Dynastie Čching

Z Multimediaexpo.cz


Dynastie Čching (čínsky: 清朝; pinyin: Qīng cháo; Wade-Giles: Ch'ing ch'ao; mandžusky: daicing gurun; mongolsky: Манж Чин) (čínsky Čistá) byla mandžuská dynastie, která vládla v Číně mezi lety 1644 a 1911. Byla poslední nečínskou císařskou dynastií.

Obsah

Vzestup dynastie Mandžuů

Soubor:Manchuguard.jpg
Mandžuský gardista císaře Čchien-lunga

Mandžuové, kteří ovládali Čínu mezi lety 1644 a 1911, byli potomky džürčenských kmenů, jež vládly severní Číně a přilehlým oblastem ve 12. století (říše Ťin). Za Nurhačiho a jeho syna Abachaje získal rod Aisin Gioro nadvládu nad ostatními džürčenskými kmeny a rozšířil svou nadvládu i na Vnitřní Mongolsko a Koreu. Nurhači založil vlastní dynastii, kterou nazval Pozdní Ťin. Hlavním městem Pozdních Ťinů se stal Mukden (moderní Šen-jang). Nurhači reorganizoval celou armádu v osm „praporů“, přejímal mnoho čínských i jiných cizích vzorů, roku 1635 přijal velkou pečeť mongolských chanů a přihlásil se tak k nástupnictví dynastie Jüan. Nurhačiho nástupce Abachaj si na východě podmanil Koreu a na západě uzavřel spojenectví s kočovnickými kmeny Vnitřního Mongolska. Roku 1636 pojmenoval svůj národ jako Mandžuy a vyhlásil dynastii Čching. V té době také vzniklo mandžuské písmo.

Dobytí Číny

Do roku 1644 Mandžuové podnikli několik vpádů na území severní Číny, neměli však zatím dost sil, aby porazili dynastii Ming. Mingský režim však rychle slábl, zejména v důsledku trvalých povstání. Nakonec mingský generál Wu San-kuej a další pozvali Mandžuy do severní Číny, aby mingskému vojsku pomohli potlačit povstání v Pekingu. V rázných válečných taženích Mandžuové rozdrtili povstalce a zmocnili se srdce Číny na dolním toku Jang-c'-ťiang.

První čchingští císařové

Na konci 17. století si Mandžuové obratně získávali náklonnost čínských vzdělanců. První čchingští císařové platili za nejdynamičtější v celých čínských dějinách. Za císaře Kchang-si (1661-1722) byla dokončena poslední fáze vojenského dobytí území dnešní Číny (včetně Tibetu) a pořádána tažení proti Ojratům (západním Mongolům) k upevnění čchingské bezpečnosti na vnitroasijských hranicích říše. Za vlády císaře Jung-čenga (1722-1735) vláda podporovala integraci nečínského obyvatelstva do čínské kultury. Vrchol raného období dynastie Čching znamenala vláda císaře Čchien-lunga (1735-1796), který vydával obrovské sumy na vojenské expedice („deset velkých vítězství“). Především zastavil postup turkických národů a Mongolů. Poslední roky jeho vlády ale byly poznamenány vzestupem jeho oblíbence, Che-šena.

Další expanze

Územní rozsah říše Velkých Čchingů v roce 1820

V roce 1683 Čchingové dobyli Tchajwan. Od konce 17. stol. do počátku 18. stol. čchingské armády zničily ojratskou říši v Džungarsku a začlenily do čchingského státu oblast kolem jezera Kukunor ve střední Asii. Do poloviny 18. století byly dobyty i země po obou stranách pohoří Tchien-šan až k jezeru Balchaš. V polovině 18. století byli pokořeni i západní Mongolové v Illi. Dobytí území provázely vlny čínských osadníků, kteří se pokoušeli původní obyvatelstvo asimilovat. Mongolové byli udržováni pod kontrolou prostřednictvím administrativních opatření a působením lámaistické sekty Gelugpa. Na severu Mandžuska začali Čchingové bránit šíření ruských kupců s kožešinami a různých dobrodruhů, pronikajících přes Sibiř do údolí Amuru. Výsledkem srážek mezi Čchingy a Rusy se stala Něrčinská smlouva z roku 1689. Návrh textu smlouvy a tlumočení zprostředkovali pekingští jezuité.

Zachovávání identity

Mandžuové se snažili zachovat si vlastní identitu a zdůrazňovali rasovou čistotu. Zakázali smíšené čínsko-mandžuské sňatky a podporovali odlišnosti ve zvycích. Mandžuské ženy si nesměly podvazovat chodidla a mandžuští muži se nesměli věnovat obchodu a manuální práci. Původní šamanské náboženství napomáhalo uchovávat někdejší klanovou strukturu Mandžuů. Léto trávili Mandžuští císaři ve Vnitřním Mongolsku, kde jízdou na koni, lukostřelbou a lovem dávali najevo nepříliš konfuciánský příklad fyzické zdatnosti. Severní Mandžusko bylo uzavřeno čínským přistěhovalcům. Oblast Mandžuska spravovala ryze mandžuská vojenská vláda.

Čínští vládci z dynastie

  1. Chung Tchaj-ťi - (1626-1643)
  2. Šun-č' - (1644-1661), první císař dynastie který ovládl celou Čínu
  3. Kchang-si - (1661-1722), nejdéle vládnoucí čínský císař (61 let),
  4. Jung-čeng - (1722-1735)
  5. Čchien-lung - (1735-1796), abdikoval ve prospech syna, ale moc si udržel, zemřel v roce 1799
  6. Ťia-čching - (1796-1820), v letech 1796-1799 vládl jako regent jeho otec Čchien-lung
  7. Tao-kuang - (1820-1850)
  8. Sien-feng - (1850-1861)
  9. Tchung-č' - (1861-1875)
  10. Kuang-sü - (1875-1908)
  11. Süan-tchung - (1908-1912), Pchu-i, poslední čínský císař
Galerie

Chung Tchaj-ťi

Šun-č'

Kchang-si

Jung-čeng

Čchien-lung

004-The Imperial Portrait of a Chinese Emperor called "Jiaqing".JPG

Ťia-čching

003-The Imperial Portrait of a Chinese Emperor called "Daoguang".JPG

Tao-kuang

Sien-feng

002-The Imperial Portrait of a Chinese Emperor called "Tongzhi".JPG

Tchung-č'

Kuang-sü

Poslední císař Süan-tchung (Pchu-i)

Titulární čínský císař a hlava dynastie (po roce 1912)

Související články

Literatura

  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha : NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9.  
  • FAIRBANK, John King. Pchu-i, byl jsem posledním čínským císařem. Praha : Panorama, 1998. ISBN 80-7038-082-9.  
  • Vladimír Liščák: Stručná historie států - Čína, Libri, Praha 2002
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Dynastie Čching
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Dynastie_%C4%8Cching“