Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
(+ do 5. února 2021)
(+ do 4. března 2021)
Řádka 39: Řádka 39:
{{Článek dne/2021/03}}
{{Článek dne/2021/03}}
-
417. článek dne...(do 5. února 2021)
+
417. článek dne...(do 13. února 2021)
 +
 
 +
----
 +
 
 +
{{Článek dne/2021/04}}
 +
 
 +
418. článek dne...(do 24. února 2021)
 +
 
 +
----
 +
 
 +
{{Článek dne/2021/05}}
 +
 
 +
419. článek dne...(do 4. března 2021)
----
----
[[Kategorie:Archiv Multimediaexpo.cz]]
[[Kategorie:Archiv Multimediaexpo.cz]]

Verze z 3. 3. 2021, 12:28

Zde je archiv článků DNE pro rok 2021, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.



Mohelnice – New Town Hall

Mohelnice je město v Olomouckém kraji. Nachází se v úrodné kotlině (Mohelnická brázda) obklopené ze tří světových stran horami (Hrubý Jeseník, Zábřežská vrchovina), kterou protéká řeka Morava.

Dnes je město významné kromě svého průmyslu především jako důležitý dopravní uzel, kde se napojuje silniční trasa z Hradce Králové na již zprovozněný úsek rychlostní silnice R35 směrem na Olomouc a na silnici I/44 směrem na Jeseník a dále do Polska. Koná se zde každoročně také řada kulturních, společenských a sportovních akcí, které příznivě podporují také turistický ruch. Součástí obce je sedm místních částí a Mohelnice je také centrem Svazku obcí mikroregionu Mohelnicka.

První osídlení území dnešní Mohelnice proběhlo již v pravěku před zhruba 8 000 lety, kdy se zde nacházela jedna z osad zemědělců a pastevců dobytka, kteří přišli na území Česka z Blízkého Východu. Pozůstatky těchto osídlení byly objeveny v lokalitě bývalého místního cukrovaru v místech štěrkopískoven. Toto osídlení ale ve 3.–4. století př. n. l. ustoupilo Keltům, kteří zde založili několik osad. Z této doby byly nalezeny železné nástroje, zbraně i šperky, stejně tak jako keramika či vlastní mince. Keltové byli nicméně na přelomu letopočtu vytlačeni z tohoto území vpády Germánů. Ti sami byli přibližně v 9. století nahrazeni Slovany, kteří zde založili dvě větší zemědělská osídlení – kromě Mohelnice i v Moravičanech. K rozvoji osad došlo zejména po roce 1000, kdy se v Olomouci usazují přemyslovská knížata. První písemná zmínka o obci (Mogilnici) pochází z roku 1131. Ve 13. století se jádro osídlení přestěhovalo kvůli pravidelným záplavám a případné lepší obraně na malou vyvýšeninu, tvořící dodnes centrum města. V roce 1275 zde vznikla zřejmě první škola na území severní Moravy, přiřazená k místní faře. Na začátku 14. století postihly Mohelnici dvě morové epidemie, v roce 1322 pak byly u města vybudovány hradby a vodní příkop. Ani ty ale nedokázaly zadržet husitská vojska, která 28. října 1424 město dobyla a vypálila, hradby pobořila a na 700 obyvatel zabila. Hradby i zbytek města byly obnoveny až během 16. století, z této doby je i zachovaná severní brána.

Dva mohelničtí rodáci se v 16. století stali pražskými arcibiskupy – nejprve to byl Antonín Brus a po něm Martin Medek, oba městu finančně přispívali na úhradu dluhů či rozvoj města. Během Třicetileté války bylo město nejprve roku 1623 dobyto protihabsburskými vojsky vedenými Gabrielem Betlenem (město bylo dobyto ještě několikrát a 17. června 1642 také vypáleno) a poté zde vypukla další epidemie moru. V Mohelnici byl také v roce 1680 zadržen a o pět let později v čarodějnickém procesu i upálen Kryštof Alois Lautner, katolický duchovní a ústřední postava románu a filmu Kladivo na čarodějnice. V roce 1713 s příchodem Františka Ulricha z Mimoně začala ve městě výroba sukna, která se brzy stala důležitou součástí místního průmyslu a živila velkou část obyvatelstva.

V polovině 18. století bylo město během válek o rakouské dědictví opět několikrát napadeno a vypleněno. Po konci období bojů došlo k rozvoji města – roku 1775 zde byl otevřen poštovní úřad, v roce 1787 pak byla městská rada nahrazena voleným magistrátem v čele s purkmistrem, roku 1833 spojila město s Olomoucí a Prahou pravidelná dostavníková linka, v letech 1845–1846 ji nahradila železnice a v roce 1848 zde vznikla telegrafní stanice. V 60. letech 19. století byla ve městě vybudována kanalizace a v roce 1874 byla otevřena v Mohelnici první měšťanská škola.

Dne 16. října 1910 se v Mohelnici poprvé rozsvítilo elektrické světlo, elektřinou dodávanou místní elektrárnou. Jako součást tzv. Sudet bylo město s velkou většinou německého obyvatelstva ještě před vypuknutím druhé světové války dne 10. října 1938 obsazeno říšskoněmeckým vojskem. Osvobozeno od německých ozbrojených sil bylo až 9. května 1945 postupující Rudou armádou. Německé obyvatelstvo bylo poté většinou odsunuto, čímž se město částečně vylidnilo a volné domy a byty byly nabídnuty Čechům.

Ve městě je krytý bazén a také otevřené koupaliště v areálu místního autokempu. Kromě toho ve městě funguje několik sportovních oddílů. Kombinace mírně zvlněného terénu i vyšších kopců v okolí je vhodná v zimních měsících k běhu na lyžích a od jara do podzimu k cykloturistice. Mohelnicí také prochází regionální poznávací Čarodějnická cyklotrasa. Na jaře je pak v blízkém lomu u Křemačova pořádána truck-trialová show Extrem Truck Trial, která je největším podobným závodem v České republice a patří také mezi nejtěžší závody tohoto druhu v Evropě.


414. článek dne...(do 22. ledna 2021)



A map showing the location of the Norwegian Sea in the North Atlantic Ocean.

Norské moře, norsky: Norskehavet, je okrajové moře Atlantského oceánu, které bývá někdy řazeno k Severnímu ledovému oceánu. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Moře leží mezi Norskem, Islandem, souostrovím Špicberky a ostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 miliónu km2. Na rozdíl od Severního moře, navazujícího na jihu a Barentsova moře na severovýchodě, není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropy a zemního plynu, pobřežní vody slouží mnoha druhům ryb jako trdliště.

Severoatlantský proud je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o 10 °C vyšší než odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním Grónským mořem je Norské moře místem vzniku severoatlantského podmořského proudu (North Atlantic Deep Water); teplá voda Severoatlantského proudu s vysokou salinitou se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Je rozhodujícím místem pro vznik a udržení termohalinního výměníku světového oceánu.

Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemi – Norskou pánví a Lofotskou pánví. Od Grónského moře je na dně odděleno Mohnovým hřbetem. Před zhruba 8 tisíci lety došlo v Norském moři k obrovskému podmořskému sesuvu, který měl za následek vlnu tsunami na pobřeží Norského a Severního moře.

Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi Grónskem a Skandinávií, severozápadní pánev zabírá Grónské moře. Na severozápadě tvoří jeho hranici linie z Gerpiru, nejvýchodnějšího bodu Islandu, přes faerský ostrov Fugloy na bod, který tvoří 61.  rovnoběžka, a poledník 0°  53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s otevřeným severním Atlantikem. Odtud tvoří hranici až k Norskému pobřeží 61. rovnoběžka. Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od 61. rovnoběžky po Nordkapp. Hranici s Barentsovým mořem tvoří linie z Nordkappu přes Medvědí ostrov k nejjižnějšímu bodu ostrova Západní Špicberky. Svah, který dělí podmořskou pánev od šelfového Barentsova moře, probíhá podél 16. poledníku východní délky k severu mnoho kilometrů jihovýchodně od tradiční hranice. Na severu probíhá hranice ze souostroví Špicberky přes ostrov Jan Mayen zpět k nejvýchodnějšímu bodu Islandu, Gerpiru, a sleduje podmořský práh, který dělí norskou a grónskou podmořskou pánev. Norské moře má rozlohu 1 383 miliónu km2 a objem 2 408 milióny km3,Podmořské prahy a kontinentální svahy oddělují Norské moře od sousedních mořských oblastí. Na jihu leží Severní moře na evropském kontinentáním šelfu, na východě Barentsovo moře na euroasijském kontinentálním šelfu. Na západě tvoří hranici s Atlantikem jižní části skotsko-grónského hřbetu. Hřbet leží v hloubce jen 500 metrů, jen na několika místech dosahuje hloubky 850 metrů. Na severu leží hřbet Jan Mayen a Mohnův hřbet, které se nachází v hloubce 2 000 metrů, některá jejich sedla dosahují hloubky 2 600 metrů.

V Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v severním Atlantiku, částečně v Severním ledovém oceánu. V Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro klima Arktidy a globální mořské proudění. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný Severoatlantický proud, ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný Norský proud. Z jihozápadu přichází arktický Východoislandský proud, což je odnož Grónského proudu. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v hlubinnou vodu Norského moře.

Hydrologie povrchových vod je hlavně ovlivňována vodou ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 sverdrupů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v prostoru Lofotských ostrovů, na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3 ‰. Voda pochází především ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes Biskajský záliv kolem evropského kontinentálního svahu, kde v jižních zeměpisných šířkách výpar vedl k vysoké salinitě vody. V menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop. Voda v příkopu má salinitu 34 ‰ až 35,2 ‰. Množství vody podléhá silným sezónním změnám a v zimě může být dvakrát větší než v létě. Voda Severoatlantického proudu sebou nese velké množství tepla a je příčinou toho, že klima v severní Evropě je mnohem teplejší a přívětivější než ve stejných zeměpisných šířkách na celé planetě. V průlivu mezi Shetlandy a Faerskými ostrovy má voda teplotu 9,5 stupně Celsia, na cestě ke Špicberkům se ochladí na pět stupňů Celsia a svoji energii předá okolnímu prostředí. Odhady vychází z toho, že obsah energie ve vodě proudící z Atlantiku do Norského moře je 250 terawatt.


415. článek dne...(do 27. ledna 2021)



Kobe Bryant (October 2005)

Kobe Bean Bryant (* 23. srpna 1978, † 26. ledna 2020) byl americký profesionální basketbalista, který hrál na pozici menšího křídla, tzv. střílejícího rozehrávače, v týmu Los Angeles Lakers. Je považován za jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob.

Do profesionální ligy NBA se rozhodl vstoupit přímo ze střední školy. V roce 1996 byl vybrán týmem Charlotte Hornets jako 13. volba draftu. V téže sezóně byl vyměněn do Los Angeles Lakers. Poprvé na sebe upozornil v roce 1997 vítězstvím ve smečovací soutěži Slam Dunk Contest. Celkem vyhrál pět titulů NBA. Třikrát se Shaquillem O’Nealem, který v Los Angeles Lakers působil v letech 1996–2004.

Kobe Bryant zemřel ráno 26. ledna 2020 po zřícení své helikoptéry v kalifornském Calabasasu společně s jeho dcerou Giannou a dalšími sedmi lidmi na palubě.

