Latina

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání


Latina (lingua latina) je mrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stoletím př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila (přes francouzštinu) například také angličtinu.

Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a po rozpadu západořímské říše se stala jazykem církve a vzdělanců. Díky úředně správnímu, církevnímu a literárně uměleckému užívání si latina podržela své postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stala mrtvým jazykem. Dále se však užívá v křesťanské liturgii a správě, v odborné terminologii (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, teologie, historie atd.).

Obsah

Různé typy latinského jazyka

Latinský rukopis ze 6. století (Codex Bezae)

Latina, jazyk používaný po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.

  • klasická latina – latina starověké římské říše, jazyk velkých „klasických“ antických autorů, především z doby přelomu letopočtu (především Caesar a Cicero, Ovidius, Horatius, Livius). Většinou bývá považována za obtížnější. Byla vzorem při obou velkých reformách latinského jazyka (karolinské a humanistické).
  • Vulgární latina byla mluveným nářečím obyvatelstva Západořímské říše z jejich nářečí se vyvinuli románské jazyky.
  • středověká latina (zkratka střlat.) – latina od konce římské říše až (přibližně) do humanismu, nebo úžeji od doby karolinské reformace (cca. 800) do humanismu. Počátky tohoto jazyka se kladou do posledních let západořímské říše, kdy se latina stala lidovým jazykem v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení skloňování koncovkami, omezení konjunktivů, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). Prosazování nové vulgární či začínající středověké latiny je možné pozorovat v některých dílech Augustinových, v nichž tento biskup naráží na „lidový způsob mluvy“, nebo v díle poutnice do Svaté země Egerie (Itinerarium Egeriae); zde je lidovým jazykem psaný celý spis. Středověká latina doznala reformy v době Karla Velikého (tzv. karolinská reforma). Tato latina byla v mnohých aspektech ovlivněna národními jazyky a liší se tedy částečně od kraje ke kraji, hlavně v lexiku.
  • humanistická latina – latina vzešlá z reformy za humanismu. V době humanismu stále větší prosazování národních jazyků vytlačovalo pomalu latinu z každodenního života; na druhé straně obdiv ke klasickým autorům způsobil opouštění „lidové“ mluvy a studium a úmyslný návrat ke klasické latině. Ten se projevoval především v syntaxi a stylistice; slovní zásoba musela naopak odpovídat své době. Právě v době humanismu a renesance vzniká základ dnešní italštiny, která byla původně toskánským nářečím lidové latiny a byla poprvé písemně použita v díle Zpěvník, jehož autorem byl slavný italský humanista Francesco Petrarca.
  • církevní latina – latina používaná v církevních kruzích. Latina, původně jazyk „všech věd“, se snad nejdéle jako oficiální jazyk udržel v církvi. „Církevnost“ spočívá nikoli v mluvnici (ta kopíruje vždy svou dobu), jako spíše v lexiku a idiomech. Zaměňování církevní latiny se středověkou je tedy z lingvistického hlediska nepřesné. Přesto byl vliv křesťanství ve středověku na latinu značný a pronikal i daleko mimo sféru ryze náboženskou. Křesťanství zavedlo do latiny mnoho nových slov (přejatých většinou z řečtiny či hebrejštiny, někdy přímo novotvary) již ve starověku – baptisma/baptismum, sabbatum, trinitas, aj. Díky vlivu evropských jazyků a reálií také mnoho slov dostalo nový význam či nové pádové vazby (confiteri alicui – chválit někoho; misereri alicui namísto misereri alicuius).

Výslovnost

V dlouhé historii, kdy latina již nebyla národním jazykem, ale mezinárodním, církevním a odborným, se výslovnost latiny v jednotlivých zemích odlišila. Kromě toho, že výslovnost některých hlásek se přibližuje výslovnosti nejbližší podobné hlásky vyskytující se v jazyce mluvčího (např. české, německé a anglické „r“, otevřenost samohlásek atd.), se liší například výslovnost c před e, i, y, ae, oe nebo eu (v české latině se c v těchto případech čte tradičně jako c, v jiných verzích latiny častěji jako č), obdobně g před uvedenými samohláskami se v některých verzích latiny čte jako , zatímco v české latině se g čte vždy jako g. V některých verzích latiny se s v některých pozicích čte jako z.

O výslovnosti v jednotlivých historických fázích se vedou odborné spory, předpokládá se však, že původně bylo písmo důsledněji hláskové (tedy například Cicero mohl být původně čten jako Kikero).

Jinak se latinský zápis hlásek velmi podobá českému s těmito odlišnostmi:

  • I označuje někdy samohlásku i a někdy souhlásku j.
  • Dvojhlásky ae i oe se čtou jako české é.
  • Jinak se délka samohlásek běžně nevyznačuje, v učebnicích se značí vodorovnou čárkou nad písmenem.
  • Slabiky di, ti, ni se obvykle vyslovují tvrdě, ti před samohláskou se však vyslovuje zpravidla jako ci.
  • Písmena odpovídající českým písmenům se změkčovacím háčkem latina nemá.
  • Písmeno q se vyskytuje pouze před písmenem u, seskupení qu se čte kv.
  • Seskupení gu se zpravidla čte jako gv.
PísmenoPříkladklasická latinaitalská španělská portugalská francouzská slovanská německá dánská anglická
acanis rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2|
nebo 
ācāsus
ae (æ)saepe, bonae
nebo 
nebo 
nebo 
oe (œ)foetus
nebo 
ce,ibenedīcimus
ch pulcher
ge,iagimus
gn magnum
h hominibus
nebo 
nebo 
o solum rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2|
nebo 
rowspan=2|
nebo 
rowspan=2|
nebo 
ō sōlus
qu quis
nebo 
nebo 
tiV nātiō
nebo 
u ut, sumus rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2| rowspan=2|
nebo 
rowspan=2| rowspan=2|
nebo 
ū lūna
xce,iexcelsis


Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. Víceslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice, pokud je tato slabika dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak na třetí slabice od konce. Přirozeně dlouhá slabika je taková, která obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku. Slabika je dlouhá polohou, jestliže po krátké samohlásce následuje skupina nejméně dvou souhlásek. Přízvuk se běžně v textu neoznačuje, v učebnicích se obvykle značí šikmou čárkou (stejnou, jaká se používá v českých dlouhých samohláskách).

Latinská gramatika

Latinské pády

Latina má na rozdíl od češtiny pouze 6 pádů.

  1. pád nominativ
  2. pád genitiv
  3. pád dativ
  4. pád akuzativ
  5. pád vokativ
  6. pád ablativ

Substantiva

Související informace můžete najít také v článku: Latinské skloňování

Je latinský název pro podstatná jména. Substantiva jsou rozdělena do pěti deklinací. O zařazení do příslušné deklinace rozhoduje koncovka genitivu singuláru.

Gen. sg. Zařazení Vzor
ae1. deklinace femina
i2. deklinace servus, puer, verbum
is3. deklinace miles, carmen, mare
us4. deklinace exercitus, cornu
ei5. deklinace res

Verba

Je latinský název pro slovesa. Časování sloves se děje v čtyřech konjugacích.

Pravidelná latinská slovesa jsou rozdělena do čtyř konjugací. O zařazení do příslušné konjugace rozhoduje koncovka aktivního infinitivu.

konjugace Koncovka
1. konj. -āre
2. konj. -ēre
3. konj. -ere
4. konj. -īre

Související články

Externí odkazy