Slované

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Rozšíření Slovanů v 6.–7. století (červeně je vyznačena předpokládaná pravlast)

Slované jsou etnická a jazyková skupina Indoevropanů, žijící především ve střední a východní Evropě. Do historie výrazně poprvé vstoupili na počátku 6. století kdy počala jejich expanze do velké části Evropy. Mnoho Slovanů později také osídlilo Sibiř, střední Asii a emigrovalo do různých částí světa. V současnosti mluvčí slovanských jazyků obývají víc než polovinu území Evropy.

Podle svého jazyka jsou Slované děleni na východní (Bělorusové, Rusové a Ukrajinci), západní (Češi, Lužičtí Srbové, Poláci, Slováci) a jižní (Bosňáci, Bulhaři, Chorvati, Makedonci, Slovinci a Srbové). Kromě toho existují uvnitř uvedených etnik skupiny, které jsou někdy považovány za samostatné národy, resp. jsou národy in statu nascendi a jejich etnicita je předmětem sporů (Černohorci, Dalmatinci, Goranci, Kašubové, Moravané, Pomaci, Rusíni, Slezané). V minulosti patřily mezi Slovany i kmeny/„národy“ dnes už vymřelé: Polabští Slované a Pobaltští Slované (a v jejich rámci další kmeny).

Obsah

Jazyk

Rozšíření slovanských jazyků
Související informace můžete najít také v článku: Praslovanština|Slovanské jazyky}}

Do přelomu 9. a 10. století mluvili Slované praslovanštinou, ta se poté začala rozpadat na jednolivé slovanské jazyky. Před příchodem křesťanství nepoužívali písmo, ačkoliv několik kontroverzních teorií tvrdí opak. Prvním doloženým písmem užívaným Slovany byla hlaholice vytvořená v v 60. letech 9. století pro zápis staroslověnštiny svatým Cyrilem, v 90. letech pak byla vytvořena v Bulharsku cyrilice a ta postupně dala základ azbuce. V současnosti se používá k zápisu běloruštiny, bulharštiny, makedonštiny, srbštiny, ukrajinštiny a ruštiny, tedy jazyků ortodoxního a řecko-katolického kulturního okruhu. Kromě toho je užívána také pro některé neslovanské jazyky. U ostatních slovanských jazyků, jejichž mluvčí náleží do římsko-katolické kulturního okruhu, je používána latinka. Výjimečně se historicky užívala i jiná písma, příkladem jsou staročeské glosy v židovských spisech, psané hebrejským písmem.[1].

Etnogeneze

Problematika vzniku slovanského etnika, tedy jeho etnogeneze, zůstává stále nedořešenou otázkou. Slované se objevili v polovině prvního tisíciletí bez jasné návaznosti na předchozí kultury a ve velkém počtu osídlili rozsáhlé území Evropy. Podle některých teorií se zrodili smíšením různých etnických skupin, tomu však neodpovídá rozsáhlá expanze kmenů s jednotným jazykem a kulturou.[2] Dvě hlavní teorie o tom kde byli Slované usídleni na počátku svého rozšíření jsou

  1. migrační teorie, podle které se Slované rozšířili ze své pravlasti, umísťované do Zakarpatí. Zastával jí například český archeolog Lubor Niederle.
  2. autochtonní teorie, podle které Slované už před svým rozchodem obývali rozsáhlá území východní a střední Evropy. V současnosti je tento názor menšinový.

Za předchůdce Slovanů bývá někdy považována zarubiněcká kultura rozšířená mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím na Ukrajině. Podle některých badatelů byla tato kultura částečně baltská či baltoslovanská. Za praslovanskou bývá také považována kultura przeworská existující od 2. století př. n. l. do 4. století v Polsku, mohla být společně tvořena Slovany a Germány. Pojítkem mezi zarubiněckou kulturou a historickými Slovany může být kultura černjachovská, která byla nejspíš multietnická.

Někdy jsou předkové Slovanů hledáni i dále v minulosti, podle některých badatelů to byly například Budinové, Neurové a dokonce Skytové-oráči zmiňovaní Hérodotem. Mezi další uvažované předky patří kmen nazývaný Venetové či Venedové známý římským autorům 1. a 2. století, Pliniovi staršímu, Tacitovy a Ptolemaiovi. Žili mezi Vislou, Baltským mořem, Karpaty a sídly Peucinů a Fennů (nejspíše Ugrofinů), ale nevěděli se o nich jakému etniku jsou příbuzní. Tato otázka je nedořešena dodnes.[3]

Historie

První písemné zprávy pochází ze 6. století od římského historika Jordana, který zmiňuje kmen Venetů, jehož příslušníci se nazývají především Slovany a Anty, sídlící v 4. století mezi Dunají a Dněprem. Až v první polovině 6. století, kdy začali napadat a zabírat byzantská území za Dunajem, se jim dostalo většího zájmu.

Od druhé poloviny 6. století byl osud velké části Slovanů spojen s Avary, kočovným etnikem, jehož expanze z východu byla také nejspíš jedním z faktorů expanze slovanské. Ačkoliv příchod Avarů znamenal pro Byzantskou říši zprvu úlevu, protože se část Slovanů dostala do avarského područí, jiná část s nimi navázala spojenectví a tak vznikla Byzanci nová a silnější hrozba. V roce 626 dokonce společně obléhali Konstantinopol, i když neúspěšně. Útoky proti Franské říši přispěli na konci 6. století k expanzi Slovanů do východních Alp. Obě etnika vytvořila v Panonii společnou kulturu a smísila se, na přelomu 8. a 9. století však byla avarská říše zničena Franky a Bulhary a Avaři z historie mizí. Část Slovanů se na konci 7. století spojila s jiným kočovným etnikem, Protobulhary, kteří osídlili okolí delty Dunaje a smísily se s místními, už dříve usazenými kmeny čímž dali základ současným Bulharům.

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí dochází k částečnému ústupu Slovanů. Na některých územích, jako v Rumunsku, Albánii, Řecku a Bavorsku byli asimilováni původním obyvatelstvem, na severu zase začali na Polabské Slovany útočit Frankové a Sasové a postupně došlo ke germanizaci a christianizaci těchto etnik.

Balkán

Během 6. století počíná pronikání Slovanů na Balkán, v té době náležící Byzantské říši. Ačkoliv jako celek tvořili velkou vojenskou sílu kvůli své nejednotnosti však často bojovali mezi sebou nebo se nechávali najímat jako byzantští žoldáci. První vlna expanze se týkala jak kultury Korčak tak Peňkovka, kteří na Balkán počali pronikat skrze dnešní Rumunsko. Spolu s nimi pronikala i kultura koločinská, která byla tvořena Slovany nebo slavizovanými Balty. V oblasti Rumunska však byly od 10. století Slované romanizováni a spolu s Dáky daly základ pozdějším Rumunům. Do Bulharska výrazněji expandovali až v 7. století, společně s Protobulhary. V 6. a 7. století pronikli také do Řecka a Malé Asie.[4] Do bývalé Jugoslávie přišli Slované pravděpodobně ze dvou směrů, v polovině 6. století ze Zakarpatí a později ze severozápadu a slavizovali původní romanizované obyvatelstvo. Odsud také pronikali do Rakouska a Bavorska.

Do 7. století se klade vznik chorvatského kmenového svazu a brzy poté přijali Chorvaté křest. Pozdější chorvatské království bylo od roku 1102 v personální unii s Uhrami, zatímco Dalmácie byla byzantská. V 7. století se také objevují Srbové a jsou postupně christianizováni. Z počátku byly pod vlivem Byzantské a Bulharské říše, na konci 8. století vzniká Raška, pozdější Srbsko a v polovině 9. století Trebinja, pozdější Černá hora. Od 13. století pak začíná výrazný rozvoj Srbska. Makedonie také patřila mezi území nárokovaná Byzancí i Bulharskem a později se stala součástí Osmanské říše.

V dnešním Bulharsku vzniká 681 společný stát Slovanů a Protobulharů a uzavírá mír s Byzantskou říší. Během 8. století v něm dochází k výrazné slavizaci obyvatelstva a v druhé polovině 9. století bylo přijato křesťanství.

Východní Evropa

Slované ve východní Evropě na počátku obývali území dnešní Ukrajiny a během 6. až 9. století vytlačovali a asimilovali Balty a Ugrofiny zde usazené. Slovanské kmeny této doby představují například Kriviči nebo Ilmeňští Slované. V 9. století už osídlili území mezi Donem a Volhou a usadili se v okolí dnešní Moskvy.

Střední Evropa

Na počátku 7. století byli Slované v dnešním Slovensku a Maďarsku porobeni Avary, avšak brzy na to byla jejich moc zlomena franským kupcem Sámem a došlo ke vzniku Sámovy říše s centrem v českých zemích.[5] Ta se poté dostala do konfliktu s Franskou říší a úspěšně pro ti ní postupovala, po smrti Sáma se však patrně rozpadla. Z 7. století jsou známi i další kmenové svazy a vládci jako lužicko-srbský vévoda Dervan a korutanský Valuk. Na přelomu 8. a 9. století dochází ke konečnému pádu avarské říše, Frankové ovládají Panonii a činí se nárok na svrchovanost nad sousedními slovanskými zeměmi. Ta jim skutečně byla často formálně přiznána.[6] Kolem roku 830 už vládne Mojmír I., první historicky doložený kníže Velkomoravské říše. Na konci 9. století Velká Morava ovládla Čechy, na počátku 10. století však zanikla a nastal vzestup českého knížectví.

Polabští Slované a Polsko

V 4. a 5. století bylo Slovany, později nazývanými Polabští, osídleno území dnešního východního Německa, které bylo předtím opuštěno germánskými kmeny. Jejich keramika je označována jako sukowský typ. Polabští Slované se členili na tři kmenové svazy, Lutice neboli Velety, Obodrity a lužické Srby. Srbové byli většinou formálně závislí na Franské říši a Velké Moravě a ve 12. století počala jejich germanizace. Na konci 8. století byly Veleti na krátko poraženi Franky, ale vedli boje především s Obodrity, spojenci Franků a později Sasů.[7] Od 10. století je u Veletů nahrazena knížecí moc mocí kněžskou a brzy na to následují rozsáhlé výboje císaře Jindřicha Ptáčníka, na počátku 11. století však císař Jindřich II. uzavřel s Velety spojenectví. V polovině 11. století však pomalu počíná christianizace a úpadek moci pohanského kněžstva. Během 12. století jsou pak Veleti germanizováni, stejně jako Obodrité.

Kmen Pomořanů sídlící východně od Polabských Slovanů se objevuje v historických zprávách až v 10. století kdy se dostává do konfliktu s Dány. Na počátku 11. století pak vzdorovali Polsku a z něj pronikajícímu křesťanství. Západní Pomořany se od 12. století počali germanizovat, zatímco východní se dostaly pod polský vliv. Velká část Polska, osídleného různými slovanskými kmeny jako byli Polané, Vislané a Slezané, byla v druhé polovině 9. století podřízena Velké Moravě a později českému knížectví. V polovině 10. století počalo vznikat polské knížectví.

Náboženství

Související informace můžete najít také v článku: Slovanská mytologie

Slované tradičně vyznávali etnické polytheistické náboženství někdy označované jako slovanské pohanství. Mezi jejich božstva patřil hromovládný Perun, Veles, bůh podsvětí a skotu a Mokoš, velká matka. Ctili však i další bohy a širokou plejádu přírodních duchů a jiných mýtických tvorů. Až na výjimky u Polabských Slovanů nestavěli chrámy, ale vykonávali kult v hájích, na výšinách a uměle vytvořených obětištích. Ve svátcích, lidových zvycích a pohádkách doznívají archaické náboženské dodnes a o přímou obnovu slovanského pohanského náboženství se pokouší novopohanské hnutí rodnověří.

V 7. a 12. století pak přijali Slované křesťanství, východní a jižní především pravoslaví (část z nich později přešla na řecký katolicismus) a západní římsko-katolické. Bosňáci vyznávají sunnitský islám a mezi některými slovanskými národy existuje velké procento ateistů a agnostiků.

Zdroje

  1. Šedinová, Jiřina: Literatura a jazyk Židů v Českých zemích, v EUROLITTERARIA & EUROLINGUA 2005, Technická univerzita v Liberci, 2005
  2. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 30.  
  3. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 10.  
  4. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 36.  
  5. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 42.  
  6. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 44.  
  7. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 54.  
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace