Sysop: 1 revizi

2013-06-23T12:34:14Z

1 revizi

← Starší verze

Verze z 23. 6. 2013, 12:34

Sysop: 1 revizi

2011-04-30T12:01:41Z

1 revizi

Nová stránka

'''Vokativ''' (zkratka ''VOC'') je [[mluvnický pád]], v [[čeština|češtině]] 5. v pořadí. Podstatné jméno ve vokativu (resp. celá jmenná skupina nebo zájmeno) označuje osobu, kterou mluvčí oslovuje. Při [[personifikace|personifikaci]] jej však lze použít i pro oslovení zvířat, věcí resp. dokonce abstrakt (např.: ''leť myšlenko …'')

V nemnoha jazycích (včetně češtiny) je vokativ vyjádřen flexivním tvarem (tj. speciální pádovou koncovkou). Ve většině jazyků je však vokativ vyjadřován jinými prostředky, například pomocí různých částic: [[italština|italské]] „oh“, [[arabština|arabské]] '''يا''' ''já'', nebo pomocí jiných lexikálních prostředků, např. [[člen (mluvnice)|členem]] ([[aramejština]]) apod. Toto vyjádření může být buď jednoznačné a plně gramatikalizované (klasická arabština) a je pak často přímo označováno jako vokativ nebo volnější (záleží na mluvčím, zda jej použije). Běžné je také vyjádření oslovení slovosledem nebo [[intonace|intonací]] ([[angličtina]]). Tytéž prostředky se však používají i u jazyků s flexivním tvarem vokativu např. pro zdůraznění, nebo v případě, kdy tvar vokativu splývá se základním tvarem jména (viz např. [[latina|latinské]] a [[řečtina|řecké]] ''ó'', slovosled v češtině, apod.).

== Vokativ v češtině ==

Český vokativ je pokračováním vokativu praindovropského, který původně existoval ve většině [[indoevropské jazyky|indoevropských jazyků]], dnes však pouze v některých [[slovanské jazyky|slovanských jazycích]], [[rumunština|rumunštině]] a [[novořečtina|novořečtině]].
Mezi základní rysy indoevropského vokativu patří:

* speciální flexivní tvar má jen v jednotném čísle (singuláru), v plurálu (a dříve i v duálu) je shodný s [[nominativ]]em (a vyjadřuje se jinými prostředky)
* nemá speciální flexivní tvar u jmen středního rodu (tj. = nominativ)
* vokativ je omezen jen na podstatná a přídavná jména (neexistuje např. pro zájmena)

Hláskovým vývojem došlo v češtině ke splynutí tvaru nominativu a vokativu i u jmen vzoru ''růže'', ''soudce'' a dalších izolovaných jmen (např. ''paní'') a především ke splynutí obou tvarů u přídavných jmen (stažením složené deklinace a zánikem jmenné).

Z historického hlediska se v češtině používají tyto typy [[koncovka|koncovek]] vokativu:

; vokativ o-kmenů (e) : původní u většiny jmen mužského rodu. Existuje v nezměněné podobě od praindovropského jazyka (tj. minimálně 5 000 let) a je např. shodný s řečtinou (''kyrie''), latinou (''domine'') česky ''pane''

; vokativ u-kmenů (u/i): původní jen u tvaru ''synu''. V nové češtině je však užíván i u jmen mužského rodu zakončených na hlásky ''k'', ''g'' resp. ''h'', neboť použití původného ''e'' vedlo ke změně kmene (původně ''vlče'' dnes ''vlku'', ale stále ''bože'' a ''člověče''). Původem u-kmenové je i zakončení ''i'' u měkkých mužských vzorů (''příteli'', ''stroji'').

; vokativ a-kmenů (o): původní u ženských vzorů 'žena' a 'růže' (zde došlo ke splynutí). Také u mužského vzoru ''předseda'' s ''soudce'' (zde opět splynutí s nominativem).

; vokativ i-kmenů (i): původní i ženského vzoru ''kost'' a také u novějšího vzoru ''píseň''.

Vokativ je v češtině dosud živý a to i v hovorovém jazyce. Je také relativně ustálený a jeho tvary v hovorovém jazyce se shodují s jazykem spisovným. Jedinou výjimkou jsou hovorové tvary typu ''soudče'', kde se projevuje vliv měkčícího '''e ''' o-kmenů (důvodem je zde sekundární odlišení nominativu a vokativu).

Vývojově nejjednoznačný tvar je u jmenných skupin tvořených oslovením ''pane'' a příjmením (resp. i jiným osobním jménem). Původní tvar vyžadoval vokativ v obou jménech např. ''pane Nováku''. Postupně se stále více prosazuje tvar s vlastním jménem v nominativu např. ''pane Novák''. Téměř důsledně se nový tvar používá u jmen cizích a u jmen, u nichž by docházelo ke změně kořenové souhlásky např. ''pane Langr'' oproti ''pane Langře''. U ostatních jmen (a především např. titulů) je výrazněji hovorové ('''pane doktor''').

== Vokativ v jiných jazycích ==

Ve [[slovanské jazyky|slovanských jazycích]] jsou jak jazyky, které zachovaly původní flexivní vokativ (= 5.pád) tak i jazyky, kde se zachoval jen v reliktech (a vokativ se tam vyjadřuje nominativem a nelexikálními prostředky).

Do první skupiny patří kromě češtiny i [[polština]], [[lužická srbština]], [[ukrajinština]] a [[jihoslovanské jazyky]] (včetně [[bulharština|bulharštiny]]). Tvary jsou podobně češtině (tj. jsou historické) ale často jsou jinak distribuovány.

Do druhé skupiny patří především [[ruština]] a [[slovenština]]. Zde se zachovaly jen některé reliktní tvary chápané jako [[citoslovce]] (např. ''bože''). V obou jazycích se však v hovorové řeči používají novotvary u některých křestních jmen (nejsou však ještě plně gramatikalizovány). V ruštině jsou to tzv. krátké tvary ženských jmen (vokativ: ''Len'' od ''Lena'', ve slovenštině tvary se zakončením 'i' např. ''Zuzi'' od ''Zuza''). Tvary s ''i'' se vyskytují i v hovorové češtině (''mami'', ''babi'').

== Související články ==
*[[Skloňování]]
*[[České skloňování]]
*[[Podstatná jména]]
*[[Česká podstatná jména]]

{{Článek z Wikipedie}}
{{Mluvnické pády}}
[[Kategorie:Pády]]

Vokativ - Historie editací

Sysop: 1 revizi

Sysop: 1 revizi