Hlaveň

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 30. 5. 2014, 12:54; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
hlaveň děla pro pobřežní ochranu

Hlaveň (z němčiny často lauf) je část palné zbraně, v níž dochází k přeměně tepelné energie plynů, vzniklých hořením střelivin, na kinetickou energii projektilu.

Obsah

Historie

Hlavně palných zbraní byly vyráběny nejprve v Číně. První zmínky o použití palných zbraní v Evropě jsou ze 14. století. Jejich hlavní byla trubka na jednom konci zaslepená, s drobným otvorem v horní části na konci, pro zapálení střelného prachu uvnitř hlavně.

Materiál

První hlavně byly patrně ze dřeva a bambusu. Pak převládlo železo. taková hlaveň byla ale drahá a nekvalitní. Proto byly pokusy o kvalitnější materiál - damascéncká ocel byla sice kvalitní, ale extrémě drahá. Ruční zbraně jsou již od počátku vybaveny hlavněmi železnými. Pro lafetované zbraně se alternativou stává bronz. Proto se při válečných taženích tavily kostelní zvony. Na přelomu 18. a 19. století Alfred Krupp zvládl techniku výroby hlavní pro děla z oceli. V průběhu 1. světové války se po celý její průběh stále používaly i bronzové dělostřelecké hlavně.

Provedení

U pušek byly hlavně dlouhé až 2 m. V průběhu 19 století se zjištuje, že není potřeba takové délky. Důvodem bylo použití přesnějších projektilů a složitost nabíjení a manipulace s dlouhou sbraní.

Ráže a vývrt

Ráže hlavně je hodnota určující pro jaký průměr projektilu je určena (9 mm, .45, .22 atp.) Dlouhou dobu byly vnitřní stěny hlavně hladké, odtud výraz hladký vývrt. S rozvojem průmyslu a díky zvládnutí přesného soustružení jsou vytvořeny na vnitřní straně hlavně drážky různého počtu ve tvaru mírného závitu tzv. drážkovaný vývrt. Důvodem k této úpravě bylo zpřesnění a stabilizace letu střely. Do projektilu se zaříznou drážky hlavně a v průběhu průchodu hlavní po výstřelu, projektil roztočí (poté má vlastnosti setrvačníku s osou shodnou s osou hlavně). Z důvodu jemných nepřesností při výrobě drážek zanechává každá takto upravená hlaveň na projektilu specifické stopy. Tím se dá se stoprocentní jistotou říci z jaké zbraně byl projektil vypálen (využívané v kriminalistice). U moderních tankových kanónů došlo k návratu hladkých vývrtů. Střely jsou v tomto případě stabilizovány křidélky v jejich zadní části (střely se šípovou stabilizací). Zbraň může mít několik hlavní. Příkladem mohou být rotační kulomety, lovecké pušky, kapesní pistole zvané derringery. Různé tvary hlavní odpovídají účelu. Povrchová úprava hlavně se provádí leptáním, mořením či rytím. Hlaveň může být též opatřena mířidly, tzv. muškou (hrot – vertikální) a hledím (drážka – horizontální).

Ústí hlavně

Ústí hlavně je konec hlavně, kterým opouští vystřelený projektil hlaveň. Pro přesnost střelby je klíčové kvalitní zpracování ústí hlavně, protože se jedná o poslední úsek, kde přichází projektil do kontaktu s hlavní. Kdyby vznikla mezera mezi ústím a projektilem, tak by tudy unikly plyny vzniklé shořením střelného prachu který by svým tlakem mohl odklonit projektil ze zamýšlené dráhy letu. Některé zbraně v minulosti však byly naopak vybavovány ústím ve tvaru trychtýře. Byly to některé zpředu ručně nabíjené osobní zbraně, která se používaly na krátkou vzdálenost. Snížená přesnost byla pak vyvážena snazší a rychlejší možností nabíjení v nepříznivých podmínkách. Oblíbené byly proto u námořníků a jezdectva. Větší rozptyl střeliva mohl být v i výhodný. Při střelbě broky na krátkou vzdálenost účinek střelby připomínal dělostřelbu prováděnou kartáčovými náboji.

Závěr

Většina palných zbraní měla až do 19. století hlaveň z jednoho kusu, na jednom konci pevně uzavřenou. Tyto zbraně se nabíjely zpředu (skrz ústí). V 19. století byly vyvinuty spolehlivé závěry pro většinu druhů palných zbraní. Závěr umožňuje nabíjení zezadu a tím zjednodušení a zrychlení střelby. Další vývoj vedle k výrobě automatických zbraní. Některé hlavně jsou otevřené z obou stran - jsou to hlavně reaktivních zbraní, jako je hlavňový raketomet, bazuka nebo pancéřová pěst.