starého režimu''. Argo : Praha, 2004. 406 s. ISBN 80-7203-559-2.

== Reference ==
<references/>

== Externí odkazy ==
* '''[http://www.youtube.com/watch?v=SCeVdiFJlXA Film «Moskvě pod sněhem», 1908]''' na '''[[YouTube]]'''
* [http://adjudant.ru/officer/000.htm ВОЛКОВ С.В. Русский офицерский корпус. Москва 1993]

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Zaniklé státy Ruska]]
[[Kategorie:Císařství]]
[[Kategorie:Ruské impérium|*]]
[[Kategorie:Zaniklé monarchie]]
[[Kategorie:Panoramatické články Multimediaexpo.cz]]