Řečtina

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 25. 5. 2013, 16:12; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)


Řecká dopravní směrovací značka

Řečtina (řecky ελληνική (γλώσσα) – elliniki (glossa), tj. řecký (jazyk), nebo ελληνικά – ellinika, tj. řečtina) je indoevropský jazyk používaný především v Řecku a na Kypru, dále také v Turecku (jako autochtonní jazyk) a některých emigračních zemí jako Austrálie, Spojené státy, Kanada aj. Současná řečtina je přímou pokračovatelkou starořečtiny; tvoří samostatnou vývojovou větev indoevropské jazykové rodiny.

Obsah

Historie a vývoj

Nejstarším známým jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí (dosud nerozluštěného) lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris. Po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk.

Další podoba řečtiny pochází z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka.

Během 5. a 4. století př. n. l. dosáhla řečtina své klasické verze. Neexistuje však jednotná podoba, starořečtina je spoluvytvářena jednotlivými dialekty. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:

Moderní (nová) řečtina (novořečtina) má své počátky v řečtině období helénistického, kdy na základě hlavně attického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný řecký jazyk, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa.

Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době (3. století př. n. l. – 3. století n. l.) ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický, zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky (diftongy) se proměnily v jednoduché samohlásky (monoftongy). K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (tj. některé gramatické významy se začaly vyjadřovat pomocí zvláštních slov místo změnou tvaru slova, např. u sloves se řada časů vyjadřuje opisy), ve skloňování dochází k redukci pádů atd.

Tyto tendence zesílily zejména po 6. století, kdy se řečtina v mnohonárodnostní byzantské říši stala nejen jazykem kultury, jako dosud, ale také jazykem církve a úředním jazykem, který vytlačil latinu. Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes četné přejímky z jiných jazyků (turečtina, italština, angličtina, francouzština aj.) tvoří většinu slovní zásoby řečtiny původní řecká slova.

Ve starověku existovala řečtina v řadě místních variant, později se však široce rozšířila i jednotná forma, tzv. κοινή = přepsáno do latinky: (koiné) = „starší řečtina“ a na základě ní vznikla: ελληνική (γλώσσα) = přepsáno do latinky: helléniké (glóssa), tj. doslova v překladu z novořečtiny do češtiny: „řecký (jazyk)“, což je název pro dnešní novořečtinu.

Pravopis a výslovnost

Přídechy se v řečtině dříve psaly před samohláskou na začátku slova. V současné řečtině se nepíší (původní rozdíl mezi samohláskami s přídechem a bez něj už zanikl).

  • ostrý – ˙ [h]- ˙Aνα; ˙α; ˙ρ; α˙υ; ε˙υ; ο˙υ
  • jemný - ̉ [] - ̉Aθηναι; ̉αλφα; α̉υ; ε̉υ; ο̉υ

Přízvuk bývá vyznačen čárkou nad písmenem reprezenzujícím přízvučnou samohlásku. U nápisů pouze velkými písmeny přízvuk vyznačen nebývá. Začíná-li slovo velkým písmenem a nad ním má být přízvuk, čárka se vyznačí před písmeno (např. ´E).

Základní pravidla čtení pro novořečtinu:

  • αι = [e]
  • οι = [i]
  • ει = [i]
  • υι = [i]

Je-li však nad ι dvojtečka (ϊ), pak se toto písmeno vyslovuje jako [j]: οϊ = [oj], αϊ = [aj] apod.

  • ου = [u]
  • ευ = [ef] nebo [ev] podle následující hlásky - pokud je neznělá, výslovnost je [ef], pokud je znělá, výslovnost je [ev], např. efcharisto (ευχαριστώ, "děkuji"), ale Evropi (Ευρώπη, "Evropa")
  • β = [v]
  • μπ = [b] či [mb], u některých slov [mp]
  • ντ = [d] nebo [nd], u některých slov [nt]
  • γ = znělé ch (tj. tvoří se stejným způsobem jako ch, zároveň však zní hlas), ve spojení γε a γι však zní jako [j]
  • γγ = obvykle [ng], někdy [g]
  • γκ = [ng], někdy [g].

Místo otazníku se v řeckém textu užívá středník, českému středníku odpovídá v řečtině povýšená tečka, která se v řečtině téměř neužívá. Apostrof v řečtině naznačuje zkrácení slova o samohlásku v místě, kde se stýká se samohláskou jiného slova. Např. ja afto (για αυτό) → j' afto (γι' αυτό) ("pro to").

Literatura

  • DOSTÁLOVÁ, Růžena - FRANC-SGOURDEOU, Catherine, a kol. (2004): Základní kurz novořeckého jazyka. Praha: Set Out. ISBN 80-86277-39-9.
  • ZERVA, Georgia (1999): "Nebojte se řečtiny": Malý průvodce novořeckým jazykem - "Μη φοβάσαι τα ελληνικά": Μικρός οδηγός της νέας ελληνικής γλώσσας. (1. vydání.) Praha: Athis Imaging. ISBN 80-238-3614-5.

Audioknihy - učebnice novořečtiny

  • Pimsleur Greek[1]
  • Michel Thomas Greek Foundation[2]
  • Rosetta Stone Greek[3]

Reference

  1. ↑ [1]
  2. ↑ [2]
  3. ↑ [3]

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C5%98e%C4%8Dtina“