Arabské číslice

Z Multimediaexpo.cz

Číselný zápis arabských čísel
Arabský a evropský tvar číslic na dopravní značce v Abú Dhabí

Arabské číslice (výjimečně nazývané hindské číslice, hindsko-arabské číslice nebo indo-arabské číslice) tvoří dnes nejrozšířenější systém symbolického zápisu čísel, používaný také v češtině.

Tento systém tvoří dvě složky: Jednak samotné používání desítkové soustavy, poziční číselné soustavy o základu deset, jednak konkrétní znaky, které se pro reprezentaci číslic používají. V latince, cyrilici, arabském písmu, egyptském písmu, hebrejském písmu a v dalších typech písma jsou těmito znaky číslice 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.

Tento systém má původ v Indii v období mezi 400 př. n. l. a 400 n. l. Do Evropy se dostal díky arabským matematikům a astronomům (mimo jiné díky knize od Al-Chorezmího), od čehož pochází dnešní označení; o jejich rozšíření se zde zasloužil Fibonacci, který je propagoval ve své knize Liber abaci z roku 1202. Evropský tvar číslic se postupně vyvíjel až do dnešní podoby. V arabském světě se ale pro číslice používají odlišné znaky: ۰۱۲۳۴۵۶۷۸۹.

Obsah

Historie

Původ

Číslice od 1 až do 9 se v hinduisticko-arabské soustavě čísel vyvinuly z číslic jazyka bráhmí. Buddhistické nápisy zhruba z roku 300 př. n. l. používaly symboly, ze kterých se pak staly číslice 1, 4 a 6. O jedno století později se začaly používat symboly, ze kterých se pak staly číslice 2, 7 a 9.

První všeobecně přijímaný nápis obsahující použití 0 pochází z roku 870, v nápisu u Gválijaru ve střední Indii. Ještě předtím bylo používání symbolu 0 objeveno již v Persii, kde byla zmíněna v Al-Chwárizmího popisu indických čísel. Početné indické dokumenty na měděných deskách ukazují, že číslo 0 už existovala dříve a to někdy kolem 6 století.

Perský matematik Al-Chorezmí napsal v arabštině kolem roku 825 knihu „Počítání s indickými číslicemi“ a arabský matematik Alkindus napsal kolem roku 830 čtyřdílnou knihu: „O používání indických číslic“ (Ketab fi Isti´mal al-´Adad al-Hindi). Zejména tato díla měla zásluhu na rozšiřování indického systému číslování na Středním Východě a na Západě. V 10. století středovýchodní matematici rozšířili desítkovou číselnou soustavu tak, aby zahrnovala zlomky, jak zaznamenal syrský matematik Abu'l-Hasan al-Uqlidisi v roce 952–953. Desetinná čárka byla představena Sindem ibn Alim, který předtím také napsal o arabských číslicích pojednání.

Výrazné západoarabské varianty symbolů se začaly objevovat kolem 10. století v Maghrebu a Al-Andalusu. Byly tam objeveny číslice, které jsou přímými předchůdci moderních západních arabských číslic, jež se dnes používají na celém světě.

Rozšíření do Evropy

V roce 825 Al-Chorezmí napsal pojednání v arabštině, „O počítání s hindskými číslicemi“, které bylo přeloženo do latiny z arabštiny ve 12. století jako „Algoritmi de numero Indorum“.

První zmínky o arabských číslech byly nalezeny na západě Evropy v dokumentech Codex Vigilanus v roce 976. V roce 980 Gerbert z Aurillacu (později papež Silvestr II.) využil své pozice a šířil v Evropě vědomí o arabských číslech. Gerbert z Aurillacu v mládí studoval v Barceloně, takže měl na výklad o arabských číslech dostatečné vzdělání.

Fibonacci byl matematik, který se narodil v Pise a studoval v Béjaïe v Alžírsku. Podporoval šíření vědomostí o indické číselné soustavě svou knihou Liber Abaci, kterou napsal v roce 1202.

Rozšíření do Ruska

Systém číslic v cyrilici používali jižní a východní Slované. Tento systém byl používán v Rusku až do počátku 18. století, kdy ho Petr I. Veliký nahradil arabskými číslicemi.

Rozšíření do Číny

Během vlád dynastií Ming a Čching (když byly arabské číslice poprvé představeny v Číně) někteří čínští matematici používali v číselné soustavě čínské číslice. Po dynastii Čching, byly jak čínské znaky, tak i číslice ve všech matematických spisech nahrazeny arabskými číslicemi.

Související články

Externí odkazy