Samizdat

Z Multimediaexpo.cz

Samizdat (samo-vydáváno, rusky самиздат) je způsob, jakým občanští aktivisté obcházejí cenzuru v represivních režimech, zejména v zemích východního bloku v době Studené války. Komunistické a podobné represivní systémy samizdat tvrdě potlačují a vydávající disidenty soudí a vězní.

Vznik samizdatu

Myšlenkou samizdatu bylo vydávat alespoň malé množství výtisků, obvykle psaných přes průklepový papír na psacím stroji , případně použitím jakýchkoli rozmnožovacích prostředků, které byly k dispozici. Každý čtenář byl povzbuzován, aby tiskovinu opsal, nebo jakýmkoli způsobem rozmnožil a poskytl dále. V tomto směru se metody samizdatu podobaly metodám pozdějšího svobodného licencování obsahu (např. na Wikipedii). Jedním z projevů cenzury totiž bylo odepření přístupu k rozmnožovací technice. Například v Československu (do poloviny šedesátých let) nebo v Rumunsku (až do pádu komunistického režimu) podléhalo povolení i pouhé vlastnictví psacího stroje. Ve všech komunistických zemích byl přísně kontrolován přístup k cyklostylům, kopírkám i další podobné technice. V době kdy se začal projevovat nástup informačních technologií, došlo k pádu komunistických režimů a uvolnění cenzury. V listopadu 1989 se už počítače hojně používaly k tisku plakátů atd.

Přesto i na sklonku existence ČSSR bylo nutné se při kopírování libovolného tisku na tzv. xeroxech legitimovat občanským průkazem a sdělovat (zapisovalo se), co bude kopírováno (kniha, noty atd…). Od 70. let samizdatová komunita občas využívala šíření magnetofonových pásek a kazet (méně častý ruský výraz "magnit-izdat" "магнитиздат"), protože magnetofony už v té době představovaly reprodukční zařízení se schopností kopírování, jehož vlastnění bylo režimem tolerováno. Tuto metodu v jiném kontextu hojně využíval ajatolláh Chomejní při přípravě islámské revoluce v Íránu, kde přínosem byla možnost oslovit i negramotné obyvatelstvo.

Pražský samizdat v počítačové hře
Deus Ex: Mankind Divided (2016)

Český samizdat

Česká samizdatová produkce z období normalizace čerpala především z disentu a okruhu jeho sympatizantů. Její vznik a prudký rozvoj byl podmíněn vědomím autorů, že období perzekuce nebude krátké, a je tedy třeba snažit se o zachování literární kontinuity. Kvůli úsilí normalizátorů se po roce 1970 dostala prakticky veškerá kvalitní literatura za hranice oficiality a většina autorů odešla do tzv. vnitřní emigrace (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Egon Bondy, Jiří Gruša, …). Mnohým byla zapovězena publikační činnost po celých dvacet let, někteří byli později „připuštěni“ – například Bohumil Hrabal po rozhovoru v Tvorbě, uveřejněném v roce 1975. Přesto byla jeho díla dále cenzurována a některá z nich vycházela i v samizdatu. Kromě tvorby československých autorů v samizdatu vycházely i překlady např. díla Alexandra Solženicyna, George Orwella a j.

První edice začaly vznikat už na samém počátku 70. let. Mezi nejvýznamnější patřila Petlice Ludvíka Vaculíka, vynikající edičním programem i vzornou redakční úpravou. Svá díla zde zveřejňovali víceméně všichni členové disentu, vycházela poezie, práce prozaické, dramatické i filozofické. Důležitá byla i edice Expedice manželů Havlových, Česká expedice nebo Pražská imaginace. Celkový počet edicí lze odhadovat na desítky. Od osmdesátých let se k samizdatové literatuře přidaly literární časopisy, věnující prostor spřízněným autorům i odborné kritice. Mezi nejdůležitější patřil Kritický sborník, Obsah, Host, Akord, Vokno a ke konci osmdesátých let Revolver Revue. Kromě literární tvorby se metodou samizdatu vydávaly i odborné publikace z oborů, které byly režimu nepřijatelné, a to zejména náboženství, v menší míře např. ekologie a ekonomie. Vydavatelé Samizdatu často spolupracovali s exilovými vydavateli tak, že po prvním samizdatovém vydání bylo dílo vydáno a vytisknuto profesionálně v zahraničí a za železnou oponu pašováno. Pro tuto formu se používal méně častý výraz "tam-izdat" (тамиздат).

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Samizdat“