K prolomení tzv. blokačního ustanovení zákona o půdě musí být kromě dobré víry nabyvatele dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu (TZ62/2018)

Z Multimediaexpo.cz

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Plzni, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel užívá předmětný pozemek v k. ú. Hrzín u Nového Kostela od roku 1991, kdy mu byl pronajat od státu, v dubnu 2009 ho pak odkoupil. V kupní smlouvě prodávající – Pozemkový fond České republiky prohlásil, že v souladu s § 2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost prodávaného pozemku a prodávaný pozemek není vyloučen z převodu podle tohoto zákona. Stěžovateli bylo uzavření kupní smlouvy doporučeno, neboť v opačném případě by byl pozemek prodán jinému zájemci. Následně byla v roce 2003 podána žaloba, kterou se Královská kanonie premonstrátů na Strahově domáhala určení, že vlastníkem předmětného pozemku, který je jejím historickým majetkem, je Česká republika. Okresní soud v Chebu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že Královská kanonie se vlastníkem pozemku v rozhodném období nestala, a i kdyby odvolací, dovolací či Ústavní soud byly opačného názoru, žalobě by nebylo možné vyhovět, neboť je nutné aplikovat judikaturu Ústavního soudu týkající se nabytí v dobré víře od nevlastníka. K odvolání Královské kanonie Krajský soud v Plzni prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že vlastníkem pozemku je Česká republika – Státní pozemkový úřad. Královská kanonie byla dle odvolacího soudu v rozhodném období vlastníkem pozemku a proto pokud stát uzavřel se stěžovatelem kupní smlouvu, stalo se tak v rozporu s blokačním ustanovením (§ 29) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (tzv. zákon o půdě) a z toho důvodu je kupní smlouva absolutně neplatná. Krajský soud rovněž dovodil, že stěžovatel nemohl nabýt předmětný pozemek na základě své dobré víry. Kupní smlouva totiž obsahuje ustanovení, které stanoví, že kupující je srozuměn s tím, že nebude-li prohlášení prodávajícího o tom, že pozemek není vyloučen z převodu, pravdivé, má to za následek neplatnost smlouvy. Za této situace proto nemůže být dle odvolacího soudu upřednostněna dobrá víra kupujícího před restitučním nárokem Královské kanonie. Rozsudek krajského soudu napadli jak stěžovatel, tak i Státní pozemkový úřad dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel se poté obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud, neboť je přesvědčen, že rozhodnutím Nejvyššího soudu a krajského soudu bylo zasaženo do jeho práva na ochranu legitimního očekávání a do principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V posuzované věci spočívá argumentace stěžovatele na otázce posouzení jeho dobré víry. Okresní soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu poměřující kolizi práva vlastnit majetek a práva dobrověrných nabyvatelů ve prospěch dobré víry nabyvatelů s přihlédnutím k užívání pozemku a okolnostem jeho nabytí dospěl k závěru, že žalobě by nebylo možno vyhovět ani za situace, kdy by kupní smlouva státu se stěžovatelem byla neplatná. Okresní soud poukazoval na konkrétní okolnosti věci, tedy skutečnost, že Královská kanonie si nenechala vyznačit poznámku do katastru nemovitostí, že pozemek bude požadován v rámci církevních restitucí, a její vlastnické právo nevyplývalo ani z pozemkových knih, a nešlo z relevantních pramenů zjistit. Státní pozemkový úřad ani stěžovatel tak nemohli mít silnější víru, než v této věci měli. Královská kanonie od roku 1943, kdy pozemek prodala, na něm ničeho nečiní, naproti tomu stěžovatel je soukromý zemědělec, který na pozemku hospodařil v době vydání rozsudku okresního soudu již 24 let, a jeho právo je tak silnější, než právo Královské kanonie, která navíc obdržela v roce 1943 za pozemek kupní cenu (byť částečnou), kterou započítala na škody na pozemku a nevracela z ní původní kupující německé národnosti nic. Ústavní soud považuje tyto úvahy okresního soudu za ústavně souladné a respektující jeho judikaturu.

To však neplatí pro ústavní stížností napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, které trvají na bezpodmínečné absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu rozporu s tzv. blokačním ustanovením zákona o půdě. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu je jedním ze základních atributů právního státu. Nelze považovat za ústavně konformní závěr krajského soudu, že dobrou víru není možné stěžovateli přiznat jen proto, že jiný článek kupní smlouvy relativizuje prohlášení o prověření převoditelnosti ze strany Pozemkového fondu. Takový postup krajského soudu svědčí o mechanickém a formalistickém výkladu práva a ve svém důsledku klade stěžovateli za vinu, že uvěřil prohlášení státního orgánu o tom, že je vše v pořádku a pozemek lze převést. Výše uvedené platí i pro napadené usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud zdůrazňuje, že k prolomení tzv. blokačního ustanovení zákona o půdě nepostačuje pouhá dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany základnímu vlastnickému právu stěžovatele tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s blokačním ustanovením nelze tedy mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové (účastníkem řízení tvrzené) mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby.

Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud a krajský soud pochybily, když při rozhodování dané věci nebraly v úvahu výše uvedené důvody, reflektujících konkrétní okolnosti případu, a neposkytly ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele, tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel závěr soudů, že lze předmětný pozemek považovat za součást původního majetku Královské kanonie, nerozporoval, a proto se Ústavní soud touto otázkou ve svém nálezu nezabýval.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17 je dostupný zde (229 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

Kontakt

Ústavní soud (Brno, 29.5. 2018, TZ 62/2018)
Joštova 8, 660 83 Brno 2
Telefon: (+420) 542162111
Fax: (+420) 542161309, (+420) 542161169
Elektronická podatelna: podani@usoud.cz
Web: http://www.usoud.cz/

Tisková zpráva je součástí Katalogu firem a představuje placené reklamní sdělení.