Batyskaf Trieste
Z Multimediaexpo.cz
Batyskaf Trieste bylo speciální podmořské plavidlo určené pro hloubkové potápění s osádkou dvou lidí, kterým dosáhli 23. ledna 1960 Jacques Piccard (syn Auguste Piccarda) a Don Walsh, USN hloubky asi 10 900 m při potopení v Mariánském příkopu. Toto ponoření se od té doby nikdy neopakovalo a v současné době neexistuje žádné plavidlo (s posádkou nebo bez posádky), které by bylo schopno dosáhnout takové hloubky.
Obsah |
Vzhled batyskafu
Batyskaf Trieste byl navržen švýcarským vědcem Augustem Piccardem a postaven v Itálii. Tlaková koule se skládala ze dvou sekcí, vyrobených firmou Acciaierie Terni, a horní díl byl vyroben firmou Cantieri Riuniti dell'Adriatico v Terstu (italsky Trieste). Odtud také pochází název plavidla. Koule byla nainstalována v Cantiere navale di Castellammare di Stabia, nedaleko Neapole. První ponoření bylo 26. srpna 1953 ve Středozemním moři blízko ostrova Capri. Tvar batyskafu byl založen na předchozích zkušenostech s FNRS-2. Tuto loď také navrhl Piccard, byla postavena v Belgii a používána francouzským vojenským námořnictvem. Po několika letech využívání ve Středozemním moři byl Trieste zakoupen americkým námořnictvem v roce 1958 za 250 000 amerických dolarů.
Batyskaf Trieste se skládal z plovákové komory naplněné benzínem pro vztlak, a oddělené tlakové koule. Toto uspořádání (nazvané Piccardem "batyskaf"), dovolovalo volné ponoření, lépe než předchozí uspořádání batysféry, při kterém byla tlaková koule spuštěna do hloubky a vyzvednuta zpět na loď kabelem. V době projektu Nekton, byl Trieste více než 15 m dlouhý, většinu objemu zabírala řada plováků o objemu 85 m3 naplněných benzínem a vodní zátěžové nádrže nacházející se na koncích lodi. Posádka se nacházela v 2,16 m velké tlakové kouli, která byla napojena na spodní straně plováků. Přístup do koule byl z paluby lodi svislým tunelem, který prostupoval plováky a vedl dolů ke vstupnímu poklopu. Vpředu a vzadu u kabiny byla železná zátěž, která se mohla uvolnit.
Aby kabina vydržela tlak 110 MPa měla 12,7 cm tlusté stěny (mohla odolat mnohem většímu tlaku než byl zvenčí působící tlak při ponoření v Mariánském příkopu). Poskytovala prostor pouze pro dvě osoby a vážila 1,3 tuny na souši a 0,8 tun ve vodě. Byl zde uzavřený vzduchový okruh – kyslík byl poskytován z tlakových lahví a oxid uhličitý byl odebírán při průchodu vzduchu nádobami s natronovým vápnem. Podobný okruh se nachází v moderních kosmických lodích a skafandrech. Energii poskytovaly baterie.
Pozorování okolí plavidla bylo prováděno přímo oknem. Byl to kuželovitý blok plexiskla, jediné tehdy známé látky, která by odolala působícímu tlaku. Vnější osvětlení poskytovaly žárovky z křemenného skla, které byly schopny odolat tlaku bez jakéhokoli uzpůsobení.
Plováky naplněné benzinem byly potřebné pro vynoření koule na hladinu. Benzín jako náplň byl vybrán, protože má menší hustotu než voda a je navíc relativně nestlačitelný.
Jako zátěž mělo plavidlo devět tun železných broků pro urychlení sestupu a umožnění výstupu. Tato zátěž byla umístěna v násypkách umístěných vpředu a vzadu. Broky byly v hrdlech drženy elektromagnety tak, aby v případě poruchy elektrického napájení začalo plavidlo stoupat ihned nahoru.
Po přemístění plavidla do námořní elektrotechnické laboratoře v San Diegu bylo značně upraveno a pak použito v řadě testů při hloubkových ponorech v Tichém oceánu. 5. října 1959 se Trieste zúčastnil na nákladní lodi Santa Maria projektu Nekton, což byla řada hlubokých ponorů do Mariánského příkopu.
Ponor v Mariánském příkopu
.jpeg)
23. ledna 1960 dospěl Trieste k oceánskému dnu v Challenger Deep (nejhlubší části Mariánského příkopu). Na palubě se nacházel Jacques Piccard (syn Augusta Piccarda) a poručík Don Walsh z USN. Údaje na palubní desce ukazovaly hloubku 11 521 m, později byl tento údaj opraven na 10 916 m. Přesnější měření z roku 1995 ukázala, že oceánské dno v Challenger Deep se nachází v hloubce 10 911 m. Sestup batyskafu trval 4 hodiny a 48 minut.[1] V hloubce 9 000 metrů jedno z vnějších plexisklových oken prasklo a celá loď se otřásala.[2] Jacques Piccard a Don Walsh strávili asi dvacet minut na oceánském dně. Teplota v kabině byla pouhých 7°C. V této hloubce neočekávaně získali znovu možnost spojit se s lodí na hladině (US Wandank II ATA-204). Pro spojení bylo použito hydrofonu.[3] Zpráva z batyskafu putovala k hladině rychlostí zvuku asi 7 sekund a dalších 7 sekund trvalo, než přišla odpověď.
Na dně pozoroval Piccard a Walsh mořské jazyky a platýze, které dokazovaly, že obratlovci mohou žít i v této hloubce. Dno tvořilo "rozsivkové bahno".
Výstup k hladině trval 3 hodiny 15 minut.
Další výzkum Mariánského příkopu
Od 23. ledna 1960 se žádné plavidlo s lidskou posádkou nevrátilo do této hloubky v Challenger Deep. V roce 1995 navštívilo toto dno japonské robotické plavidlo Kaiko. Toto plavidlo se v roce 2003 ztratilo v moři a v dnešní době neexistuje žádné plavidlo schopné dosáhnout dna Mariánského příkopu.
Reference
- ↑ To the Depths in Trieste, University of Delaware College of Marine Studies
- ↑ Seven Miles Down: The Story of The Bathyscaph Trieste., Rolex Deep Sea Special, Written January 2006.
- ↑ Navy history
Externí odkazy
en
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |