Retroaktivita

Z Multimediaexpo.cz

Retroaktivita je zpětná účinnost (popřípadě zpětná působnost) právního předpisu tedy, kdy tento právní předpis působí i zpětně do doby před svou platností. Obecně je tato pravá retroaktivita pokládána za nepřípustnou legislativní techniku, neboť je v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty. Naopak použití nepravé retroaktivity se obecně připouští.

Zásada lex retro non agit, zákon nepůsobí zpětně, byla známá již v římském právu. Znamená, že v určité době působí jen to právo, které je v dané době kodifikováno, s nímž se každý může seznámit a které je účinné. Právní normy, které vzniknou až v budoucnu, jsou proto z platného práva vyloučeny.

Obsah

Pojem retroaktivita

Na právní skutečnosti, které se staly v minulosti, se použije pozdější právní předpis. Z důvodu toho, že adresáti pozdější právní normy v tehdejší době nemohli tuto pozdější právní úpravu předpokládat a nemohli se jí tak řídit, je tato pravá retroaktivita obecně zakázána. U některých právních jednání, typicky ve smluvním právu, jde tento požadavek ještě dál a stanoví, že se na hmotněprávní vztahy použije objektivní právo platné v době jejich vzniku. To dává smluvním stranám jistotu, že ani budoucí změny zákonů neovlivní to, na čem se původně dohodly. Podobným institutem je dědečkovská klauzule, která zákaz retroaktivity rozšiřuje.

Zvláštní zákaz retroaktivity platí v trestním právu. Určitý skutek může být trestným činem pouze tehdy, je-li trestný podle zákona účinného v době spáchání a zároveň takovým zůstane až do právní moci odsuzujícího rozsudku.[1] Z tohoto pravidla mimo jiné vyplývá, že jednou amnestované trestné činy jsou navždy vyloučeny z trestního postihu (tzn. zákon o amnestii nelze derogovat).

Výjimky ze zákazu retroaktivity

Již u trestního práva ale existuje výjimka, prolamující obecný zákaz retroaktivity, zakotvená v českém právu už v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že pozdější trestní zákon se použije vždy, pokud to bude pro pachatele příznivější.[2]

Retroaktivní působení zákona právní teorie také výslovně připouští v případě, že v určitém období neplatily zásady právního státu (typicky v diktatuře) a bylo by proto v rozporu s požadavkem spravedlnosti, kdyby nemohli být uzurpátoři potrestáni jen proto, že uzákonili takový právní řád, který jejich zločiny legalizoval. Takto byly právní vztahy uspořádány např. po roce 1945 (dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.).

Naopak po roce 1989 zvolil československý parlament odlišný přístup a jak zákon o době nesvobody (č. 480/1991 Sb.), tak zákon o protiprávnosti komunistického režimu (č. 198/1993 Sb.) se omezily pouze na proklamace, aniž by měly podstatnější hmotněprávní důsledky. Výhrada proti retroaktivní aplikaci nových zákonů (a zejména pak nově definovaného zločinu spočívajícího v přípravě útočné války) jsou také obsahem námitek proti průběhu Norimberského procesu.[3]

Nepravá retroaktivita

Nejde o zpětnou účinnost v pravém slova smyslu a souvisí s ochranou již nabytých subjektivních práv. Právní vztahy vzniklé před účinností nového právního předpisu se sice řídí původní právní úpravou, jejich změny a nově vzniklé skutečnosti, práva a povinnosti se však již posuzují podle úpravy nové. Tato nová právní úprava tak působí pouze do budoucnosti (pro futuro), ačkoli reguluje dříve vzniklé vztahy. Jde o důsledek toho, že rozsah subjektivních práv a povinností by měl být vždy v zásadě stejný pro všechny právní subjekty a měl by odpovídat aktuálnímu stavu právního řádu.

Například sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní smlouvu a v jejím průběhu poklesne sjednaná mzda pod vyhlášenou minimální mzdu, musí zaměstnavatel mzdu zvýšit.

Reference

  1. srovnej např. čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
  2. čl. 40 odst. 6 Listiny
  3. Gerloch, Aleš - Teorie práva 7. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, 335 s., ISBN 978-80-7380-652-1

Související články