Štěstí

Z Multimediaexpo.cz

Štěstí a šťastný se používá ve dvou odlišných významech či souvislostech:

  1. jako vnější příznivá událost nebo okolnost, často nahodilá a nezasloužená: „mít štěstí“, „udělat štěstí“;
  2. jako blaženost, vnitřní pocit radostného a více méně trvalého vyplnění: „být šťastný“, „mít šťastnou povahu“.

Opačný význam mají slova neštěstí, nešťastný. Opakem slova štěstí v prvním z uvedených významů jsou též výrazy smůla či nezdar; opakem pro druhý význam slova trápení, strast.

Obsah

Původ slova

Obdobná slova se vyskytují ve všech slovanských jazycích. Podle V. Machka se skládají z indoevropské předpony su-, dobrý, nejlepší, a slovanského časť, díl, úděl.[1] Výše naznačené rozlišení dvojího významu štěstí a blaženosti se vyskytuje i v mnoha jiných jazycích: v řečtině eutychia a eudaimonia, v latině fortuna a beatitudo, ve francouzštině bonne chance a bonheur, v angličtině lucky a happy.

Štěstí ve filosofii

Sókratés v dialogu "Gorgias" polemizuje s Kalliklem, pro něhož štestí je blahobyt a nezkrocená svoboda.[2] Aristotelés v "Etice Nikomachově" vysvětluje, že člověk nemůže dosáhnout skutečného štěstí (eudaimonia) ani sám, ani pouze v rodině, ale jen v obci svobodných. Štěstí není nahodilý pocit, nýbrž výsledek rozumně vedeného dobrého života. Po rozpadu řecké polis však i filosofové hledají individuální štěstí, a to buď jako rozumové ovládání vášní a odolnost proti vnějším dojmům a vlivům (kynismus, stoicismus - ataraxia), anebo jako vyhledávání a užívání příjemností života (epikureismus). Štěstí jako soustavné vyhýbání se utrpení a potlačování žízně je jednou z vůdčích myšlenek buddhismu. V křesťanství se sice objevuje i stoické dědictví ukázněného života, ale cílem života je spása, takže štěstí zde nehraje velkou roli. V této tradici je nejisté a nespolehlivé štěstí spíše iluzí také pro Kanta nebo Schopenhauera. Naproti tomu angličtí autoři (Jeremy Bentham, John Stuart Mill, utilitarismus) začínají uvažovat o objektivním a měřitelném „štěstí“ v podobě blahobytu.

„ Nejlepší jednání je to, které obstará největší štěstí pro největší počet. “

V moderních masových společnostech přibývá lidí, kteří po štěstí touží, zároveň však ztratili naději, že by ho mohli dosáhnout. Protože si štěstí zároveň představují jako něco, co by měli dostat zvenčí, propadají často hráčské vášni a snaží se štěstí nějak vynutit.[3] Toho rovněž masově využívají různé sázky, loterie a hazardní hry, které zdánlivě nabízejí „štěstí“ v podobě velké výhry. Novější myšlení sice uznává nečekanou a nezaslouženou povahu štěstí, varuje však před představou, že by se dalo vynutit:

„ Štěstí je odměna těch, kdo žádnou nehledali. “


„ Skutečné štěstí je vždycky tam, kde je nehledáme. Přichází vždy jako dar a nedá se na životě vybojovat ani vyvzdorovat. “

Francouzský spisovatel André Gide si v "Deníku"[4] poznamenal, že:

„ Štěstí člověka neplyne ze svobody, ale z přijetí úkolu. “

Štěstí jako předmět vědeckého zkoumání

Vědecký výzkum štěstí se vede zejména ve dvou liniích:

  1. Srovnávací psychologické výzkumy pocitu štěstí a hledání korelací s jinými veličinami.
  2. Neurobiologický výzkum fyziologických příčin a podmínek štěstí.

Jakkoli výsledky nejsou zatím zdaleka jednoznačné, aspoň některé z nich ukazují vysokou korelaci štěstí s náboženskou vírou (zejména v USA), kdežto podle neurobiologických zkoumání je šance na štěstí z poloviny vrozená, asi z 15 % vysvětlitelná vnějšími okolnostmi (zdraví, blahobyt atd.) a zbytek je silně individuální.

Související články

Literatura

  • R. Spaemann, Štěstí a vůle k dobru. Praha: Oikúmené 1999

Reference

  1. ↑ V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1970, heslo „štěstí“.
  2. ↑ Gorgias 492c.
  3. ↑ Srv. F. M. Dostojevskij, Hráč.
  4. ↑ A. Gide, Journal, 8. 2. 1932.

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C5%A0t%C4%9Bst%C3%AD“