Deep Purple

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 8. 5. 2014, 11:20; Ivan Drago (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Deep Purple v roce 2004

Deep Purple je anglická rocková skupina, která byla založena v Londýně roku 1968. V této skupině dochází ke spojení klasických témat, jejichž propagátorem je především Jon Lord, a hardrockových motivů, které propaguje především Ritchie Blackmore. Spojení těchto motivů oslovilo především mládež první poloviny 70. let, kdy patřili mezi nejlepší rockové skupiny. Z tohoto období také pocházejí jejich nejlepší desky a nejslavnější a nejúspěšnější koncertní vystoupení.

Jsou jedni ze čtyř nejznámějších hard rockových skupin. Někdy jsou nazýváni průkopníky heavy metalu, přestože oni sami se nikdy za heavy metalovou skupinu nepovažovali.

Obsah

Historie

(1964–1967) roky před Deep Purple

V 60. letech vznikla skupina Episode Six , která vydala několik singlů. Tuto skupinu tvořili Ian Gillan zpěv, Graham Dimmock kytara, Roger Glover baskytara, Tony Lander kytara, Sheila Carter klávesové nástroje a Harvey Shields bicí. Skupině se však i přes četná turné nepodařilo prorazit.

V roce 1967 pak byla založena skupina nazvaná The Flower Pot Men and their Garden, předtím známá jako The Ivy League. Toto nové jméno bylo odvozeno z názvu dětského představení „The Flowerpot Men“, což byla zřejmá slovní hříčka narážející na éru "flower power" a pěstování "konopí" v květináčích. Jejich nejpopulárnější písnička "Let's Go To San Francisco" byla některými posluchači považována za parodii na písničku "If You're Going to San Francisco," od Scotta McKenzieho, ale skupina to odmítla. Skupinu tvořili Tony Burrows, Neil Landon, Robin Shaw a Pete Nelson, jako zpěváci, Ged Peck kytara, Nick Simper baskytara, Jon Lord klávesy, Carlo Little bicí. Jon Lord dříve hrál s The Artwoods, Nick Simper s Johnny Kidd & The Pirates, Screaming Lord Sutch's a The Savages, kde hrál též kytarista Ritchie Blackmore.

(1967–1970) průlom

V roce 1967 kontaktoval bývalý bubeník skupiny The Searchers, Chris Curtis londýnského obchodníka Tonyho Edwardse v naději že by mohl dělat manažera nově vzniklé skupině. Edwards souhlasil a financoval tento podnik společně se dvěma dalšími obchodními partnery Johnem Colettou a Ronem Hirem (Hire-Edwards-Coletta – HEC Enterprises).

Curtis se pak dal do budování skupiny známé jako Roundabout. Jako první příchozí byl klávesista, hráč na varhany zn. Hammond, Jon Lord; pak přemluvil kytaristu Ritchieho Blackmora aby se vrátil z německého Hamburku na konkurz do nové skupiny. Curtis sám pak brzy odpadl, ale HEC Enterprises, stejně jako Lord a Blackmore, měli chuť v tomto projekt pokračovat, takže brzy byli přibráni basák Nick Simper, pak zpěvák Rod Evans a bubeník Ian Paice (oba ze skupiny The Maze).
Po několika vystoupeních na krátkém turné po Dánsku na jaře 1968, skupina souhlasila s novým jménem navrženým Ritchiem podle písničky Deep Purple od Petera De Roseho, která byla oblíbenou písničkou Ritchieho babičky.

V říjnu roku 1968 měla skupina fantastický úspěch v USA (ale ne ve Velké Británii) s předělávkou od Joe Southa "Hush," která byla na jejich debutovém albu Shades of Deep Purple, takže byli vybráni jako předkapela pro turné skupiny Cream nazvaném Goodbye. Brzy však byli z turné vyřazeni, údajně proto že byli lepší než Cream. Druhé album skupiny, The Book of Taliesyn, bylo vydáno v USA shodně s tímto turné, ačkoliv doma nebylo vydáno až do roku 1969, kdy bylo vydáno zároveň s jejich třetím albem Deep Purple, které obsahovalo jednu skladbu se smyčci a dechovými nástroji.

