Sysop: + NEW

2021-06-16T10:52:24Z

+ NEW

Nová stránka

'''Svrchovanost''' (též '''suverenita''') je právo vykonávat neomezeně [[státní moc|moc]] na území [[stát]]u, které náleží každému nezávislému státu, a co zároveň nezakazuje mezinárodní právo a ostatní státy. Mezinárodní právo je potřeba však vždy přenést do práva vnitrostátního aby mělo na území státu platnost.<ref name="boczek">{{Citace monografie
| příjmení = Boczek
| jméno = Boleslaw Adam
| titul = International Law: A Dictionary
| vydavatel = Scarecrow Press
| rok = 2005
| isbn = 9780810850781
| strany = 117-118}}. Online, [http://books.google.com/books?id=NR7mFXCB-wgC Google Books entry]</ref>
V reprezentativních demokraciích propůjčují [[Občanství|občané]] toto své právo k vykonáváním svým reprezentantům po dobu jejich [[mandát (politika)|mandátu]].

== Vznik suverenity ==
Myšlenka suverenity byla vyjádřena již ve 13. století ve [[Francie|Francii]] větou „král je vládcem svého vlastního království“, tzn. stojí nad všemi pány a šlechtici v rámci své země. Tato myšlenka začala hrát roli v debatách ohledně královské moci a stala se nejen předstupněm rozkvětu absolutistické monarchie v [[Evropa|Evropě]], ale také etapou na cestě ke vzniku moderního státu.<ref name="brown">{{Citace monografie
| příjmení = Brown, Nardin, Rengger
| jméno =
| titul = International Relations in Political Thought: Texts from the Ancient Greeks to the First World War
| vydavatel = Cambridge University Press
| rok = 2002
| isbn =
| strany = 248-250, 465-467}}</ref>
V 16. století vyvstala nutnost lokalizovat moc v komunitě kvůli náboženským rozepřím. Zdrojem moci v raně moderní Evropě byla právě suverenita. Stát se stal teritoriální organizací subjektů podřízených panovníkovi.

Tehdejším významným teoretikem suverenity byl [[Jean Bodin]], který se zabýval definováním kritérií suverenity. Suverenita je podle něho typem [[Autorita|autority]], která je absolutní. Absolutní suverénní autorita znamená autoritu neomezenou mocí, působením ani časem. Ten, kdo tuto suverenitu drží nepodléhá nikomu, ani zákonům. Suverén zákony vytváří, ale nepodléhá jim a může si je podle potřeby změnit. Panovník je tedy někdo, kdo dává zákony jiným. „Zákon není nic jiného, než příkaz suveréna.“<ref name="bodin">{{Citace monografie
| příjmení = Bodin
| jméno = Jean
| titul = On Sovereignty: Four Chapters from “The Six Books of the Commonwealth”
| vydavatel = Cambridge University Press
| rok = 1992
| isbn =
| strany = 38}}</ref>

Stejně jako vnitřní suverenita v rámci daného teritoriálního společenství (státu) existuje i myšlenka vnější suverenity, což je představa, že stát nepodléhá autoritě cizího státu. Princip vnější suverenity byl rozporuplný zejména během středověku, kdy existovala nevyjasněná role mezi [[císař]]em a [[papež]]em. Vestfálský mír z roku 1648 však dal jednotlivým subjektům v rámci říše právo řídit své zahraniční záležitosti, čímž byl posílen princip suverenity jako základní kámen mezinárodního uspořádání. Od 17. století se tak ustálila myšlenka, že svět je rozdělen mezi nezávislé státy, jejichž suverén má absolutní autoritu v rámci svého [[království]] a zároveň nulovou autoritu v jiném království, a to jak v politickém myšlení tak v praxi.<ref name="brown" />

== Vývoj chápání suverenity ==
Tradiční chápání suverenity pochází od Emmericha de Vattel (1714–1767), který upevnil významy ústředních termínů moderního mezinárodního myšlení. Tvrdí, že státy mají v [[Mezinárodní právo|mezinárodním právu]] rovné postavení bez ohledu na to, jak jsou slabé či mocné. Naopak Heinrich von Treitschke (1834–1896), obránce [[Prusko|pruského]] expansionismu, tvrdí, že stát je a musí být suverénní. Měl by být maximálně soběstačný. Opravdu suverénní podle něho mohou být ale jen velké státy. Treitschke je jeden z nejčistších obhájců [[Suverénní stát|suverénního státu]] jakožto [[instituce]] založené na síle, která je nevyhnutelně vedena do konfliktu s ostatními státy a která nesnese žádná omezení. Treitschke vyjadřuje to, co si mnoho lidí v jeho době myslelo, ale neodvážili se to vyslovit. Velmi dobře vystihl tehdejší diplomatickou realitu.<ref name="brown" />

Objevily se však i výzvy tradičnímu systému chápání vznikajícího systému států, především od představitelů evropského osvícenství. Např. Immanuel Kant (1724–1804) předpovídal vytvoření mezinárodní [[federace]] států založené na [[Republikanismus|republikanismu]], která by umožnila věčný mír. V takové federaci by zvítězil rozum jako nejvyšší morální zákonodárná moc, která by odsoudila válku. Všeobecné zavedení republikánského principu by vedlo k ukončení válečných akcí. Tato [[Pacifismus|pacifistická]] federace není světovou vládou ani světovým státem. Každý národ federace zůstává suverénním a svobodným od vnější regulace domácích záležitostí.<ref name="behr1">{{Citace monografie
| příjmení = Behr
| jméno = Hartmut
| titul = A History of International Political Theory: Ontologies of the International
| url = https://archive.org/details/historyinternati00behr
| vydavatel = Palgrave Macmillan
| rok = 2010
| isbn =
| strany = [https://archive.org/details/historyinternati00behr/page/n145 133]}}</ref>

Tzv. [[Mezinárodní vztahy#Velké debaty|realistickou]] interpretaci suverenity založenou na suverénních státech, národním zájmu a použití vojenské síly jako legitimního prostředku politického boje nabourala v druhé polovině [[20. století]] teorie vzájemné závislosti. [[Robert Keohane]] tvrdí, že globalizace a prohlubující se mezinárodní institucionalizace – internacionalizace s sebou přinesly proměnu státní suverenity. Suverenita již neumožňuje státům vykonávat efektivní nadvládu nad tím, co se děje na jejich teritoriích. Firemní rozhodnutí jsou činěna na globální úrovni a politiky jiných států mají významný vliv v rámci jejich vlastních hranic.<ref name="keohane">{{Citace monografie
| příjmení = Keohane
| jméno = Robert
| titul = Power and Interdependence in a Partially Globalized World
| vydavatel = Routledge
| rok = 2002
| isbn =
| strany = 74}}</ref> Teritoriálně vymezená státní suverenita tak přestala od [[1970–1979|70. let]] odpovídat skutečnosti.
[[Mezinárodní organizace]] a [[Mezinárodní režim|režimy]] již nejsou upozaděny, ale stávají se důležitou [[Platforma|platformou]]. Jejich působení může mít dopad na zájmy států, které v nich participují. To si vynucuje proměnu chápání suverenity. Státy přijaly omezení jejich dříve suverénní autority, které je výsledkem přistoupení k mnohostranným režimům.<ref name="keohane" />
Ani [[anarchie]] mezi suverénními státy, ani globální [[kapitalismus]] však nejsou podle ''teorie interdependence'' dané jednou provždy – jsou proměnlivými uspořádáními, která jsou nastolována a udržována institucionálně.<ref name="barsa">{{Citace monografie
| příjmení = Barša, Císař
| jméno =
| titul = Anarchie a řád ve světové politice
| vydavatel = portál
| rok = 2008
| isbn = 978-80-7367-094-8
| strany = 383-387}}</ref>

== Literatura ==
* Belling, V., ''Zrození suveréna. Pojem suverenity a jeho kritika''. Brno: CDK 2014
* ''Ottův slovník naučný'', heslo Souverain. Sv. 23, str. 745
== Související články ==
* [[Politická moc]]
* [[Stát]]
* [[Suzerenita]]
== Reference ==
<references />
== Externí odkazy ==

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Stát]]
[[Kategorie:Politologie]]
[[Kategorie:Mezinárodní právo]]
[[Kategorie:Ústavní právo]]

Svrchovanost - Historie editací

Sysop: + NEW