Sysop: 1 revizi

2013-10-26T07:20:59Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 26. 10. 2013, 07:20

Sysop: Nahrazení textu

2011-02-07T10:17:37Z

Nahrazení textu

Nová stránka

'''Teleologie''' ([[Řečtina|řecky]]: ''telos'', cíl, [[účel]] – pozor, nezaměňovat s [[teologie|teologií]]) znamená
* jednak [[Filosofie|filosofické]] zkoumání účelnosti či zaměřenosti k nějakému cíli,
* jednak názor, že účelnost je řídícím principem přírody i lidského jednání, což zároveň předpokládá cíl a určenost tímto cílem.
== Vysvětlení ==
Účelnost a cílevědomost charakterizuje lidské jednání a odlišuje je od pouhých reakcí a bezúčelných pohybů. Člověk si klade nějaké cíle a pomocí prostředků, které má k dispozici, je pak také sleduje. Při pohledu na lovící zvíře máme dojem, že je na tom podobně: sleduje svou kořist a snaží se ji chytit. Když pes nadbíhá kličkujícímu zajíci, je zřejmé, že má i jakousi celkovou představu jeho budoucí dráhy a že ji předjímá; jeho jednání tedy není pouhým [[reflex]]em.
Kromě toho jsou však i různé orgány živočichů a rostlin uzpůsobeny účelně, tak, aby podporovaly dosahování cílů. Kočka má zahnuté drápky, aby lépe zachytila myš, a rostlina kvete žlutě, protože žlutá barva přitahuje hmyz, potřebný k opylení. Už od starověku se vyskytují dva odlišné přístupy k této otázce: teleologický a naturalistický.
{{citát|Příroda přizpůsobuje orgán funkci, a nikoli funkci orgánu.|Aristotelés<ref>Aristotelés, ''De partibus animalium'' IV.12., 694b.</ref>}}
{{citát|Nic v těle není uděláno kvůli tomu, abychom to mohli užívat. Co právě existuje, je příčinou tohoto užívání.|Lucretius<ref>Lucretius, ''De rerum natura'' IV. 833.</ref> }}
== Historie ==
U Platóna se setkáváme spíše s myšlenkou poslední [[příčina|příčiny]], například v dialogu ''Faidón''. Ne náhodou je prvním velkým myslitelem teleologie Aristotelés, jehož zajímaly zejména živé bytosti, kde je dojem účelnosti nejsilnější. Spojuje účelnost s příčinou a pokládá ji za jednu z nich, příčinu účelovou nebo cílovou (''causa finalis'') jakožto „to, kvůli čemu“ něco je nebo se děje. Aristotelova teleologie také předpokládá, že každý živočich sleduje jakýsi přirozeně daný cíl, který má v sobě ([[entelechie]], k cíli zaměřené bytí). Tímto cílem je žít, případně mít potomky, kdežto přirozeným cílem člověka je štěstí. Proti tomu stojí v opozici [[naturalismus]], který nepředpokládá nějaký předem daný cíl nebo určenost. Řečtí [[atomisté]] ze svých teorií účel zcela vypustili, neboť kosmickou dynamiku lze podle nich vysvětlit pouhým nahodilým pohybem [[atom]]ů.
Aristotelovu teleologii spojili křesťanští myslitelé s [[Bible|biblickou]] představou dobrého stvoření, které je určeno pro člověka a které má svůj cíl. Posláním člověka je plnit Boží vůli a dosáhnout spásy. Křesťanská myšlenka spásy je navíc historická, naplnila se v [[Ježíš Kristus|Ježíši Kristu]] a očekává jeho druhý příchod a poslední soud. Nejen jednotlivý člověk, ale celý Vesmír je tak zaměřen k jednomu Bohem danému cíli.
{{citát|Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.|''List k Římanům'', 8,20n.}} Pro křesťanský [[aristotelismus]] a scholastickou tradici, reprezentovanou [[Tomáš Akvinský|Tomášem Akvinským]], je i účelnost přírody jakousi stopou („pátou cestou“), která může dovést k poznání Boha.<ref>Tomáš Akvinský, ''Summa theologica'' I., q. 2, art. 3.</ref>
Tuto představu pak novověká filosofie i věda postupně opouštěla a hledala vysvětlení světa jinými cestami. Pro tehdejší vědce i myslitele, kteří se zajímali především o neživou přírodu, nebyla myšlenka účelnosti příliš přesvědčivá. [[Spinoza]] konstatoval u živočichů pouze jakýsi „pud být“ (''conatus essendi''), který je spíš žene než vede. Immanuel Kant v ''Kritice soudnosti'' sice připouští, že [[kauzalita|kauzální]] výklad je nejlepší, zároveň však říká, že „žádný Newton nevysvětlí stéblo trávy“ a živé bytosti je třeba chápat „jako kdyby“ teleologické. V plném smyslu to platí pro člověka: příroda je pro něho a kvůli němu, protože jen člověk je schopen mravního soudu. Spekulativní teleologický systém pak vytvořil Georg Wilhelm Friedrich Hegel jako vývoj světového Ducha, v němž člověku připadá ústřední role.
== Teleologie a evoluce ==
Úplně nové řešení probému teleologie Vesmíru přinesla [[Jean-Baptiste Lamarck|Lamarckova]] a [[Charles Darwin|Darwinova]] myšlenka evoluce, podle níž dojem účelnosti plyne z přirozeného výběru: jen účelné organismy a účelné orgány mohou v soutěži přežít. Evoluce tedy nesleduje předem daný cíl, ale je vedena soutěží, jež „vybírá“ účelná řešení, přesněji řečeno vyřazuje neúčelná. Podle současných biologů je nicméně každý organismus ve své [[ontogeneze|ontogenezi]] veden genetickou výbavou k určité podobě ([[fenotyp]]u) a do jisté míry je s to i napravovat různá poškození. V tomto smyslu tedy pokrývá i Aristotelovu „vnitřní“ a individuální teleologii, má pro ni navíc dobrý výklad. Individuální teleologii jako integrující princip osobnosti uznává i např. [[psychologie]] [[Carl Gustav Jung|C. G. Junga]] nebo [[bioetika]] k určení měřítka dobrého a špatného např. ve vztahu k identitě lidského [[Embryo|embrya]].
== Kritika a současné diskuse ==
Kritické vyrovnání s představou účelnosti celého Vesmíru přichází z oblastí [[biologie]], kde je největší sklon k teleologickému výkladu. Kritika však přichází také z oblasti společenských věd, kde hlavní námitkou proti teleologii bývá její původ v perspektivě a potřebách člověka (kritika [[Antropomorfismus|antropomorfismu]]). Podle [[Jean-François Lyotard|J.-F. Lyotarda]] patří představa účelnosti k tzv. velikému vyprávění s univerzálním nárokem na platnost, čímž vyřazuje ostatní [[Diskurz|diskurzy]]. Právě tuto roli „velkých vyprávění“ naopak obhajuje [[Alasdair MacIntyre]], podle něhož je jisté společné chápání sebe i společnosti nezbytné pro každou společenskou činnost.
Jakkoli je společným programem moderních věd hledat výhradně vysvětlení příčinná ([[kauzalita]]), o teleologii výslovně mluvil [[Norbert Wiener]], který [[kybernetika|kybernetiku]] vymezil jako studium „teleologických mechanismů“ (např. [[zpětná vazba]] a [[homeostat]]) a teleologická vysvětlení se nabízejí například v kosmologii ([[antropický princip]]). Někteří američtí teologové se snaží také oživit výklad účelnosti ve světě pomocí detailního Božího plánu stvoření (''intelligent design'').
Kromě toho se pojem teleologie používá i v [[právo|právu]], kde znamená ohled na (celkový) záměr a smysl zákona a podobně. '''Teleologická redukce''' potom znamená, že na nějaký případ se daný zákon nevztahuje, protože by to odporovalo jeho celkovému záměru.
<ref>http://www.lexexakt.de/glossar/teleologischereduktion.php</ref>
=== Literatura ===
* R. Spaemann – R. Löw, ''Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení''. Praha: OIKOYMENH, 2004 - 333 s. ISBN 80-7298-111-0
=== Související články ===
* [[Aristotelismus]]
* [[Evoluce]]
* [[Účel]]
== Externí odkazy ==
*[http://plato.stanford.edu/entries/teleology-biology/ Teleological notions in biology, ve ''Stanford encyclopedia of philosophy'']
*[http://plato.stanford.edu/entries/biology-philosophy/ Philosophy of biology, tamt.]
*[http://www.newadvent.org/cathen/14474a.htm Teleology v ''Catholic encyclopedia'']
*(německy)
*[http://www.textlog.de/2104.html Heslo Teleologie, ''Kirchner Wörterbuch'']

{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Filosofické disciplíny]]
[[Kategorie:Filosofické pojmy]]
[[Kategorie:Filosofie]]

Teleologie - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: Nahrazení textu