Akordeon

Z Multimediaexpo.cz

Akordeon

Akordeon, zvaný též tahací harmonika (slangově také dršťky a zednický klavír), je hudební nástroj, u něhož jsou zdrojem zvuku kovové jazýčky, rozechvívané proudem vzduchu. Ten je získáván pohybem měchu. Pro ovládání nástroje slouží dvě skupiny kláves. Akordeon patří mezi aerofony. Akordeonem v dnešním pojetí se rozumí stejnozvučný chromatický nástroj, tedy takový, u kterého výška tónu nezávisí na směru pohybu měchu a na kterém lze zahrát úplnou chromatickou stupnici. Harmonikou rozumíme různozvučný diatonický nástroj, kde se výška tónu mění v závislosti na pohybu měchu a který je laděný v konkrétní diatonické stupnici (nelze zahrát některé půltóny). Terminologie není zcela ustálená. V některých publikacích se harmonika používá jako zastřešující název zahrnující i akordeon, v jiných se toto označení omezuje pouze na různozvučné a diatonické nástroje.

Obsah

Historie

První akordeony začal v roce 1822 stavět Friedrich Buschmann v Berlíně. Své nástroje označoval jménem Handäoline. Patent na nástroj s názvem akordeon získal v roce 1829 vídeňský nástrojář Cyrill Demian.

Typy akordeonů

Podle diskantu

  • Klávesový akordeon

Klávesový neboli pianový akordeon má v diskantové části klaviaturu s rozsahem většinou od dvou do tří oktáv.

  • Knoflíkový akordeon

Knoflíkový akordeon má v diskantové části několik řad knoflíků.

Podle basů

  • Se standardními basy

Standardní basy (Stradella basses) mají dvě řady knoflíků se základními tóny v rozsahu jedné lomené oktávy a několik akordových řad.

  • S melodickými basy

Melodické basy umožňují hru základních tónů v rozsahu několika oktáv. Možné jsou všechny čtyři kombinace: klávesový nebo knoflíkový akordeon se standardními nebo melodickými basy.

Podle rozsahu

Ve střední a západní Evropě je nejběžnější klávesový akordeon se standardními basy. Ten se podle rozsahu dělí následovně.

  • 60 basů – 26 kláves
  • 48 basů – 34 kláves
  • 60 basů – 34 kláves
  • 80 basů – 37 kláves
  • 96 basů – 37 kláves
  • 120 basů – 42 (43) kláves

Příbuzné nástroje

Jako akordeon se někdy nepřesně označují i různozvučné diatonické harmoniky a jejich varianty.

Mezi velmi významné skladatele pro klávesový akordeon patří Ilja Havlíček a Bohumil Bláha.

Konstrukce

Akordeon má diskantovou část a basovou část, které jsou spojené měchem. Diskantová část se ovládá pravou rukou a část basová se ovládá rukou levou. Součástí diskantové a basové části jsou rejstříky, které mění zvuk tónů.

Diskant

Diskant neboli melodická část slouží pro hru pravou rukou. U piánové harmoniky je pro ovládání použita klaviatura běžného uspořádání (jako na klavíru) s menšími klávesami. U knoflíkové harmoniky slouží pro ovládání diskantové části kulatá tlačítka (knoflíky), uspořádaná do dvou až šesti řad. Ve vodorovném směru postupují tóny v malých terciích, v šikmém směru po půltónech. Po třech vodorovných řadách se tóny opakují, což umožňuje hru v různých tóninách se stejným prstokladem. Umístění tónu (poloha základního tónu) není jednotné, existuje systém vídeňsko-francouzský, italský, holandský a další.

Bas

Basová část sa ovládá prsty levé ruky s výjimkou palce. Počet knoflíků je různý. Malé nástroje mohou mít 12–32 basů, střední mívají 48, 60, 72 nebo 96 basů a u největších nástrojů může počet basů dosahovat 120, 140 nebo 180. Větší rozsah se příliš nevyskytuje. Knoflíky jsou umístěny v několika řadách, které jsou od shora uspořádány takto: 1. řada – pomocné basy (terciové tóny – velké tercie od základního tónu) 2. řada – základní basy (základní tóny) 3. řada – durové akordy (od odpovídajícího základního tónu) 4. řada – mollové akordy (od odpovídajícího základního tónu) 5. řada – dominantní septakordy (od odpovídajícího základního tónu) 6. řada – zmenšené septakordy (od odpovídajícího základního tónu) Někdy bývá za šestou řadu doplněna ještě 7. řada se zvětšenými kvintakordy, případně před první řadu druhá pomocná řada s malými terciemi. Na zadní desce těla basové části je vzduchový ventil, kterým se vpouští a vypouští z měchu vzduch. Popsaný systém standardních basů je nejběžnější, jeho nevýhodou však je, že neumožňuje hru melodií ve větším rozsahu než velká septima a vytváření libovolných akordů. Proto se u koncertních nástrojů vyskytuje chromatika, tzv. melodický bas. Může mít trojí uspořádání.

  • Barytonový bas – nachází se před první řadou standardních basů blíže k měchu. Je seřazen ve třech řadách po půltónech. Většinou se rozsah pohybuje od kontra E až po cis3, samozřejmě se dá rozšiřovat pomocí rejstříků.
  • Konvertor – umožňuje přepínat jedinou sadu knoflíků do režimu standardních nebo melodických basů.
  • Melodický systém obou hmatníků – nástroj vůbec neobsahuje standardní basy. Jde spíše o experimentální záležitost.

Měch

Kožený měch je tvořen mnoha záhyby a slouží k čerpání vzduchu pro rozeznívání jazýčků diskantové i basové části. Přívod vzduchu k jazýčkům je ovládán klávesami. Změnou rychlosti pohybu měchu lze ovládat dynamiku hry.

Rejstříky

Ke každému tónu přísluší obvykle větší počet jazýčků, které se vybírají pomocí rejstříkových spínačů, umístěných v diskantové i basové části. Umožňují spínat tóny v několika oktávových polohách, dvojice mírně rozladěných jazýčků vytvářejí tremolo.

Související články

Odkazy

Zajímavé stránky o harmonice

Literatura

  • Jan Vičar: Akordeon a jeho hudební uplatnění, vydal Panton, vydavatelství Českého hudebního fondu v roce 1981
  • Kolektiv autorů: Světem hudebních nástrojů, vydal Panton, vydavatelství Českého hudebního fondu v roce 1979


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Akordeon