Věc

Z Multimediaexpo.cz

Slovo věc má velmi široký význam a může v běžné řeči znamenat:

  • předmět (např. „vezmi si své věci“),
  • téma (např. „jednání ve věci...“),
  • úkol, povinnost (např. „to je tvoje věc“).

Odtud také věcný, týkající se tématu, a věcnost, schopnost a ochota zabývat se věcí, to jest zejména odhlédnout od osobních vztahů, zájmů a podobně. Kromě toho má slovo věc také speciální významy, například:

Obsah

Původ slova

České slovo věc souvisí se staročeským slovesem vece, říkat, pravit a původně patrně znamenalo téma jednání nebo předmět sporu. Má patrně podobnou minulost jako obdobná slova v jiných evropských jazycích. Francouzské la chose je odvozeno z lat. causa, soudní spor, později i jeho obsah a zavinění, příčinu. Německé die Sache pochází z gótského sakan, přít se, vést spor, kdežto das Ding původně znamenalo spor nebo jednání, podobně jako anglické the thing. Tento původní význam se pak rozšířil i na téma hovoru a jednání vůbec a nakonec i na věc jako hmotný předmět, na který lze ukázat prstem.

Věc ve filosofii

Zvláštní význam dostalo slovo věc v transcendentální filosofii Immanuela Kanta. Kant si všiml, že naše poznání okolního světa nevychází z věcí samých, které jsou nám více či méně nepřístupné a „dávají se“ jen v různých zkušenostech, zejména smyslových. Tak člověk, který „vidí“ psa, se ve skutečnosti setkává pouze s fenoménem, jak mu jej zprostředkují různé zrakové, případně sluchové a jiné vjemy, které ovšem závisejí i na dalších okolnostech: na osvětlení, na kvalitě jeho zraku, na předchozích zkušenostech. Proto se může stát, že domnělý pes se ukáže být vlkem nebo ještě něčím jiným. Kant proto důsledně rozlišoval mezi zkušeností smyslů a věcí o sobě (Ding an sich), o níž nemůžeme vědět nic víc než co nám podává zkušenost. Prvním a hlavním úkolem filosofie je tak podle něho zkoumat podmínky možné zkušenosti a nedat se svést „naivním realismem“, který to co vidí, pokládá rovnou za věci samé. Toto Kantovo rozlišení kritizoval už Arthur Schopenhauer a jeho kritiku výrazně radikalizoval Friedrich Nietzsche: pokud je „věc o sobě“ tak zcela nepřístupná lidskému poznání, nemůže ani nic znamenat a je to prázdný, zbytečný pojem. Na Kanta naopak navázal Edmund Husserl a jeho myšlenku podmínek poznání a fenoménu vůbec důkladně rozpracoval ve své fenomenologii. Jiným směrem se vydal jeho žák Martin Heidegger ve slavné přednášce „Věc“ (Das Ding).[1] Moderní člověk je do té míry zvyklý s „věcmi“ zacházet a manipulovat zcela libovolně, že se domnívá, že skutečnost kolem nás se prostě skládá z jednotlivých „faktů“ (Wittgenstein) nebo předmětů, které spolu nesouvisejí a k ničemu dalšímu neodkazují. Ve zmíněné přednášce Heidegger zvolil jako příklad „věci“ džbán a na něm se snažil ukázat, že i tak zdánlivě prostá věc ve skutečnosti odkazuje k množství velmi bohatých významů, jako je pití vína, družná zábava, pohostinnost a mnoho dalších, takže „předmět“ džbán je ve skutečnosti křižovatka či uzel významů, které nakonec odkazují až k celku světa, v Heideggerově podání ke „čtveřině“.

Věc v právu

Slovo „věc“ se v právu používá ve dvou odlišných významech, podobně jako v běžné řeči:

  • Věc jako kauza, téma nebo předmět jednání, zejména soudního.
  • Věc jako (často hmotný) předmět, který na rozdíl od osoby nemá žádná práva a naopak může být předmětem věcných práv, například něčího vlastnictví.

Literatura

  • M. Heidegger, Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh 2006 - 203 s. ISBN 80-7298-165-X

Související články

Externí odkazy



Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/V%C4%9Bc“