Soudce
Z Multimediaexpo.cz
Soudce je osoba pověřená autoritativně rozhodovat ve sporných záležitostech, zejména právních. Soudce vstupuje do sporu dvou stran jako třetí a nezúčastněný, aby rozhodoval nestranně a spravedlivě. Proto musí být nezávislý a nemůže rozhodovat o záležitostech, v nichž má nějaký osobní zájem (podjatost). V moderních demokratických státech je soudce ústavní činitel, nositel soudcovské moci a představitel soudu. Je nezávislý na vládě a svým rozhodováním prosazuje státní moc. V Evropě jsou soudci většinou jmenováni, v USA jsou většinou voleni. V České republice jeho právní postavení určuje Ústava (hlava IV., moc soudní) a zákon o soudech a soudcích.
Obsah |
Původ a historie
V moderním státě je soudce představitel jedné z rozdělených mocí státu a soudí jeho jménem, proto rozsudek v České republice začíná slovy „Jménem republiky“. Tak tomu ovšem ve starších společnostech nebylo: soudní moc patřila až do novověku panovníkovi, v kmenových společnostech náčelníkovi nebo radě starších, případně výjimečným charismatickým osobám, které neměly žádnou výkonnou moc a opíraly se jen o neformální společenskou autoritu. Potřebu rozsuzovat a ukončovat spory však měly i ty nejstarší a nejjednodušší společnosti a podle etnologických výzkumů se zdá, že funkce soudce je (přinejmenším někde) starší než funkce náčelníka či krále jako držitele soustředěné moci. Předcházela jí funkce vyjednavače, který byl pod ochranou božstev a snažil se přimět poškozenou stranu (např. pozůstalé po zavražděném), aby se vzdala pomsty a přistoupila na výkupné (tzv. wergeld). Zatímco vyjednavač sám byl chráněn, pachatel se musel skrýt nebo použít právo asylu. Funkce soudce vzniká ve chvíli, kdy je už společenská autorita dostatečně silná, aby zabránila pomstě, a to i když se obě strany před soudcem sejdou.[1] Autorita soudce se zakládala především na tom, že společnost jeho rozhodnutí uznávala jako spravedlivá. Jeho rozhodování mohla usnadnit zásada, že podobné případy se rozhodují podobně, nepodobné odlišně. Tak vznikl princip precedentu. Americký právní antropolog E. A. Hoebel popisuje případ, kdy se šejenská rada starších rozhodla rozsudek (ve věci domnělé krádeže koně) rozšířit a udělat z něho obecné pravidlo;[2] tak si lze představit původ zákonů. V nejstarších společnostech se soudce opírá jen o souhlas společnosti a nemá k dispozici výkonnou moc, která by jeho rozhodnutí vynutila. To názorně ilustruje ještě pověst o Libušině soudu, jak ji zachovala Kosmova kronika: když se odsouzený s rozsudkem nesmíří, bude třeba krále.[3] Se vznikem soustředěné moci náčelníka, případně krále, přechází soudcovská moc na něj a vymáhá se jeho mocí. Tak tomu bylo ještě v antice a ve středověku, kdy ovšem v Evropě od 12. století panovníkovu soudnictví začalo konkurovat soudnictví církevní. Už ve středověku se začala prosazovat myšlenka, že i panovník je vázán zákony své země (Jan ze Salisbury) a v 17. století se objevuje požadavek na omezení libovůle panovníka (John Locke, Druhé pojednání o vládě, 1690) a dokonce na rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní (Montesquieu, O duchu zákonů, 1748). Souběžně s tím omezily absolutistické státy moc šlechty a výkon moci svěřovaly stále víc do rukou úředníků, u nichž se dalo vyžadovat odborné vzdělání. Od 18. století jsou tak soudci zpravidla profesionálové s právním vzděláním. Oddělení soudcovské moci uzákonily až republikánské ústavy v 18. a 19. století, snahy o zajištění soudcovské nezávislosti však pokračují dodnes.
Soudci v České republice
| „ | Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. | “ |
| „ | Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. | “ |
České soudce jmenuje prezident republiky. Podmínkami jmenování, na které však není jinak právní nárok, jsou:
- státní občanství České republiky,
- plná způsobilost k právním úkonům,
- bezúhonnost,
- věk nejméně 30 let,
- české vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti práva,
- složení justiční zkoušky,
- zkušenosti a morální vlastnosti dávající záruku, že bude funkce soudce řádně zastávána a
- souhlas s ustanovením za soudce a s přidělením ke konkrétnímu soudu.
Uchazeči narození do 1. prosince 1971 navíc musí podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. lustračního zákona), doložit negativní lustrační osvědčení. Adept připravující se tříletou právní praxí u soudu na výkon funkce soudce je justiční čekatel. Podle záměru ministerstva spravedlnosti by však měl být institut justičního čekatele zrušen a nahrazen justičním kandidátem, právníkem s minimálně pětiletou praxí, který vzejde z konkurzu na volné místo soudce a který bude následně po šestiměsíční stáži u soudu soudcem jmenován.[4] Soudce po jmenování do funkce skládá do rukou prezidenta republiky tento slib: Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě. Funkce soudce zaniká, mimo případy smrti a dobrovolného vzdání se funkce, zejména koncem roku, v němž soudce dovrší 70 let. Soudce nelze odvolat, ale případné kárné provinění projednává specializovaný kárný senát Nejvyššího správního soudu, ve kterém kromě soudců zasedají i státní zástupci, advokáti a pedagogové právnických fakult, a který mu může podle závažnosti kárného provinění uložit některé z těchto kárných opatření:
- důtka
- snížení platu až o 30 % na dobu určitou
- odvolání z funkce předsedy senátu
- odvolání z funkce soudce
Zákon o soudech a soudcích stanoví, kdy soudce rozhoduje samostatně jako samosoudce a kdy v soudním senátu, jako jeho člen či předseda. Na rozhodování v soudním senátu se mohou podílet i laičtí přísedící. Někteří soudci se sdružují v občanském sdružení stavovského typu – Soudcovské unii.
Jiná použití pojmu
V běžné řeči se často označují jako „soudci“ také sportovní rozhodčí, členové hodnotících porot na výstavách a podobně, kteří ovšem žádnou soudcovskou moc nevykonávají.
Slavní soudci
Fiktivní soudci
Odkazy
Související články
Literatura
- J. Jirsa (vyd.): Klíč k soudní síni – příručka pro začínající soudce a advokáty, LexisNexis, Praha 2006, 427 stran, ISBN 80-86920-11-9
- V. Knapp: Teorie práva, Praha 1995
- L. Pospíšil: Etnologie práva, Praha 1997
- J. Sokol: Moc, peníze a právo, Plzeň 2007
Reference
- ↑ Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007, kap. 14 a další.
- ↑ E. A. Hoebel, The law of primitive man. New York 1954, str. 24.
- ↑ Kosmova kronika česká. Praha: Melantrich 1949, str. 20.
- ↑ Pospíšil chce nové soudce z výběrových řízení, po pěti letech právní praxe, iDNES.cz, 13. ledna 2011
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |