Multimediaexpo.cz - Související změny pro stránku "Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé" [cs]

Soubor:Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé.png

2026-05-21T12:34:54Z

Nová stránka

Obrázek + Description:
* KSČ: 51 seats
* KSS: 47 seats
* ČSSD: 51 seats
* ČSNS: 49 seats
* UNRP: 5 seats
* ČSL: 49 seats
* SSl: 4 seats
* DS: 40 seats
* nezařazení: 2 seats
* neobsazeno: 2 seats
* Date : 23 January 2023
* Source: Parliament diagram tool
* Author: User:Ludwig V. von Ballonburg und Mohenzollern

{{PD-shape}}

Zákon č. 115/1946 Sb.

2026-05-21T12:29:07Z

+ Aktualizace

Nová stránka

[[File:Zakony pro Lidi-zakon cislo 115-2026-05-21.png|thumb|240px|Zákon na českém internetu (2026)]]
[[File:Zákon 115-1946.jpg|thumb|240px|Zákon v původní sbírce zákonů]]
'''Zákon č. 115/1946 Sb.''', '''o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků''' či nesprávně '''Amnestijní zákon''', je [[zákon (právo)|zákon]], který schválilo [[Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé]] dne [[8. květen|8. května]] [[1946]] a účinnosti nabyl dnem vyhlášení [[4. červen|4. června]] 1946.

Tento zákon měl za účel legitimizovat jednak jednání [[Československý protinacistický odboj|odbojářů]] za [[okupace]] a [[druhá světová válka|druhé světové války]], které směřovalo k obnovení Československa a osvobození Čechů a Slováků a bylo přitom de facto protizákonné (sabotáže, boj s okupanty), jednak poválečné zúčtování s [[nacismus|nacisty]], [[zrádce|zrádci]] a [[kolaborant]]y, kterého se v rámci „[[spravedlivá odplata|spravedlivé odplaty]]“ a mimo rámec zákonů dopouštělo domácí obyvatelstvo. Též měl legalizovat obnovování československé státní moci nad pohraničními územími osobami, které nebyly řádně ustavenými činiteli správních orgánů republiky.

Až potud se jednalo o standardní praxi aplikovanou v celé řadě států (např. [[Itálie]], [[Francie]]). Obrovské kontroverze, které se s tímto zákonem pojí, spočívají v tom, že v praxi byl masově zneužíván k vyvinění početných zvěrstev páchaných [[Češi|Čechy]] a [[Slováci|Slováky]] na [[Němci|Němcích]], [[Maďaři|Maďarech]] a předpokládaných kolaborantech a že mimo jiné i tato praxe až na několik málo výjimek znemožnila potrestání četných a v řadě případů i neobyčejně brutálních zločinů.

== Vznik, úmysl a znění ==
Účelem zákona č. 115/1946 Sb. bylo jednak [[legitimizace|legitimizovat]] [[Československý protinacistický odboj|odboj]] a jeho akce, jednak legitimizovat i spravedlivé potrestání [[okupant]]ů, [[nacismus|nacistů]], [[zrádce|zrádců]] a [[kolaborant]]ů.

V prvním případě byla politická reprezentace zcela zajedno. Soudobé [[zákonodárství]] prakticky nepočítalo s ozbrojeným bojem proti [[okupace|okupační moci]], takže drtivá většina jeho forem byla zcela jednoznačně nezákonná. O nutnosti legitimizovat toto jednání (jako se stalo v prakticky všech státech, které čelily podobné situace) neexistovaly ve společnosti ani v [[Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé|Prozatímním Národním shromáždění]] (dále PNS) žádné pochybnosti. To už se ale nedá říci u dalších aspektů zákona: 1) časového vymezení zákona (či přesněji data ukončujícího zákonem upravené období) a 2) otázky legitimizace tzv. spravedlivé odplaty.

Otázku časového vymezení se nakonec podařilo vyřešit bez větších problémů a jednoznačně, byť ne zcela nekonfliktně. Zákonu bylo a je často vytýkáno, že byl aplikován na příliš dlouhé období a že v červenci (či srpnu, září, říjnu - dle postoje kritika) 1945 už se nedá mluvit o spontánní spravedlivé odplatě nebo boji proti okupaci. Nutno však říci, že i to je dnes ale spíše poddružná a méně vášnivá část debaty, pokud ovšem diskutující uznají, že zákon nebyl plošnou [[amnestie|amnestií]] zločinů na německém národě.

Zcela zásadním problémem se ukázal být poslední aspekt zákona, kterým měla být legitimizace [[spravedlivá odplata|spravedlivé odplaty]] na okupantech a jejich pomahačích. Z dnešního pohledu je vlastně celý tento aspekt zákona nutně kontroverzní, neboť měl de facto vyvinit mimosoudní popravy a [[lynč]]ování (pokud se týkaly skutečných provinilců). V době vzniku zákona však tento postoj zastával málokdo, drtivá většina veřejnosti i členů PNS chápala naprostou oprávněnost legitimizovat výbuchy spravedlivého hněvu, nakumulovaného během nacistické hrůzovlády. Zásadním problémem se ukázala být otázka, co je to spravedlivá odplata a koho všeho se týká.

[[Komunistická strana Československa|Komunisté]] (ale i velká část [[Česká strana národně sociální|národních socialistů]]) zastávali velmi široký výklad těchto pojmů. Zejména komunisté chtěli zákon vztáhnout na všechny [[Němci|Němce]] a [[Maďaři|Maďary]] a zrádce a na všechny [[zločin]]y na nich v kritickém čase spáchané, přičemž v parlamentu nastolili i požadavek legitimizovat přesuny majetku, ke kterým během těchto činů došlo. V tomto posledním požadavku však byli osamocení a neuspěli.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 96-97</ref> Takto radikální pojetí narazilo na značný odpor v prakticky všech ostatních stranách, zejména však u [[Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová|lidovců]] (nejhlasitěji proti tomu vystupovali [[Helena Koželuhová]] a [[Pavel Tigrid]]) a [[Česká strana sociálně demokratická|sociálních demokratů]] (zejména [[Josef Macek (1887-1972)|Josef Macek]]). Výsledkem sporů byla dohoda, že zákon nebude legitimizovat činy, kterým lze přisoudit zištné či nízké pohnutky. Konající měl mít povinnost doložit své čestné pohnutky a cíle.

Výše zmíněný fakt však nijak nebyl vtělen do zákona, ve kterém byla ponechána pouze obecná formulace, ale pouze do [[prováděcí předpis|prováděcích předpisů]] a navíc byl též stanoven příliš volně. Právě to, společně s velice nešťastnou okolností, že dohled nad aplikací zákona připadl ministerstvu spravedlnosti (ministr [[Prokop Drtina]], [[ČSNS]]), ministerstvu národní obrany (Ludvík Svoboda, nestraník zcela oddaný [[Komunistická strana Československa|KSČ]]) a (sice ne ze zákona, ale z podstaty způsobu vyšetřování zločinů nevyhnutelně) ministerstvu vnitra ([[Václav Nosek]], [[Komunistická strana Československa|KSČ]]), vedlo nakonec k tomu, že toto upřesňující vymezení nebylo zpočátku v drtivé většině případů bráno v potaz, neboť odpovědní dohlížitelé byli přesně ti, co toto omezení neschvalovali a (minimálně v případě komunistů) patrně ani nikdy neměli v úmyslu respektovat.

Zákon byl velmi stručný: Klíčový byl par. 1: „'''''Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.'''''“ Další dva paragrafy už pouze upřesňovaly detaily.

== Zneužití zákona ==
Zákon byl od počátku plošně zneužíván k navození beztrestnosti u prakticky všech zločinů a zvěrstev spáchaných na Němcích a údajných kolaborantech, které se nepodařilo zahladit jinak. Kromě ministerstva národní obrany, které opakovaně doporučovalo zákon aplikovat i u masových vražd, a instrukcí ministerstev spravedlnosti a vnitra, které doporučovaly maximální opatrnost ve věci případů, které mohly být zahrnuty pod zákon č. 115/1946 Sb., zejména pokud měli být pachatelé partyzáni (ať už se k tomuto označení dostali jakkoliv), zneužívání zákona napomohlo i opakované vyjádření ministra spravedlnosti [[Prokop Drtina|Drtiny]], že podporuje jeho „''maximálně liberální aplikaci''“, což si většina státních zástupců vyložila ve smyslu „skoro na všechno“. Byli i takoví, kteří s tak širokým pojetím nesouhlasili, avšak i když se našli policisté ochotní věc vyšetřit a případ prošel díky odhodlání [[státní zástupce|státního zástupce]] před soud (což bylo dost výjimečné), docházelo k jeho zastavování soudcem na základě vyžádaných posudků od ministerstev či interpretace samotného soudu.

Široká veřejnost a členové Parlamentu začali získávat povědomí o skutečné situaci až na přelomu roku let [[1946]]/[[1947]], na základě rostoucího zájmu médií doma i v zahraničí. To co původně začalo jako snaha vyšetřit neadekvátní postupy proti nevinným Čechům (s výslovným předsevzetím, že do násilností na Němcích se nebude zbytečně šťourat), se postupně rozrostlo do obrovského skandálu. Poslanci, kteří původně věřili, že zákon byl vpodstatě používán tak, jak měl být, na základě novinových článků a později i vyšetřování s rostoucí hrůzou zjišťovali, že jako spravedlivá odplata byly interpretovány [[Masová vražda|masové vraždy]] řadových Němců, kteří se ničím zvláštním neprovinili, [[vražda|vraždy]] malých dětí, [[znásilňování]] německých žen<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 279-281</ref>, [[mučení]], [[krádež]]e<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 279-281</ref> a uchvácení majetku, braní a popravy rukojmích...

[[Státní zastupitelství]] v [[Nový Jičín|Novém Jičíně]] například vydalo oficiální stanovisko ve věci trestnosti jednání Vladimíra Boudy (velitel [[Internační tábor v Hranicích na Moravě|internačního tábora v Hranicích na Moravě]]) a Františka Bögla (správce tamtéž), ve kterém připustilo možnost, že ''soulože s Němkami, byť vynucené, jsou jakousi formou spravedlivé odplaty podle par. 1 zákona č. 115/1946 Sb.'' Oba muži, kteří nejenže sami okrádali, znásilňovali a mučili internované Němky, ale dokonce je půjčovali jako sexuální hračky rudoarmějcům, partyzánům a československým vojákům, tak zcela unikli trestu, protože znásilněními se soud nezabýval a od obvinění z krádeží je osvobodil rovněž na základě zákona 115/1946 Sb., přičemž rozsudek odůvodnil tak, že obžalovaní „''přisvojování cizích věcí chápali jako oprávněnou náhradu za vlastní utrpěné škody, přičemž měli v úmyslu tyto hodnoty vrátit''“. Bez výsledku skončilo i vyšetřování záhadných úmrtí a vražd v jejich táboře, z nichž některé měli dotyční spáchat osobně.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 279-281</ref>

Samozřejmě se našli policisté, státní zástupci i soudci, co se domnívali (stejně jako zákonodárci, kteří upřesnění o aplikaci zákona formulovali), že např. znásilnění, týrání či vražda nemluvněte už ze své podstaty nemohou být založeny na pohnutkách jiných než nízkých, i když jsou obětí Němci, ovšem stačil jediný článek v řetězu posloupnosti vedoucího od trestního oznámení k definitivnímu odsouzení, který si to nemyslel, a pachatel byl zachráněn. Faktem bylo, že až na velmi vzácné výjimky se někdo takový našel vždy. K soudům a potrestání se dostal jen nepatrný zlomek<ref>http://www.czechoffice.org/eunalezy.pdf</ref> z tisíců případů, neboť zákon byl uplatňován obvykle již před samotným soudním řízením (podání trestního oznámení, vyšetřování, posouzení na státním zastupitelství). V případě krádeží byla situace lepší, ale jen málokdy se sáhlo k horšímu trestu, než bylo navrácení prokazatelně ukradených a uchvácených hodnot.

Zděšení demokratických poslanců a zájem veřejnosti doma i v zahraničí měly za následek zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Ta, ač působila jen krátce (zanikla po [[únorový převrat|únorovém převratu]]), zaznamenala několik desítek případů zneužití zákona ke krytí mimořádných excesů týkajících se většího počtu lidí. U řady případů iniciovala zahájení či obnovení šetření a soudních procesů a celková změna povědomí o zákoně ve společnosti vedla k otevření či obnovení vyšetřování dalších případů. Na druhé straně i tato komise se snažila maximálně omezit, potlačit a definitivně uzavřít kauzy, které považovala za politicky příliš citlivé a proto například sama navrhla aplikovat zákon 115/146 Sb. na případ masových vražd (800-1000 obětí) a dalších závažných excesů (nepřístojné zacházení se ženami, mučení) v oblasti [[Postoloprty|Postoloprt]] a [[Žatec|Žatce]]. Ty jednak prováděly a organizovaly regulérní jednotky Československé armády, jednak se ukázalo, že mohly mít původ v instrukcích (či velmi neuváženém projevu) vzešlých s prezidentovy vojenské kanceláře.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 124-129 Poručík OBZ Jan Čubka, jeden z hlavních organizátorů „poprav“ a dalších ukrutností prohlásil, že jednal podle ústních instrukcí generála [[Oldřich Španiel|Oldřicha Španiela]], čerstvě nastupujícího přednosty prezidentovy vojenské kanceláře, který měl podle něj přítomné důstojníky výslovně instruovat, že „''mají se zasadit o to, aby co nejméně Němců odešlo z republiky za hranice, kde se z nich stanou nepřátelé''“ a že „''dobrý Němec je mrtvý Němec''“</ref> Postup armády v oblasti podpořili i vysocí armádní důstojníci, včetně například [[generál]]a [[Karel Klapálek|Klapálka]], který věc zhodnotil ve smyslu, že ''postup tamních jednotek byl z hlediska vojenských zásad správný, a pokud došlo k přehmatům, jsou u vojáků, kteří prošli východní frontou či ztratili své blízké, lidsky pochopitelné''. Návrhům bylo vyhověno a zákon byl aplikován.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 128</ref>

Komunistický převrat ukončil i toto nedůsledné tažení proti zneužívání zákona a drtivá většina otevřených kauz byla buď prostě ponechána bez ukončení, nebo byla s poukazem na zákon č. 115/1946 Sb. definitivně zastavena. Asi nejzávažnější výjimkou byl proces s [[Karol Pazúr|Karolom Pazúrom]], který pro extrémně velký zájem veřejnosti a zcela mimořádnou bestialitu posuzovaných činů prostě takto ukončit nešlo (nicméně souzen byl jen sám Pazúr, všichni ostatní vrahové [[Masakr na Švédských šancích|ze Švédských šancí]] trestu unikli).<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 278-279</ref>

== Zákon č. 115/1946 Sb. dnes ==
Je nepochybné, že zákon nebyl míněn jako prostředek k vyvinění brutálních zločinců. Je ovšem stejně tak nezpochybnitelné, že vágní formulace a buďto nedostatečný, nebo úmyslně zavádějící dohled a interpretace odpovědných úřadů vedly k tomu, že tak fakticky působil. Někteří historici zpochybňují (na základě nízkého počtu vyšetřovacích spisů a soudních dokumentů odvolávajích se přímo na tento zákon), že by aplikace výše zmíněných extremistických výkladů byla častá a všeobecná.

Odpůrci těchto zlehčujících postojů ovšem upozorňují, že:
* 1) ve většině případů prostě žádná dokumentace nevznikla, neboť nejdříve se Němci neodvážili věc oznámit (pro celkem důvodnou obavu, že by mohli být v rámci likvidace nacistů bryskně umlčeni navždy) a při pozdějším podání byly tyto excesy už na první pohled zahrnuty pod patřičný zákon a odpovědní policisté se jimi proto vůbec nezabýval<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8</ref>
* 2) při evidentním a snadno doložitelném masovém výskytu excesů proti Němcům je zde absolutní nedostatek<ref>http://www.czechoffice.org/eunalezy.pdf</ref> jakýchkoliv odsouzení za ně. Častým protiargumentem je v tomto případě ovšem poukaz na to, že tento stav lze vysvětlit i jinak (viz dále)
* 3) až na výjimky nebyli patřičně potrestání ani pachatelé největších zvěrstev. Jestliže pak byl zákon aplikován i na ty nejhorší případy ([[masakry na Žatecku a Postoloprtsku]], s výjimkou [[Karol Pazúr|Pazúra]] na všechny účastníky [[Masakr na Švédských šancích|masakru na Švédských šancích]] etc.), je absurdní se domnívat, že by nebyl aplikován na ty méně významné

[[Tomáš Staněk]], který patří k největším znalcům problematiky německé menšiny v Československu [[20. století]] a období vysídlování zejména, ve své shrnující publikaci ''[[Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování]]'' uvádí nejen nejkřiklavější případy hromadné zvůle, ale také velké množství menších případů, které nebyly vyšetřovány či byly zastaveny s výslovnými i nevýslovnými odkazy na tento zákon a na základě těchto dat vyslovuje jednoznačný názor, že tvrzení, že tento zákon nebránil vyšetřování excesů páchaných na německém obyvatelstvu, nemůže obstát. Zároveň ale zdůrazňuje, že [[úmysl zákonodárce]] byl zcela jiný.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8</ref>

Dodnes platný zákon vzbuzuje emoce nejen u spolků sudetoněmeckých vyhnanců, ale i u té části Čechů, kteří považují zvěrstva páchaná na Němcích v Československu v roce 1945 (a často i jejich následné vyhnání), za skvrnu na národní pověsti. Obojí kritizují tento zákon jako barbarský a neslučitelný s právním státem, ovšem tento pohled je menšinový a založený na předpokladu, že zákon brání vyšetřit a potrestat zločiny z patřičného období.<ref>http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/u195-01.htm [[Bohumil Doležal]]: ''Nižňanský a jisté souvislosti''</ref><ref>http://www.tydenika2.cz/archiv/2005/3/perzekuce-cz-pripad-postelberg [[Vladimír Just]]: ''Perzekuce.cz – Případ Postelberg''</ref> Oficiální postoj [[Česká republika|České republiky]] i aplikace toho zákona však dnes odpovídají záměru tehdejšího zákonodárce: podle nich tento zákon nebrání vyšetřování zločinů. Problém je, že dnes už není zpravidla koho soudit a jak vyšetřovat. Tento postoj přijali i experti Evropské komise, kteří zákon posuzovali.<ref>http://www.czechoffice.org/eunalezy.pdf</ref>

== Jiné příčiny nepotrestání zločinů ==
Na závěr se sluší podotknout, že tento zákon a jeho zneužití a dezinterpretace nebyly jediným důvodem, proč drtivá většina zločinů spáchaných na Němcích z patřičné části roku [[1945]] (ale i Maďarech, Češích a Slovácích, leckdy i zcela nevinných) nebyla nikdy potrestána, nebo byla potrestána značně neadekvátně (např. degradací, vyloučením ze strany).

Dalšími, snad možná ještě účinějšími faktory, byly obecné nepřátelství k Němcům podnícené i postojem politiků a úřadů, účast regulérních vojenských a policejních složek na těchto zločinech, protiněmecké postoje soudů, které zločiny na Němcích vyviňovali např. pod záminkou, že pachatelé nebyli v době spáchání zločinu příčetní, nemožnost určit viníky buď proto, že nebyli zjistěni (je třeba si uvědomit, že k přešetřování masakrů došlo až po vyhnání [[Sudetští Němci|sudetských Němců]], takže dokazování mohlo být složité), nebo protože šlo o bezejmený dav, spáchání zločinů cizí mocností (zejména [[Rudá armáda]], [[NKVD]]), obecná neochota [[Komunistický režim v Československu|komunistického režimu]] soudit tyto věci.

Velký vliv na vůbec výskyt excesů a jejich vyšetřování hrál také postoj správců daného území z řad osvoboditelských armád. Němci v americké zóně na tom byli mnohem lépe, než ve zbytku republiky, neboť americké jednotky je před excesy systematicky chránily, incidenty vyšetřovaly a tvrdě vyžadovaly výměnu těch úředníků, policistů a důstojníků, kteří excesy ignorovali, podněcovali či dokonce sami páchali. Američané obecně neměli pro Čechy toužící po odplatě příliš pochopení (na rozdíl od [[Rudá armáda|Rudé armády]], kde byl přístup k brutální odvetě obecně chápavější a v konkrétních případech závislý na osobě místních velitelů - i zde se ovšem místy vyskytly stížnosti, že Rudá armáda Němce před Čechy brání) a jejich postoj charakterizoval výrok, který otiskly ''Obzory'': „''Nešli jsme do války proto, aby Češi, třebas ve spravedlivém hněvu, dělali nové Buchenwaldy.''“ Plukovník [[John H. Fey]] konstatoval, že jeho funkce [[styčný důstojník|styčného důstojníka]] mezi americkou armádou a MNO představovala „''neustálý zápas s českými orgány o to, aby zacházely s Němci jako s lidskými bytostmi''.“<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 48-49</ref> Jak upozorňují někteří komentátoři: jestliže tedy české orgány bestiality proti Němcům v naprosto obecné míře podporovaly, pak byla sama existence tohoto zákona nepodstatná a zločiny by zůstaly nepotrestány, i kdyby neexistoval.

=== Související články ===
* „[[Divoký odsun]]“
* [[Německá menšina v Československu v roce 1945]]

== Externí odkazy ==
* Zákon č. 115/1946 Sb., [http://www.mvcr.cz/sbirka/1946/sb51-46.pdf Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, částka 51/1946], 4. 6. 1946, str. 922
* [http://portal.gov.cz/zakon/115/1946 Zákon č. 115/1946 Sb.] na Portálu veřejné správy ČR
== Reference ==
<references/>

{{Článek z Katopedie}}
[[Kategorie:Zákony Československa]]
[[Kategorie:Vysídlení Němců z Československa]]
[[Kategorie:1945]]
[[Kategorie:1946]]
[[Kategorie:Zákony České republiky]]

Soubor:Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé.png

2026-05-21T12:15:21Z

Obrázek +

Nová stránka

Obrázek +

Soubor:Greater coat of arms of Czechoslovakia (1918-1938 and 1945-1961).png

2026-05-21T11:30:17Z

Nová stránka

Oficiální znak + Description:
* Čeština: Znak Československa – veliký s českým nápisem
* English: Coat of Arms of Czechoslovakia – Large version with Czech inscription
* Français : Armes de la Tchécoslovaquie
* Magyar: Csehszlovákia nagycímere
* Polski: Herb Czechosłowacji - duży
* Source: Own work
* Author: Shazz

{{GFDL}}
[[Kategorie:Historické znaky států]]

Benešovy dekrety

2026-05-21T10:28:18Z

+ Na dekrety vydané prezidentem v roce 1945 měla zoufalá situace na Slovensku jistě značný vliv !

Nová stránka

[[Soubor:Edvard Beneš.jpg|thumb|240px|Prezident Edvard Beneš]]
'''Benešovy dekrety''' je běžně užívaný souhrnný název pro [[dekret (právní předpis)|dekrety]] [[prezident]]a republiky, což byly [[právní předpis]]y s mocí zákona v [[londýn]]ském [[prozatímní státní zřízení|prozatímním státním zřízení]], přijímané [[Československo|československou]] vládou v exilu po slyšení státní rady (někteří jejich zastánci toto označení prohlašují za nepřípustně zjednodušující nebo dokonce pejorativní).
Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu. [[Prezident]] republiky [[Edvard Beneš]] dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil. Paragrafové znění vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze a v politickém zadání se projevovaly i ostatní proudy zastoupené v londýnské a zejména košické vládě (tedy moskevském exilu, zejména [[Komunistická strana Československa|KSČ]]).
== Přehled ==
[[Soubor:Czech economic aid to Slovakia 1945-1965-Deepseek-2026.png|thumb|240px|Na dekrety vydané prezidentem v roce 1945 měla zoufalá situace na [[Slovensko|Slovensku]] jistě značný vliv.]]
Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:
* [[1940]]–[[1944]]
*: Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
* [[1943]]–[[1945]]
*: Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
* 1945
*: Nová poválečná vláda byla vyhlášena v Košicích a sestávala ze stran sjednocených v [[Národní fronta Čechů a Slováků|Národní frontě]] pod rozhodujícím vlivem Komunistické strany Československa. Protože nový parlament ještě nebyl vytvořen, i rozhodnutí této vlády byla provedena dekrety prezidenta, ty byly vytvořeny vládou a podepsány Benešem. Vedle zákonů o znárodnění většiny průmyslových podníků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří zákony spojené s konfiskací majetku [[Etničtí Němci|etnických Němců]] a Maďarů, zrušení československého státního občanství [[Etničtí Němci|etnickým Němcům]] a Maďarům, zrušení německé university a německých vysokých škol technických.<ref>[http://www.radio.cz/en/article/24446 Visegrad Four dispute over Benes Decrees]</ref>
V roce [[1945]] vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Poslední má číslo 143/1945 Sb., o omezení žalobního práva v trestním řízení, ze dne [[27. říjen|27. října]] [[1945]].
Všechny dekrety [[prezident]]a republiky byly po válce, [[5. března]] [[1946]], [[ratihabice|ratihabovány]] (zpětně ratifikovány) [[Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé|Prozatímním Národním shromážděním]] ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Přibližně polovina dekretů byla později zrušena.
== Seznam některých dekretů ==
* 5/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů
* 12/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
* 16/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech
* 27/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení
* 28/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci
* 33/1945 Sb.– Ústavní dekret presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské
* 108/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

== Důležité pozadí ==
Dekrety prezidenta republiky byly vydávány jako mimořádné řešení, když nebylo vzhledem k [[Německá okupace Čech, Moravy a Slezska|okupaci]] možné vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou.<ref name="dekret">§ 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 20/1945 Sb., o prozatímním výkonu moci zákonodárné. [http://ftp.aspi.cz/opispdf/1945/010-1945.pdf Dostupné online.]</ref>

Vláda [[Spojené království|Velké Británie]] považovala odsuny německých menšin za způsob, jak vyřešit národnostní problémy v Evropě, a uvažovala o této možnosti již na počátku druhé světové války. Vycházelo se ze zkušeností při výměně křesťanského a muslimského obyvatelstva [[Řecko-turecká válka|mezi Řeckem a Tureckem]] po první světové válce a při přesunech obyvatel v rámci [[Britské impérium|Britského impéria]]. Československá vláda v londýnském exilu, podobně jako jiné válkou zasažené země, nezávisle na britské vládě také zvažovala myšlenku a rozsah odsunu [[Sudetští Němci|německé menšiny]]. Po [[Oběti nacistického Německa v Československu|nacistickém teroru]] proti českému obyvatelstvu, který byl rozpoután v reakci na atentát na Heydricha v červnu 1942, vyjádřila Velké Británie ústní podporu odsunu. Samotná realizace a legitimita odsunu byla odvislá od probíhajících jednání mocností, <ref>"[http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/britove-uvazovali-o-odsunu-nemcu-od-zacatku-valky_88140.html Britové uvažovali o odsunu Němců od začátku války]". Týden. 31. října 2010.</ref> které o územních změnách a významných poválečných přesunech německého obyvatelstva v rámci Evropy intenzivně jednaly od r. 1943 (Moskevská konference ministrů zahraničí v Moskvě, Teheránská konference) a [[Postupimská konference|Postupimská konference v r. 1945]].<ref>"[http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2005/5/stiny-minulosti/ Stíny minulosti: Češi, Postupim a sudetoněmecká otázka]". Dějiny a současnost.</ref>

Poválečné vysídlení osob německé národnosti z Československa bylo realizováno na základě rozhodnutí tří velmocí na Postupimské konferenci v srpnu 1945. Dokument přijatý na této konferenci představuje mezinárodně právní základ pro odsun. Vysídlení osob německé národnosti z Československa mělo oporu v mezinárodním právu a není předmětem dekretů prezidentů republiky. Žádný dekret prezidenta republiky se odsunu německého obyvatelstva netýkal. Článek XIII Postupimské dohody stanovil, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, nacházející se v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba přemístit do Německa. Vlastní provedení tohoto přesídlení, též v součinnosti s Kontrolní radou v Německu a Spojeneckou komisí v Rakousku, bylo nutně v působnosti národních orgánů těchto států. Zároveň článek XIII Postupimské dohody stanovil, že odsun musí být prováděn spořádaným a humánním způsobem.

Je jasné, že Benešovy dekrety jsou nedílnou součástí výsledků a řešení [[Postupimská konference|Postupimské konference]] a jejich vydání bylo absolutně správné !

Poválečné Německo stále dluží [[Československo|Československu]] a dnes [[Česká republika|České republice]] obrovskou sumu peněz.

V rámci vyjednávání o znovusjednocení Německa však bohužel podepsalo Československo 22. srpna 1990 smlouvu, ve které se společně s dalšími zeměmi formálně vzdalo dalších nároků na válečné reparace.

== Dnešní diskuse zpochybňuje Postupimskou dohodu ==
V současných politických sporech o platnost a účinnost „Benešových dekretů“ se tohoto spojení obvykle používá v užším smyslu pro skupinu poválečných dekretů upravujících odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů.
Hlavním předmětem dnešní kritiky dekretů je jejich neslučitelnost s principy demokratického právního státu, zejména proto, že Benešovy dekrety postulují princip [[kolektivní vina|kolektivní viny]] (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují [[presumpce neviny|presumpci neviny]], diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechovi nebo Slovákovi k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu]] a [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenského štátu]] prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana.
Zastánci dekretů poukazují na to, že jde o opatření z historicky poměrně vzdáleného období, které má dnes jen malou relevanci (jde o „mrtvé bezpráví“, německy ''totes Unrecht''), že vyhnání Němců bylo stvrzeno velmocenskou dohodou v [[Postupimská konference|Postupimi]] a v době, kdy k němu došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nic výjimečného: tak jako dnes již nelze přehodnocovat majetkové konfiskace po bitvě na Bílé hoře nebo vyhnání Židů z Egypta, není možné vracet se k více než půlstoletí staré historii. Dále poukazují na to, že zatímco v právních státech v době míru platí princip [[presumpce neviny]], v době války a jako následek války, která je rozpoutána určitým státem či národem, platí princip [[kolektivní vina|kolektivní odpovědnosti]]. Dále je poukazováno na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]], ale že se jí sama zbavila již roku [[1938]], kdy se [[sudetští Němci]] stali říšskými příslušníky nacistického [[Nacistické Německo|Německa]], o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím [[Sudetoněmecká strana|Sudetoněmecké strany]] (''Heim ins Reich'').

'''[[Polsko]]''' v roce [[2022]] oficiálně vyčíslilo své válečné škody na přibližně '''1,5 bilionu euro''' (6,2 bilionu zlotých). Tato suma je i nadále politickým referenčním bodem pro polské nároky. <ref>[https://www.euractiv.com/news/polish-president-renews-call-for-german-war-reparations/ Polish president renews call for German war reparations (anglicky)]</ref>

== Související články ==
* [[Vysídlení Němců z Československa]]
* [[Druhá světová válka]]
* [[Postupimská konference]]
* [[Československo]]
* [[Sudety]]

== Reference ==
* Blumenwitz, D.: ''Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva'', in: Střední Evropa 8, č. 26, Praha 1992 nebo in: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.
* Hanzlík, F.: ''Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců'', in: Politologický časopis roč. 2, č. 2, 1995.
* Kuklík, J.: ''Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945''. Praha 2002.
* Pavlíček, V.: ''O dekretech prezidenta republiky'', in: ''Právní aspekty odsunu sudetských Němců''. ÚMV, Praha 1995, pp. 29–55.
== Reference ==
<references/>
== Externí odkazy ==
* [https://www.psp.cz/docs/laws/dek/ Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše a související zákony]
* [http://www.mzv.cz/dekrety/ ''Druhá světová válka a její důsledky''] na serveru Ministerstva zahraničních věcí ČR
* [http://bohemistik.de/evahahn Eva Hahn] – historička, narozená v Praze, „která se přes tří desetiletí zabývá dějinami německo-českých vztahů, aniž by věřila na takzvané národnostní konflikty“ (německy)
=== Články ===
* [http://www.blisty.cz/art/11002.html Edvard Beneš a jeho dekrety – (sudeto)německý problém] - Eva Hahnová, Britské Listy, 11. 7. 2002
* [http://www.blisty.cz/art/10066.html Beneš do Evropy nepatří] – Vladimír Rott, Britské Listy, 11. 3. 2002
* [http://www.psp.cz/docs/laws/dek/na1995.html Nález ÚSČR o platnosti BD]
* [http://www.blisty.cz/art/11016.html Benešovy dekrety: podivná diskuse]
== Vybraná bibliografie ==
* Jakob Cornides:[http://works.bepress.com/jakob_cornides/1/ ''The Sudeten German Question after EU Enlargement''] - Eigentumsrecht und Eigentumsunrecht - Analysen und Beiträge zur Vergangenheitsbewältigung - Teil 2. Ed. Gilbert H. Gornig, Hans-Detlef Horn, Dietrich Murswiek. Berlin: Duncker & Humblot, 2009. 213-241.
* Perzi, Niklas: „ ''Die Beneš-Dekrete''“ (Benešovy dekrety), ISBN 3-85326-099-3, Vídeň 2003.
* Škrábek, Josef: „ ''Včerejší strach. Jaké to bylo mezi Čechy a Němci ?'' “, '''3. vydání''', ISBN 80-7021-838-X, nakladateství VYŠEHRAD, Praha 2006.
* Diskuze nezávislých historiků, ''Češi, Němci a odsun'', Academia Praha 1990
* Milan Sládek, ''Němci v Čechách'', nakladatelství Pragma 2002
* Kolektiv autorů, ''Rozumět dějinám'', Gallery s.r.o. pro Ministerstvo kultury ČR 2002
* Tauchen, Jaromír: ''"Beneš-Dekrete" von einer rechtlich historischen Perspektive.'' Journal on European History od Law. London, STS Science Centre, roč. 1, 2010, č. 1, s. 41 – 45. (ISSN 2042-6402)
* Berwid-Buquoy, Jan: „ ''Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920. Theorien der Nationalismen'' “ (Integrace a separace Sudetských Němců v ČSR 1918 - 1920. Teorie nacionalizmů), disertace na Freie Universität Berlin, ISBN 80-239-4433-9, nakladatelství HERBIA, České Budějovice 2005.

{{cs-timeline-smlouvy}}{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Právní dějiny]]
[[Kategorie:Zákony Československa]]
[[Kategorie:Politické dějiny Československa]]