Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

Zde je archiv článků DNE pro rok 2018, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.


Jennifer Hawkins v australském Sydney (březen 2013)

Jennifer Hawkins (* 22. prosince 1983) je australská královna krásy, modelka a televizní moderátorka z Newcastlu v Austrálii, která v roce 2004 získala titul Miss Universe.

Hawkins byla opravdu sportovně založená mladá dívka. Je bývalou kapitánkou roztleskávaček pro Newcastle Knights, (rugbyový ligový tým), rovněž pro Hunter Pirates (basketbalový tým) a také pracovala jako modelka. Jako modelka se rovněž zúčastnila soutěže Miss Australia a díky tomu mohla reprezentovat Austrálii na Miss Universe.

Miss Universe se odehrávala v hlavním městě Ekvádoru – Quitu – 1. června 2004. Týden před začátkem soutěže byla Hawkins považována za šestou kandidátku na zisk titulu. Během samotného přenosu se Jennifer stala první Australankou od doby Voni Delfos z roku 1993, která se probojovala do semi-finále. Dostala se do Top 10 po přehlídce dam ve večerních šatech, kdy měla na sobě neobvyklou měděnou róbu. Navrhla ji společnost Bora a stála 25 000 australských dolarů. Po soutěžní disciplíně v plavkách Hawkins dosáhla Top 5 a po interview nakonec celou soutěž vyhrála. Všechny ostatní děvčata v Top 5 byli z Ameriky a Karibiku – Shandi Finnessey z USA (1. vicemiss), Alba Reyes z Portorika (2. vicemiss), Yanina González z Paraguaya (4. místo) a Danielle Jones z Trinidad a Tobaga (5. místo). Hawkins byla první vítězkou z Oceánie od roku 1983, kdy titul získala Lorraine Downes z Nového Zélandu a první Australanka, která soutěž vyhrála od roku 1972, když její předchůdkyní byla Kerry Anne Wells. Hawkins dostala korunu z rukou odcházející královny krásy Amelie Vega z Dominikánské Republiky, ale ještě předtím moderátor večera Billy Bush slavnostně oznámil jméno vítězky a nazval jí "hromem tam z dola".

Spolumajitel soutěže Donald Trump popsal novou hvězdu jako "nejkrásnější Miss Universe, kterou viděl za mnoho, mnoho roků"... Dostala nádhernou perlovou korunu v hodnotě 250 000 USD a také velmi bohatý balíček dárečků. Jennifer Hawkins byla první blondýnka, která po letech získala tento titul. Poslední blond královnou byla Angela Visser z Holandska (1989).

Jako Miss Universe, Hawkins reprezentovala společnost Miss Universe Organization. Její “sesterské“ držitelky titulu byli Shelley Hennig (Miss Teen USA ze státu Louisiana) a Shandi Finnessey (Miss USA ze státu Missouri). Během svého panování Hawkins navštívila Kóreu, Bahamy, Brazílii, Českou republiku, Německo, Řecko, Singapur, Indonésii, Kanadu, Trinidad a Tobago, Kubu, Indii, Ekvádor, Mexiko, Portoriko, absolvovala mnoho cest do Thajska, moderovala Miss Universe 2005 a také pochopitelně navštívila svojí rodnou vlast Austrálii. Součástí výhry bylo roční pobyt v New Yorku v apartmánu na břehu řeky.

Ještě během svého kralování prohlásila, že chce pokračovat v modelingu a stát se televizní moderátorkou.


316. článek dne...(do 16. ledna 2018)


Tokio v kultovním stylu Blade Runner

Blade Runner je slavný sci-fi film režiséra Ridley Scotta z roku 1982.

Blade Runner odehrávající se v Los Angeles v roce 2019 je příběhem osamělého detektiva Ricka Deckarda (Harrison Ford), který dostane od svého bývalého velitele poručíka Bryanta úkol pátrat po replikantech – androidech, kteří pronikli z jim určených pracovních koloniích na jiných planetách na Zem.

Své pátrání začíná návštěvou společnosti Tyrell, která replikanty vyrábí. Setká se s šéfem koncernu a s mladou ženou Rachel (Sean Youngová). Na ní provede zkušebně test, který má odhalit, zda je testovaná osoba replikant nebo člověk. Ke svému překvapení Deckard zjišťuje, že Rachel je pouze pokročilý model replikanta a nikoli živá žena.

Malá skupina replikantů vedená Royem Battym (Rutger Hauer) se mezitím snaží odhalit způsob, jakým překonat základní omezení své existence: čtyřletý život. Snaží se proniknout do společnosti Tyrell, aby se mohli setkat přímo se svým tvůrcem, dr. Tyrellem.

Deckard se replikantům dostává na stopu, ale zároveň se zamilovává do Rachel, což ještě mnohem víc komplikuje jeho vztah k replikantům. Ti se zdají být mnohdy více lidskými než sami lidé. Deckard pochybuje o tom, zda sám není replikantem.

Příběh graduje, Roy Batty proniká k dr. Tyllerovi a zabije ho. Deckard odhalí místo, kde se schovávají poslední dva zbylí replikanti Pris a Roy. Pris umírá a Deckard s Royem svádí dlouhý souboj v rozpadajícím se starém domě. Nakonec zachrání Roy Deckardovi život, vede krátký monolog o rozdílech mezi lidmi a replikanty a nakonec umírá. Deckard s Rachel společně utíkají...

Blade Runner vyniká výpravou, snímáním i použitou hudbou. Futuristické Los Angeles je vykreslené jako temné město, v kterém se mísí různé národnosti a kultury, v kterém prakticky neustále z temného nebe padá déšť. Odkazy k filmu noir, ať už právě výpravou nebo samotnou stavbou příběhu (osamělý detektiv, krásná žena), jsou velmi výrazné. Film sám v mnohém inspiroval mnoho filmů, například: Johnny Mnemonic nebo Pátý element.

Za ústřední téma filmu lze považovat lidskost, o kterou zde bojují jak replikanti, tak sám Deckard. Co znamená být člověkem ve chvíli, kdy replikanti jsou (slovy dr. Tyrella) „víc lidští než člověk sám“, je osou Blade Runnera.

Již od prvního uvedení filmu do kin se mezi fanoušky rozhořela debata, zda je Rick Deckard replikant nebo člověk. Samotný režisér Ridley Scott se k tomuto tématu nevyjádřil 20 let až do roku 2002, kdy v interview prohlásil, že Deckard je replikant. Tomuto tvrzení oponují jak scénárista Hampton Fancher, tak představitel hlavní role Harrison Ford, kteří tvrdí, že Deckard je člověk.

Existuje asi šest různých verzí Blade Runnera, které byly představeny veřejnosti.


317. článek dne...(do 25. ledna 2018)


Alicia Keys (prosinec 2012)

Alicia Keys (* 25. ledna 1981) je americká zpěvačka R&B a soulu, skladatelka, klavíristka, producentka, filantropka a příležitostná herečka a spisovatelka. Alicia je uznávanou umělkyní, která prodala 28 milionů alb a singlů a vyhrála mnoho cen – čtrnáct cen Grammy, jedenáct cen Billboard Music Award a tři ceny American Music Award.

Alicia se narodila irsko-italské matce Terri Augello a jamajskému otci Craigovi Cookovi v newyorském Manhattanu. Terri byla herečka a pomocnice v právnické kanceláři, avšak Alicia vyrůstala v chudém prostředí v tzv. „Hell’s Kitchen“ v jednopokojovém bytě. V roce 1985 se s několika dalšími dívkami dostala příležitost si zahrát malou roličku v jednom díle seriálu The Cosby Show. V sedmi letech začala hrát na klavír a hrála klasiku od Beethovena, Mozarta a jejího oblíbeného Chopina. Ve čtrnácti napsala svou první píseň „Butterflyz“ , kterou později nahrála na své debutové album.

Aliciini rodiče se rozešli, když byla ještě malá a tak ji vychovávala pouze její matka, která ji podporovala v rozvíjení jejího hudebního talentu. V roce 2005 tisk uvedl, že se Alicia se svým otcem pokusila usmířit. Toto však popřela a řekla, že její slova byla špatně podána.

Alicia ve svých šestnácti letech ukončila školu „Professional Performing Arts School“ a i přesto že byla přijata na univerzitu (Columbia University) se stipendiem, rozhodla se, že se bude radši věnovat své hudební kariéře. Podepsala smlouvu na nahrání dema s Jermaine Duprim a jeho nahrávací společností „So So Def“. Napsala a nahrála píseň „Dah Dee Dah (Sexy Thing)“, která se objevila na soundtracku k filmu „Muži v černém“. Toto byla její první profesionální nahrávka, avšak nikdy nebyla vydána jako singl a její smlouva byla rychle ukončena. Alicia se později seznámila s Clivem Davisem, který s ní podepsal smlouvu u „Arista Records“, později však přešla k jeho vlastní nahrávací firmě „J Records“. Nahrála písně „Rock wit U“ a „Rear View Mirror“, které se objevily na soundtracku k filmům „Shaft“ a „Dr. Dolittle 2“. Alicia poté v roce 2001 vydala své debutové album Songs in A Minor.

Tohoto alba se v prvním dni jeho prodeje (5. června 2001) prodalo více jak 50 000 kusů, v prvním týdnu přes 235 000 kusů a celosvětově víc jak 12 milionů kusů. Zajistilo Alicii oblíbenost jak v, tak i mimo USA. Ve své rodné zemi se stala nejprodávanějším nováčkem roku 2001. První singl „Fallin'“ byl šest týdnů na prvním místě hitparády Billboard Hot 100.

Na akci „America: A Tribute To Heroes“ , což byl benefiční koncert uspořádaný kvůli událostem z 11. září 2001, vystoupila Alicia s písní Donnyho Hathawaye „Someday We'll All Be Free“. Další singl „A Woman's Worth“ se dostal do americké top 10. Alicia v roce 2002 získala pět cen Grammy, mezi nimi cenu za nejlepšího nováčka a za píseň roku. 22. října 2002 vyšlo album Remixed & Unplugged in A Minor, reedice alba Songs in A Minor, na kterém bylo osm remixů z Aliciina debutu. Kritika o albu hovořila vesměs pozitivně.


318. článek dne...(do 5. února 2018)


Isla Fisherová je australská herečka a spisovatelka.

Isla Lang Fisher (* 3. února 1976) je australská herečka a spisovatelka.

Narodila se ve městě Maskat v Ománu do rodiny skotských rodičů a vyrůstala v Perthu v Západní Austrálii. Po nějakou dobu žila rodina v Maskatu, protože její otec Brian byl bankéř. Je pojmenovaná po skotském ostrovu Islay a má čtyři bratry. Dětství strávila v Bathgate a když jí bylo šest let, tak se s rodinou přestěhovala do Perthu. Navštěvovala Methodist Ladies' College a hrála hlavní role ve školních divadelních představeních.

Ve svých devíti letech se začala objevovat v australské televizi v reklamách. Poté získala role v populárních dětských seriálech Bay City a Paradise Beach. V osmnácti letech s pomocí své matky publikovala dvě novely pro náctileté s názvy Bewitched a Seduced by Fame. V letech 1994 až 1997 hrála roli Shannon Reed v australském seriálu Home and Away. V roce 1996 za svou roli získala nominaci na Logie Award v kategorii nejpopulárnější herečka. Po svém odchodu ze seriálu se zapsala na L'École Internationale de Théâtre Jacques Lecoq, divadelní a uměleckou školu v Paříži. Byla na turné s Darrenem Dayem v muzikálu Summer Holiday a objevila se v londýnském uvedení hry Così. V roce 2001 byla obsazena jako Kim do německého hororu Bazén.

V roce 2002 si zahrála Mary Jane ve filmu Scooby-Doo. Pro tuto roli musela nosit blonďatou paruku, protože její kolegyně Sarah Michelle Gellar musela mít jen jako jediná v tomto filmu rudé vlasy. Následující rok ztvárnila Kristy v australské komedii The Wannabes. Následně si Isla vybrala amerického agenta. V roce 2005 se objevila po boku Vince Vaughna a Owena Wilsona ve filmu Nesvatbovi, který ji přinesl cenu MTV Movie Award v kategorii průlomový herecký výkon.

V roce 2006 si zahrála Beccu, hosta na manhattanské party, v dramatu Londýn, kde se v hlavních rolích objevili Jessica Bielová, Chris Evans a Jason Statham. V romantické komedii Amorův úlet si zahrála Katie, jejího partnera hrál Jason Biggs. V roce 2007 se objevila v thrilleru Komplic, kde se objevili Joseph Gordon-Levitt a Matthew Goode a ve filmu Pirát silnic s Andym Sambergem. V roce 2008 hrála v romantickém filmu Určitě, možná v hlavních rolích s Ryanem Reynoldsem, Elizabeth Banksovou, Rachel Weiszovou a Abigail Breslinovou a namluvila postavu v animovaném filmu Horton.

Zahrála si hlavní roli ve filmové adaptaci knihy Báječný svět shopaholiků. V tomto filmu si zahrála absolventku vysoké školy, která pracuje jako finanční redaktorka v New Yorku, aby se zbavila své závislosti na nakupování. Film kritika příliš dobře neohodnotila, ale přes první víkend v kinech vydělal film přes 15 milionů dolarů. Fisherová touto rolí získala třetí nominaci na Teen Choice Awards.

Je židovka. Fisherová poprvé potkala britského komediálního herce Sachu Barona Cohena v roce 2002 na večírku v Sydney v Austrálii. Pár se zasnoubil v roce 2004 a vzali se 15. března 2010 v Paříži po osmiletém vztahu poté, co konvertovala k judaismu.


319. článek dne...(do 12. února 2018)


Christina Ricci at the premiere of Speed Racer (2008 Tribeca Festival).

Christina Ricci (* 12. únor 1980) je americká herečka.

Byla nejmladší ze čtyř dětí modelky a právníka. Od svých 8 let žije v New Yorku, kde začala vystupovat v televizních reklamách. V deseti letech uskutečnila svůj filmový debut v roli mladší dcery Cher, ve filmu Mořské víly z roku 1990. Už v jedenácti se úspěšně zapsala do povědomí diváků rolí dívenky Wednesday s věčně morbidním výrazem ve filmu Addamsova rodina a tím se v roce 1991 stala dětskou hvězdou. Následovala role ve filmu Casper z roku 1995, která z ní učinila vyhledávanou dětskou hvězdu. Kritika sice jejími výkony nadšená nebyla, zato u diváků se těšila veliké popularitě. V roce 1998 získala za ztvárnění Dede ve filmu Všichni moji muži (The Opposite of Sex) nominaci na ocenění Zlatý glóbus. Celkem získala přes 14 různých filmových cen. Skvělý výkon podala také v postavě Katriny Van Tassel, která pomáhá mladému konstáblovi (Johnny Depp) vyšetřit sérii vražd v filmu Ospalá díra, který režíroval Tim Burton. Pokračovala úspěšnými a uznávanými rolemi ve filmech Zrůda (2003), Penelope (2006) a V řetězech (Black Snake Moan) (2007). V roce 2006 byla nominována na cenu Emmy za roli v dramatu Grey's Anatomy. V letech 2011–2012 hrála Maggie Ryan v televizní show Pan Am.

Narodila se v Santa Monice (Kalifornia), jako čtvrté a nejmladší dítě Sarah (rozené Murdoch), bývalé Ford Model a realitnímu agentovi Ralfu Ricci, právníkovi a skupinovému terapeutovi. Ke svému původu uvedla: "Proudí ve mně italská krev. Před pěti generacemi si Ital vzal irskou ženu. Já jsem v podstatě skotsko-irského původu."

Rodina se přestěhovala do Montclair (New Jersey), kde navštěvovala Edgemontovu základní školu, Glenfieldovu střední školu a Montclairskou vysokou školu, stejně jako Morristown-Beard School. Po prvním ročníku opustila Professional Children's School v New Yorku. Její sourozenci jsou Rafael (narozen 1971), Dante (narozen 1974), a Pia (narozená 1976). Rodiče žijí odděleně od roku 1993, kdy jí bylo 13 let.

Poté, co natočila několik reklam (od šesti let), dostalo se jí velkého debutu v Mermaids v roli mladší dcery Cher. Jako mladá herečka udělal dojem, takže dostala další práci. Později se objevila ve videu filmového soundtracku písně The Shoop Shoop Song. V následujícím roce již hrála morbidní, předčasně vyspělou Wednesday Addamsovou ve filmové adaptaci Addamsova rodina. Role ji pomohla stát se charakterovou herečkou nekonvenčních rolí, v čemž pokračovala znovu jako Wednesday v pokračování z roku 1993 Addams Family Values, který se stal kasovním trhákem.

Její další projekt, Casper, byl přijat se smíšenými recenzemi, ale byl na osmém místě pokud se týká vydělaných peněz. Dále hrála ve filmu Now and Then, o dospívání čtyř 12 letých dívek a jejich přátelství v letech 1970–1990.


320. článek dne...(do 17. února 2018)


Ester Ledecká (2017)

Ester Ledecká (* 23. března 1995) je česká snowboardistka, věnující se alpským disciplínám, a alpská lyžařka. Na Zimních olympijských hrách 2018 zvítězila v superobřím slalomu žen, jakožto první česká alpská lyžařka, která vyhrála olympijský závod. V Pchjongčchangu se také stala prvním lyžařem v historii, který na olympiádě startuje v lyžařské i snowboardové disciplíně. Ve snowboardingu je dvojnásobnou mistryní světa z paralelního a obřího paralelního slalomu a také vicemistryní světa.

Jejím otcem je zpěvák a skladatel Janek Ledecký a dědem hokejista Jan Klapáč. Starší bratr Jonáš Ledecký působí jako výtvarník. Studuje na pražském gymnáziu v Kodaňské ulici.

V letech 2016 a 2017 vyhrála anketu Král bílé stopy.

Je dvojnásobnou juniorskou mistryní světa ve snowboardingu, neboť na šampionátu v roce 2013 vyhrála závody v paralelním slalomu i paralelním obřím slalomu. V paralelním slalomu patřila v roce 2013 mezi 10 nejlepších žen světa. Ve slovinské Rogle vyhrála dne 18. ledna 2014 poprvé závod Světového poháru.

Na Zimních olympijských hrách 2014 v Soči se Ledecká přestavila ve dvou disciplínách. V paralelním obřím slalomu se umístila na 7. příčce, v paralelním slalomu pak na 6. pozici.

Na MS v akrobatickém lyžovaní a snowboardingu 2015 v paralelním slalomu žen po dobře zajeté jízdě v kvalifikaci, kde po dvou jízdách obsadila konečné 2. místo, úspěšně pokračovala i v dalších kolech. V osmifinále porazila Japonku Tomoku Takeučiovou, ve čtvrtfinále zvítězila nad Jekatěrinou Tuděgeševovou z Ruska, v semifinále porazila rakouskou závodnici Marion Kreinerovou a ve finále po chybě rakouské závodnice Julie Dujmovitsové dojela s velkým náskokem do cíle a získala zlatou medaili. Na MS 2017 získala zlato v paralelním obřím slalomu a stříbro v paralelním slalomu.

V celkovém hodnocení Světového poháru ve snowboardingu v paralelních disciplínách zvítězila v roce 2016 a 2017, získala tedy dva velké křišťálové glóby. Malý křišťálový glóbus vybojovala v roce 2016, když zvítězila v hodnocení závodů paralelního obřího slalomu.

Věnuje se i sjezdovému lyžování, od roku 2016 závodí ve Světovém poháru. Absolvovala také Mistrovství světa 2017, kde bylo dosud jejím nejlepším výsledkem 20. místo v kombinaci. Její olympijský triumf na XXIII. ZOH 2018 v Jižní Koreji v Super-G a 23. místo v obřím slalomu posunul její lyžařskou budoucnost do velmi zajímavých perspektiv. Zlatou medailí ze Super-G se Ledecká postarala o největší úspěch v historii českého sjezdového lyžování. Na olympijských hrách dosud získaly bronzové medaile Olga Charvátová Křížová ve sjezdu v Sarajevu 1984 a Šárka Strachová ve slalomu ve Vancouveru 2010.


321. článek dne...(do 23. února 2018)


Umělecká mozaika s Andy Warholem

Andrew Warhola (* 6. srpna 1928, † 22. února 1987) byl americký malíř, grafik, filmový tvůrce, autor a vůdčí osobnost americké větve pop artu. Svou kariéru zahájil jako ilustrátor reklamních předmětů. Později se stal známý po celém světě. Byl ztvárněn v několika životopisných filmech a byly o něm natočeny dokumentární filmy. V roce 1991 bylo poblíž rodné vesnice jeho rodičů, ve městě Medzilaborce, otevřeno muzeum věnované jeho tvorbě. Další muzeum bylo otevřeno o tři roky později v rodném Pittsburgu.

Narodil se v Pittsburghu rusínským přistěhovalcům, kteří se přistěhovali z Rakousko-Uherské vesničky Miková (dnes severovýchodní Slovensko). Přesné datum jeho narození není zcela jasné. V pramenech lze najít několik údajů, které se vztahují k letům 1928–1931. Warhol koneckonců sám tvrdil, že jeho rodný list z roku 1930 je pouze padělek. Nejčastěji se však jako jeho datum narození uvádí právě 6. srpen 1928. Jeho otec Andrej Varhola pracoval, navzdory četným historkám o jeho pracovním angažmá v uhelných dolech, na stavbách v Pensylvánii, rodina žila na pittsburghské 55. ulici Beelen. Rodina byla řeckokatolického vyznání. Jako dítě se Andy třikrát (poprvé v osmi letech) nervově zhroutil (sydenhamův syndrom), vždy s ročním odstupem. Má dva starší bratry Johna (Jána) a Paula (Pavla).

Jeho umělecký talent se objevil brzy, studoval designový obor na Carnegieho technologickém institutu (Carnegie Institute of Technology) v Pittsburghu. Potkal zde Philipa Pearlsteina, známého amerického malíře expresivních aktů. Ukončením studia získal titul bakalář výtvarného umění (Bachelor of Fine Arts), jemuž na evropských univerzitách zhruba odpovídá hodnost magistra. Po absolutoriu se v roce 1949 přestěhoval do New Yorku a začal úspěšnou kariéru jako ilustrátor časopisů a v reklamě. V pozdější době se u něj projevily jeho homosexuální sklony.

Během 60. let se Warhol vypracoval z tvůrce inzerátů na jednoho z nejproslulejších amerických umělců své doby. Warhol s okruhem svých spolupracovníků definovali základní pojmy dekády 60. let. Začal malovat známé americké produkty jako plechovky Campbellovy polévky od Campbell Soup Company nebo Coca-Coly, stejně jako celebrity typu Marilyn Monroe, Troy Donahue nebo Elizabeth Taylorová. Založil své umělecké studio „The Factory“ („továrna“), v němž se obklopil širokou škálou umělců, spisovatelů, hudebníků a undergroundových celebrit. V srpnu 1962 začal s masovou produkcí sítotisku, snažil se nejen vytvářet umění z masových výrobků, ale i v masovém měřítku. Metoda pryžového razítka mu najednou začala připadat „příliš domácká“. Prohlásil: „Jsem neobyčejně pasivní. Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět.“ Tímto minimalizováním svého pohledu na věc během tvůrčího procesu rozpoutal uměleckou revoluci – jeho práce se velmi rychle staly kontroverzními a populárními.


322. článek dne...(do 9. března 2018)


Projev Miloše Zemana v Evropském parlamentu (2014)

Miloš Zeman (* 28. září 1944) je český politik, ekonom, prognostik a zvolený prezident České republiky. Úřadu se ujal složením slibu dne 8. března 2013.

V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou.

Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI. Na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny.

V přímé volbě prezidenta České republiky v roce 2013 byl zvolen třetím prezidentem České republiky. První kolo vyhrál se ziskem 24,21 % platných hlasů a v rozhodujícím druhém kole porazil ministra zahraničí Karla Schwarzenberga se ziskem 54,80 % platných hlasů. Stal se zároveň historicky prvním prezidentem zvoleným přímou volbou.

V březnu 2017 oznámil, že se o post hlavy státu bude ucházet i pro volební období 2018–2023. Začátkem srpna 2017 manželka Ivana Zemanová oznámila, že už nasbíral potřebných padesát tisíc podpisů, aby mohl znovu kandidovat.

Vystudoval střední ekonomickou školu a Vysokou školu ekonomickou v Praze roku 1969 (řádné studium mu zpočátku nebylo z politických důvodů umožněno). Získal vědeckou hodnost kandidáta ekonomických věd (CSc.). Během Pražského jara (1968) vstoupil do KSČ, ze které byl vyloučen v roce 1970. Pak pracoval jako prognostik v několika organizacích, ze kterých byl vyloučen. Nebo byly celé tyto organizace rozpuštěny.

V srpnu 1989 vyšel jeho článek Prognostika a přestavba v Technickém magazínu, ve kterém na základě vědeckých poznatků kritizoval tehdejší režim. Tento článek byl tehdy nejotevřenějším „oficiálně“ vydaným projevem proti politice komunistické strany. Jeho účinek ještě umocnily provokativní kresby ilustrátora Pavla Matušky.

Během sametové revoluce se aktivně zapojil do činnosti Občanského fóra. Jeho krátký projev na Letenské pláni 25. listopadu 1989, kde srovnával naši životní úroveň s africkými státy, měl obrovský ohlas.

V roce 1990 byl za Občanské fórum kooptován a později ve volbách zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění, kde působil ve funkci předsedy rozpočtového výboru.

Již tehdy spolupracoval s nynější Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD). Vstoupil do ní v roce 1992. Ve funkci předsedy ČSSD působil až do roku 2001 a z jednoho z mnoha politických subjektů udělal během několika let nejprve nejsilnější opoziční a nakonec také vítěznou stranu voleb.


323. článek dne...(do 12. března 2018)


Vystoupení Christiny Grimmie (2014)

Christina Victoria Grimmie (* 12. března 1994, † 10. června 2016) byla americká zpěvačka, která se proslavila svými coververzemi písniček na YouTube, kde se prezentovala pod uživatelským jménem zeldaxlove64 Christina Grimmie.

V roce 2014 se zúčastnila šesté série americké verze soutěže The Voice, kde skončila na třetím místě. Po skončení show s ní její mentor a vlastník společnosti 222 Records Adam Levine podepsal smlouvu. Smlouvu ji také nabídl rapper Lil Wayne, vlastník Young Money Entertainment.

Dne 10. června 2016 byla po koncertě na Floridě, při rozdávání autogramů, třikrát postřelena útočníkem Kevinem Jamesem Loiblem, který se poté sám zastřelil. Okamžitě byla převezena do nemocnice, kde brzy zemřela. Útočníkův motiv nebyl nikdy znám.

Narodila se na jihu New Jersey, kde také vyrůstala. Její předci byli italského a rumunského původu. Její otec si všiml jejího talentu v šesti letech. V deseti letech začala hrát na piáno. Od roku 2010 se učila doma. Měla jednoho staršího bratra.

Už v sedmnácti letech (14. června 2011) vydala své první album s názvem Find me. Neměla smlouvu s žádnou nahrávací společností. Její dynamická tvorba zahrnovala elementy popu, techna a rocku.

V patnácti letech vložila své první video na YouTube. První skladbu, kterou nahrála, byla coververze písničky od Hannah Montany "Don't Wanna Be Torn". Popularita však přišla až s přezpíváním písničky "Party In The USA" od Miley Cyrusové. Její coververze písničky "Just a Dream" od Nellyho, kterou nazpívala s youtuberem Samem Tsuim, má přes 121 milionů zhlédnutí. Celkově měla 375 milionů zhlédnutí a přes 3 miliony odběratelů.

V roce 2011 vystoupila na charitativním koncertu UNICEF a také poskytla své vokály na turné Selena Gomez & the Scene. V roce 2011 byla účinkujícím první DigiTour. Zpívala na koncertech Seleny Gomez, Allstar Weekend a Jonas Brothers.

Dne 14. června 2011 vydala EP nazvané Find Me. Její debutový singl "Advice" byl vydán 11. července a její hudební video bylo vydáno 19. července. Vystoupila v show Ellen DeGeneresové s youtuberem Tylerem Wardem s coververzí "How to Love" od Lil Wayneho. Dne 20. listopadu 2011 vystoupila na před-show předávání cen AMA. V prosinci 2011 se objevila v Disney Channel seriálu So Random!.

V lednu 2011 se přestěhovala do Los Angeles a podepsala smlouvu s Creative Artist Agency, kteří podepsali smlouvu s Chrisem Brownem a Christinou Aguilerou.


324. článek dne...(do 22. března 2018)


Reese Witherspoon na udílení Oscarů (2016).

Reese Witherspoon (* 22. března 1976) je americká herečka a filmová producentka, která se také zabývá charitativními projekty. Hereckou kariéru zahájila již v dětství, její první velká role byla ve filmu V měsíčním svitu. Postupem času získávala lepší postavy, první větší příležitost přišla ve filmu Pravá blondýnka. Neméně úspěšné bylo i jeho pokračování. V roce 2005 obsadila roli June Carterové ve snímku Walk the Line, která ji přinesla i cenu Oscara za nejlepší herečku v hlavní roli. Mezi její další známé filmy patří například Odvlečen, Penelope a Voda pro slony, Tohle je válka!, Divočina.

Její první manžel byl Ryan Phillippe. S ním má dvě děti, jednu dceru a syna. Rozvod přišel v roce 2006, roku 2011 se podruhé vdala za agenta Jima Totha. Vlastní také produkční společnost Type A Films.

Počátkem prosince 2010 obdržela svoji hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

V sedmi letech se díky rodinnému příteli dostala do reklamy na jedno nashvillské květinářství. Podpora rodičů i touha stát se herečkou ji zavedla k vystupování v Ten-State Talent Fair, kde se umístila na prvním místě. Vystudovala střední školu v Harding Academy a také nějakou dobu byla na dívčí škole Harpet Hall School v Nashvillu, kde dělala roztleskávačku. Jeden rok navštěvovala anglickou literaturu na Stanfordově univerzitě, poté odešla a začala se více věnovat herecké kariéře.

První film v tomto století byl Americké psycho režisérky Mary Harron, kde si po boku Christiana Bala zahrála postavu Evelyn Williams. Následoval film Malý Nicky a o rok později první díl Pravé blondýnky, kde ztvárnila hlavní roli studentky práv Elle Woodsové, na pohled klasické blondýnky, avšak chytré a vstřícné ke všem životním situacím. Za tuto roli byla nominována na Zlatý glóbus za nejlepší herečku v hlavní roli. Po boku Colina Firtha a Ruperta Everetta si zahrála ve filmu Jak je důležité míti Filipa. Tento film byl kladně přijat a získala za něj nominaci za nejlepší herečku.

Další postavou byla Melanie Smooter ve filmu Andyho Tenanta Holka na roztrhání. V roce 2003 se dočkal snímek Pravá blondýnka pokračování, tentokrát v podání režiséra Charlese Hermana-Wurmfelda. Její herecká kariéra se ubírala stále lepším směrem. Kromě snímku Jarmark marnosti to silně potvrzuje film Walk the Line režiséra Jamese Mangolda. S Joaquinem Phoenixem ztvárnila roli June Carter, jež ji vynesla Oscara, cenu BAFTA a Zlatý glóbus za nejlepší herečku v hlavní roli. Za nejlepšího herce v hlavní roli byl nominován na Oscara i Joaquin Phoenix, v téže kategorii si odnesl cenu Zlatý glóbus.

V roce 2011 získala roli ve filmové adaptaci novely Voda pro slony, ve které si zahrála po boku Roberta Pattinsona a Christophera Waltze. Po boku Chrise Pina a Toma Hardyho si zahrála v akčním-romantickém filmu Tohle je válka!. V roce 2012 si zahrála ve filmu Jeffa Nicholse Mud. Film měl premiéru na Filmovém festivalu v Cannes. O rok později si zahrála pouze ve filmu Devil's Knot. 3. října 2014 měl premiéru film The Good Lie.


325. článek dne...(do 27. března 2018)


Poslední okamžik...vytvořený počítačem

Letecké neštěstí na ostrově Tenerife se událo 27. března 1977 v podvečer uprostřed runwaye na bývalém vojenském letišti Los Rodeos v horách na ostrově Tenerife.

Vinou celé řady nešťastných náhod, nedorozumění a neukázněnosti pilotů zemřelo 583 lidí. Šlo o největší leteckou katastrofu v dějinách, nepočítáme-li teroristické útoky 11. září 2001.

Boeing 747-121 "Clipper Victor" společnosti Pan Am mířil coby letecký speciál z Los Angeles do Las Palmas na ostrově Gran Canaria. Šlo o první Boeing této letecké společnosti. Na palubě měl 380 cestujících a 16 členů posádky. Většina cestujících byla starších než 55 let a z ostrova Gran Canaria měli vyplout výletní lodí na okružní cestu po Středozemním moři. Během krátkého mezipřistání v New Yorku přistoupilo na palubu několik dalších cestujících a vyměnila se posádka. Letadlo dále pilotovali kapitán Victor Grubbs a první důstojník Robert Bragg. Palubním inženýrem byl George Warns.

Letoun Boeing 747-206B "The Rhine" nizozemské společnosti KLM (235 cestujících, 14 členů posádky) na pravidelné lince letěl z Amsterdamu též na letiště v Las Palmas. V Las Palmas měl natankovat, nabrat cestující vracející se z dovolené a odletět zpět do Amsterdamu. Z Amsterdamu v něm cestovalo 235 cestujících, většinou mladých rodin s dětmi. Letadlo pilotoval kapitán Jacob Veldhuyzen van Zanten, tehdy jeden z nejlepších pilotů společnosti, letecký instruktor a tvář reklamní kampaně KLM. Letáky s jeho fotografií se nacházely mezi propagačními materiály pro cestující. Kopilotem byl dvaatřicetiletý Klaas Meurs, který se pro létání se 747 kvalifikoval teprve dva měsíce předtím. Palubním inženýrem letadla KLM byl Willem Schreuder.

Letoun PanAm přistál jako pátý a poslední odkloněný let v pořadí. Na letišti s jedinou ranvejí se v tu chvíli ocitlo nečekané množství letadel. Běžný provoz na letišti byl cca stejný jako na Las Palmas a Přistávaly na něm sice běžně i Boeingy 747, ale s tím rozdílem, že Los Rodeos sloužilo převážně pro lety mezi ostrovy. V neděli byli ve věží jen dva dispečeři a na takový nápor nebyl nikdo připraven.

Letiště nebylo schopné zajistit pro takové množství cestujících odpovídající zázemí ani jídlo. Posádky čekaly v letadlech na přeplněné pojezdové dráze. Cestující z letounu KLM vystoupili a čekali na letišti, posádka ale je po dvaceti minutách zavolala zpět do letadel. Letoun KLM stál jako první v řadě před vjezdem na runway a patrně by odstartoval jako první. Cestujícím z letadla PanAm, které dorazilo jako poslední, nebyl vůbec povolen vstup na přeplněné letiště a museli počkat v letadle. Posádka otevřela kokpit a povolila cestujícím jít se podívat dovnitř a povídat si s piloty.

Posádku Boeingu KLM navíc tlačil čas, protože podle nových předpisů KLM, které stanovovaly posádkám maximální počet hodin bez odpočinku, by v případě velkého zpoždění musel být let odložen, dokud nedorazí z Nizozemí čerstvá posádka. Bylo by potřeba zajistit cestujícím a posádce přenocování v hotelu. To by stálo hodně peněz...


326. článek dne...(do 9. dubna 2018)


Jean-Paul Belmondo v roce 2011

Jean-Paul Belmondo (* 9. dubna 1933), v rodné Francii přezdívaný jako Bébel, je velmi známý francouzský herec. Jako syn věhlasného francouzského sochaře Paula Belmonda studoval na CNSAD. Ve studiích se mu sice příliš nedařilo, ale objevil v sobě vášeň pro box a fotbal. Po několika menších divadelních představeních se v roce 1957 si zahrál ve svém televizním debutu Pěšky, na koni a vozem (1957), avšak scény, ve kterých se měl objevit, byly z filmu vystřiženy ještě před jeho uvedením.

Jeho zlomovou rolí byla postava Michela Poiccarda alias Laszla Kovacse ve filmu U konce s dechem (À bout de souffle; 1960) Jeana Luca Godarda z roku 1960, která jej učinila hlavním představitelem francouzské Nové vlny. Dále si zahrál například v kriminálním příběhu Práskač (Le Doulos; 1963). Rolí Adriena Dufourqueta ve filmu Muž z Ria (L´homme de Rio; 1964) se začal přeorientovávat na komerční produkce, především komedie a akční filmy. Do poloviny osmdesátých let byly pro Belmonda typické buď role neodolatelných a šviháckých dobrodruhů nebo o něco cyničtějších hrdinů. Do roku 1986 byl jednou z hlavních kasovních francouzských hvězd.

S postupujícím věkem začínal dávat přednost divadelním prknům, kde se setkával s velkým úspěchem. Po vzoru Alaina Delona založil Belmondo svou vlastní produkční společnost Cerito, nazvanou podle dívčího jména jeho babičky. V roce 1989 byl Belmondo za svůj výkon v komediálním dramatu Cesta zhýčkaného dítěte (Itinéraire d'un enfant gâté; 1988) oceněn prestižním Cesarem. Je také držitelem Řádu čestné legie, nejvyššího francouzského státního vyznamenání udělovaného za vojenský, kulturní, vědecký nebo společenský přínos Francii.

Belmondo je podruhé ženatý a je otcem tří dětí. Se svojí první ženou Elodií Constantin se oženil 4. prosince 1953 a měli spolu dcery Patricii (zemřela 1994 při požáru) a Florence a syna Paula. Manželství skončilo v roce 1965 rozvodem. Poté měl Belmondo vztah se svými hereckými kolegyněmi Ursulou Andress a Laurou Antonelli. Znovu se však oženil až v roce 2002. Jeho v pořadí druhá manželka Natty Belmondo mu v roce 2003 porodila další dceru. Žádné z jeho dětí se nevydalo na hereckou dráhu, ačkoliv syn Paul se objevil v epizodní roli ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte.


327. článek dne...(do 25. dubna 2018)


Památník genocidy v Jerevanu

Arménská genocida je souhrnné označení pro vyvražďování přibližně 1,5 milionu Arménů Turky během let 1915 a 1918. Podle některých názorů jde o první jednoznačnou historicky zaznamenanou genocidu v dějinách.

Začátek genocidy je každoročně připomínán 24. dubna.

Berlínskou smlouvou z roku 1878 se stala Arménie součástí evropských zájmů a záminkou pro humanitární intervenci. Turecký sultán Abdülhamid II. se z obavy ze ztráty vlivu nad tímto územím rozhodl pohrozit evropským mocnostem a Arménům tím, že jich v letech 1894–1896 cca 80 000 až 300 000 nechal vyvraždit (tzv. „arménské řeže“). Tím v podstatě začala série genocid. Arménská odbojová hnutí začala sílit, ale nenávist Osmanských Turků rovněž. V roce 1909 se odehrál další masakr v Kilikii. Zabito bylo 30 000 Arménů. Iniciátorem byla turecká strana Jednota a pokrok (tzv. mladoturci).

V roce 1912 vypukla první balkánská válka, která skončila porážkou Osmanské říše, při níž přišla o 85 % evropského území. Mnozí z obyvatel říše viděli porážku jako „Alláhův trest společnosti, která neuměla držet pospolu.“ Turecké národní hnutí postupně začalo spatřovat v Anatolii své poslední útočiště. S tím, že arménská populace vytvořila v této oblasti významnou menšinu, samozřejmě museli ve svých plánech počítat i Tři pašové, kteří nakonec arménskou genocidu uskutečnili.

Významným důsledkem balkánských válek bylo masové vyhnání muslimů z Balkánu. Ve skutečnosti byli již od poloviny 19. století v důsledku rusko-tureckých válek a balkánských konfliktů vyhoštěni nebo jinak přinuceni k odchodu z Kavkazu a Balkánu stovky tisíc muslimů, včetně Turků, Čerkesů a Čečenců. Muslimská společnost v říši byla tímto přílivem uprchlíků rozlícena. Až 850 000 z těchto uprchlíků se usadilo v oblastech, kam již v letech 1878–1904 přišli a usadili se Arménci. Uprchlíci nelibě nesli status jejich poměrně dobře zajištěných sousedů a, jak poznamenal historik Taner Akçam i další, tito uprchlíci později sehráli při vraždění Arménů a zabírání jejich majetku během genocidy klíčovou roli.

V listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války. Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“) začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly (čete). Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště nebo je zaživa upálili...


328. článek dne...(do 11. května 2018)


Bob Marley (Dublin, 1980)

Bob Marley (* 6. února 1945, † 11. května 1981) byl jamajský zpěvák, skladatel a kytarista, spoluzakladatel a významný představitel reggae.

Narodil se v Rhoden Hall, farnosti sv. Anny na Jamajce. Jeho otec Norval Marley byl důstojníkem anglické armády a jeho matka Cedalle pocházela z Jamajky. Krátce po jeho narození je ovšem jeho otec opustil. Protože vyrůstal mezi černochy, velmi trpěl skutečností, že v něm koluje bělošská krev. Když mu bylo deset let, odstěhoval se s matkou do Kingstonu do ghetta Trench Town. Mezi pravidla tohoto ghetta patřila skutečnost nevlastnit žádný majetek, všechno patřilo všem, ať jde už o hrnce na vaření, marihuanu nebo střechu nad hlavou.

V šestnácti letech začal profesionálně zpívat. O rok později v triu s kamarády Bunnym Livingstonem (Bunny Wailer) a Peterem McIntoshem (Peter Tosh) pod názvem Teenagers (později též Wailin' Rueboys) nahrávali ve studiu Leslieho Konga svůj první singl Judge not. V roce 1965 pod názvem Wailers podepsali smlouvu s vydavatelstvím Island, kde vydali několik dalších singlů. V roce 1966 se oženil s Ritou Andersonovou a společně odjeli do USA, kde Bob nevydržel ani jeden rok. Když se vrátil na svou milovanou Jamajku, založil vlastní vydavatelství – Wailin' Soul. V roce 1969 se v základech změnil Bobův život, neboť on a celá kapela přijali rastafariánskou víru. Wailers vydavali dál a v rytmu reggae, k němuž se přes ska začátky dopracovali, se hýbal celý svět. Rok 1974 se stal rokem, kdy z kapely odešel Peter Tosh i Bunny Livingstone a on byl donucen postavit nové Wailers (nyní přejmenované na Bob Marley & Wailers) včetně ženského pěveckého tria s Ritou v čele. Díky úspěchu s albem Natty dread se z něj stala hvězda celosvětového formátu.

Když se v roce 1978 zranil při fotbalu, lékaři u něj zjistili zhoubné rakovinné bujení (patrně po otci zdědil predispozice k rakovině kůže, která je jinak u lidí černé pleti velice výjimečná). Byla mu nabídnuta operace, kterou odmítl, protože rastafariánská víra neuznávala „zásahy do lidského těla“. Bez ohledu na horšící se zdravotní stav stále koncertoval. V New Yorku vyprodal obrovskou Madison Square Garden. Na oslavu koncertního tažení vydal dvojalbum Babylon by bus, jenž je jednou z nejlepších živých nahrávek celé historie populární hudby.

Poslední vystoupení se odehrálo 23. září 1980 v Pittsburghu v rámci Uprising tour. Poslední píseň dozpíval s vypětím sil. Když se konečně rozhodl s nemocí bojovat a podstoupil radikální chemoterapii, při níž přišel o osm let nestříhané dredy, bylo už příliš pozdě. Při kondičním běhu v newyorkském Central parku v roce 1980 zkolaboval. Rakovina se rozšířila do jeho mozku, jater i plic. Zemřel 11. května 1981 v nemocnici v Miami na Floridě, jeho poslední slova patřila jeho synovi Ziggymu "Za peníze život nekoupíš".


329. článek dne...(do 25. května 2018)


Rubens Barrichello (Formula One 2010, Malaysian GP)

Rubens Gonçalves Barrichello (* 23. květen 1972) je brazilský jezdec Formule 1 s italskými kořeny.

Barrichello je známý jako stájový kolega Michaela Schumachera v letech 2000–2005. Po ukončení Schumacherovy kariéry na konci roku 2006, se stal Rubens nejzkušenějším jezdcem ve F1. Barrichello obdivoval Ayrtona Sennu, který ho považoval za jakéhosi svého žáka. V sezóně 2008 je Rubens jediným jezdcem, který se se Sennou setkal na trati, a je tak jakousi poslední vzpomínkou na něj na trati.

V současné době je Rubens Barrichello pátým jezdcem v celé historii v počtu získaných bodů.

Barrichello byl v mládí velice talentovaným jezdcem, vyhrál pětkrát titul na motokárách v Brazílii, poté přešel do Evropy do série Formule Lotus v roce 1990. Hned v prvním roce tuto sérii vyhrál a pro příští rok zaujal místo v Britské Formuli 3, kde porazil mladého Brita, Davida Coultharda. Rubens se svezl ve F1 velice brzy, už v 19 letech, nejprve ale ještě odjezdil sérii Formule 3000. Tady sice titul nezískal, vybojoval ale solidní třetí místo, a pro rok 1993 se spojil s týmem Jordan, jezdícím ve Formuli 1.

Rubens měl efektivní start do F1. Ve svém třetím závodě, Grand Prix Evropy 1993, startoval ze dvanáctého místa za deštivých podmínek, ale už po prvním kole byl čtvrtý. Chvíli jel dokonce druhý, pak třetí, nakonec ale nedojel po problémech s palivem. Po celou sezónu ale měl vůz velké problémy, a Rubens dokončil jen 6 závodů z 16. Svým pátým místem z okruhu Suzuka, za které bral 2 body ale porazil své zkušenější týmové kolegy, včetně Eddieho Irvina. V Grand Prix Francie 1993 měl ale příležitost k prvním bodům, ale v posledním kole je ztratil a bodoval Michael Andretti.

Rok 1994 začal slibným čtvrtým místem v Grand Prix Brazílie a prvními stupni vítězů na okruhu Aida. Po prvních dvou závodech byl druhý v bodování. Ale pak přišlo osudné San Marino, a těžká nehoda Rubense, ve které málem přišel o život. O 2 dny později zemřel jeho učitel Ayrton Senna. I přes tyto tragické události se Rubens nevzdal a pokračoval dále, zajel pole position na okruhu Spa-Francorchamps. V té době byl nejmladším jezdcem, který stanul na pole position. Celkově skončil na skvělém 6. místě a porazil mnoho zvučných jmen.

Podobný rok s týmem Jordan byl i v sezóně 1995, kde Rubens stanul v Grand Prix Kanady na druhém místě. Na konci sezóny byl celkově jedenáctý.

Pro rok 1996 se s příchodem motorů Peugeot čekalo zlepšení. Do týmu také přišel významný sponzor. První závod nezačal špatně, Rubens bojoval celkem vysoko, ale pak ho auto zradilo a musel odstoupit. Přes očekávání ale Jordan nebyl schopen vyhrát závod. Celkově skončil v bodování osmý. Barrichellův vztah s šéfem týmu Eddiem Jordanem se pomalu zhoršoval a na konci sezóny odešel do jiného týmu...


330. článek dne...(do 30. května 2018)


Iannis Xenakis v roce 1975

Iannis Xenakis (* 29. května 1922, † 4. února 2001) byl rumunsko–řecký avantgardní skladatel vážné hudby 20. století a architekt, narozený v Rumunsku a působící většinu života ve Francii.

Je považován za jednoho z průkopníků elektronické a počítačové hudby. Nejvýznamnějším skladatelovým přínosem je rozvoj zvukových možností hudby v rámci jeho konceptu matematické aplikace, identického přenosu nebo transkripce konkrétní umělecké výpovědi do jakéhokoliv jiného druhu umění. Na samém počátku svých aktivit neměl Xenakis za sebou žádnou oficiální hudební studium, hudba mu byla pouhým „hobby“. Díky příležitostným setkáním se však jeho prvními učiteli stali osobnosti, jako Arthur Honegger, Darius Milhaud a Olivier Messiaen, kteří ho - i když zcela neformálně - přiměli k důslednějšímu studiu skladby, harmonie a dalších oblastí hudební fenomenologie. Díky jejich vlivu posléze korigoval své rané práce, přesto však po celý život dával přednost vlastním postupům.

Během svého působení v Le Corbusierově ateliéru skládá Xenakis ve svých 32 letech své první velké hudební dílo „Metastasis“ (1954). Tato skladba pro smyčce a zvukové efekty se posléze stává inspirací pro novou hudební generaci, pracující s artificiálními zvukovými strukturami. Skladba vznikla v souvislosti s Xenakisovou prací architekta na designu pavilonu firmy Phillips pro světovou výstavu v Bruselu. Dílo Xenakise-skladatele inspirovalo Xenakise-architekta k vytvoření paralely jeho struktury v hyperbolickém tvaru i materiálu, ze kterého byl pavilon postaven. Zajímavou skutečností, která se váže ke společné historii vzniku skladby i stavby je fakt, že v pavilonu měla premiéru skladba Poème Électronique, jejímž autorem je Edgard Varèse, kterého lze považovat za přímého předchůdce a nepochybně i za významného inspirátora Xenakisova způsobu tvorby.

Pro Xenakise jsou typické skladby pro velké množství nástrojů. Hráči jsou rozptýleni mezi posluchači a součástí struktury skladby jsou ambietní zvuky, sice sofistikované, přesto však ve své podstatě náhodné. Používá k tomu účelu jak vlastní lidskou masu, tak i artificiální zvuky nejrůznějšího původu. Na přelomu padesátých a šedesátých let komponuje i výhradně s užitím zvuků artificiálních a elektronických, kdy zdrojem finálního produktu jsou magnetofonové záznamy. S postupem času se v Xenakisově tvorbě nepromítá jen výše uvedený „modus operandi“, ale též inspirace antickou kulturou, především dramatem, což se promítá do ústředních témat velké části jeho prací (Medea, Persepolis, Kassandra, Herma, Nomos). Nemalou inspirací byla pro skladatele též lidová hudba. Xenakis rozhodně nezůstal u rigidní a mechanické aplikace meta-art, což se projevilo hlavně v jeho pozdějších pracích, kde je relativizace původního konceptu ve smyslu jeho důsledného uplatňování nepochybná. Teoretický předpoklad zde působí spíše jako základní princip tvorby, nikoli jako všudypřítomná a svazující poučka nebo matematický vzorec práce.


331. článek dne...(do 8. června 2018)

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Multimediaexpo.cz:%C4%8Cl%C3%A1nek_dne/Archiv“