Autobus

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Městský autobus v Mannheimu
Autobus na pohlednici z doby kolem roku 1900

Autobus je motorové vozidlo určené pro přepravu většího počtu osob po silnici. Je poháněn většinou vznětovým motorem a je základním kamenem moderní hromadné dopravy osob, tedy od 50. let 20. století.

Obsah

Historie autobusu

Jeden z prvních autobusů v muzeu Mercedes-Benz

První autobus (tehdy ještě pod názvem omnibus) se spalovacím motorem představil Carl Fridrich Benz v roce 1895, do pravidelného linkového provozu se dostal v říjnu roku 1899 v Londýně.[1] Tehdy se jednalo o velmi nespolehlivá vozidla, navíc pro velmi omezený počet cestujících (okolo 10-20 osob). Vývoj však šel rychle dopředu a okolo roku 1930 již autobusy uvezly až 50 lidí a byly poháněny různými palivy - na svítiplyn, na naftu, na dřevoplyn atp. Hlavní rozvoj autobusové dopravy však nastal až krátce po 2. světové válce, když byla rozšířena infrastruktura pro automobilovou dopravu (zlevnil benzín a nafta, byly kvalitnější silnice apod.). Ve druhé polovině 20. století autobusy postupně převládly v MHD a doplnily tak tramvaje na linkách nevyžadujících vysoké přepravní kapacity. Na rozdíl od nich jsou totiž manévrovatelnější, levnější, jednodušší a mají velmi nízké náklady na budování linek, takže si veřejnou dopravu autobusy mohou dovolit i některá menší města.

Termín „autobus“

Pro autobus se původně používal stejný termín jako pro dřívější koněspřežný prostředek nekolejové hromadné dopravy, tedy omnibus. Pro odlišení se začalo používat označení automobilní omnibus, z čehož pak zkrácením vznikl současný termín autobus.[1]

Technické požadavky

Autobusy musí vyhovovat zkoušce stability, nesmí v něm být použity hořlavé a nasákavé materiály, elektroinstalace musí být odolná vůči teplotě i vlhkosti, každý autobus musí mít nejméně dvoje dveře (jedny mohou být nouzové). Maximální výška schůdku je 340 mm pro autobusy určené i pro přepravu stojících cestujících (třídy I a A) a 380 mm pro ostatní třídy (II, III a B). Bezpečnostní pásy na všech sedadlech musí mít autobusy tříd III a B schvalované v České republice od 1. dubna 2004.[2]

Obecně není zakázána přeprava stojících cestujících na dálnicích, dálnice mohou používat i autobusy městského provedení se stojícími cestujícími a v některých případech je po dálnici vedena i linková doprava autobusy městského provedení. Zákaz přepravy stojících cestujících může však být dán podmínkami provozu konkrétního typu vozidla.

Rozdělení autobusů

Oficiální dělení v Evropě

Kategorie vozidel v EU definuje rámcová směrnice 2007/46/ES (jež nahrazuje dřívější 70/156/EHS) v příloze II. Vozidla M = Motorová vozidla s nejméne čtyřmi koly konstruovaná a vyrobená pro dopravu osob. M1 = nejvýše osm sedadel kromě sedadla řidiče. M2 = více než osm sedadel kromě sedadla řidiče a s maximální hmotnost nepřevyšující 5 tun. M3 = více než osm sedadel kromě sedadla řidiče a s maximální hmotnost vyšší než 5 tun. (Nákladní vozidla N se dle téže směrnice dělí dle maximální hmotnosti na N1 nepřevyšující 3.5t; dále N2 nepřevyšující 12t a N3 vyšší než 12t)

Směrnice dále vymezuje třídy podle počtu přepravovaných osob. Autobusy pro přepravu nejvýše 22 cestujících jsou rozděleny do třídy B (pouze pro sedící cestující) a třídy A (pro přepravu sedících i stojících cestujících). Autobusy pro více než 22 cestujících jsou rozděleny do třídy III (výhradně pro sedící cestující, pro dálkové linky), třídy II (určený pro sedící cestující, avšak umožňující i přepravu stojících, zejména pro meziměstskou dopravu) a třídy I (pro sedící i stojící cestující, především pro MHD).[3]

Za nízkopodlažní se považuje autobus, v němž nejméně 35 % plochy pro stojící cestující je dosažitelných ze země jediným stupněm, přičemž je stanovena maximální výška schůdku.[3]

Směrnici EHS z roku 1970 nahradila směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/46/EHS, kterou se stanoví rámec pro typové schvalování motorových vozidel, jejich přípojných vozidel, systémů, komponent a samostatných technických jednotek pro tato vozidla. I v nové směrnici je terminologie kategorií a typů vozidel zastaralá, směrnice z roku 2007 odkazuje na názvoslovnou normu ISO 3833 z roku 1977.

Neoficiální dělení podle velikosti a kapacity

Obsaditelnost autobusů se udává ve formátu X+1, kde X označuje počet míst pro cestující a +1 je místo pro řidiče.

Často užívaná neoficiální terminologie není ustálená, takže zejména vymezení mikrobusů, minibusů, midibusů nebo metrobusů se může v různých zemích a různých zdrojích podstatně lišit (například midibusy jsou někdy považovány za podskupinu minibusů, autobusy o délce 9 až 11 metrů jsou někdy řazeny mezi midibusy a jindy mezi standardní autobusy, mezi mikrobusy jsou někdy řazeny i malé minibusy atd.).

Podle použití

Typy autobusů

Historické autobusy

Současné městské

Linkové autobusy

Low entry

Dálkové a turistické autobusy

Související články

Reference

  1. 1,0 1,1 LINERT, Stanislav. Autobusy a trolejbusy pražské městské hromadné dopravy. Praha : Dopravní podnik hlavního města Prahy, 2002. ISBN 80-238-8574-X. Kapitola Světový vývoj autobusů, s. 5.  
  2. cojebus
  3. Chybná citace Chyba v tagu <ref>; citaci označené cojebus není určen žádný text
  4. Kategorizace autokarů, ČESMAD Bohemia, pod textem uvedený autor Hotel Fontána, s. r. o., web Cestovní ruch, 30. 5. 2006

Externí odkazy


Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace