Velká vlastenecká válka

Z Multimediaexpo.cz

Fotografická koláž:1. Sovětský tank v Berlíně, poblíž Braniborské brány. 2. Německé tanky během bojů u Kurska 3. Zničené budovy během bitvy o Stalingrad 4. Německé Štuky během bombardovacího náletu. 5. Německý generál Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci Německa. 6. Německá komanda smrti během vyhlazovací akce proti Ukrajinským židům

Velká vlastenecká válka je zevšeobecnělý ruský termín pro střetnutí SSSR s Velkoněmeckou říší a zeměmi Osy během druhé světové války, které začalo 22. června 1941 nečekaným přepadením SSSR ze strany Německa a skončilo německou kapitulací 8. května 1945.

Obsah

Předehra

Již v roce 1940 nařídil Adolf Hitler zpracovat plán útoku na Sovětský svaz, který dostal název „Operace Barbarossa.“ Stalin zprávám o chystaném útoku odmítal věřit a dělal vše, aby Adolfa Hitlera, s nímž měl uzavřený pakt o neútočení, nevyprovokoval.[1] Byl si totiž vědom toho, že Sovětský svaz nebyl na válku zcela připraven, a to i přesto, že jeho lidský potenciál byl obrovský a množství techniky dosahovalo horentních čísel. Problém však spočíval v tom, že Rudá armáda byla po Stalinových čistkách, při nichž na popravištích nebo v gulazích skončilo zhruba 30 - 40 tisíc důstojníků,[2] zdecimovaná po všech stránkách. Armáda ztratila své know-how a byla totálně neschopná vést jakýkoliv efektivní boj.[3] Vojenské jednotky ještě nebyly zcela přezbrojeny, většina vojenské techniky byla zastaralá. To vše se odrazilo již ve válce proti Finsku, kdy početnější a lépe vyzbrojená Rudá armáda nedokázala Finy v Zimní válce dlouho porazit.

Konflikt

Rozmístění hlavních německých a sovětských jednotek dne 22. června 1941

Dne 22. června 1941 zahájila vojska nacistického Německa a jeho satelitů útok, jehož se zúčastnilo kolem 3,6 miliónů vojáků. Útočící vojska měla k dispozici 50 tisíc děl a minometů, 3,6 tisíce tanků a samohybných děl a 2,7 tisíce bojových letounů. I když Stalin o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti nechal vydat několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útočící německé letectvo mohlo ničit beztrestně sovětskou techniku, vojenské objekty. Útokem vojsk byla Rudá armáda zaskočena, přičemž se projevila její nepřipravenost a neschopnost organizovat obranné boje, takže sovětská obrana se začala rychle rozpadat.[4] Stalin byl útokem tak šokován, že se ukryl (pravděpodobně i ze strachu z puče generálů) a teprve 30. června vznikl pod jeho velením Státní výbor obrany. Nejvyšší sovětský představitel veřejně vystoupil až 3. července 1941, kdy vyzval občany SSSR k obraně proti Německu a k sebeobětování.

Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk byla přijata tato rozhodnutí:

  • evakuace obyvatel a zařízení průmyslových závodů do východních oblastí země
  • přechod průmyslové výroby na válečnou výrobu
  • organizování partyzánského boje
Východní fronta: 22. 6. až 5. 12. 1941

Rychlý postup německých jednotek trval zhruba do poloviny července roku 1941. Poté se začala sovětská obrana částečně stabilizovat, ovšem chyby v organizaci i množící se absence základní zbraně vojáků - pušek, neumožňovaly Rudé armádě vymanit se z ústupových bojů. Útok německé armády byl zpomalen před Leningradem, u Smolenska i u Kyjeva. Na konci srpna došlo k částečnému odklonu směru hlavního útoku jižním směrem, a zároveň byl podniknut útok na Leningrad, který byl v září obklíčen a započala tak jeho blokáda, trvající 900 dní[5].

Dne 30. září začala operace Tajfun bitva o Moskvu, kdy na přístupech k sovětskému hlavnímu městu bylo svedeno značné množství vyčerpávajících bojů s velkými ztrátami na obou stranách. Stalin povolal k vedení Západního frontu generála Žukova a rozhodl o přemístění vojsk ze Sibiře k Moskvě. 6. prosince přešla Rudá armáda u Moskvy do mohutného protiútoku, při kterém postoupila do ledna 1942 o 150 až 260 km na západ[6]. Počátkem ledna 1942 byl zahájen všeobecný útok Rudé armády ve čtyřech směrech – Leningrad, Moskva, Ukrajina a Krym, ovšem s minimálními úspěchy.

Obrovské úsilí občanů Sovětského svazu vedlo k toužebně očekávaným výsledkům. Postupně byl obnovován chod evakuovaných továren, život každého byl podřízen totální válce. USA a Velká Británie dodávaly do SSSR zbraně, stroje i technologie. Ačkoliv se v celkovém objemu produkce nejednalo o vysokou procentuální částku, po stránce zabezpečení funkčnosti sovětského hospodářství i struktury dodávek se jednalo o nenahraditelnou pomoc. Sovětský lid hnala do boje i do práce kromě reality samotné agrese Německa i skutečnost, že došlo k rozpoutání obrovského teroru. Jestliže při vpádu do SSSR byli v některých oblastech němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé před Stalinem, v průběhu války, kdy byli svědky velkému množství válečných zločinů, začali spolupracovat s protiněmeckým odbojem. Protislovanská a protižidovská genocida nabyla takových rozměrů, že se to v závěru války negativně projevilo na chování části vojáků Rudé armády vůči německým civilistům.[7]

V Sovětském svazu se rozhořela partyzánská válka nebývalých rozměrů. Vzhledem k hustotě a stavu dopravní infrastruktury i vzhledem k obrovské rozloze Sovětského svazu Němci kontrolovali v zázemí za frontou pouze významná města a dopravní uzly. To umožnilo vznik několika set partyzánských skupin, přičemž počet partyzánů v době největšího rozmachu partyzánského hnutí v roce 1943 činil zhruba 250 tisíc osob.[8] Jejich činnost způsobovala nejen velké ztráty při zásobování německé armády a vázala až 500 tisíc německých vojáků a příslušníků bezpečnostních komand, ale např. v průběhu válečných operací Rudé armády docházelo k likvidaci dopravní infrastruktury, což znemožňovalo přesuny německých vojsk.[9]

Východní fronta: srpen 1943 až prosinec 1944

Obrat ve válce

V květnu 1942 se rozhořely boje kolem Charkova, při nichž byla Rudá armáda nucena ustoupit. 28. června zahájili Němci velkou letní ofenzívu, která byla vedena jižním směrem na Voroněž, Stalingrad a Kavkaz. Bitva o Stalingrad začala 13. září a boje o město trvaly dva měsíce. 19. listopadu zahájila Rudá armáda protiútok, při kterém došlo k obklíčení 300 000[10] německých vojáků a zásadnímu obratu ve Velké vlastenecké válce. 1. ledna 1943 sovětská vojska zahájila ofenzívu na osvobození Kavkazu, a do konce ledna zlikvidovala stalingradský kotel, přičemž zajala 90 tisíc německých vojáků a polního maršála Pauluse. Počátkem února zahájila Rudá armáda ofenzívu, při níž byla osvobozena města Kursk, Charkov a Rostov na Donu. Útok byl zastaven protiofenzívou v druhé polovině února, 15. března německá armáda dokonce dobyla město Charkov zpět do svých rukou. Dne 5. července 1943 zahájila německá armáda operaci Citadela, která vešla do dějin jako bitva u Kurska. Dne 12. července se u vsi Prochorovka odehrála největší tanková bitva v dějinách . Při ní přešla Rudá armáda do protiútoku a byla tak zahájena operace Kutuzov - operace, při níž měla
být vyrovnána fronta v oblastech kolem Orjolu, Belgorodu a Charkova. V září překročila sovětská vojska v bitvě o Dněpr na několika místech řeku Dněpr, která se měla stát německým východním valem. 2. října byla v rámci Operace Suvorov osvobozena smolenská oblast a Rudá armáda postupovala k Vicebsku, Orše a Mogilevu. 3. listopadu byl zahájen útok na Kyjev, jehož se účastnila i 1. československá samostatná brigáda .

"Na Berlín!"

Útok sovětské pěchoty ve Stalingradu
Útok sovětské pěchoty v Budapešti

Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Už se nejednalo o armádu, zmítanou neustálými neúspěchy, neschopností vedení a důstojnického sboru, absencí zbraní a vybavení, ale o vojsko, které vyspělo po stránce morální, taktické i technické. Sovětský svaz vyráběl velký počet tanků, samohybných děl, letounů, ručních zbraní, vozidel i ostatní potřebné techniky, přičemž její kvalita neustále stoupala. Do země proudilo značné množství obrněných i neobrněných vozidel, tahačů, transportérů, tanků i letadel z Velké Británie a USA[11]. Vojáci, kteří přežili rok 1943, se stali zkušenými veterány, kteří nebyli o nic horší, než jejich protivníci. Nejvíce zkušeností nabyli frontoví nižší důstojníci, kteří dokázali svým vojákům efektivně velet. Politruci, kteří tak neblaze zasahovali do vedení bojů v prvním roce války, měli značně okleštěné pravomoci. Tato mobilní a dobře vybavená armáda začala roku 1944 ohromné tažení, které skončilo v roce následujícím až v hlavním městě Třetí říše.

14. ledna roku 1944 byla zahájena Leningradsko-novgorodská operace, při níž došlo k prolomení blokády Leningradu a zahnání německých vojsk na jihozápad. 9. května byl osvobozen Sevastopol. 20. června zahájila Rudá armáda jednu z největších bitev 2. světové války – operaci Bagration, při níž sovětská vojska pronikla na severu na území Polska a k hranicím východního Pruska, na jihu k hranicím Československa, Maďarska a Rumunska. 20. srpna začala Jasko-kišiněvská operace, při níž došlo k rozbití německých vojsk v Moldávii a Rumunsku. Během 10 dnů bylo Rumunsko poraženo a jeho armáda se přidala na stranu Sovětů. Sovětská vojska měla otevřeny dveře do Bulharska, Jugoslávie a do Maďarska.

8. září 1944 byla zahájena karpatsko-dukelská operace, jejímž cílem měla být podpora Slovenského národního povstání a rychlé obsazení Slovenska. V září obsadila Rudá armáda Bulharsko, s nímž mělo Německo spojenecké svazky, a pokračovala v útoku na okupovanou Jugoslávii, která byla osvobozena v průběhu října vojsky 3. ukrajinského frontu a jugoslávskou národně osvobozeneckou armádou. 23. října vstoupila Rudá armáda na území Maďarska a téhož dne prorazila německou obranu na hranicích východního Pruska a vstoupila na území Třetí říše. Na podzim probíhala ofenzíva v Pobaltí, kde byla odříznuta německá skupina armád Nord.

12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda Viselsko - oderskou operaci, při níž během 14 dnů postoupila až k Odře. 13. ledna začala konečná fáze útoku na východní Prusko, která skončila až 25. dubna dobytím Královce. V únoru pokračovaly útoky sovětských vojsk v Maďarsku a na Slovensku, v březnu se přenesly boje do Rakouska a v dubnu na Moravu. Dne 16. dubna začala bitva o Berlín, která skončila kapitulací berlínské posádky dne 2. května 1945. 8. května byl v Berlíně podepsán kapitulační akt za přítomnosti všech zástupců protifašistické koalice. 9. května pronikly jednotky Rudé armády do Prahy a v Čechách likvidovaly ohniska odporu až do 11. května.

Fenomén zvaný "Velká vlastenecká válka"

Sovětský velitel (žánrový snímek)

Vítězství ve Velké vlastenecké válce znamenalo pro sovětský lid obrovské zadostiučinění po letech ponížení, teroru, odříkání a ztráty nejbližších. Vždyť počet obětí byl největší ze všech států, které se účastnily 2. světové války. Jejich přesné číslo se nikdy nedalo zcela objektivně zjistit, dle oficiálních statistik činily ztráty SSSR přes 23 miliónů osob, z toho téměř 11 miliónů vojáků a kolem 12 milionů civilistů (v tom 1 mil. obětí židovského holocaustu). Nacistická vojska a zejména jednotky SS prováděly v Sovětském svazu Hitlerovu politiku rasismu, antislavismu a antisemitismu. Jestliže Stalinova brutální politika před válkou (i po válce) ohrožovala některé skupiny osob (třídní nepřítele, kulaky, nepřítele státního zřízení, příslušníky národnostních menšin), pak brutální politika nacistického Německa ohrožovala existenci národů Sovětského svazu komplexně. Proto se vůči ní postavili i lidé, kteří v prvním roce války s Hitlerem sympatizovali.

Ohromné ztráty sovětských vojáků byly nejen důsledkem toho, že Sovětský svaz nesl hlavní tíhu bojů v Evropě, ale i svým způsobem částečně i důsledkem Stalinových rozhodnutí. V prvních dvou letech války doznívala zastaralá vojenská doktrína, kdy docházelo k nesmyslným obětem i tam, kde to nebylo nutné. V druhé polovině války se již vojenští velitelé většinou naučili své vojáky šetřit, ale byly tu Stalinovy rozkazy, který si přál určitá města a oblasti osvobodit v daném termínu (např. při příležitosti nějakého výročí), a pak šly obavy o nadměrné ztráty stranou. Kromě ztrát na životech došlo v Sovětském svazu i k jiným lidským ztrátám - většina rodin ztratila někoho blízkého, lidé byli násilím posíláni na nucené otrocké práce do nacistického Německa, mladé ženy byly násilím odvlékány do veřejných domů pro německé vojáky atd.[12] Obrovské množství lidí přicházelo o střechu nad hlavou i o majetek v důsledku vypalování vesnic nacistickými vojáky. Za války došlo k masívnímu přesunu zbrojní výroby i osob do východních částí Sovětského svazu, kde vznikly obrovské výrobní komplexy, podřízené válečné výrobě. Zde lidé prakticky pracovali 12 - 16 hodin denně 7 dnů v týdnu . Na okupovaném území byly německou armádou napáchány obrovské škody, německá vojska uplatňovala taktiku spálené země, při níž bylo ukradeno to, co se dalo odvézt, vše ostatní bylo zničeno. Všechna tato utrpení a strádání, ale i osvobození a vítězství, zanechala v dějinách Sovětského svazu i v dějinách lidstva fenomén, Rusy nazývaný Velká vlastenecká válka.

Bitvy Velké vlastenecké války

Setkání na Labi – historicky první setkání Američanů a Sovětů za celou válku
Němečtí zajatci Rudé armády
Sovětští partyzáni

Galerie

Vztyčení vlajky nad Reichstagem

Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci nacistického Německa

Přehlídka vítězství 24. června 1945 na Rudém náměstí v Moskvě

YouTube

Great Patriotic Sacred War
Великая Отечественная война
Soviet Patriotic Song (The Sacred War)


Legendární zbraně Velké vlastenecké války

T-34 ve Stalingradu
Gardový raketomet "Kaťuša" - Stalinovy varhany

Velká vlastenecká válka ve filmu a v dokumentech

Související články

Reference

  1. ↑ MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  2. ↑ MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  3. ↑ WINCHESTER, Charles. Východní fronta : Hitlerova válka v Rusku 1941–1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2005. 159 s. ISBN 80-251-0802-3.  
  4. ↑ MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  5. ↑ http://www.saint-petersburg.com/history/siege.asp
  6. ↑ http://www.serpukhov.su/dima/war/eng/ekontr.htm
  7. ↑ MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  8. ↑ WINCHESTER, Charles. Východní fronta : Hitlerova válka v Rusku 1941–1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2005. 159 s. ISBN 80-251-0802-3.  
  9. ↑ MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  10. ↑ http://www.vectorsite.net/twsnow_08.html
  11. ↑ http://www.feldgrau.com/econo.html
  12. ↑ MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Velká vlastenecká válka
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Velká vlastenecká válka
Operace a bitvy na východní frontě druhé světové války

Operace Barbarossa • Obrana Brestské pevnosti • Bitva u Białystoku a Minsku • Bitva u Brodů • Bitva u Smolenska • Bitva o Kyjevský kotel • Bitva před Moskvou • Pokračovací válka • Obležení Leningradu • Bitva o Sevastopol • Bitva o Rostov • Kerčsko-feodosijská operace • Děmjanský kotel • Druhá bitva o Charkov • Operace Blau • Bitva u Voroněže • Bitva o Ržev • Bitva o Kavkaz • Bitva u Stalingradu • Operace Uran • Operace Saturn • Bitva o Velikije Luki • Operace Mars • Mansteinova jarní ofenzíva • Bitva u Sokolova • Bitva u Kurska • Operace Kutuzov • Operace Suvorov • Bitva o Dněpr • Bitva o Kyjev • Žytomyrsko-berdyčevská operace • Leningradsko-novgorodská operace • Korsuň-ševčenkovská operace • Bitva u Kamence Podolského • Krymská operace • Operace Bagration • Bitva v oblasti Tali-Ihantala • Lvovsko-sandoměřská operace • Jasko-kišiněvská operace • Karpatsko-dukelská operace • Baltická operace • Bělehradská operace • Budapešťská operace • Viselsko-oderská operace • Západokarpatská operace • Východopruská operace • Bitva u Jasla • Boje o Liptovský Mikuláš • Východopomořanská operace • Operace Jarní probuzení • Ostravská operace • Hornoslezská operace • Bratislavsko-brněnská operace • Vídeňská operace • Bitva o Berlín • Pražská operace

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Velk%C3%A1_vlasteneck%C3%A1_v%C3%A1lka“