Solipsismus
Z Multimediaexpo.cz
Solipsismus (z latinského solus ipse = jen já sám) je ve filosofii krajní forma subjektivismu, založená na myšlence, že existuje pouze moje vědomí a nic jiného. Ve vývojové psychologii Jeana Piageta znamená solipsismus vývojové stadium, kdy dítě ještě nedokáže jasně rozlišit mezi sebou a vnějším světem.
Obsah |
Původ
Solipsismus jako pojem se objevil v 19. století jako radikální epistemologická skepse, pokud jde o poznání světa a myslí druhých lidí. Vychází z metodického pochybování Descartova, který poslední filosofickou jistotu založil právě na (hypotetické) pochybnosti o všem, včetně smyslového poznání, v níž se jako nepochybné ukáže pouze „myslím, tedy jsem“. Solipsismus ovšem tento myšlenkový experiment bere doslova. Anglický idealistický filosof George Berkeley soudil, že věci existují jen pokud jsou vnímány, ovšem vyvodil z toho, že vnější svět existuje proto, že je předmětem vnímání Božího; s podobnou představou pracoval i Isaac Newton, pro něhož prostor je právě Boží „sensorium“. Další krok učinil německý filosof Arthur Schopenhauer, pro něhož první větou jeho filosofie je „Svět je moje představa“. Ke každému pozorování patří pozorovatel, předmět nemůže být bez subjektu, který jej poznává. To ovšem není ještě solipsismus. Za důsledného solipsistu se někdy pokládá německý myslitel Max Stirner, který v knize Der Einzige und sein Eigentum („Jedinec a jeho vlastnictví“ z roku 1845) zastává radikální egoismus: „Nic mi nestojí nade mnou“. Pro Stirnera to ale není solipsismus, protože právo na egoismus každému přiznává, nýbrž odmítnutí každé vnější autority, včetně zvnitřněného „nad-já“ (superego).
Pojem a diskuse
Solipsismus tedy může být
- metodologický, jako myšlenkový pokus nebo provokace,
- epistemologický, totiž přesvědčení, že vnější svět ani myšlenky druhých nelze bezpečně poznat, anebo
- ontologický, pokud světu a druhým na základě toho upírá existenci vůbec.
Námitky proti solipsismu pocházejí z různých stran. Tak filosofie jazyka namítá, že pokud solipsista používá jazyka, už předpokládá komunikaci s jinými. Solipsismus patrně také přehlíží, že hranice mezi „mnou“ a „vnějším světem“ není – díky tělesné povaze člověka – nijak ostrá. Při přesnější fenomenologické analýze zkušenosti nemůže solipsismus patrně obstát , může však být užitečnou kritickou nebo provokativní hypotézou. Tak se také v novější filosofické literatuře objevuje, například u J.-P. Sartra[1] nebo u českého filosofa Ladislava Klímy, který se občas snažil „solipsisticky“ také žít.
Související články
Externí odkazy
- Solipsism and the Problem of Other Minds - en
- Solipsism experienced as a dissociative symptom of mental illness - en
Literatura
- L. Klíma: Svět jako vědomí a nic. Praha 1990
Chybná citace Nalezena značka
<ref> bez příslušné značky <references/>.