Luk
Z Multimediaexpo.cz
Luk je střelná zbraň. Skládá se z pružného lučiště, nejčastěji dřevěného, a nepružné tětivy. Střílí se z něj šípy, nejčastěji opět dřevěné, které mohou mít na jednom konci opeření pro vylepšení letových vlastností a na druhém kovový hrot.
Střelba z luku se nazývá lukostřelba.
Obsah |
Historie
Pravěk
Vynález luku a šípu spadá podle vědeckých odhadů do starší doby kamenné, takže stáří luku a šípu je asi 50 000 let.
Podle knihy „První Američan“, která se zabývá vývojem lidstva na americkém kontinentu, jehož počátek se datuje asi 15 tisíc let před naším letopočtem, došlo v Severní Americe k objevu luku a šípu až v 1. tisíciletí př. n. l. Je tedy s podivem, že první „Američané“, kteří přišli přes „vyschlou“ Beringovu úžinu z Asie, si sebou, spolu s jinými zbraněmi, nepřinesli i luk a šípy, když by na „starém kontinentě“ již existovaly 35 tisíc let před jejich migrací. Názory na to, kdy byl luk objeven, se různí a to v řádu desítek tisíc let (50 – 10 tisíc let). Jsou ale také vědecké úvahy, že přechod přes Beringovu úžinu byl možný či nejsnazší i 40 – 20 tisíc let př. n. l.
Jisté ale je, že co paměť sahá, provází luk a šíp lidstvo na jeho dosavadní pouti. Co do významu pro zachování a vývoj lidského rodu, je objev luku a šípu řazen na třetí místo za objev řeči a ohně. Člověk objevil luk pravděpodobně tak, že si všiml síly ohnutého a náhle narovnaného stromku. Usoudil, že spojení dvou konců dřeva napnutím spojujících vláken, na které vhodně přiloží malý oštěp, mu dovolí ho mrštit s větší rychlostí a přesností po zvěři a tak mu zajistí převahu nad ostatními živočichy.
To je jen úvaha, je také možné, že nejprve byla pomůcka na rozdělávání ohně třením ve tvaru luku, ze které bylo náhodně vymrštěno třecí dřívko. Luku také mohl předcházet rybářský prut, kdy došlo náhodně či úmyslně k zaklesnutí háčku za dolní konec prutu a tím k vytvoření typického tvaru luku. Také je otázkou, jestli byl vynalezen dříve luk nebo primitivní smyčec. Lze ale soudit, že první výstřel z luku byl pravděpodobně náhodný. Bylo by zajímavé vědět, jak se tehdejší lidé vynálezu luku opravdu dobrali. To se ale asi nikdy nedovíme. Bylo to ale spíše ve dvou etapách, kdy v první byl z nějakých důvodů vytvořen luk a pak bylo třeba náhodně zjištěno, že se s ním dá něco vymrštit - střílet.
Hlavní význam luku pro prehistorické i pozdější lovce byl v možnosti překonat únikovou vzdálenost plachých zvířat a ta nebezpečná účinně napadat z patřičného odstupu. Šíp nemusel zvíře usmrtit. Stačilo jen, aby bylo možné zraněnou kořist dostihnout a dobít.
K většímu používání a zdokonalování luku došlo o 10 tisíc let později lidmi, kteří přišli pravděpodobně z Asie. V této době se vedle jiných zbraní objevují i pazourkové hroty šípů. Vynález pazourkových hrotů šípů nebyl asi již vynálezem v pravém smyslu toho slova, ale pouze zmenšením hrotů k oštěpům, jejichž výroba byla již zvládnuta dříve.
Pravěcí umělci, jejichž malby a kresby jsou dodnes uchovány v různých jeskyních Skandinávie, Španělska a Francie, dotvrzují skutečnost, že tomu tak bylo. Hlinková malba takového pravěkého umělce v jeskyni Cueva de los Caballos u Albocareru ve Španělsku, nazvaná „Honba na jeleny“, velmi dobře znázorňuje způsob lovu zvěře a vyspělost střelby z luku v té době. Luky dosahovaly délky kolem dvou metrů a časem bylo docíleno v jejich výrobě podle místních podmínek určité dokonalosti. Šípy byly značně dlouhé (asi 1 metr) a špička byla pouze seříznuta. Ve starší době kamenné opatřoval člověk šípy kamennými hroty již všeobecně.
Protože asi nebyly nalezeny šípy vyrobené pouze seříznutím hrotu, což je problém spočívající v omezené trvanlivosti dřeva, neboť se dochovaly zpravidla pouze hroty šípů, je nutné považovat tuto úvahu za spekulaci. Je ale asi pravda, že délka šípu byl značná, neboť první luky byly asi spíš vrhači oštěpů než dalekonosnou střelnou zbraní. To bylo předmětem až dalšího vývoje. Tehdejší lovci nepotřebovali nijak velký dostřel a mimořádnou přesnost zásahu také ne. Svojí kořist ve větším počtu obstoupili, pokud nebyla zahnána do nějaké přírodní pasti a pak jí zasypali kameny, oštěpy či šípy. Je ale paradoxem, že čím byly zbraně dokonalejší, tím více zvířat bylo ušetřeno, neboť jednou z nejúčinějších metod lovu bylo zahnání celého stáda, někdy i pomocí ohně, na okraj skalního útesu, pod nímž všechna zvířata našla smrt, či pošla následkem zranění. Jako potrava lovců byla využita jen malá část takto ulovených zvířat. Tento způsob lovu mohl podle vědců vést až k vyhubení některých druhů zvířat.
Starověk
V době bronzové a později železné představovaly již luky a šípy skutečně mistrovská díla. Bylo to nářadí, které bylo pro člověka rozhodující při opatřování potravy i ve válce. Písemné doklady o používání luku ve starověku tehdy žijícími národy, nacházíme nejvíce v Malé Asii. Je to bývalá Asýrie (asyrská říše byla na vrcholu v letech 858 – 810 př. n.l. - Řím byl v té době na počátku svého vývoje - a byla rozvrácena Médy a Babyloňany r. 606 př. n.l.), Babylónie, Fénicie a i Egypt, kde ve vykopávkách v pyramidách z různých dob, postavených mnoha vládci, nacházíme obrazovým a klínovým písmem do stěn těchto mohyl vytesané záznamy o používání luku. Písemným dokladem o používání luku je i biblický Starý zákon, ve kterém můžeme na mnoha místech číst citáty o luku, o střelbě z luku a o šípech a toulech (toulcích), takže i tato schránka na šípy patří k dávnému vybavení lukostřelců. U některých staroegyptských národů se stal luk posvátným symbolem královské moci, stal se svátostí a byl i zasvěcován božstvu. Faraón Amenhotep II. měl pověst největšího lučištníka všech dob a střílel šípy skrz silné měděné terče z rychle jedoucího vozu. Nejvyšší bůh Asyřanů, pán Slunce a Země, byl zpodobňován jako válečník stojící uprostřed rozzářeného Slunce s lukem v levé ruce. Asyrský král Aššurbanipal (668 – 630/35 př.n.l ) byl velkým lovcem zvěře, kterou lovil ze svého vozíku. Bohyně Ištar byla znázorňována s lukem připraveným ke střelbě, se dvěma šípy u tětivy. Vzadu na rameni má zavěšen toulec. Tuto bohyni uctívali též Babylóňané. Asyrští a babylónští lukostřelci stříleli v plné jízdě z dvoukolových válečných vozů. Šípy ukládali po dvaceti kusech do toulců, zavěšených řemením na rameni. Šípy králů a vojevůdců byly bohatě zdobeny.
Řekové a z počátku i Římané střelbou z luků spíše trpěli a lučištníky si do svých vojsk najímali. Lučištnické oddíly byly však později součástí římských legií. Řekové učinili z lukostřelby velký národní sport a lukostřelba byla jedním z hlavních pořadů olympijských her, pořádaných každé čtyři roky k poctě boha Dia. Okřídlený bůh Cupido (Eros či římský Amor) se podle řeckých bájí a pověstí snaží ranit svým šípem ty, kteří dosud nepoznali lásku a stal se jejím symbolem. Také řecká bohyně lovu Artemis (římská Diana) je znázorňována s lukem v ruce. Orla, který každý den přilétal trápit Promethea, přikovaného ke skále, zabil šíp hrdiny Hérakla. Hrdina trojské války, Achilles, byl zabit zásahem šípu do jediného zranitelného místa na těle – do paty. Další hrdina, král Odysseus, musel obhajovat svojí královskou i manželskou pozici na ostrově Ithaka s lukem v ruce.
O důležitosti luku a šípu v historii lidstva nelze pochybovat a je asi smutnou pravdou, že touto zbraní bylo zabito v průběhu věků víc lidí, než všemi moderními zbraněmi dohromady. Je třeba chápat, že na rozdíl od dneška, kdy je často na lukostřelbu pohlíženo (a bohužel i u nás), jako na cosi exotického, archaického a okrajového, byla v dávných dobách něčím naprosto samozřejmým. Důvod byl prostý: jiná tak účinná střelná zbraň zkrátka té době nebyla…
Skythové, kteří si podmanili celé národy, se stali také jejich učiteli v lukostřelbě. Zařazovali zdatné muže těchto národů do svých vojsk, kde je vyučili i v dokonalé střelbě z luku. Tak podmaněné národy ovládly luk a střelbu z něho a často jej pak použili proti svým podmanitelům. Skythové používali luk ze dřeva, zvířecích šlach a kostí. Tvar luku se velmi podobal tradičním lukům, dosud užívaných v dnešním Mongolsku, Tibetu a Koreji.
Středověk
Vynikající zručnosti ve výrobě a užívání luků dosáhli Turci. Křižáci na svých tehdejších výpravách velmi trpěli tureckou (tehdy saracenskou) zručností ve střelbě lukem. Slavný křižák a anglický král Richard Lví srdce zahynul na zranění šípem (ovšem francouzským a ve Franci). Stejný osud postihl i španělského národního hrdinu jménem Cid, tentokrát to byl šíp maurský (zde dochází k častému omylu, Cidův oddíl nebyl přepaden Maury, ale byl přepaden Basky).
Podobně jako američtí Indiáni objížděli, Turci své nepřátele na hbitých konících a stříleli na ně z krátkých luků. Tyto krátké turecké luky byly slepovány z několika druhů dřev a vyznačovaly se důkladnou ozdobnou prací. Je zajímavé, že sousední národy Turků - africké kmeny - ač měly po staletí styk jak s Řeky, Římany a Turky, nepřevzaly nic z jejich pokroku v lukostřelbě a dodnes požívají luků a šípů, podobajícím se lukům mnohem starším. Luky afrických lukostřelců jsou dodnes vyráběny z ohnutých stromků nebo větví, často bez zářezů pro tětivu, která se zhotovuje z kůže, sušených střívek nebo provázků a připevňuje se pouhým přivázáním. Hroty šípů jsou často napuštěny jedem a tak zabíjejí zvěř nebo nepřátele. Je možné, že právě účinné šípové jedy způsobily, že zdokonalování a technický vývoj luků nebyl považován za tak důležitý. Stačilo přece sebemenší zranění a zbytek práce vykonal jed…
Také severoameričtí Indiáni byli velmi dobrými střelci a výrobci luků. Délka luků byla až dva metry a byly zhotovovány z tisu, hicori, někdy z cedru. Na kratší vzdálenosti byly velmi přesné, neměly však velký dostřel. Je ale zajímavé, že prvotní moderní americká lukostřelba nevznikla na tomto základě, ale byla víceméně importována v roce 1828 z Anglie do Filadelfie. Po nějaký čas obliba lukostřelby jako sportu rostla, ale pak náhle ustala.
V roce 1911 léčil americký lékař Saxton Pope nemocného indiána z kmene Yani, od kterého se později naučil střílet z luku a lovit jím. Jeho kniha „Lov lukem a šípem“ a filmy, které byly o lovu lukem natočeny, vzbudily opět zájem americké veřejnosti o lukostřelbu. Je pravdou, že velká část amerických lukostřelců se věnuje lovu zvěře i dnes.
Luk indiánů z orinockých pralesů je velmi dlouhý – asi 2 metry a stejně tak dlouhé jsou i jeho šípy s otráveným hrotem. Jak je již v poznámce výše uvedeno, objevily se luky a šípy v Severní Americe až v 1. tisíciletí př. n.l. Jejich předchůdcem tam byl jednoduchý vrhač oštěpů či kopí, tzv. atlatl. Tím se vymršťovaly kratší oštěpy a kopí s větší účinností, než kdyby se vrhala běžným způsobem. Na atlatlu, který nemá s lukem po technické stránce nic společného, je ale zajímavé, že vrhací síla nepůsobí v těžišti, ale na konci vrhaného kopí nebo oštěpu. Totéž se děje i u luku, resp. u šípu. Tento či podobný nástroj na vrhání oštěpů je možné také vidět dodnes pod názvem „vumera“ u primitivních australských domorodců.
Ve starém Japonsku zhotovovali luky z bambusových stromků. Zajímavé je provedení těchto tradičních japonských luků, které jsou dlouhé až 2,20 m a horní část mají výrazně delší než část dolní, tj. asi 2/3 : 1/3. Šípy jsou velmi dlouhé a jejich délka se měří od svislé osy těla po délce natažené paže v ose ramen, asi 5 cm přes délku prstů. Střílí se výhradně instinktivně. Střelba (zvaná kjúdó) je také pojímána jako duchovní záležitost. U asijských národů se udržela tradiční lukostřelba až dodnes. Vynikajícími lukostřelci byli Mongolové a Číňané. Dnes je v Mongolsku, Koreji a Tibetu lukostřelba národním sportem. Luky asijských národů jsou 165 – 175 cm dlouhé, mají konce těžce vysílené a zahnuté. Složení listů ramen luků je pozoruhodné. Jsou velmi dovedně složena ze tří materiálů a tvarována. Ve středu listu je bambusová destička, na předku listu jsou napnuty vysušené zvířecí šlachy a na zadní straně je destička z kosti. Luk bývá potažen hadí kůží. Těsně nad ohybem špiček luku jsou umístěny kostěné kobylky pro zachycení a udržení tětivy na středu luku. Luk bývá zdoben ornamenty a pestře barven. Síla luku se pohybuje od 12 do 25 kg. Šípy jsou dlouhé kolem jednoho metru a mají váhu 100 až 120 gramů. Opeřeny jsou celou jednu třetinu délky orlím peřím. Většina asijských národů napíná tětivu pomocí palce, na rozdíl od většiny ostatních národů, které tak činí pomocí tří prstů, což se užívá i v moderní lukostřelbě. Toto napínání tětivy pochopitelně ovlivňuje i přidržování šípu u luku. Proto tradiční lukostřelci asijských národů přikládají šíp na pravou stranu luku, tedy na palec. Mířících znamének se nepoužívá, střílí se výhradně odhadem letu šípu.
Ve středověku až do 16. století kvetlo v Evropě lučištnictví ve velké míře. Vynikajícími výrobci luků byli Sasové. Britové podlehli v rozhodujících bitvách Sasům právě pro výbornou střelbu jejich lučištníků. Luky Sasů byly nevalného vzhledu, zhotoveny z jilmu, ale velmi silné a průbojné na kratší vzdálenosti. Uvádí se, že jméno „Skot“ vzniklo od staroanglického „sciot“, což znamenalo lukostřelec. Anglické luky byly značně dlouhé a původ je přiznáván bojovným Normanům a Vikingům, kteří důraznou střelbou z luků pod vedením svého vojevůdce, Viléma Dobyvatele, rozhodli celou řadu bitev.
Legendárním lučištníkem středověku se stal anglický zbojník Robin Hood, který byl obdivován i svými nepřáteli. Jeho domovem byl Sherwoodský les a přežil v něm krále Jindřicha II., Richarda Lví srdce, Jana Bezzemka a Jindřicha III. V opatství Kirklerském je dosud hrob, na kterém je pravé jméno tohoto zbojníka - Robert, hrabě z Huntingtonu. Podle legendy před svou smrtí vystřelil z okna poslední šíp s přáním, aby byl pohřben tam, kam tento šíp dopadne. Anglický spisovatel Walter Scott popisuje Robinovu zručnost ve střelbě v románu Ivanhoe. Jsou ale také vědecké úvahy o tom, že Robin Hood vůbec neexistoval nebo že se jednalo o několik osob.
Angličané používali luku více než ostatní národy a jejich lučištníci též rozhodli i několik velkých bitev (bitva u Kresčaku). Lukostřelci tehdy plnili úkol jakési „ lukostřelecké přípravy“, tj. měli za cíl co nejvíce rozvrátit šiky nepřítele. Salvám šípů, padajících z výšky se značnou průrazností a často za ochranné štíty, odolal málokdo. Tuto funkci v modernějších dobách převzalo dělostřelectvo.
V Anglii byla také vydána první známá kniha popisující způsob výcviku ve střelbě z luku. Byla vytištěna za vlády Jindřicha VIII. Autor Roger Ashamov byl odměněn roční penzí 10 liber. V této době bylo podle rozkazu panovníka povinností každého občana cvičit se ve střelbě lukem. Ještě v letech, kdy většina evropských zemí používala např. při námořních bitvách, při bojích na kratší vzdálenost, již pistole, bojovali angličtí námořníci luky a šípy.
Cechy lukařů byly ve středověku velmi početné a jejich členové byli pro svou dovednost ve zhotovování luků a šípů ve všech zemích váženými občany.
České země
České území obývaly v pradávnu různé kmeny s různou kulturní úrovní. Mezi tyto kulturní kmeny patřili především Keltové (již v 8.stol. př.n.l. na území dnešního Rakouska), kteří přišli od západu kolem roku 600 př.n.l. Obývali naše kraje až po řeku Drávu. Archeologické nálezy z této doby potvrzují používání luku těmito lidmi řadou nálezů hrotů šípů a pískovcových rovnačů tětiv. Vyráběny byly luky jednoduché, z javorového nebo tisového dřeva. Kromě rovnačů tětiv byly také nalezeny chrániče na ruku z břidlice nebo buližníku. Keltové na našem území žili v dobách největšího rozkvětu i pádu Asyřanů v Malé Asii. Pak je zde značná časová mezera, do které spadá slovanské osídlení našeho území a počátky křesťanství. Luky a šípy se zde ale jistě používaly stále.
Ve středověku se stal luk a šíp nutnou výstrojí vojenských sborů. Byly tvořeny početné lučištnické oddíly, jejichž zdatnost rozhodovala v bitvách. Nejlepší lukostřelci byli vybíráni do královských vojenských oddílů. Za panování krále Karla IV. dostali pražští lukostřelci svoji střelnici pod hradbami u nynější Prašné brány. Kromě Karla IV. holdovali střelbě z luku i Jan Lucemburský (padl v bitvě u Kresčaku, kterou Angličané vyhráli díky lepší střelbě svých lukostřelců), Vladislavové i Rudolf II. Za Karla IV. se stala lukostřelba cvičením pro každého.
Lukostřelci dostávali značnou přímou podporu od samotného Karla IV. i od pražských městských konšelů a celé řady českých a moravských měst. Byly pořádány střelecké soutěže a jejich vyvrcholením byly lukostřelecké slavnosti o letnicích. Lukostřelbě se věnovaly všechny vrstvy obyvatel. Česká a moravská města mezi sebou soutěžila v lukostřelbě. Nejpočetnějším lukostřeleckým sborem byli pražští lučištníci.
Rozvoj a popularita lukostřelby šly tak daleko, že se střílelo po všech pražských zahradách a lukostřelba se stala nebezpečnou zábavou. Proto byly lukostřelcům trvale přiděleny říční ostrovy, aby se předešlo nebezpečí častých zranění. Byla to nynější Štvanice a Střelecký ostrov. Tradici lukostřelby na Střeleckém ostrově udržuje alespoň během zimních tréninků lukostřelecký oddíl SK Start Praha.
Také husité měli početné lučištnické oddíly. V husitských dobách ale již docházelo k současnému používání luků, kuší a počínajících lehčích palných zbraní (hákovnice a píšťaly).
V době pobělohorské (17. stol.) zanikly lučištnické sbory, zmizeli i početní výrobci luků, šípů a toulců, protože třicetiletá válka a jezuitské temno potlačily ušlechtilou myšlenku i branný charakter staročeského lučištnictví takřka do základu. Jedna z posledních zmínek o lukostřelcích je v Jiráskově F. L. Věkovi, kde se vypráví o přehlídce vojska generála Suvorova na Karlínském poli před tažením do Francie, na kterém byly obdivovány útvary Tatarů s luky. V pozdější době pak luk ustoupil úplně kuši a palným zbraním.
Související články
Externí odkazy
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |