Romové

Z Multimediaexpo.cz

Romové (exonymum Cikáni[1]) jsou etnikum, jehož kořeny sahají do středověké Indie. Romská diaspora je nejpočetnější v Evropě a to zejména ve střední a východní Evropě. Méně početná je romská populace v Americe a ještě menší na jiných kontinentech.

Romský jazyk, který je rozdělen na několik dialektů, má celkem kolem 2 milionů mluvčích. Mnoho Romů však za svůj mateřský jazyk považuje jazyk země ve které žijí, nebo mluví smíšeným jazykem, který je kombinací romštiny a jazyka dané země.

Obsah

Jméno

Podrobnější informace naleznete na stránce: Cikáni
Historické rozložení větví Romů (cikánů) v Evropě

Na svém světovém sjezdu v Londýně v roce 1971 se Romové usnesli, že označením příslušníků romského národa je etnonymum Rom(ové) (rom = muž, manžel; romňi = žena, manželka; roma = lidé) a od té doby se datuje romský požadavek, aby tento fakt byl majoritou respektován.

Problémem je také skutečnost, že národ Romů má mnoho větví a označení Romové se v češtině může vztahovat jak jeho východoevropské větvi (v angličtině se pro ni užívá termín Roma people), tak jako souhrnné označení všech skupin (anglicky Romani people). V češtině se někdy užívá pro všechny skupiny dohromady označení Cikáni (které má ale dle některých názorů hanlivý nádech) a pro východoevropskou skupinu označení Romové, jindy se oba významy pokrývají slovem Romové, což v některých kontextech může být matoucí.

V Česku běžné, do začátku 90. let výhradně používané označení Cikáni je dnes ale velkou částí Romů vnímáno jako hanlivé – a to i když je používáno ve zcela neutrálním či dokonce lichotivém duchu.[2] V roce 1990 v Československé televizi tehdejší předseda Romské občanské iniciativy (ROI) JUDr. Emil Ščuka prohlásil: „Cikáni je označení deklasované sociální skupiny, Romové je označení národa.“ (Jméno cikán (s malým „c“) totiž také znamená „tulák, vagabund, zloděj“ a mohl tak být nazýván i někdo neromského původu.) Někteří Romové však sami preferují používání výrazu Cikáni.[3] Zejména v německy mluvících zemích, ve Francii a v Belgii se pro Romy vžil termín Sinti (Sintové - to je ovšem opět označení jedné z romských větví) nebo Roma und Sinti (Romové a Sintové).

Národní symboly

Vlajka

Soubor:Roma flag.png
Romská vlajka

Romská vlajka se skládá z modrého pruhu v horní polovině, zeleného pruhu v polovině dolní a z červené čakry s 16 paprsky umístěné uprostřed. Čakra, která je i na vlajce Indie, odkazuje na indický původ romského národa. Zelený a modrý pruh symbolizují život věčných poutníků po zelené zemi pod blankytnou oblohou.

Tato vlajka byla přijata na 1. Mezinárodním sjezdu IRU v Londýně v roce 1971.

Hymna

Všeobecně se za romskou hymnu považuje romská píseň Gejľem, gejľem známá též pod názvy Geľem, Geľem; Djelem, Djelem; Opre Roma; Romale, čhavale atd. Za romskou hymnu byla prohlášena v roce 1971 na 1. Mezinárodním sjezdu IRU.[zdroj ?]

Existence romské hymny není mezi Romy v Česku dosud příliš známá. Znají ji spíše romští aktivisté nebo Romové, kteří se účastní romských kulturních akcí. Na přímý dotaz, jaká píseň je hymnou Romů, se lze setkat s odpovědí, že Romové hymnu nemají, případně s tvrzením, že romskou hymnou je jiná píseň (zřejmě nejčastěji bývá uváděna romská lidová píseň Čhajori romaňi, kterou někteří nazývají hymnou českých Romů).[zdroj ?]

Dějiny

Rozložení romské diaspory v Evropě
Migrace Romů do Evropy

Původ a počátek kočování

Dlouhou dobu se vycházelo z toho, že romština se vyvinula ze sanskrtu (oba jazyky patří k indické skupině indoevropských jazyků). Pomocí srovnávací lingvistiky se dnes však dospělo k názoru, že jazyk Romů pochází z jednoho severozápadního dialektu staré hindštiny. Za vlast Romů se tedy v každém případě považuje Indie. Důvod jejich odchodu z Indie je neznámý (mohlo jít o hladomor, války, invaze nebo nízký sociální status tzv. nedotknutelných, nacházejících se mimo kastovní zřízení, původně zvané varnášrama). Podle legendy se jisté skupině Romů dostalo pozvání od perského panovníka, který potřeboval hudebníky k obveselení svých poddaných. Postupně se dostali do Evropy, nejdřív na Balkán (11. století), kde získali označení Cikáni podle řeckého Athiganoi (maloasijská sekta, zabývající se věštěním).

Kočující Romové ve středověké Evropě

Romům, Sintiům a vůbec všem osobám kočujícím po středověké Evropě, náleželo jedno společné označení – cikáni. Kočovníkům, kteří přišli do Evropy z oblasti Indie (Romové a Sintiové) se někdy říkalo také Tataři, pohani nebo Egypťani (odtud výraz gypsies, označení je odvozeno od Malého Egypta v Byzanci). Počátkem 15. století se objevují ve střední Evropě, kolem roku 1420 ve Francii a Itálii, 1425 ve Španělsku a počátkem 16. století na britských ostrovech a ve Skandinávii. Zpočátku jsou Cikáni v Evropě bez problémů přijímáni a často získávají od panovníků ochranné listy, jelikož jsou považováni za poutníky.[4] Na jednotlivých územích tak dostávají průvodní listy, za které odvádějí poplatek za ochranu. Jejich způsob života je však natolik odlišný od života usedlého obyvatelstva, že záhy dochází k prvním sporům mezi kočovníky a starousedlíky. Jedno z prvních a nepříliš lichotivých líčení Cikánů na území Německa pochází už z roku 1417 od dominikánského mnicha Hermanna Kornera, který ve svém díle Chronicon píše: „byli velmi ošklivého vzhledu, černí jako Tataři. Putovali v kolonách kolem, nocovali za městem na polích, protože se velmi oddávali zlodějství a báli se, že by je ve městech napadli.“[5] Stejně nelichotivě se vyjadřuje i Etienne Pasquier, který podobně okomentoval příchod Cikánů do Paříže v roce 1427.[6] Postupem času se v celé středověké Evropě ustálil v písemných záznamech neměnný topos kočovných Cikánů: Cikáni jsou oškliví, oddávají se nicnedělání, žijí z krádeží, táboří na polích, jsou to vyzvědači Turků a Tatarů, žebrají, předpovídají budoucnost, ovládají magii, nemají žádné náboženství, nemají vlast.[7] Cikáni tak byli v Evropě stále více vnímáni jako cizí, nebezpeční a nepočestní, což vedlo k tomu, že se maximálně distancovali od usedlých obyvatel. Od konce 15. století byla ve stále více zemích proti nim vydávána nařízení. Cikáni byli vykázáni roku 1493 z Milána, z Lindau a Freiburgu v letech 1497 a 1498, Španělsko roku 1499 kočovníky vyzvalo, aby se buď usadili nebo do 60 dnů zemi opustili, Francie je vykázala roku 1510, Portugalsko 1526, Anglie 1530, Dánsko 1536, Švédsko ve 40. létech 16. st., Kolín nad Rýnem povolil pobyt jen Cikánům počestným a netrestaným.[8] Pronásledování Cikánů ve střední Evropě navázalo na předchozí pronásledování čarodějnic. Vyvraždění údajných čarodějnic mělo zamezit používání kouzel a magie, zatímco vyhubení vlků a Cikánů bylo chápáno jako krocení a přemáhání přírody.[9] Vlci a Cikáni byli navíc považováni za hospodářské škůdce.[10]

V Českých zemích se drastickou perzekucí Cikánů vyznačují zejména vlády Leopolda I. a Karla VI.

Kočující Romové v novověké Evropě

V raném novověku byli kočující Cikáni většinovou společností vnímáni jako protipól pevného pořádku a nařízení proti nim se stále zostřovala (v 17. a 18.st. se např. na některých místech v Německu nařizovalo každého Cikána zatknout a popravit, aniž by mu byl prokázán nějaký trestný čin [11]). V 18. století také často docházelo k násilnému odebírání cikánských dětí, jejich pokřtění a převýchově.[12] Pronásledováno a pokutováno bylo také usedlé obyvatelstvo, které občas poskytovalo kočovníkům přístřeší a nocleh. Cikáni byli stále více zaháněni do ilegality a upadali nadále do bludného kruhu chudoby, izolace a kriminalizace. Byli nuceni se po Evropě promyšleně pohybovat na hranicích teritoriálních území a při pronásledování v jednom státě prchat rychle na území jiného monarchy, kde byli zase chvíli v bezpečí. Pokud byli zadrženi, hrozila jim ve většině států Evropy poprava nebo káznice, kam byli odsuzováni na nucené práce (např. v roce 1794 bylo ve Španělsku při jedné razii zadrženo zhruba 9 000 až 12 000 Cikánů, kteří byli nasazeni na nucené práce v námořním arzenálu [13]). Byly také činěny většinou neúspěšné pokusy o integraci kočujícího obyvatelstva a jejich usazení na jednom místě. Wittgensteinský hrabě takovou nabídku učinil Cikánům v roce 1726, za podmínky, že „od nynějška přijmou křesťanskou důstojnost a občanské chování, odloží cikánské způsoby, docela se zřeknou veškerého muzicírování, potulky, žebroty a krádeží, jakož i všeho obcování s jinými Cikány a podobnou verbeží."[14] Dobré podmínky pro život Cikáni nalezli také v malých hessenských hrabstvích, kde byli trpěni a dokonce se tu mohli usazovat. Podobně příznivá situace byla rovněž např. na některých místech ve Šlesvicku-Holštýnsku a u Lübecku. Kočovníci, kteří se integrovali a usadili se často živili podomním obchodem, obchodováním s koňmi, košíkářstvím, kovářstvím nebo provozováním hudby. V českých zemích se snahami o jejich asimilaci vyznačovaly vlády Marie Terezie a Josefa II..

Romantismus a 19. století

Koncem 18. století se začíná pohled na Cikány měnit a jejich nespoutaná existence je romantickými básníky považována za opak stísněných poměrů panujících v usedlé společnosti. Romantici si však těžký a nebezpečný život kočujících Cikánů značně idealizovali. Cikáni se v pojetí umělců stávají symbolem svobody a jsou líčeni jako krásní lidé. Životní styl kočujících obyvatel, který v raném novověku působil tajemně a nebezpečně, koncem 18. st. okouzluje. V podvědomí většiny obyvatel ale nadále přetrvává strach z Cikánů, tradovaný v pověstech a brakové literatuře. Pronásledování Cikánů se postupně zmírňuje, ale stále se jedná o osoby žijící na okraji společnosti. Oplocování a zcelování pozemků v 19. století je připravilo o tradiční tábořiště a nemožnost zapojit se do průmyslového pracovního procesu prohloubila ještě více jejich sociální úpadek.[15] Proces násilného „civilizování“ Cikánů probíhal ještě celé 19. st. a znamenal postupnou likvidaci jejich tradičního životního stylu.

Dějiny Romů ve 20. století

20. století bylo ve znamení rasistických zákonů (cikánské legitimace za první republiky v Československu), holocaustu (za druhé světové války naprostá většina českých Romů zahynula v koncentračních táborech), komunistických snah o asimilaci (zákaz kočování v roce 1959, snaha o rovnoměrný rozptyl po území Československa), sterilizace žen v nemocnicích bez jejich vědomí, potlačování romského jazyka (tresty za používání romštiny na základních školách) a kultury. Většina romských dětí byla zařazována do zvláštních škol. Na konci 20. století sílí snahy o společenskou a politickou emancipaci, vznikají romské kulturní a vzdělávací spolky, politické strany, organizují se celosvětové sjezdy jako např. zmíněný 1. světový romský sjezd v roce 1971 v Londýně. Současně dochází k emigraci Romů z východní Evropy zejména do Británie, Kanady a USA. Kanada proto znovu zavedla víza pro občany České republiky.

Jazyk

Romština, jazyk Romů, patří do indické skupiny indoárijských jazyků. Dělí se na 3 hlavní skupiny:

  • evropská romština (muž = rom)
  • domština (muž = dom, oblast dnešního Íránu)
  • lomaverština (muž = lom, oblast Arménie)

Má nesčetné dialekty (jen v Evropě je jich kolem šedesáti, mnohdy jsou srozumitelné, vyskytují se však i dialekty, které jsou navzájem nesrozumitelné – záleží na procentu přejatých slov).

Tradiční příjmení

Mezi typická příjmení českých olašských Romů patří například Horváth, Oláh, Balog a Lakatoš, Romové ze Slovenska mají zase často příjmení Demeter, Sivák atd. Častá jsou také příjmení Žiga a Németh.

Typická příjmení českých Romů do druhé světové války:

  • převážně kočovní čeští Romové – příjmení Růžička, Vrba, Janeček, Procházka, Charvát, Petržilka atd.
  • převážně usedlí moravští Romové – příjmení Daniel, Ištván, Herák, Holomek, Malík, Kýr, Murka atd.
  • německy hovořící Romové v pohraničních oblastech – příjmení Bamberger, Richter, Klimt, Lagryn atd.

Rovněž některá jména jsou v romské populaci častější než u etnických Čechů (např. Erika, Koloman, Etela, Gizela, Eržika, Sandra, Gejza, Imrich), nicméně tento jev není tak výrazný jako v případě příjmení; většina Romů v České republice však má obdobná jména jako ostatní obyvatelstvo. Vzhledem k tomu, že většina českých Romů pochází původem ze Slovenska, mají také častěji jména, která jsou v České republice výjimečná, avšak na Slovensku a v Maďarsku celkem běžná (např. Zoltán, Tibor, Margita, Elemír, Dezider, Marika, Attila nebo Aladár).

Náboženství

Romové se přizpůsobili náboženství místního obyvatelstva. V Česku jsou většinou formální katolíci. Jejich patronkou je Černá Sára. Od počátku devadesátých let v Česku přibývá romských členů protestantských církví. Náboženské představy Romů stejně jako zvyky a rituály s nimi spojené se liší podle jednotlivých kmenů a podle krajin, ve kterých žijí. V Česku v některých rodinách zvláště ve větších městech romské tradice mizí, nejdéle se uchovávají tradice spojené se smrtí a narozením. Původem slovenští Romové mají velký respekt z duchů zemřelých, mulů. Mnoho z nich uvádí, že se s nimi alespoň jednou v životě setkali. Z těchto setkání mívají strach. Mulové se jim mohou zjevovat, po případě je varovat před hrozícím nebezpečím. Část slovenských Romů má také obavy z guny daj, zřejmě obdoby slovanské polednice. Ta může uhranout jejich nově narozené dítě, pokud jej nechají o samotě a není pokřtěno. Guny daj lze zahnat magickými praktikami, které se liší podle jednotlivých rodin. Někteří věří i v existenci čarodějnic (strig). Hovořit o strigách a setkání s nimi je zřejmě tabu.

Sociální uspořádání

Skupina Romů v Bulharsku
Soubor:Gypsy beggars Mother and Child Bulgaria.jpg
Romská žebračka z Bulharska

Základem společnosti je rodina, kde panuje velká soudržnost. Rodinou jsou pro Romy lidé, v daleko menší míře obydlí. Tradičně se představitel určitého seskupení Romů, který požívá velkou autoritu, nazývá vajda (maďarsky „vévoda“, „kníže“; maďarština slovo zase přejala ze slovanských jazyků).

Romové netvoří jednolité etnikum, štěpí se na mnoho skupin – kmenů (Olašští Romové, Sintové v Německu, Manušové ve Francii, Gitanos ve Španělsku apod.). Po druhé světové válce zbylo v české části Československa jen 600 Romů, neboť byli téměř vyhlazeni při holocaustu v pracovních táborech v Hodoníně u Kunštátu, v Letech u Písku a v Osvětimi.[16]

V současnosti v Česku žijí převážně Romové z východního Slovenska (byli sem přesunuti v rámci poválečné obnovy průmyslu), 10 % tvoří Romové olašští, nepatrné procento původní Romové čeští. Mezi tradiční romská povolání patřily hudba, kovářství, košíkářství, čištění peří, broušení nožů, věštectví, apod.

Romská komunita v Česku

Podrobnější informace naleznete na stránce: Romové v Česku

Romové jsou v Česku etnickou minoritou. K romské národnostní menšině se při sčítání lidu 2001 přihlásilo celkem 11 746 osob.[17] Počet příslušníku této menšiny je však odhadován až na 300 000 osob. (Liégois 1994) Do střední Evropy a na území dnešní České republiky Romové přicházeli asi od konce 14. století. V současnosti zde žije několik větví romského národa. Nevýznamnější a nejpočetnější skupinou jsou „Slovenští Romové“, kteří na území Čech a Moravy přišli po druhé světové válce. Během níž byla většina původních Českých Romů vyhlazena. Další významnou větví Romského národa jsou Olašští Romové. Romové v ČR patří mezi skupiny, které jsou nejvíce postižené sociálním vyloučením, a to se všemi negativními důsledky tohoto jevu, konkrétně; nízkou úrovní dosaženého vzdělání, vysokou nezaměstnaností a častou kriminalitou.[18] V postojích české veřejnosti se výrazně projevuje silně protiromské naladění.

Romská komunita na Slovensku

Romská obydlí na Slovensku



Romská kultura

Romští muzikanti v Brně
Festival Khamoro Roma v Praze v roce 2007
Muzeum romské kultury v Brně

Literatura na území Česka a Slovenska

Divadlo

Hudba

Z romského repertoáru pochází tance verbunkos a flamenco (výraz, kterým se původně označovali Romové v Andalusii).

Výtvarné umění

Mezi Romy je mnoho regionálních umělců, v drtivé většině bez vyššího vzdělání. Např. Tibor Červeňák (žije v Hranicích), Aladár Kurej (Humenné), bratři Tibor (Rožňava) a Dušan (Detva) Oláhovi, Rudolf Dzurko (Praha-Smíchov) nebo Edward Majewski (polský Opatow).

Muzeum

Muzeum romské kultury je v Brně, Bratislavská ulice 67.

Fotografie Romů

Romové jsou jedním z častých námětů dokumentární fotografie. V Česku se jim věnovali či věnují především: Josef Koudelka, Eva Davidová, Hana Šebková, Karel Cudlín, Maria Kracíková, Vít Šimánek (autor diplomové práce o fotografiích Romů), Václav Ryčl, Karel Tůma či Libuše Rudinská[zdroj ?], na Slovensku pak zejména Tibor Huszár, Mišo Suchý a Andrej Bán.[zdroj ?]

Reference

  1. ↑ Původ názvů Rom – Cikán, PF JČU
  2. ↑ srovnej např. názvy některých uměleckých děl: Straussova opereta Cikánský baron anebo Máchův poem Cikáni
  3. ↑ Iveta Pape: Jak pracovat s romskými žáky - Příručka pro učitele a asistenty pedagogů strana 46, Slovo 21 2007
  4. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 131
  5. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 132
  6. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 132
  7. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 133
  8. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 132
  9. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 141
  10. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 141
  11. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 143
  12. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 145
  13. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 145
  14. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 145
  15. ↑ Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003, strana 159
  16. ↑ http://www.romea.cz/romeatv/index.php?id=detail&source=w&vid=http://ct1streaming.visual.cz/new/asx/high/Gheto-141007.asx&detail=http://ct1streaming.visual.cz/new/asx/high/Gheto-141007.asx
  17. ↑ Vláda české republiky. Romská národnostní menšina
  18. ↑ Nejhorší tři slova od Roma? Dobré ráno, sousede…

Související články

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Romové
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Romov%C3%A9“