Sophiina volba
Z Multimediaexpo.cz
Sophiina volba (1979) je psychologický román a je to nejznámější dílo Williama Styrona. Jde o román, který zpracovává složitým a neobvyklým způsobem téma vlivu nacismu na průměrně silného jedince.
Obsah |
Obsah
Základní dějovou osu příběhu tvoří výpověď vyprávěče Stinga (W. Styron) o tom, jak se učil psát. Pásmo autorského vyprávění o sobě je však brzy přerušeno líčením života mladého mileneckého páru: Sophie Zawistowské a Nathana Landaua, s kterými se Stingo seznámil v létě 1947 v brooklynském penziónu. Jinou dějovou linii tvoří příběh Stingova pronikání do záhad tragického až patologického vztahu milenců (zjišťuje, že Nathan je narkoman a schizofrenik) a dál do minulosti a nejhlubších zákoutí psychiky ženy, která ho přitahuje. V dalším dějovém plánu je pásmo hrdinčiných vzrušených monologů, líčících její dětství a mládí v Polsku (v Krakově), její osudy roku 1943 ve Varšavě a v koncentračním táboře Osvětim. Zde zaujímají klíčové místo Sophiininy volby.
Název románu sice naznačuje jednu klíčovou volbu, ale nad závěrečnou tragickou Sophiinou volbou můžeme jasně cítit, že ta je pouhým důsledkem celého řetězu dalších osudových voleb před jaké stavěl člověka nacismus. První volbou je Sophiin pomýlený závěr neangažovat se v okupované Varšavě. I když Sophii její varšavská přítelkyně přesvědčuje, aby se stala členkou organizovaného odboje, Sophie odmítá. Druhá volba, která má pro hrdinčino celoživotní trauma klíčový význam, je volba, před niž Sopii postaví sadistický německý lékař při jejím příchodu do koncentračního tábora. Nechá ji vybrat si z jejich dvou dětí jedno, které bude dále žit v koncentračním táboře Osvětim. To druhé bude odvezeno do nedalekého tábora, určeného pouze pro likvidaci vězňů. Sophie si vybere svého desetiletého syna Jana. Sama pak sleduje, jak jí nacisté odvádějí její malou dceru Evu k transportu do Brezinky. Třetí volba je Sophiino rozhodnutí pokusit se svést Rudolfa Hösse, vrchního velitele osvětimského tábora. Volba vychází z krajního zoufalství matky, která chce zachránit svého potomka. Tento pokus ztroskotává a jen prohlubuje bezmocnost, která se zakotvuje niž a niž do Sophiiny duše. Závěrečná hrdinčina volba vyplývá z jejího konečného poznání, že život pro ni nelze obnovit, tak jako se dalo díky Nathanově péči obnovit její fyzické zdraví, a že jakékoliv pokusy zbavit se bolestných traumat minulosti a rozvinout vlastní šťastnou vyrovnanou osobnost jsou marné. Nakonec i její jediná naděje, začít nový život s Nathanem, se ukáže být klamná a nerealizovatelná, a proto jí nezbývá než zhasit světlo svého života.
Teoretický rozbor
V Sophině volbě se William Styron pokouší o hloubkovou analýzu nacismu, jeho zhoubného vlivu na průměrně slabého nebo možná jen průměrně silného lidského jedince a ukazuje nacismus v osobních perspektivách. Volí proto hrdinku až absurdní svou nenápadností a svou neprovinilostí vůči ideálům nacismu. Sophie není židovka, nemá neárijské rysy, a dokonce splňuje svým zevnějškem i představy nacistické estetiky. Jestli je Sophie něčím výjimečná, pak pouze citlivostí, vnitřní kultivovaností a inteligencí. Styron používá ve svém vyprávění bohatě členěnou větu (po vzoru Faulknera), která si činí neobyčejné nároky na čtenářovu spolupráci a průběžné dešifrování skrytých významů a souvislostí. Tvorba tohoto díla spočívá v postupném odhalování a to nás do posledních stránek nad Sophiiným osudem udržuje v napětí.
Ukázka
Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. „Takže ty věříš v Krista spasitele?“ řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého axiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: „ Copak neřekl: ,Nechte maličkých přijíti ke mně‘?“ Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.
Sophie, zajíkající se hrůzou, užuž měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: „Smíš si nechat jedno děcko.“
„Bitte?“ vyjekla Sophie.
„Smíš si nechat jedno děcko.“ Opakoval. „Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?“
„Chcete říct, že si musím sama zvolit?“
„Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu – máš volbu.“
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. „Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!“ začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. „Ich kann nicht wählen!“ vykřikla.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. „Neřvi!“ poručil jí. „Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!“
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
„Nenuťte mě volit,“ šeptala v úpěnlivé prosbě. „To přece nemůžu.“
„Tak je tam pošlete obě,“ řekl doktor pomocníkovi, „nach links.“
„Mami!“ a už slyšela Evin tich, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované podlaze zvedla. „Vezměte si tu menší!“ vykřikla. „Vezměte si mou malou!“
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku – na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout – a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička na vždy mizí z očí.
„Držela pořád toho svého medvídka – a svoji flétnu,“ dodala Sophie na závěr. „Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce.“
Externí zdroje
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |