Koncentrační tábor Terezín

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

[[Soubor:Czech-2013-Terezin-Theresienstadt-Arbeit macht frei.jpg|thumb|240px|Brána koncentračního tábora Terezín s&nbsp;typickým nápisem (2013)]] '''[[Koncentrační tábor]] Terezín''' je souhrnné označení [[Nacismus|nacistických]] represivních zařízení zřízených za [[Druhá světová válka|druhé světové války]] za pevnostními zdmi a valy [[Terezín]]a. Jednalo se o věznici [[Gestapo|gestapa]] (v Malé pevnosti, od června [[1940]]) a&nbsp;o&nbsp;židovské&nbsp;[[ghetto]] (v&nbsp;Hlavní pevnosti, od listopadu [[1941]]). == Historie Terezína do roku [[1939]] == [[Soubor:THEFEST1.jpg|thumb|240px|Plán pevnosti z roku 1790]] [[Pevnost (stavba)|Pevnost]] Terezín byla založena v roce 1780 Josefem II. Její stavba trvala pouhých 10 let, v roce 1790 proběhlo přezkoušení zavodňovacího systému a pevnost byla prohlášena za bojeschopnou. Postavena byla na strategickém místě soutoku [[Labe]] a [[Ohře]] a měla sloužit jako obranná pevnost před vpády [[Prus]]ů (druhé strategické místo nejčastějších vpádů Prusů do českého prostoru byl soutok Labe a [[Metuje]], zde byla založena pevnost [[Ples]], dnes [[Josefov (Jaroměř)|Josefov]]). Ve své době představovala vrchol [[fortifikace|fortifikačního]] umění (nejmodernější pevnost v rámci Rakouska). Rychlý vývoj vojenské strategie však způsobil, že terezínská pevnost nebyla nikdy vojensky využita – [[Prusko|Prusové]] ji totiž jednoduše obcházeli. V roce 1888 (po&nbsp;uzavření&nbsp;příměří mezi [[Rakousko-Uhersko|Rakouskem-Uherskem]] a Německem) byl proto pevnostní statut Terezína zrušen, zůstal mu však statut města posádkového (vojsko zde nakonec zůstalo až do 90. let 20. století). Pevnost se skládá ze dvou částí – Hlavní (velké) pevnosti a Malé pevnosti. Malá pevnost už od svého založení sloužila jako vojenská [[trestnice]] a i nadále byla využívána jako [[vězení]]. Už za [[První světová válka|1. světové války]] tu byly vězněny tisíce [[politický vězeň|politických vězňů]] a [[válečný zajatec|válečných zajatců]] (Rusů, Italů, Srbů, Rumunů), mezi nimi také [[Gavrilo Princip]].<ref>Blodig, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941-1945, s. 11-12</ref> == Terezín ve 40. letech 20. století == Nacisté brzy poznali výhody, které jim terezínská pevnost skýtala. [[10. červen|10. června]] [[1940]] získalo věznici v Malé pevnosti [[gestapo]] a zřídilo zde vězení pro politické vězně (Pankrác již tehdy nestačila náporu vězňů). [[24. listopad]]u [[1941]] bylo v Hlavní pevnosti vytvořeno [[Židé|židovské]] [[ghetto]]. Obě zařízení fungovala nezávisle na sobě - jen v několika bodech zde probíhala trvalá spolupráce (vězni z ghetta provinivší se významně proti táborovému řádu byli odesíláni na Malou pevnost, kde pro ně byly připraveny podmínky rovnající se vyhlazovacím táborům na Východě; naopak mrtvá těla z Malé pevnosti byla převážena a spalována v [[krematorium|krematoriu]] ghetta apod.)<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964.</ref> == Ghetto Theresienstadt (Hlavní pevnost) == === Příprava na ghetto === Jakmile byl [[Reinhard Heydrich]] jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora ([[27. září]] [[1941]]), začal se intenzivně věnovat [[konečné řešení židovské otázky|konečnému řešení židovské otázky]] na území [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]] (ve věci urgoval sám Adolf&nbsp;Hitler). Velmi brzy bylo rozhodnuto, že na území Protektorátu vznikne „sběrný a průchozí tábor“ pro židovské obyvatelstvo (podle [[Norimberské zákony|Norimberských zákonů]]). Z několika možností (např. Himmler prosazoval město [[Tábor]], čímž chtěl pokořit vlastenectví Čechů) byl vybrán [[Terezín]], který byl z několika důvodů pro nacisty k tomuto účelu výhodný: * pevnostní valy znesnadňovaly útěk vězňů * 11 kasárenských budov umožňovalo umístit sem velké množství lidí * samotné město je vystavěno symetricky, rovné, široké ulice umožňovaly dobrý přehled o tom, co se ve městě děje * blízko Terezína leží [[Bohušovice nad Ohří]], jimiž procházela důležitá kolej z Prahy do [[Ústí nad Labem]] – tudy mohly transporty Židů přijíždět i odjíždět * Terezín ležel na hranicích Protektorátu s Říší, poblíž nebylo žádné velké město * v Malé pevnosti již fungovala věznice gestapa, v případě nutnosti mohla být využita její nacistická posádka Jistou nevýhodou bylo, že v Terezíně (vedle posádky [[Wehrmacht]]u, která byla převelena) žilo ještě civilní obyvatelstvo (asi 3500 občanů).<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964., s. 63-64</ref> === Stručná historie ghetta === Pro přípravu budoucího ghetta využili nacisté ''Židovskou náboženskou obec v Praze'' (dále ŽNO). Tvrdili jí totiž, že Terezín bude táborem, v němž bude židovské obyvatelstvo Protektorátu internováno, ale nebude transportováno na Východ. ŽNO tak velmi rychle (protože první transporty už odjížděly z Prahy a Brna) zorganizovala první, speciální transport do Terezína nazvaný ''Aufbaukommando'' (''Komando výstavby''), složený z 342 mladých mužů-řemeslníků.<ref>Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, s. 26</ref> Ten měl za úkol připravit kasárny pro příchod velkého počtu lidí. Aufbaukommando přijelo do Terezína '''[[24. listopad|24.&nbsp;listopadu]]&nbsp;[[1941]]''' a toto datum je považováno za termín založení ghetta Terezín. Již týden po příjezdu komanda výstavby začaly přijíždět další transporty a byly umisťovány v nepřipravených kasárnách. V prvních měsících existence ghetta byli vězni hlídáni nacisty a českými četníky v kasárnách – mluvíme o období ''uzavřeného ghetta''. Reinhard Heydrich však vydal brzy nařízení, že civilní obyvatelstvo musí Terezín opustit do [[30. červen|30. června]] [[1942]] (obyvatelům byly přislíbeny náhrady za majetek zanechaný v Terezíně, které však přicházely pozdě a byly samozřejmě nedostatečné). Od [[6. červenec|6. července]] 1942 jsou tedy pro vězně zpřístupněny i civilní domy a celé město se stává jedním velkým vězením – mluvíme o období ''otevřeného ghetta''. Od té doby se mohou vězni, pokud právě nepracují, pohybovat volně po celém městě (pracovní doba zhruba od 8:00 do 18:00 s přestávkou na oběd; do 20:00 volný čas, od 22:00 noční klid). Zpřístupnění civilních budov znamenalo určité uvolnění poměrů, členové roztržených rodin (ve zvláštních kasárnách žili muži, ve zvláštních ženy) se mohli konečně po práci vidět.<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964., s. 101</ref> Už v lednu [[1942]] (na [[konference ve Wannsee|konferenci ve Wannsee]]) bylo rozhodnuto o zvláštním postavení terezínského ghetta mezi ghetty a koncentračními tábory ostatními. Terezín se měl stát ''„starobním ghettem“'', tj. měli sem být internováni lidé staří (často váleční vysloužilci z [[První světová válka|1. světové války]], kde bojovali za Německo), a to nejen z Protektorátu, ale hlavně z Německa a Rakouska. Nacisté si tak vytvářeli alibi – mohli tvrdit, že staří lidé nejezdí do „pracovních táborů“ na Východ, ale zůstávají v Terezíně (samozřejmě, že to byla lež, i z Terezína odcházely transporty složené jenom ze starých lidí). Vedle toho se začali do Terezína umisťovat tzv. prominenti – významní politici, vědci, umělci atd. z předválečné éry (tedy osoby, o něž se zajímaly západní mocnosti).<ref>Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005., s. 28</ref> Obyvatelstvo se v Terezíně měnilo v závislosti na transportních vlnách. Někdo zde pobyl pouze několik dní a byl ihned odtransportován dál, někdo zde vydržel pár měsíců, někdo rok, jen velmi málo vězňů mělo to „štěstí“ strávit tu všechny čtyři roky. Z Terezína šlo na Východ celkem 63 transportů a s nimi odjelo asi 87&nbsp;000 lidí. Z nich se zpět vrátilo asi 3600. Primární funkcí ghetta bylo tedy shromáždit Židy a transportovat je dál, nejednalo se o vyhlazovací tábor. Proběhly zde „pouze“ dvě trestné hromadné popravy oběšením (16 lidí popraveno za malicherné přestupky: nepozdravení příslušníka [[Schutzstaffel|SS]] sejmutím čepice nebo za tajné odeslání zprávy domů), a to hned v počátcích ghetta, napříště se přestupky řešily jednodušeji: provinilec byl buď poslán na Malou pevnost (což se pro Žida rovnalo rozsudku smrti), anebo byl zařazen do příštího transportu na Východ. V Terezíně nebyly plynové komory ani žádné jiné zařízení určené pro hromadné vraždění! V Terezíně bylo v průběhu čtyř let internováno sedm národností: Češi, Němci, Rakušané, Nizozemci, Dánové a na konci války Maďaři a Slováci. Celkem tudy prošlo asi 140&nbsp;000 lidí označených podle [[Norimberské zákony|Norimberských zákonů]] za Židy, z nich téměř 35&nbsp;000 zemřelo přímo v ghettu pod vlivem velmi špatných životních podmínek. Na samém konci války přijelo ve zbědovaném stavu na 15&nbsp;000 lidí různých národností z evakuačních transportů a pochodů smrti (tedy z vyhlazovacích a koncentračních táborů na Východě rušených před postupující frontou). Ti s sebou přinesli epidemii [[skvrnitý tyfus|skvrnitého tyfu]] – již po ukončení všech bojů zde tak ještě do konce května 1945 umírali další zbytečné oběti holocaustu (asi 1500 lidí včetně ruských a českých zdravotníků)<ref>Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005., s. 36</ref>. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155&nbsp;000 lidí, z nich nepřežilo 2. světovou válku 118&nbsp;000. Osvobození Terezína proběhlo hladce a bez bojů. [[1. květen|1. května]] [[1945]] byla kontrola nad táborem převedena na [[Červený kříž]], [[5. květen|5. května]] utíkají poslední nacisté před blížící se frontou a [[8. květen|8. května]] [[1945]] přijíždějí první sovětské jednotky.<ref>Chládková, Ludmila: Terezínské ghetto, nakl. V RÁJI, Praha, 2005., s. 52-53</ref> Přehled národností deportovaných do Terezína<ref>Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005., s. 36; Hilberg Raul: The Destruction of the European Jews, Quadrangle Books, Chicago 1961</ref>: {| class="prettytable" ! style="text-align:center;" | Země původu ! style="text-align:center;" | Počet zaokrouhl. |- |Protektorát Čechy a Morava |74 000 |- |Německá Říše |43 000 |- |Rakousko |15 000 |- |Nizozemí |5 000 |- |Slovensko |1 400 |- |Maďarsko |1 100 |- |Dánsko |500 |- |Narození + neurčené přírůstky |250 |- |'''Dohromady''' |140 250 |- | + [http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/bialystok Bialystocké děti] (Polsko) |1 260 |- | + evakuační transporty a pochody smrti (různé nár.) |15 000 |- |'''Dohromady - konečný počet''' |156 500 |- |} === Správa, řízení ghetta === Táboru velela nacistická táborová komandantura v počtu asi 30 osob. Řídila tábor z objektu Q 414, 416 na náměstí (dnes Česká spořitelna). Esesáci se tu chovali jako vrchnost, přezíravě a mnohdy surově (bylo např. nařízeno mužům smeknout čepici a ženám poklonit se, pokud potkají uniformovanou osobu, tj. nacistu nebo českého četníka). Esesáci sami (se svými rodinami) přitom bydleli v luxusních bytech na okraji ghetta. Ve funkci táborového velitele se v průběhu války vystřídali tři esesmani: ''[[Siegfried Seidl]], [[Anton Burger]]'' a ''[[Karl Rahm]]''. Dva z nich (Seidl a Rahm) byli po válce dostiženi a odsouzeni k trestu smrti, A. Burgerovi (člověku, který chtěl zabíjet „židovská“ nemluvňata ihned po narození) se dvakrát podařilo utéct z vězení, nikdy nebyl za své zločiny potrestán a dožil se vysokého věku. Stejně jako v jiných koncentračních táborech a ghettech, i v Terezíně fungovala tzv. ''židovská samospráva''. Navenek se mělo ghetto jevit jako „židovské sídliště“, které si Židé řídí sami. Židovskou samosprávu řídila „rada starších“ (Ältestenrat), v jejímž čele stál „židovský starší“ (Judenältester; v této funkci se vystřídali tři vězni: ''Jakob Edelstein'', ''dr. Paul Eppstein'' a ''dr. Benjamin Murmelstein''). Rada starších se sice mohla (a musela) starat o vnitřní záležitosti a chod ghetta, ale podléhala rozkazům táborové komandantury (např. to byla ona, kdo musel sestavovat jmenné seznamy transportů na Východ – nacisté pouze sdělili, že půjde transport, někdy udali vodítka, podle nichž se měla jména vybírat). Židovská samospráva se brzy rozrostla v poměrně rozsáhlý byrokratický aparát. Sestávala z oddělení: ''administrativního'' (mělo v kompetenci evidenci vězňů, vyhotovování statistik atd.), ''hospodářského'' (pracovní nasazení, zajišťování výživy, hospodaření s prostory, praní prádla, hubení hmyzu ad.), ''finanční'' (účetnictví), ''technické'' (projektování, provádění staveb, údržba, starost o zásobování vodou a elektřinou ad.), ''zdravotní a sociální péče'' (zdravotnická zařízení, starobince, starost o mrtvé, pohřbívání, domovy pro mládež ad.), časem vznikla ještě další oddělení. Tak si vězni sami zajišťovali veškerý chod a organizaci života v ghettu. A jak dopadli židovští starší? Edelstein odvezen do [[Auschwitz II – Birkenau|Osvětimi II–Březinky]], kde byl zastřelen spolu se svou rodinou, Eppstein zastřelen zezadu v Malé pevnosti, Murmelstein přežil.<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964.</ref> V ghettu byl vytvořen třístupňový strážní systém. Na jejím vrcholku stála táborová komandantura – ta si mohla dovolit všechno. Nechvalně prosluly především tzv. ''bunkry'' – sklepní prostory pod budovou táborové komandantury, kde nacisté brutálně mučili vězně, kteří se „závažně“ prohřešili proti táborovému řádu (např. se pokusili o útěk). Střední složku strážního systému, podléhající komandantuře, tvořil zvláštní oddíl českých protektorátních četníků (asi 150 mužů), který měl za úkol hlídat především hranice ghetta (valná většina četníků soucítila s vězni a snažila se jim pomáhat, i zde byly ovšem výjimky především mezi důstojníky: velitel Janetschek proslul stejnou brutalitou jako esesáci). Hlídat tábor uvnitř bylo úkolem třetí strážní skupiny. Ta byla složena ze samotných vězňů, nazývala se ''ghettowache'' (stráž ghetta) a obyčejní vězni říkali jejím členům „ghettouši“. Stráž ghetta čítala 300 silných mladších mužů, kteří nebyli ozbrojeni. V roce 1943, ze strachu před povstáním, odtransportovali nacisté všechny členy ghettowache (jako ''Sonderbehandlung'' neboli „zvláštní zacházení“ = okamžitá poprava po příjezdu) do osvětimských plynových komor. Nadále byla ghettowache sestavována v počtu pouze 100 mužů, a to starších 45 let.<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964.</ref> === Táborový režim === Vězeňský život byl značně omezen zákazy a nařízeními. Ta byla ústně sdělována nacisty židovské samosprávě, která je předávala vězňům formou tzv. ''denních rozkazů''. Po příjezdu do ghetta byl transport nejprve umístěn v tzv. ''šlojsce'' (z. něm. slova Schleuse=propust), tj. budově, kde byly Židům odebrány zakázané věci: cennosti, peníze, fotoaparáty, hudební nástroje, cigarety, zapalovače ad., ale také věci, které se hodily esesákům v táboře nebo které mohly být odeslány pro válečné potřeby. V počátcích ghetta byl zakázán styk mužů a žen, po určitém uvolnění poměrů byl zákaz porušován. Vězni měli zakázán vstup na travnaté plochy a vůbec pohyb na některých místech (okolo budovy táborové komandantury, ubytovny esesáků apod.), dokonce nesměli chodit ani po chodnících. Nacisté také s chutí používali kolektivní tresty. Pokud došlo k nějakému závažnému porušení řádu (např. útěku vězňů) čekal zbytek tábora např. několikadenní až několikatýdenní zákaz svícení (takže byla na ubikacích při povinném zatemnění oken naprostá tma), zákaz vycházení mimo [[ubikace]], zákaz veškeré [[korespondence]] nebo zákaz provádění kulturních představení.<ref>Chládková, Ludmila: Terezínské ghetto, nakl. V RÁJI, Praha, 2005., s. 10-12</ref> [[Soubor:Czech-2013-Theresienstadt-Cell 27.jpg|thumb|240px|Cela číslo 27]] [[Soubor:Czech-2013-Theresienstadt-Cell 28.jpg|thumb|240px|Cela číslo 28]] === Podmínky života v ghettu === Ghetto bylo záhy přeplněno lidmi. Průměrný počet vězňů za čtyři roky existence ghetta se pohyboval mezi 30 – 40&nbsp;000 (před válkou zde žilo asi 7000 lidí včetně vojenské posádky), nejvyššího počtu bylo dosaženo v září 1942, kdy zde bylo napočítáno téměř 58&nbsp;500 vězněných osob (tehdy zde umíralo v průměru 127 lidí denně!)<ref>Chládková, Ludmila: Terezínské ghetto, nakl. V RÁJI, Praha, 2005., s. 24</ref>. Přeplněnosti odpovídaly i velmi špatné hygienické, ubytovací, stravovací a další podmínky, které měly za důsledek vysokou úmrtnost v ghettu: každý čtvrtý vězeň zemřel přímo v Terezíně! Vězni v Terezíně měli pracovní povinnost (oficiálně od 16 do 60 let, pracovaly však i dvanáctileté děti nebo pětašedesátiletí starci!). === Účel pracovního nasazení === * udržovat tábor v chodu: muselo být zřízeno několik kuchyní, centrální [[Pekárna (výroba)|pekárna]], muselo být čištěno oblečení, fungovala tu dezinfekční jednotka, různé dílny: [[truhlář]], [[kovář]], [[elektrikář]] aj., velkými akcemi bylo rozšiřování [[vodovod]]u, který v původní podobě naprosto nedostačoval potřebám tolika lidí, rozšiřování [[kanalizace]], stavba vlečky z Bohušovic do Terezína (protože nacistům nevyhovovalo, že tisícihlavé transporty musely doprovázet z Bohušovic 3 km do Terezína, bylo to nepohodlné a navíc: Bohušovičtí vše viděli) nebo stavba táborového krematoria; během let vzniklo také několik nemocnic, ordinací odborných lékařů (např. zubařů), domovů pro staré a důležité byly rovněž domovy mládeže (děti do 15ti let byly postupně soustředěny v tzv. ''heimech'' (domovech), kde se o ně starali většinou dva dobrovolně se přihlásivší dřívější pedagogové, bylo totiž nutno snažit se děti nějakým způsobem „vychovávat“ v podmínkách, v nichž bylo na denním pořádku zoufalství, hlad, žebráctví, krádeže atd. * sloužit nacistům: početná část vězňů pěstovala pro esesáky ovoce a zeleninu v hradebních valech; na náměstí stál asi 2 roky obrovský [[cirkusový stan]], kde se do beden balilo zařízení pro startování motorů v tuhém mrazu, které potřeboval [[Wehrmacht]] na východní frontě (pracovalo tu přes tisíc vězňů)<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964., s. 151</ref>; fungovala tu správkárna uniforem, kde byly spravovány poničené uniformy z fronty a posílány zpět; probíhalo tu štěpení slídy a další válečná výroba (občas byly vysílány komanda i na práci mimo tábor) Všechny práce samozřejmě zařizovala a organizovala židovská samospráva, nacisté pouze pravidelně odesílali do Berlína zprávy o činnosti (které jim rovněž vypracovávali Židé). Velmi špatné byly podmínky ubytovací. Lidé tu byli nuceni žít v hromadných ubikacích na trojpatrových [[palanda|palandách]] z nehoblovaných prken. V dobách největší přeplněnosti musely být využívány kůlny na dvorcích, neizolované půdní prostory i vlhké prostory v hradbách ([[kasematy]]). Jedním z nejpalčivějších problémů byl pro takto ubytované (i když si zvykli na naprostou absenci soukromí) hmyz - [[veš|vši]], [[blecha|blechy]], [[štěnice]]. Hmyzu nebylo možno se zbavit, byl všudypřítomný. Proto byla zřízena dezinsekční stanice, která k dezinsekci pokojů používala [[Cyklon B]], dezinsekce však nikdy nemohla skoncovat s hmyzem nadobro, v podstatě ihned se vracel do míst, odkud byl vyhnán. Chudá strava a hlad byly v Terezíně na denním pořádku. K snídani byla náhražková káva, k obědu řídká pohanková, kroupová polévka nebo vodová omáčka se třemi čtyřmi neloupanými bramborami, k večeři suchý [[chleba]], občas s trochou [[margarín]]u či [[paštika|paštiky]]. Větší příděly dostávali těžce pracující a z nařízení židovské samosprávy i děti (na úkor starých). Nutno si uvědomit, že vězni prakticky neměli teplé jídlo, na oběd se stály dlouhé fronty. Nutným důsledkem toho byly časté průjmy – vězni si pro tuto nemoc vytvořili vlastní název: „terezínka“.<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964.</ref> Postupně byla povolena balíková pošta, takže vězeň, který měl příbuzné „na svobodě“, mohl od nich dostat jednou za čas na speciální (tzv. připouštěcí) známku balíček (samozřejmě zkontrolovaný a přebraný předtím esesáky). Katastrofální životní podmínky (byť ne tak hrozné jako ve východních vyhlazovacích táborech) měly za důsledek oslabení organizmu, vysokou [[nemocnost]] a [[úmrtnost]]. Smutným dokladem naprosto nevhodných podmínek je, že i dospělí lidé tu trpěli a umírali na dětské nemoci jako [[spalničky]], [[neštovice]] apod.<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964.</ref>Častým onemocněním byly průjmy, tuberkulóza, kožní nemoci, proběhlo několik epidemií břišního tyfu atd.<ref>Chládková, Ludmila: Terezínské ghetto, nakl. V RÁJI, Praha, 2005., s. 23</ref> Mrtví byli nejprve pohřbíváni do země za hranicemi ghetta v prostoru Bohušovické kotliny. Od září 1942 jsou mrtvá těla spalována v nově postaveném krematoriu na témže místě. Popel je vkládán do [[urna na popel|uren]] (nejdříve dřevěných, poté papírových), které jsou skladovány v urnovém háji ([[kolumbárium|kolumbáriu]]), umístěném naproti centrální [[márnice|márnici]] (na okraji ghetta). Pozůstalým bylo slibováno, že po válce budou urny důstojně pohřbeny. Sliby však nebyly splněny: v listopadu 1944 bylo skupině vězňů nařízeno naházet 22 000 uren do [[Ohře]], 3 000 uren bylo pak zakopáno poblíž litoměřického koncentračního tábora (nacisté se tak zbavovali důkazů o vysoké úmrtnosti v ghettu).<ref>Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964.</ref> === Kulturní život v ghettu === V počátcích ghetta byly zakázány veškeré kulturní projevy. V souladu s alibistickými záměry nacistů s Terezínem (od r. 1942 – [[konference ve Wannsee]], viz výše) byly ale kulturní projevy později trpěny a brzy se kulturní život vězněných rozrostl do takové míry, že jej nacisté mohli jen těžko korigovat. Mezi vězněnými byli vynikající umělci, vědci, politici, pedagogové ad. z předválečné éry. K umění se v těžkých podmínkách obracela i velká spousta amatérů, ať už aktivně či pasivně (jako diváci, posluchači, čtenáři). Kulturní projevy (divadla, [[kabaret]]y, [[opera|opery]], [[koncert]]y vážné hudby i jazzu, přednášky, výtvarné projevy, literární tvorba) se staly prostředkem rezistence vězňů, uchovávaly jim kus světa lidskosti ve světě strachu, nejistoty a bídy, který je obklopoval. Hrálo a přednášelo se všude: přímo na ubikacích, v kůlnách, garážích, na půdách apod. Přitom je třeba si uvědomit, že veškerá umělecká činnost byla těžce ochromována transporty, početné orchestry, divadla atd. byly najednou bez klíčových hráčů, museli se hned hledat zástupci apod.<ref>Chládková, Ludmila: Terezínské ghetto, nakl. V RÁJI, Praha, 2005.</ref> === Významné osobnosti === * ''hudba'': skladatelé [[Viktor Ullmann]], [[Gideon Klein]], [[Hans Krása]], [[Pavel Haas]] ad., sbormistr a dirigent [[Rafael Schächter]] (provedl tu např. [[Bedřich Smetana|Smetanovu]] ''Prodanou nevěstu'', ''Hubičku'' či [[Verdi]]ho Rekviem; spolu s Rudolfem Fraňkem uvedl také dětskou operu ''Brundibár'', která se v Terezíně, i pro svůj protifašistický podtext a optimistické vyznění, setkala s obrovským ohlasem jak mezi dětmi, tak mezi dospělými); dirigenti: Franz E. Klein, [[Karel Ančerl]], [[Egon Ledeč]], [[Bedřich Weiss]], [[Karel Taube]]. * ''divadlo'': [[Gustav Schorsch]], [[Vlasta Schönová]], [[Norbert Frýd]], [[Zdeněk Jelínek]]; oblíbené kabarety připravovali (a hráli v nich): [[Karel Švenk]], [[Hans Hober]], [[Kurt Gerron]] a [[Leo Strauss]]. * ''výtvarné umění'': [[Bedřich Fritta]], [[Leo Haas]], [[Petr Kien]], [[Otto Ungar]], [[Karel Fleischmann]] ad. * ''literatura'': dětské časopisy ([[Vedem]]), [[Karel Poláček]], [[Camill Hoffmann]], [[Otto Brod]] ad. === Terezín jako nástroj propagandy === [[Konference ve Wannsee]] rozhodla, že Terezín sehraje svou vlastní, jedinečnou roli v nacistickém plánu vymýcení evropského židovstva – v r. [[1944]] se měl stát nástrojem nacistické [[Propaganda|propagandy]]. V důsledku mezinárodního politického tlaku, který byl na Německo vyvíjen v průběhu války ze strany především ''Mezinárodního výboru Červeného kříže'' a [[Dánsko|Dánska]], rozhodli se nacisté povolit návštěvu delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže do jednoho z koncentračních táborů/ ghett – k tomuto účelu byl vybrán Terezín. Návštěva však měla být velkou mystifikací, pečlivě připraveným divadlem – delegaci bylo nakonec předvedeno celkem šťastně si žijící „židovské sídelní město Theresienstadt“. Proto návštěvě (která proběhla [[23. červen|23. června]] [[1944]]) předcházela akce nazvaná ''„zkrášlovací“'' (probíhala téměř rok, od léta 1943). Z náměstí zmizel cirkusový stan i škaredý plot, celý prostor byl parkově upraven, v jednom rohu parku byl postaven hudební pavilónek, kde vyhrávala [[promenádní hudba]]. Na náměstí byla zřízena [[kavárna]] pro „obyvatele“ města (kam se ovšem mohli podívat jednou za 4-5 měsíců na speciální lístky a dostali pouze šálek náhražkové kávy!), okolo náměstí vyrostlo osm obchodů (s oděvy, kufry, obuví a dokonce potravinami; ovšem: jednalo se spíše o vetešnictví, prodávaly se zde pouze věci, které byly předtím Židům odebrány ve šlojsce, v potravinách nebylo k dostání v podstatě nic). Dokonce byla zřízena ''„Banka židovské samosprávy“'' (také na náměstí), která tiskla vlastní terezínské peníze<ref>[http://www.banknoteworld.com/countries/czechoslovakia.html#labor Naskenované dobové terezínské bankovky]</ref> se židovským motivem a vězni začali dostávat naoko plat za práci. Peníze sice mohly být ukládány v bance, neměly však žádnou reálnou hodnotu. V jednom parku bylo také zřízeno hřiště pro děti (pavilónek vymalovaný motivy exotických zvířat) a, světe div se, v Terezíně vznikla najednou i škola (když se tu však návštěva zastavila, visela pod tabulí „ŠKOLA“ cedulka „PRÁZDNINY“…) atd. atp. Návštěvě byla ovšem předurčena trasa, kudy pojede a pouze tato trasa byla „zkrášlena“. Vše šlo až do takových absurdit, že v ulicích čekaly na návštěvy spojky, které předem ohlašovaly její příjezd, takže pak delegace mohla vidět, jak pěkné Židovky vykládají právě dovezenou čerstvou zeleninu a ovoce, dostala se na [[fotbalové hřiště]], kde náhodou zrovna padl gól, nebo viděla závěr představení dětské opery ''Brundibár''… a hlediště aplaudovalo. Tříčlenná návštěva (vedoucí Švýcar [[Maurice Rossel]] a dva dánští zástupci) absolvovala šestihodinovou prohlídku zkrášleným Terezínem a vrátila se zpět domů. Bohužel, s „dobrými“ zprávami: Rossel, který po celou dobu návštěvy také fotografoval, napsal na Terezín v podstatě oslavný posudek, v němž tvrdil, že v Terezíně jsou snad lepší podmínky než v lecjakém „nežidovském“ městě, příděly potravin jsou stejné jako v Protektorátu a – z Terezína prý nejezdí transporty na Východ! Podvod se povedl. Nacisté byli spokojeni. Proto se rozhodli využít zkrášleného Terezína ještě jednou: přinutili slavného německého režiséra (a herce) [[Kurt Gerron|Kurta Gerrona]] natočit propagandistický film pro západní svět nazvaný ''Führer daroval Židům město (Der Führer schenkt den Juden eine Stadt)'', který ukazoval šťastný, pestrý život samosprávného židovského města. Z filmu se však zachovalo asi jen 20 minut... Návštěva MV Červeného kříže si však také vzala své oběti – před jejím uskutečněním byly tisíce (především starých, špatně vypadajících a postižených) vězňů transportovány do vyhlazovacích táborů – aby ghetto nevypadalo přeplněné a aby návštěva viděla zdravě vypadající jedince. A transporty samozřejmě pokračovaly i po odjezdu návštěvy…<ref>Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005., s. 30</ref> == Věznice gestapa (Malá pevnost) == [[Soubor:Terezin CZ Kf564.jpg|thumb|240px|Cela v Malé pevnosti]] Malá pevnost (něm. Kleine Festung) sloužila od června 1940 jako věznice [[gestapo|gestapa]] (podřízena pankrácké věznici) určená pro politické vězně především z [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]]. Původně byla určena pouze pro muže, v období stanného práva po [[operace Anthropoid|atentátu na Reinharda Heydricha]] zde byl zřízeno i ženské oddělení. Pro vězeňské účely sloužily nejprve dva dvory, později byl zřízen ženský dvůr a v letech [[1943]] až [[1944]] (pro zvýšení kapacity) byl vybudován IV. dvůr (pro muže). Velitelem věznice byl po celé období jejího fungování SS-Hauptsturmführer ''[[Heinrich Jöckel]]'' (přezdívaný vězni „Pinďa“), který nesl hlavní díl odpovědnosti za nelidské zacházení s vězni. Nejobávanějšími z dozorců SS byli: ''Wilhelm Schmidt'' (Jöckelův zástupce), ''Stephan Rojko'', ''Anthon Malloth'', ''Rudolf Burian'', ''Albert Neubauer'' a ''Herbert Mende'' – všichni vězně týrali (mnohdy brutálně) i vraždili.<ref>Benešová Miroslava, Blodig, Vojtěch, Poloncarz Marek: Malá pevnost Terezín [[1940]]-[[1945]], nakl. V RÁJI, Pardubice, 1996., s. 18; jména doplněna podle rejstříku knihy: Novák Václav, Báčová Marie, Benešová Miroslava, Hájková Alena, Chládková Ludmila, Joza Jaroslav, Kryl Miroslav, Poloncarz Marek, Trhlínová Marie: Malá pevnost Terezín, Naše vojsko, Praha, 1988.</ref> Za dobu pěti let existence věznice sem bylo umístěno na 27&nbsp;000 mužů a 5000 žen – převážně (z 90 procent) se jednalo o české politické vězně (organizace: [[Obrana národa]], ''PÚ'', ''PVVZ'', ''ÚVOD'', ''komunistů''; odbojové a partyzánské skupiny: ''Kapitán Nemo, Národní sdružení československých vlastenců, Druhá lehká tajná divize, Mistr Jan Hus'' ad.; a také: funkcionáři [[Sokol (spolek)|Sokola]], příbuzní a podporovatelé atentátníků včetně 84 studentů roudnických středních škol), cizích státních příslušníků tu bylo na 2 500 – především občané bývalého SSSR, Britové, Poláci, Francouzi a Němci (mezi nimi několik set sovětských a britských válečných zajatců). Věznice měla průchozí charakter, počet vězňů se neustále měnil, vězni byli odesíláni k soudům, do jiných věznic a káznic (nejčastěji do Drážďan, Bautzenu, Zwickau, Bayreuthu, Waldheimu, Straubingu, Brachu a Berlína) či do jiných koncentračních táborů ([[Koncentrační tábor Buchenwald|Buchenwald]], [[Auschwitz-Birkenau]], Flossenbürg, [[Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen|Mauthausen]]) a přicházeli vězni noví. Malou pevností prošlo také na 1500 Židů (zatčených za odbojovou činnost, porušování protižidovských nařízení, za „přestupky“ sem byli rovněž přemisťováni vězni z terezínského ghetta). Se Židy bylo zacházeno nejbrutálněji. Byla zde pro ně připravena speciální cela (holá místnost bez lůžek, stolu, lavic, …) a dozorci je bez milosti týrali, mučili a vraždili – podmínky se tu pro ně v podstatě rovnaly podmínkám vyhlazovacího tábora.<ref>Chládková, Ludmila: Terezínské ghetto, nakl. V RÁJI, Praha, 2005., s. 16</ref> Do konce války tak Malou pevností prošlo více než 32000 lidí, z nich 2600 zahynulo přímo v Terezíně (asi 300 bylo popraveno, ostatní podlehli mučení dozorců nebo se stali obětí hladu, vyčerpání, epidemií).<ref>Blodig, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941-1945, s. 12</ref> === Životní podmínky v Malé pevnosti === Každý nový transport byl přiváděn na správní dvůr, kde vězně čekala až několikahodinová procedura spojená s ponižováním a týráním – po zaevidování musel vězeň odevzdat osobní doklady a cennosti. Poté obdržel vězeňský oděv (původně vězni dostávali zabavené uniformy československé armády, ženám byl ponechán civilní oděv), misku, lžíci a přikrývku. V celách I. až III. dvora se počet vězňů neustále měnil – pohyboval se mezi 60 - 90 lidmi. Spalo se na třípatrových palandách, na cele bylo umývadlo a záchod. Mnohem horší podmínky byly v celách IV. dvora – zde se tísnily stovky vězňů! Neutěšené byly rovněž stravovací podmínky: denní norma chleba byla postupně snižována z předepsaných 370 [[gram|g]] na 250 g (v r. 1945), kromě chleba dostávali vězni dvakrát denně sběračku náhražkové kávy a jako hlavní jídlo vodovou zeleninovou polévku. I zde byla povolena balíková pošta zvenčí (od příbuzných, kamarádů apod.), kterou si mohli vězni poněkud přilepšit (balíky byly před vydáním kontrolovány a mnohdy vykrádány). Tvrdé podmínky věznice vedly vězně ke vzájemné solidaritě. Např. docházelo běžně k porušování zákazu komunikace mezi jednotlivými dvory, vězni se tajně dorozumívali, posílali si motáky (dokonce se dařilo posílat motáky i ven, mimo vězení), v elektrodílně si dokonce vězni sestrojili radiopřijímač a zakreslovali si vývoj válečných událostí na mapě. V některých celách probíhal organizovaný společenský život (besedy přerůstaly až v odborné přednášky, politické debaty, duchovní vedli vlastenecká kázání apod.). Nejvíce cely stmelovaly velké svátky: [[Vánoce]], [[Velikonoce]] a [[28. říjen]] – při těchto příležitostech vězni dokonce organizovali kulturní a zábavné programy a nerespektovali zákaz zpívání v celách (včetně písní Voskovce a Wericha aj.). Někteří vězni tajně kreslili, psali si deník, básně apod. Podobně jako v terezínském ghettu, i v Malé pevnosti vězni denně tvrdě pracovali. Část vězňů pracovala na různých pracích uvnitř věznice (stavební práce; ve vězeňských dílnách se vyráběly rakve, palandy, nábytek pro kantýnu SS a kanceláře ad.; fungovala tu i vězeňská tiskárna vyrábějící dopisnice a tiskoviny pro správu věznice; tzv. ''Storchkomando'' pracovalo v okolí Malé pevnosti v zemědělství; …) a od r. 1941 byli vězni nasazováni i k práci mimo pevnost (pracovali pro různé firmy v okolí – [[Lovosice]], [[Litoměřice]], [[Ústí nad Labem]], přičemž zaměstnavatelé měli za hodinovou práci vězně zaplatit vězeňské pokladně 55 feniků; k nejobávanějším patřilo pracovní ''komando Richard'', které chodilo pomáhat do Litoměřic, kde byla zřízena pobočka koncentračního tábora ''Flossenbürg'', stavit podzemní továrny Richard I. a II.) Katastrofální ubytovací (chatrný oděv, slabá přikrývka, nedostatečné vytápění cel), stravovací a hygienické (šíření vší a blech, výměna prádla se prováděla jen zřídka) podmínky měly za důsledek stále se zvyšující úmrtnost. Celkem je odhadováno 2 600 úmrtí – ani jedno z nich nelze považovat za přirozené. Gestapo často využívalo tzv. Sonderbehandlung (=zvláštní zacházení), tzn. poprava bez soudního řízení. Popravy vykonávali členové strážní jednotky (v prostorách bývalé vojenské cvičné střelnice) – jednalo se o popravy střílením, jednou výjimkou byla poprava tří osob oběšením. Popravováni byli jednotlivci i skupiny odbojářů, sovětských partyzánů, členové západních i východních výsadků ad. Poslední a zároveň největší poprava v malé pevnosti byla provedena v samotném závěru války, [[2. květen|2. května]] [[1945]]. Bylo při ní zastřeleno 49 mužů a 3 ženy, většinou členů odbojové organizace [[Předvoj]] a ilegální [[Komunistická strana Československa|KSČ]]. Na konci války byla terezínská věznice přeplněna, výrazně se zhoršily životní podmínky a došlo k prudkému nárůstu infekčních nemocí. Především IV. dvůr, v němž za nepředstavitelných podmínek živořilo v přeplněných celách 3000 z celkového počtu 5500 vězňů, byl postižen nejvíce výskytem různých nákaz. Na jaře 1945 se tu objevily první případy [[skvrnitý tyfus|skvrnitého tyfu]] (zavleklo jej sem ''komando Richard''). Už [[4. květen|4. května]] [[1945]] přijeli nemocným na pomoc lékaři a zdravotníci z Prahy a z Roudnice. [[5. květen|5. května]] opouštějí dozorci věznici a v následujících dnech jsou v Malé pevnosti zřízeny provizorní lazarety, přicházejí pomocné síly z blízkého okolí. [[11. květen|11.]]-[[13. květen|13. května]] přijíždí na pomoc početný sovětský vojenský lékařský a zdravotnický personál, [[14. květen|14. května]] je vyhlášena karanténa na celé město Terezín kvůli nebezpečí šíření epidemie skvrnitého tyfu (do ghetta byla epidemie zavlečena s evakuačními transporty, viz výše). Litoměřickým mimořádným lidovým soudem byli k trestu smrti odsouzeni: velitel věznice H. Jöckel, jeho zástupce W. Schmidt, dozorci R. Burian a A. Neubauer, velitel popravčí čety J. Lewinsky (dozorci T. Hohaus a J. Sternkopf byli díky svědectví vězňů o slušném chování zproštěni obžaloby). Někteří další dozorci byli odsouzeni v zahraničí.<ref>Benešová Miroslava, Blodig, Vojtěch, Poloncarz Marek: Malá pevnost Terezín 1940-1945, nakl. V RÁJI, Pardubice, 1996., s. 24-50</ref> V roce 2001 byl německým soudem odsouzen na doživotí bývalý dozorce [[Anton Malloth]]. == Výměna stráží v Malé pevnosti == Po osvobození tábora a věznice byla Malá pevnost nadále používána jakožto věznice. Čeští vojáci, gardisté a úředníci zde strážili vězně, kterými byli obecně Němci a osoby považované za „státně nespolehlivé“. Podle evidence prošlo tímto malým koncetračním táborem od května do srpna [[1945]] minimálně přes 2600 lidí (včetně většího počtu dětí mladších 14 let), z nichž 216 zemřelo. S vězni bylo zacházeno velice brutálně, byli vražděni, ženy byly znásilňovány. Konec počáteční hrůzovlády nad táborem, která byla i Čechy srovnávána s tou předchozí nacistickou, přišel s epidemií [[skvrnitý tyfus|skvrnitého tyfu]], která propukla v [[Terezín]]ě. Čeští lékaři doc. [[Karel Raška]] a prof. [[František Patočka]], kteří ji přijeli potlačit, byli poměry v táboře a brutálním zacházením s vězněnými natolik otřeseni, že sepsali obsáhlé svědectví o tom, co viděli a co se dověděli, a odeslali ho spolu s rozhořčeným protestem (v němž výslovně označili věznici za „''koncentrační tábor po německém způsobu''“) na Úřad předsednictva vlády. Výsledkem bylo výměny vedení tábora a výrazné zlepšení poměrů. Celkem prošlo Malou pevností v letech 1945-1948 asi 3800 lidí, z nichž asi 550-600 zemřelo.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, [[Ústav pro soudobé dějiny AV ČR]], Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 157-159</ref> == Epilog == [[Soubor:TerezinCemetery.JPG|thumb|240px|Národní hřbitov před Malou pevností]] Po skončení [[Druhá světová válka|2. světové války]] se [[Terezín]] stal poutním místem nejen českého národa, každý rok sem přijíždějí statisíce lidí uctít památku obětí nacistické [[zlovůle]]. Na prostranství před [[Malá pevnost Terezín|Malou pevností]] byl vybudován ''[[Národní hřbitov Terezín]]'' (jsou zde pohřbena těla obětí terezínského ghetta, věznice gestapa i z litoměřického koncentračního tábora), dalším pietním místem je [[Židovský hřbitov Terezín|židovský hřbitov]] v Bohušovické kotlině u [[Krematorium|krematoria]] (zde je pohřbena část obětí ghetta, asi 9000 těl). V roce [[1947]] vznikl ''[[Památník Terezín]]'' (tehdy jako ''Památník národního utrpení''), instituce uchovávající a připomínající památku obětí vlády násilí v letech 2. světové války. == Poznámka == V období [[Druhá světová válka|2. světové války]] války se Terezín nacházel na území [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]], kdežto blízká města [[Litoměřice]] a [[Lovosice]] již spadala do oblasti [[Sudety|Sudet]], které byly přičleněny k [[Nacistické Německo|Velkoněmecké říše]] (tzv. říšské území). Hranice mezi protektorátem a říší tehdy procházela v těsném sousedství Terezína v prostoru [[Terezín|Terezínské křižovatky]]. V blízkých Litoměřicích nacisté také zřídili menší koncentrační tábor, který sloužil zejména jakožto zdroj levné pracovní síly pro budování nacistické [[Podzemní továrna Richard|podzemní továrny Richard]], jednalo se o pobočku Koncentračního tábora Flossenbürg. Tento litoměřický koncentrační tábor pod blízký Terezín vlastně nijak organizačně nespadal a z čistě formálního hlediska s ním vůbec nijak nesouvisel, což ale vůbec neznamená, že ve skutečné praxi tomu nemohlo být úplně jinak - viz text článku. == Literatura == * Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964. * Chládková, Ludmila: Terezínské ghetto, nakl. V RÁJI, Praha, 2005. * {{Citace monografie | příjmení = Chrastilová | jméno = Jiřina | příjmení2 = Prokop | jméno2 = Ivan | titul = Devět židovských cest | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2008 | isbn = 978-80-7185-905-5 | strany = 400 }} * Blodig, Vojtěch: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941-1945, Průvodce stálou expozicí Muzea ghetta v Terezíně, nakl. OSWALD, Praha, 2003. * Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005. * Benešová Miroslava, Blodig, Vojtěch, Poloncarz Marek: Malá pevnost Terezín 1940-1945, nakl. V RÁJI, Pardubice, 1996. * [[Herbert Thomas Mandl]] "Tracks to Terezìn" (Rozhovor: Herbert Gantschacher; Film nahrávání: Robert Schabus; Film editace: Erich Heyduck / DVD nemecky/anglicky; ARBOS, Wien-Salzburg-Klagenfurt 2007) * Novák Václav, Báčová Marie, Benešová Miroslava, Hájková Alena, Chládková Ludmila, Joza Jaroslav, Kryl Miroslav, Poloncarz Marek, Trhlínová Marie: Malá pevnost Terezín, Naše vojsko, Praha, 1988. == Reference == <div class="references-small" style="-moz-colum-count:2;"> <references/></div> == Související články == * [[Terezín]] * [[Holocaust]] * [[Válečné zločiny Německa během druhé světové války|Německé válečné zločiny ve druhé světové válce]] * [[Terezínský rodinný tábor]] * [[Hans Günther Adler]] * [[Vedem]] * [[Petr Ginz]] * [[Hanuš Hachenburg]] * [[Podzemní továrna Richard]] * [[Národní hřbitov Terezín]] * [[Terezínská tryzna]] * [[Seznam osobností vězněných v Terezíně]] == Externí odkazy == '''Instituce:''' * [http://www.pamatnik-terezin.cz/showdoc.do?docid=4 Památník Terezín] * [http://www.terezinstudies.cz/cz2/main Terezínská iniciativa] * [http://www.bterezin.org.il/ Beit Theresienstadt - Památník mučedníků Terezína v Izraeli] '''Ostatní:''' * [http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/terezin/terezin Historie ghetta Terezín česky] * [http://www.ushmm.org/wlc/article.php?lang=en&ModuleId=10005424 Historie ghetta Terezín anglicky] * [http://www.holocaust.cz/cz2/resources/texts/rossel Zpráva delegáta MVČK Maurice Rossela] * [http://www.holocaust.cz/cz2/resources/rocenka/books/rossel Rozhovor s delegátem MVČK M. Rosselem] * [http://www.terezinstudies.cz/cz2/ITI/database/db Databáze obětí holocaustu v českých zemích a seznamy transportů do/z Terezína] * [http://www.youtube.com/watch?v=OlIMAJF3kic Část nacistického propagandistického filmu] na [[YouTube]] {{Commons|Konzentrationslager Theresienstadt}}{{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Terezín]] [[Kategorie:Nacistické koncentrační tábory|Terezín]] [[Kategorie:Židé v Protektorátu Čechy a Morava]] [[Kategorie:Okres Litoměřice]]

Návrat na stránku „Koncentrační tábor Terezín“.