Komunistická strana Sovětského svazu

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 7. 1. 2014, 20:23; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků) (SDDSR(b), 1912–1918), Komunistická strana Ruska (bolševiků) (KSR(b), 1918–1925), Všesvazová komunistická strana (bolševiků) VKS(b) - 1925–1952) a od XIX. sjezdu KSSS Komunistická strana Sovětského svazu (KSSS, 1952–1991), byla ruská komunistická strana.

Obsah

Vedení a hlavní orgány KSSS

V prvních letech existence ruské komunistické strany, předchůdkyně pozdější KSSS, stál v čele její první předseda a zároveň i její hlavní ideový vůdce Vladimír Iljič Lenin. Svou autokratickou moc však zakládal především na své obrovské autoritě. V bolševickém Rusku však vystupoval z pozice předsedy rady lidových komisařů.

Skutečným nejvyšším stranickým vedením se staly dva výbory:

politické byro (bolševiků) neboli politbyro, které ve svých rukou soustřeďovalo nejvyšší moc (zabývalo se řízením ekonomiky, zahraniční politiky, otázkami obrany a politickým řízením země; V letech 1952 - 1966 bylo nazýváno předsednictvo ÚV;

organizační byro neboli orgbyro, které se zabývalo organizačními otázkami vedení strany, rozmísťování kádrů a obsazování klíčových funkcí; V roce 1952 bylo zrušeno a jeho pravomoci přešly na sekretariát ÚV.

Od počátku dvacátých let začal stále větší úlohu hrát sekretariát ÚV, který se skádal z tajemníků ÚV. Ti řídili samotný aparát ÚV (jednotlivá oddělení a správy). Aparát strany měl realizovat usnesení politbyra a orgbyra. Nejvýznamnějšími částmi stranického aparátu byly: agitačně-propagační oddělení, administrativní oddělení (řídilo KGB a armádu), oddělení stranických orgánů či oddělení s hospodářským zaměřením atd.

Od roku 1922 stál v čele stranického aparátu generální tajemník , který se tak stal na špici mocenského uspořádání sovětského stranicko-státního systému. V ideálním případě se dařilo generálním tajemníkům získat do svých rukou i funkci ze státní správy.

Josif Vissarionovič Stalin - od roku 1922 generální tajemník KSR(b) - VKS(b), po roce 1941 zakládal J. V. Stalin svou mocenskou pozici především na funkci předsedy rady lidových komisařů či od roku 1946 rady ministrů a ve stranickém aparátě se řadil mezi ostatní tajemníky až do své smrti v březnu 1953.

Georgij Maximilianovič Malenkov - Stalinův designovaný nástupce, zprvu řídil stranu jako její tajemník, ale od 14. března 1953 vykonával pouze funkci předsedy rady ministrů; ještě několik měsíců předsedal zasedáním předsednictva strany a byl pokládán za hlavního Stalinova dědice a nástupce;

Nikita Sergejevič Chruščov - po Stalinově smrti se stal jediným ze členů politbyra, který kromě předsednictva ÚV zasedal i v sekretariátu ÚV a tím pádem do svých rukou převzal řízení stranického aparátu. Ostatní přesunuli svou pozornost do resortů v sovětské vládě. V mocenském boji o nástupnictví se tak Chruščov v letech 1953 - 1957 prosadil jako nový vůdce strany a tím i státu. Od září 1953 do října 1964 vykonával funkci prvního tajemníka ÚV, vedle toho v letech 1958 - 1964 zároveň řídil i sovětský kabinet neboli radu ministrů.

Leonid Iljič Brežněv - v říjnovém převratu v roce 1964 společně se svými spojenci sesadil Chruščova. Předsednictvo ÚV se znovu přihlásilo k politice kolektivního vedení a rozdělení funkcí, prvním tajemníkem ÚV se stal L. I. Brežněv. Ten stál v čele strany následujících 18 let, kterých využil k upevňování svých pozic. V roce 1966 se nechal zvolit generálním tajemníkem ÚV. V roce 1977 převzal i on post ve státních orgánech - byl zvolen předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Tuto praktiku spojení funkce generálního tajemníka a oficiální hlavy státu praktikovali i jeho nástupci - Jurij Vladimirovič Andropov (1982 - 1984) a Konstantin Ustinovič Černěnko (1984 - 1985).

Michail Sergejevič Gorbačov - 1985 - 1991 nejprve byl zvolen generálním tajemníkem a v roce 1988 převzal i funkci předsedy prezidia Nejvyššího sovětu, kterou o rok později vyměnil za nově zavedený úřad prezidenta SSSR.

Vznik strany bolševiků

Bolševici vznikli jako neformální menšinová frakce SDDSR na jejím II. sjezdu v roce 1903. Jednalo se o skupinu radikálních revolucionářů uvnitř marxistické sociální demokracie Ruska. Na pražském sjezdu v lednu 1912 se organizačně osamostatnili, přijali název SDDSR(b), ale stále zůstávali formálně součástí jednotné Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Po únorové revoluci v roce 1917 Leninovi stoupenci v srpnu 1917 formálně odešli ze strany a na slučovacím sjezdu s Trockého frakcí založili samostatnou SDDSR(b). Měla 23 600 členů. (Rusko v té době mělo 100 milionů obyvatel.)

Říjnová revoluce

V den Trockého narozenin (7. listopadu 1917) bolševici provedli v Petrohradu revolucii a zmocnili se moci v centrálním Rusku. Ihned začalo revoluční násilí, když Lenin vyzval rolníky, aby si sami zabrali půdu. Většina statků byla vypálena a statkáři zavražděni, někde byl jen statek jako tolerantnější řešení rozebrán do posledního trámu budovy. Rolníci, tj. nejpočetnější část obyvatel Ruska, přestali volit SR a až do kolektivizace (19. února 1918 byl přijat zákon o socializaci půdy) podporovali SDDSR(b). Výsledkem „pozemkové reformy“ byl takový pokles zemědělské výroby, že v Rusku – největším vývozci obilí v Evropě – vypukl v roce 1921 hladomor. Na jeho následky zemřely 3 miliony lidí.

Dne 9. listopadu 1917 byl vydán dekret o tisku, jímž byla zlikvidována svoboda tisku. Během 10 dnů byly zastaveny všechny protistátní noviny. Nastala masová emigrace. Ti, kteří zůstali a měli nějaký majetek, byli vyřazeni z přídělového systému. V rámci „proletarizace buržoazie“ museli prodávat svůj majetek, aby nezemřeli hlady. Dne 12. listopadu 1917 se konaly svobodné volby. Ze 707 mandátů získali SR (socialističtí agrárníci) 410, SDDSR(b) (komunisté) 175, KD (liberálové) 17, SDDSR (sociální demokraté) 16. Lenin vytvořil koaliční vládu SDDSR(b) a levých eserů. Dne 5. prosince 1917 byla zřízena nová tajná policie: Zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (Чрезвычайная комиссия по борбе с контрреволюцией, »чрезвычайка«, чека).

Dne 24. prosince 1917 byly zestátněny všechny podniky. V lednu 1918 byly odborům zabaveny stávkové fondy a zaslány na podporu stávek v „buržoazních zemích“. K první oběti státem organizovaného teroru došlo 7. ledna 1918, kdy námořníci zlynčovali dva bývalé ministry. Formálně byl rudý terror vyhlášen až v září 1918 po údajném atentátu na Lenina. Byli popraveni všichni zatčení členové prozatímní vlády. Zatímco do jeho vyhlášení Čeka popravila 22 vězňů, pak se popravy zvýšily více než 100x, později (ve srovnání s prvním pololetím roku 1918) až 1000x.

Dne 3. března 1918 uzavřela ruská vláda s ústředními mocnostmi brestlitevský mír. Protože levicoví eseři s ním nesouhlasili, museli vládu opustit. Zatímco v roce 1914 pracovalo v Rusku půl milionu úředníků, v roce 1919 jich byly 2 miliony, neboť bolševici starým úředníkům nedůvěřovali a všude nasadili komunistického kontrolora. Obvyklý poměr byl 1 komisař na 2 úředníky, ale na železnici na jednoho úředníka připadal jeden kontrolor.

Od podzimu 1921 byl Lenin kvůli progresivní paralýze trvale vyřazen z politiky. Výsledkem občanské války a zahraniční intervence bylo 8 milionů mrtvých. V roce 1922 měla KSR(b) půl milionu členů. Čeka byla v roce 1922 přejmenována na GPU, v roce 1924 na OGPU. V roce 1935 byl místo něho zřízeno ministerstvo – NKVD, v roce 1941 se z něho vydělilo NKGB, v roce 1946 přejmenované na MGB. Od roku 1954 bylo jako KGB opět mimo vládu.

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Komunistick%C3%A1_strana_Sov%C4%9Btsk%C3%A9ho_svazu“