Po těchto třech albech a intenzivním koncertování po Spojených státech, byli Rod Evans a Nick Simper bez okolků vykopnuti a nahrazeni zpěvákem Ianem Gillanem a basákem Rogerem Gloverem, bývalými členy skupiny Episode Six. Byla tak vytvořena pětičlenná sestava Deep Purple "číslo 2". V tomto obsazení vydali singl, který obsahoval předělávku písničky dvojice Greenaway-Cook s titulem "Hallelujah", která byla propadákem, avšak později byla úspěšná v muzikálu "Hair". Skupina pak získala potřebnou publicitu třídílným symfonickým eposem Concerto for Group and Orchestra, složeným Johnem Lordem jako jeho sólovým projektem a provedeným v Royal Albert Hall skupinou společně se symfonickým orchestrem Royal Philharmonic Orchestra, řízeným Malcolm Arnoldem. Společně s projektem Five Bridges od The Nice, to byla jedna z prvních spoluprací mezi rockovou skupinou a symfonickým orchestrem. Někteří členové skupiny Deep Purple (Blackmore a zvláště pak Gillan) nebyli moc rádi že byli označováni jako „skupina která hrála s orchestrem“, zatímco oni měli zájem stát se spíše hard rockovou skupinou.

Na vrcholu slávy

Krátce po vydání nahrávky s orchestrem začala skupina hodně koncertovat a studové nahrávky byly odsunuty na další tři roky. Jejich první LP nahrávka, v polovině sedmdesátých let byla „Deep Purple in Rock“ a anglický top-ten singl Black Night následoval. Druhé album, Fireball bylo vydáno v roce 1971 a skupina také zabodovala s hitem Strange Kind Of Woman. Společně Led Zeppelin a Black Sabbath, Purple položili základy heavy metalu.

Deep Purple pokračovali v koncertování. Jejich vystoupení byla v té době naprosto strhující. Oplývala hudební virtuozitou, muzikálností jednotlivých hudebníků a skvělými verzemi studiových nahrávek. V prosinci 1971 odjeli DP do švýcarského Montreaux, aby zde natočili novou studiovou desku a také živé vystoupení. Následovaly již notoricky známé události: při koncertu Franka Zappy a jeho The Mothers v Casinu vystřelil fanoušek na pódium světlici a budova během několika minut shořela do základů. Celá událost inspirovala Rogera Glovera k napsání nesmrtelné písně Smoke On the Water. Deep Purple se přesunuli do hotelu Grand, kde natočili písně pro desku Machine Head, jeden ze základních pilířů hardrocku. V létě 1972 zamířila skupina do Japonska, zaslíbéné země tvrdého roku. Koncerty v Ósace a Tokiu nahrála a výsledkem je snad nejlepší živé album všech dob - Made in Japan. To mělo původně vyjít právě jen v zemi vycházejícího slunce.

V klasickém složení pokračovali Deep Purple v nekonečných koncertních šňůrách. Když se pustili do nahrávání dalšího studiového alba Who Do We Think We Are (1973), obsahující hit Woman from Tokyo, bylo už napětí mezi Ianem Gillanem a Ritchie Blackmorem neúnosné. Gillan oznámil odchod z kapely a Blackmore, který se netajil svými sólovými ambicemi si dal jako podmínku pro setrvání v kapele změnu baskytaristy. Ze stovek adeptů na post sólového zpěváka byl na základě nepříliš kvalitního demosnímku vybrán prakticky neznámý David Coverdale. Baskytaristou a druhým vokalistou se pak stal Glenn Hughes, který dříve působil ve skupině Trapeze. Toto nové složení pokračovalo do roku 1974 s heavy bluesovým/rockovým albem Burn, další velmi úspěšnou nahrávkou. Hughes a Coverdale přidali funky R&B/soul element do hudby skupiny, tento zvuk byl mnohem více patrný na nahrávce z roku 1974 Stormbringer. Blackmore nebyl spokojený s výsledky a tak v roce 1975 opustil skupinu, aby si založil vlastní - Rainbow.

Mezera po odchodu Blackmora bya zaplněna Američanem Tommy Bolinem, ale následující album, z roku 1975 Come Taste the Band přes všechnu svojí kvalitu nebylo úspěsné mezi skalními fanoušky a nepřitáhlo žádné nové, zvláště poto, co se skupina odchýlila od charakteristického zvuku Deep Purple. Bolin měl problémy s drogami (heroin), které všechny problémy skupiny dělaly horšími. Po problematickém turné k uvedení Come Taste the Band, se skupina rozpadla. Tommy Bolin později zemřel v Miami na předávkování heroinem.

Později většina bývalých členů Deep Purple měli značný úspěch v mnoha kapelách, například v Rainbow.

Opětné sjednocení

Roger Glover a Steve Morse, červen 2005

V roce 1980 jel Rod Evans turné se skupinou mladých hudebníků pod jménem Deep Purple. Protože byl jediný původní člen a byl trochu známý u většiny fanoušků, fanoušci i tisk se této skupiné vysmívali a byli označováni za podvod. Skupina měla několik koncertů v Mexiku a USA, než jim úřady zakázali používání tohoto jména.

Ale v roce 1984, osm let po rozpadu Deep Purple se ukutečnilo a opravdové a legální opětovné sjednocení. Bylo to oznámeno v pořadu rádia BBC The Friday Rock Show že klasické složení z konce sedmdesátých let - Blackmore, Gillan, Glover, Lord, a Paice spolu opět nahrávají. Skupina podepsala smlouvu s vydavatelstvím Polydor a Mercury v Severní Americe. Album Perfect Strangers bylo vydáno v říjnu 1984 a turné následovalo se začátkem na Novém Zélandu a pokračovalo svojí cestu kolek světa oklikou přes Evropu. Mělo ohromný úspěch.

Skupina nahrála The House of Blue Light v roce 1987 , živé album Nobody's Perfect. Zatímco ve Spojeném králoství byla vydána nová verze Hush k dvacetiletému výročí Deep Purple. V roce 1989, Ian Gillan byl vyhozen ze skupiny, kvůli svým neshodám s Blackmorem. Byl nahrazen zpěvákem Rainbow Joe Lynn Turnerem. Toto složení nahrálo pouze jedno album, Slaves & Masters (1990). Mnoho fanušků však chtělo zpět Gillana místo Turnera.

Krátce na to Lord, Paice a Glover tlačili na Turnera aby odešel a nahrávací společnost chtěla zpět Gillana. Blackmore ustoupil a klasické složení nahrálo The Battle Rages On v roce 1993. Během velice úspěšného turné po Evropě koncem roku 1993 napětí mezi Blackmorem a Gillanem opět narůstalo. Blackmore odešel v listopadu 1993, aby se už nikdy nevrátil. Byl přijat Joe Satriani takže se koncert (v Japonsku) v prosinci mohl konat. Satriani zůstal na evropské letní turné v roce 1994, ale ačkoliv mu bylo nabídnuto stále členství v kapele a on s ním souhlasil, tak kvůli již podepsaným kontraktům a nesouhlasu firmy se nemohl stát stálým členem Purple. Skupina po krátkém hledání lístečkovou metodou jednomyslně přijala Steva Morse z Dixie Dregs, aby definitivně nahradili Blackmora.

V létě 2001 díky zdravotním problémům dočasně opustil kapelu i Jon Lord. Poněvadž však bylo nutné odehrát smluvené koncerty v USA, Jon dostal za úkol vybrat svého zástupce. Jonova volba padla na Dona Aireyho. Poté, co byl Don na letních koncertech v USA i Evropě dobře přijat jak kapelou tak fanoušky, Jon se pravděpodobně definitivně rozhodl kapelu opustit a začít se věnovat milované vážné hudbě. Jon opustil kapelu definitivně po koncertech v Anglii v únoru 2002. Od 17. března 2002 je tedy složení Purple následující:

Tato sestava nahrála poslední dvě alba Bananas a Rapture Of The Deep, přičemž hlavně druhou desku fanoušci i kritici přijali s nadšením.

Sestavy a diskografie

Sestavy Deep Purple
Mk I
(1968-1969)
Mk II
(1969-1973)
Mk III
(1973-1975)
Mk IV
(1975-1976)
(1976-1984) Přerušení činnosti.
Mk IIa, znovuobnovená
(1984-1989)
Mk V
(1989-1991)
Mk IIb, znovuobnovená
(1992-1994)
Mk VI
(1994)
Mk VII
(1994-2002)
Mk VIII
(2002-dosud)

Studiová alba

Živá alba

Sbírka Alb

Hity

  • 1968 – „Hush“ #4 US
  • 1968 – „Kentucky Woman“ #38 US
  • 1969 – „River Deep - Mountain High“ # 53 US
  • 1970 – „Black Night“ #2 UK, # 66 US
  • 1971 – „Strange Kind of Woman“ #8 UK
  • 1971 – „Fireball“ #15 UK
  • 1972 – „Never Before“ #35 UK
  • 1973 – „Smoke on the Water“ #21 UK (vydán 1977), # 4 US
  • 1973 – „Woman From Tokyo“ # 60 US
  • 1974 – „Might Just Take Your Life“ # 91 US
  • 1977 – „New Live and Rare EP“ #31 UK (včetně nevydané živě verze skladby Black Night)
  • 1978 – „New Live and Rare EP II“ # 45 UK
  • 1980 – „Black Night“ (reissue) # 43 UK
  • 1980 – „New Live and Rare EP III“ # 48 UK (zahrnuje i Smoke on the Water)
  • 1985 – „Knocking at Your Back Door“ # 61 US
  • 1985 – „Perfect Strangers“ # 48 UK
  • 1985 – „Knocking at Your Back Door / Perfect Strangers“ # 68 UK
  • 1988 – „Hush“ (znovu nahráno) # 62 UK
  • 1990 – „King Of Dreams“ # 70 UK
  • 1991 – „Love Conquers All“ # 57 UK
  • 1995 – „Black Night“ # 66 UK (znovuvydaný CD singl)

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Deep Purple
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Deep Purple
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Deep_Purple“