Byl nejmladším ze tři dětí a jediným synem hráče Philadelphia 76ers Joea Bryanta a Pamely Bryantové. Také byl synovcem Johna Coxe, amerického basketbalisty, který se ovšem v NBA příliš neprosadil. Jméno mu dali po slavném steaku Kobe, který je dovážen ze stejnojmenného města v Japonsku. Když bylo Bryantovi šest let, jeho otec ukončil kariéru v NBA a odešel i s rodinou do Itálie, kde začal hrát v nejvyšší italské lize. Pro celou rodinu to mělo zásadní význam a Kobe se zde naučil plynně italsky a španělsky. Vždy na léto odjížděl na letní tábory do USA, kde se učil hrát basketbal. Jeho dědeček mu posílal videa basketbalových utkání, která mohl studovat a podle nich se zdokonalovat. Bryant hrál basketbal od tří let, ale nechybělo mnoho a mohl začít hrát fotbal. Z toho však nakonec sešlo.

Střední škola Lower Merion High School nikdy neměla výjimečné hráče až do jeho příchodu. Po skvělých výsledcích na této škole si ho trenér Philadelphia 76ers pozval na testy. Na těchto testech hrál jeden na jednoho proti Jerrymu Stackhousovi. Po výhře národního titulu v maturitním ročníku se Bryant rozhodl jít ze střední školy přímo do NBA. Toto rozhodnutí udělalo do té doby pouze šest hráčů. V dnešní době je to naprosto běžné...

Ve své první sezoně se dostával na řadu až po Eddiem Jonesovi a Nicku van Exelovi. Bryant se na začátku sezóny stal nejmladším hráčem, který kdy vstoupil do ligy, a v průběhu sezóny se stal i nejmladším hráčem v základu. Při Slam Dunk Contest (soutěž ve smečování) v roce 1997 se umístil na prvním místě.

Ve druhé sezóně se stal nejmladším hráčem v základu v All-Star game. V této sezóně se také přesunul z pozice rozehrávače na pozici křídla. Na začátku třetí sezony při výměně van Exela a Jonese se Bryant přesunul zpět na místo rozehrávače. V této sezóně podepsal šestiletý kontrakt na 70 milionů dolarů. Už v mládí ho experti srovnávali s Michaelem Jordanem a Magicem Johnsonem. Bohužel jeho výsledky v play-off tomu vůbec nenasvědčovaly.

Mizérie s play-off se měla změnit s příchodem trenéra Phila Jacksona. Po letech zlepšování se stal Bryant jedním z předních rozehrávačů. Dostal se do All-Star game i do výběrů NBA. Lakers se náhle staly hlavními favority na zisk titulu. Kaliforňany hnaly především dva důležité aspekty: souhra Bryant-O´Neal a taktika trenéra Jacksona, s níž získal šest titulů s Chicago Bulls. Tyto aspekty se ukázaly jako funkční, a tak přišlo období let 2000–2002, kdy Lakers vyhráli třikrát za sebou titul, čímž vytvořili dobře fungující dynastii.

Po třech letech nadvlády přišly roky, kdy Lakers vycházeli zkrátka. V sezóně 2002–2003 se Bryant znovu dostal do výběrů NBA a Lakers vypadli v druhém kole proti San Antonio Spurs. Další sezónu byl Bryant zatčen za sexuální napadení. To zapříčinilo, že promeškal několik zápasů na začátku. V posledním zápase základní části proti týmu Portland Trail Blazers Bryant proměnil dva koše v poslední sekundě čtvrtiny a díky němu Lakers vyhráli zápas i titul v Pacifické divizi. V playoff, se třemi budoucími členy síně slávy, se Lakers dostali až do finále, kde však podlehli Detroitu Pistons.


416. článek dne...(do 2. února 2021)



Soviet assault troops in the battle

Bitva u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943) nebo Stalingradská bitva představuje společně s Bitvou před Moskvou (1941) a Bitvou u Kurska (1943) nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk na východní frontě. Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála Friedricha Pauluse a připravila Wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. Dodnes se jedná, spolu s bitvou v Kurském oblouku o jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.

V původních německých plánech toto město nebylo žádným významným strategickým cílem. Směrnice č. 45 ze dne 23. července 1942 s kódovým označením Braunschweig nařizovala pokračovat v plánu „MODRÝ“. Přikazovala sedmnácté armádě a první tankové armádě skupiny armád A pronásledovat sovětskou Rudou armádu za velkou zátočinu Donu a za Rostovem je zničit. Šestá armáda, podporovaná čtvrtou tankovou armádou, měla mezitím vyrazit směrem ke  Stalingradu a rozdrtit nepřátelské síly tam soustředěné, obsadit město a zablokovat pozemní komunikace mezi Donem a Volhou.

Tato bitva byla důsledkem německé ofenzívy, která započala po neúspěšném pokusu dobýt Moskvu (duben 1942). Cílem této ofenzívy byla ropná pole na Kavkaze a strategicky a hospodářsky významné pozice na jihu Ruska. Této ofenzívě bezprostředně předcházel sovětský útok poblíž Charkova, kde rudá armáda pod vedením maršála S. K. Timošenka prorazila německou frontu (12. května 1942). Tyto akce byly zastaveny německou ofenzívou, která začala počátkem května útokem na Sevastopol (obsazen 3. července 1942) a kerčský poloostrov.

Hlavní ofenzíva byla zahájena 28. června 1942, kdy němci zaútočili směrem na Voroněž a Kursk, mezi Charkovem a Kurskem prolomili sovětskou obranu a pokračovali směrem ke Stalingradu (dnešní Volgograd). Stalingrad byl původně jediným cílem, ale v průběhu července se Adolf Hitler rozhodl ovládnout i Kavkaz, čímž oslabil 6. armádu (generál Friedrich Paulus), která se nacházela severně od Stalingradu. Dne 12. července vznikl tzv. „stalingradský front“, což byla snaha opevnit Stalingrad. Velením obraných akcí před Stalingradem byl pověřen generál A. I. Jeremenko. Přímo ve městě velel 62. armádě V. I. Čujkov a vrchní velení nad celým válčištěm měl až do začátku protiofenzivy Georgij Žukov.

Dne 24. července padl Rostov do rukou německé 17. armády. První a čtvrtá tanková armáda uskutečnily v následujících šesti dnech průlom východním směrem přes Don a zatímco první armáda postupovala na jih, aby dosáhla Kavkazu, čtvrtá se otočila severovýchodním směrem, aby mohla podpořit Paulusovu 6. armádu při útoku na Stalingrad. Na čele této 6. armády postupoval XIV. tankový sbor generála Weiterscheima. Byl to jediný tankový sbor v sestavě 6. armády a skládal se z 16. tankové divize, 3. a 60. pěší (motorizované) divize. Před touto „obrněnou pěstí“ Rusové ustupovali přes Don jak na sever, tak i na východ ke Stalingradu. Tento ústup byl zamýšlen jako operační. Sovětské velení mělo jasný cíl. Udržet Stalingrad, město Stalinova jména v ohybu Volhy,

Dne 17. června se generálplukovník Friedrich Paulus rozhodl zaútočit. Německá 6. armáda se 8. srpna dostala k „vnější obraně“ Stalingradu. Dne 21. srpna německé jednotky prolomily vnější obranu a překročili Don. Dne 23. srpna se 6. armáda dostala k Volze (severně od Stalingradu), v této fázi se Adolf Hitler, patrně z prestižních důvodů, rozhodl opět posílit 6. armádu. Poté Němci, prakticky na předměstí Stalingradu, narazili na odpor 62. armády generála Čujkova. V této fázi bitvy německá armáda spálila dřevěné předměstské čtvrti, ale nepodařilo se jí dosáhnout výraznějších úspěchů.

Dne 13. září byla sovětská frontová linie šest a v některých místech patnáct kilometrů od Volhy. Držely je divize 62. armády, jež měly k dispozici asi 60 tanků. Během tohoto dne Němci prorazili tuto obranu a podařilo se jim obklíčit jádro obrany: Traktorový závod a továrny Rudá barikáda a Rudý říjen. Němci se snažili zaměřit svoji dělostřeleckou palbu na ústřední přístavište prostor, kam byli každou noc z východního respektive levého břehu přiváženi vojáci a zásoby. Po 14. září se bitva rozpadla do nepřehledných a nelítostných pouličních bojů, které trvaly až do sovětského protiútoku. Během těchto bojů však německá armáda ovládla téměř celý Stalingrad a koncem září se generál Paulus pokusil soustředěným útokem dobýt poslední bašty Stalingradu. K tak velkému manévru na obklíčení celého průmyslového komplexu mu však již nestačily síly...


417. článek dne...(do 13. února 2021)



Jennifer Aniston (February 2015)

Jennifer Joanna Aniston, česky: Jennifer Anistonová, (* 11. února 1969) je americká herečka, producentka a režisérka, držitelka Ceny Emmy a Zlatého glóbu za roli Rachel Greenové v seriálu Přátelé.

Matkou je herečka a modelka Nancy Dowová a otcem herec John Aniston.

Narodila se v Sherman Oaks v Kalifornii. Její otec John Aniston byl původem Řek, rodák z Kréty, zatímco její matka byla z New Yorku. Část jejích předků byla z Itálie, Skotska a Irska. Má dva nevlastní bratry. Jejím kmotrem byl herec Telly Savalas, jeden z otcových nejlepších přátel.

Jako dítě žila jeden rok se svou rodinou v Řecku. Poté se přestěhovali kvůli otcově práci v seriálu Love Of Life do Pensylvánie a do New Yorku. Když jí bylo šest let, začala navštěvovat waldorfskou školu Rudolf Steiner School. V devíti letech se rodiče rozvedli. O dva roky později, kdy stále navštěvovala zmíněnou waldorfskou školu, se rozhodla zapsat se a vystudovat střední školu Fiorella H. LaGuardia na Manhattanu, kde se také stala členkou školní divadelní společnosti. Maturitu složila v roce 1988.

Během roku 1989 pracovala jako servírka. První televizní rolí se stala hlavní role v seriálu Molloy v roce 1990. Zahrála si také v seriálu The Edge. Její úplně první film byl Skřítek.

Po seriálech Molloy, Ferris Bueller a The Edge, se objevila v seriálech Muddling Through, Herman's Head, Quantum Leap a Burke's Law. Vedoucí NBC ji povzbudil v pokračování herecké kariéry a o pár měsíců později dostala nabídku role v novém projektu Přátelé. Jednalo se o sitcom, který se stal jedním z nejúspěšnějších sitcomů v historii televizní zábavy. Producenti herečku původně chtěli na konkurs do role Moniky Gellerové, ale Courteney Coxová byla považována vhodnější pro tuto postavu. Producenti ji tak obsadili do úlohy Rachel Greenové. Díky ní se stala populární a zároveň byla označena za sexuální symbol. V první sérii nosila charakteristický účes, který inspiroval ženy po celém světě, a který se nazýval podle její role Rachel. Zahrála si zde po boku Lisy Kudrowové, Matta LeBlanca, Davida Schwimmera, Matthewa Perryho a Courteney Coxové. Rovněž obdržela nabídku na místo v Saturday Night Live, ale odmítla kvůli seriálu Přátelé.

Seriál Přátelé se vysílal od roku 1994 až do roku 2004. Sitcom byl úspěšný. Obdržela plat 1 milion dolarů za každou epizodu za poslední dvě série. Podle Guinnessovy knihy rekordů se stala (společně s Lisou Kudrowovou a Courteney Coxovou) nejlépe placenou televizní herečkou všech dob s milionem dolarů za každou epizodu pro 9. a 10. sérii. Získala také pět nominací na Cenu Emmy.

V roce 1996 se vrátila k filmu. Zahrála si ve filmu Perfektní záskok, kde se objevila po boku Jay Mohra a Kevina Bacona. Zatímco film přijal samé negativní recenze, výkon Jennifer byl vřele přijat. V roce 1998 získala hlas hlavně u kritiků pro výkon ve filmu Objekt mé touhy, což bylo komediální drama o ženě, která se zamiluje do homosexuála. Hrála hlavní roli s Paulem Ruddem. Rok poté se objevila v kultovním filmu Maléry pana Šikuly. V roce 2002 si zahrála ve filmu Hodná holka mladou pokladní, která podvádí svého manžela.

Úspěšným snímkem se stal film Božský Bruce, kde hrála přítelkyni hlavního hrdiny. Ve filmu si zahrála po boku Jima Carreyho a Morgana Freemana. Roku 2004 skončil sitcom Přátelé a rok později se objevila s dalším filmem Riskni to s Polly. V thrilleru Hra s nevěrou si zahrála s Clivem Owenem a v romantické komedii Co je šeptem... se objevila po boku Kevina Costnera. Její další film Zbožňuju prachy byl představen na festivalu Sundance. Další film Rozchod! měl premiéru 2. června a přes víkend film vydělal přibližně 39 miliónů dolarů. Jako režisérka natočila krátký film s názvem Pokoj 10 s Robin Wrightovou v hlavní roli. Později přiznala, že se nechala inspirovat svou hereckou kolegyní Gwyneth Paltrow, která v roce 2006 natočila také krátký film.

V roce 2006 si zahrála v 1 epizodě v seriálu Studio 30 Rock (získala nominaci na Emmy) a v roce 2007 si zahrála v 1 epizodě v seriálu Dirt.

Trhákem se stal film Marley a já, kde si zahrála po boku Owena Wilsona. Film měl premiéru 25. prosince 2008. V den premiéry film vydělal 14 750 000 dolarů v prodejích lístků. Její další snímek Až tak moc tě nežere, kde si zahrála po boku Bena Afflecka, měl premiéru v roce 2009. Výdělek činil 180 miliónů dolarů. V roce 2010 se objevila po boku Geralda Butlera ve filmu Exmanželka za odměnu. Následoval další film Záměna s Jasonem Batemanem.


418. článek dne...(do 24. února 2021)



Deus Ex: Human Revolution – Director’s Cut

Deus Ex: Human Revolution je kyberpunkové akční RPG vydané studiem Eidos Montreal. Hra vyšla 23. srpna 2011 na PC, Xbox 360PlayStation 3. Dne 22. října 2013 byl vydána výrazně vylepšená verze Director's Cut, která přímo obsahuje stahovatelný obsah (DLC) s názvem The Missing Link. Deus Ex: Human revolution je třetím dílem série Deus Ex.

Děj je zasazen do blízké budoucnosti, a to do roku 2027, což je 25 let před prvním dílem série, hrou Deus Ex. Světu vládnou nadnárodní korporace, které se vymkly kontrole vlád. Hlavním hrdinou hry je Adam Jensen, vedoucí ochranky firmy Sarif Industries. Po napadení sídla této biotechnologické firmy v Detroitu je Adam vážně zraněn, a proto mu jsou nahrazeny části těla vyspělými mechanickými implantáty. Hlavními motivy hry jsou chudoba, špionáž, zajímavé konspirační teorie, přežití lidského pokolení a etika vylepšování těl umělými částmi.

Deus Ex: Human Revolution - Director’s Cut (DXHRDC) nabízí mnoho postupů při řešení úkolů – stealth, hackování nebo užití hrubé síly. Tyto rozdíly v hratelnosti jsou umožněny vylepšováním Adamových implantátů, kterými si hráč vybírá svůj osobitý styl hraní.

Příběh začíná, když Adam Jensen doprovází svou bývalou přítelkyni a přední výzkumnici Megan Reed na konferenci ve Washingtonu, kde má být odhalen nový objev v oboru mechanických implantátů – „augmentací", které již nebudou potřebovat Neuropozyn – látku, která tlumí „syndrom odmítnutí" – děj, při němž lidské tělo implantát prostě odmítne. Jenže dříve než mohou odjet, budova Sarif Industries je napadena neznámou skupinou žoldnéřů zvaných Tyrants. Megan a několik dalších vědců jsou pravděpodobně zabiti a vůdce žoldnéřů, Jaron Namir, vážně zraní Adama a následně ho střelí do lebky. S těmito zraněními je nemožné Adama vyléčit, a proto se CEO Sarif Industries, David Sarif, rozhodne použít technologie augmentací (implantátů), aby zachránil Adamův život.

Šest měsíců od útoku je Adam povolán z nemocenské, aby zasáhl proti extrémistické skupině zaměřené proti augmentacím, Purity First, která drží rukojmí v jedné budově. Uvnitř budovy objeví augmentovaného hackera, který je po příchodu Adama donucen k spáchání sebevraždy. Po získání hackerova nervového čipu Adam se svým spolupracovníkem Pritchardem vystopují signál do skryté základny organizace FEMA, kde žoldnéři Tyrantu přechovávají zbraně. Po konfrontaci Namira musí Adam bojovat s Barrettem, Namirovým stoupencem. Barrett je poražen a dává Adamovi adresu ve městě Hengsha.

Adam spolu s Fariah Malik odletí do tohoto města, aby nalezli Arie van Bruggena, jenž zřejmě hackera ovládal. Adam zjistí, že van Bruggen je hledán ředitelkou společnosti Tai Yong Medical, Zhao Yun Ru, a je ukryt skupinou známou jako Harvesters. Van Bruggen zajistí Adamovi vstup do Tai Yong Medical, kde Adam objeví záznamy o tom, že Megan a ostatní vědci byli uneseni, nikoli zabiti. Také zjistí, že Eliza Cassan, zpravodajka, je zapletena do tohoto únosu tím, že satelity její společnosti rušily signál sledovacích čipů během únosu. Adam se těsně před spuštěním alarmu a spěšným odletem za Elizou do Montrealu dozví, že Zhao spolupracuje s velmi silnou a vlivnou skupinou lidí.

Adam je veden skrz sídlo Eliziny stanice plné vojáků jejím holografickým obrazem až do velkého počítačového centra. Zde objeví pravou Elizu, vyspělou umělou inteligenci vytvořenou stejnou skupinou, se kterou spolupracuje Zhao. Eliza Adamovi ukáže hologram Jarona Namira mluvícího s Iasiasem Sandovalem, pobočníkem Billa Taggarta, otevřeného odpůrce augmentací a klíčovým představitelem Humanity Front, legální protiaugmentační organizace. Eliza následně pomůže Adamovi uprchnout a poradí mu, aby si promluvil s Davidem Sarifem. Během slovní roztržky se Sarifem se Adam dozvídá, že za vším je nechvalně proslulá tajná organizace Ilumináti. Mezitím Pritchard zjistil, že sledovací čipy vědců nejsou vypnuty, ale jen přenastaveny na nižší, hůře zachytitelnou, frekvenci. Později se sledovací čip vědce Vasilije Sevchenka ozve ve městě Hengsha. Adam je po příletu přepaden a musí chránit pilotku Malik v sestřeleném letadle. Adam přepadení přežije a zjistí, že Sevchenko je mrtvý a signál pochází z jeho augmentované ruky, kterou teď užívá Tong, vůdce Harvesterů. Tong ho nasměruje do továrny, kterou vlastní Belltower. Adam se po výbuchu bomby, kterou v továrně nastražil, ukryje v hibernační kóji a lodí uprchne do Singapuru. Mezitím začínají zažívat lidé celého světa výpadky signálu u svých augmentací a jsou tak nuceni k vylepšení softwaru svých čipů. Toto vylepšení má výpadkům signálu zabránit. O pár dní později se Adam probírá v tajném středisku v Singapuru. Adam zde nalezne Megan a zbylé tři vědce a také vypátrá, co plánují Ilumináti a proč zajali vědce. Vytvořili nový biočip, který extrémně zvýší agresivitu augmentovaných lidí. Adam po konfrontaci se Zhao zabije Namira.


419. článek dne...(do 4. března 2021)